Vodník

"Už jsi to slyšel, Lojzo?" zeptal se první z místních štamgastů. "Lucie se prej utopila v obecním rybníku."

"Jo, slyšel." Lojza upil piva a dál přemýšlel, kolik mu zbývá peněz z výplaty. "Hele, Franto, myslíš, že nám dá dneska Adam na sekeru? To víš, knihy teď nikdo moc nekupuje a už jsem zase v loji."

"No já nevím, posledně na nás spíš tou sekyrou chtěl vzít po zádech. Víš jakou, takovou tou, na které má napsáno, že na sekeru nebere. Člověk aby se v tom vyznal," stěžoval si Franta. "Hele, ale mně to vážně pořád vrtá hlavou. Myslíš, že se utopila, nebo že jí někdo pomohl?"

"To je jasná věc, podle mě v tom má prsty ten starej dědek. Furt se ochomýtá okolo rybníka. Jako by tou vodou byl úplně posedlej."

"Myslíš porybnýho Igora?" otázal se Franta. "Ten se chová vážně divně. K pivu ani nečichne, zato ta voda v rybníce mu voní. Jo, určitě v tom má prsty on. Ale proč by to dělal?"

Lojza položil na stůl klíče. "Před pár dny jsem v krámě našel jednu starou knihu. Píše se v ní mimo jiné i o vodnících. Třeba je Igor tajný vodník! Když za mě zaplatíš pivo, tak ti tu knihu ukážu."

"Teda já nevím, Lojzo. To víš, posledních pár měsíců jsem zas na dávkách, na druhou stranu to ty jsi z nás dvou dostudoval základku, takže jsi jistě chytřejší a víš, co děláš. Mám ale jednu podmínku - nebudu tu knihu muset koupit. Posledně jsem musel prodat postel, abych ti ty knihy mohl splatit, a z ležení na zemi mě bolí záda..."

"No tak brrr," přerušil jej Lojza. "Sázka je sázka. Měl jsi vědět, že knihy hoří."

"No jo, ale já stále nemůžu uvěřit, že ta Bible vážně chytla, nebo ten Korán! Jsem myslel, že je chrání nějaká vyšší moc."

Lojza se dal do smíchu. "Jenže ty jsi potom zkoušel i Čtyřlístek, komiks Iron mana nebo Garfielda. To se pak pěkně prodraží."

"No jo, no jo, to je furt. Hele, tak já to dneska vezmu na sebe, ale ať v té knize něco je!" Zavolal číšníka, zaplatil a vyrazili do antikvariátu, kde Lojza pracoval.

Nebyl to velký obchod, ale sem tam se i zde objevil nějaký ten skvost. Lojza otevřel vstupní dveře a oba se nenápadně vkradli dovnitř. Zamkli za sebou a zašli do zadní místnosti, kde byly uloženy neprodejné knihy. Lojza jednu z nich vytáhl a položil ji na starou dubovou lavici. Chvíli v ní listoval, dokud se neobjevil kýžený text. Ukázal na neumělou podobiznu vodníka. "No nevypadá úplně stejně jako porybný Igor?"

Franta si obrázek chvíli bedlivě prohlížel, pak znalecky přikývl. "Asi jo, ale nemám brýle, takže houby vidím."

"Tak já ti to popíšu," usmál se Lojza. "Je tu naprosto přesné vyobrazení našeho porybného Igora. Jen si náš Igor trochu zastřihl bradku, aby byl nenápadnější. No a taky nenosí to legrační zelené oblečení, jen maskáče. Asi jde s dobou."

"Hm, to dává smysl. No a co takový vodník dělá?" otázal se Franta svého moudrého kamaráda.

Lojza chvíli luštil text, než mu odpověděl: "...vodník škodná jest. Tvor to pekelný chytá duše nevinných..."

"No Lucie moc nevinná nebyla..." přerušil jej Franta.

"Tak třeba už není vybíravý jako dřív. Dnešní mládež chodí k vodě jen zřídka, musí to mít těžký," podotkl soucitně Lojza.

"Ještě ho lituj! Vždyť je to tvor pekelný, jak tu říká tahle moudrá kniha," odplivl si Franta. "Co píšou dál?"

"Je-li suché, či moc mokré léto, jest na vině vodník, není-li stále naživu čarodějnice. Pak jest třeba upálit ji..." pokračoval Lojza. Pak chvíli cosi tiše brumlal a dál pokračoval prstem na stránce. "A tady to pokračuje. ...vodník je tvor chamtivý a dá se snadno uplatit. Stačí hoditi porcelánový hrnek nebo zdobnou vázu do rybníka a zavolati - tvore chamtivý, táhni ke všem čertům!" Lojza zaklapl knihu.

"Tak to bychom měli. Já mám doma soupravičku porcelánových hrnků po babče. Jeden postrádat nebudu, když je to pro to vyšší dobro..." navrhl odevzdaně Franta.

Jak pravili, tak učinili, ještě té noci se přikradli s hrnkem k rybníku. Hodili jej dovnitř a zařvali z plných plic předepsanou formuli. Odpověď ale byla jiná, než čekali.

"Co tu halekáte, chásko? Vždyť plašíte ryby!" Byl to Igorův hlas a nezněl moc přátelsky. Muži se v tu ránu dali na útěk. Uběhli sotva sto metrů, schovali se za stromem a popadali se za pivní pupky. Byl to pro ně heroický čin. Sedli si na blízkou lavičku a v záři lampy Lojza dál předčítal z knihy.

"...je-li vodník neoblomný a dary odmítá, musí občané k tvrdším metodám přistoupiti. Osvědčenou metodou bývá splašky do rybníka pustiti, či jinou špínou rybník zaneřáditi." Lojza se odmlčel. "No to je nápad. On se pak odstěhuje jinam a bude pokoj. Ale co mu tam nalít?"

"Co se tam vymočit?" zkusil pohotově Franta. Pak se ale opravil. "Rovnou tam vykonáme velkou potřebu. Zrovna se mi chce."

Lojza souhlasil a brzy opět už spokojeně seděli na kraji břehu. Igorův hlas se tentokrát nesl přes vodní hladinu jako hromobití. Lojza s Frantou nestačili s kalhotami u kolenou utíkat, ale přeci jen měli dostatečný náskok, který se jim povedlo udržet. S pocitem vykonaného dobrého skutku šli spát.

Druhého dne se přikradli k rybníku očekávajíce, že Igor již hledá jiné rejdiště. Místo toho jej spatřili, jak ostražitě pochoduje na rybniční hrázi vyzbrojen ocelovým podběrákem a dalekohledem. Muži odešli rokovat o dalším postupu do hospody. Objednali si piva a pustili se do čtení. Tentokráte si už Franta vzal své brýle a nemuseli tak text číst nahlas. Přece jen by nebylo vhodné, aby se jejich znalosti dostaly do rukou nepovolaných.

...je-li vodník neoblomný a nechce se mu opustit rybník, je potřeba prolít krev. Při svitu měsíce u vodní hladiny musí býti zamordován. Jeho poslední vzdech musí slyšet duše, jež svými bídnými prackami ukryl v rybníku. Tím budou vysvobozeny z věčného vodního žaláře. Vodníkovo tělo musí býti zakopáno na kopci, kam nikdy nevystoupá spodní voda. Jinak se bude za svou smrt mstíti ze záhrobí.

"Teda, to je něco," začal Franta, když text dočetli. "Myslíš, že to je fakt potřeba? Je to sice parchant, ale špinit si kvůli němu ruce..."

"Hele, děláme přeci dobrý skutek, na tom nemůže být nic špatného," přesvědčoval jej zkušeně Lojza. Celý den popíjeli pivo a šeptem rokovali, co udělají. K večeru se stavili k Lojzovi, vzali si provaz, lopatu, sekeru a černý pytel a vyrazili k rybníku. Chvíli pozorovali, jak porybný ve svitu měsíčku sedí na hrázi a zpívá si.

"Určitě si zpívá, ať mu šije nit," podotkl zkušeně Lojza a Franta s ním okamžitě souhlasil. To i jeho na základce naučili. Jinak mu toho moc ze školou povinných let v palici nezůstalo.

Jenže najednou začalo pršet. Porybný si oblékl pláštěnku a vyrazil na pravidelnou obhlídku svého revíru.

"Určitě o nás ví!" poznamenal s hrůzou Franta a začal se krást pryč.

"Hele, třeba ten déšť nepřivolal on," navrhl, ovšem ne moc přesvědčivě, Lojza.

Pohlédli na sebe a jako manželé po padesáti letech měli okamžitě jasno. Nechtěli zbytek svých dní skončit jako dušičky na dně rybníka. Zahodili sekeru do rybníka a s hrozivým křikem se vydali na taktický ústup. Zastavili se až kdesi v lese.

"Musíme někam, kde není voda!" navrhl Lojza. Jenže to nebylo tak snadné, jak se zdálo, protože zrovna pršelo. Nakonec se dohodli, že vyrazí na blízký kopec, kde, jak tušili, bude moc vodníka nejmenší. Schovali se tam pod vzrostlým dubem a vyčkávali v panické hrůze, dokud nepřestane pršet. Někdy nad ránem se opravdu vyčasilo a oba zmoklí a prochladlí chlapíci se vrátili do vesnice. Od toho dne se vyhýbají návesnímu rybníku obloukem a pokaždé, když spatří místního porybného, tak se dají na zběsilý útěk. A jejich nejhorší noční můrou je, že porybný přestane abstinovat a začne je navštěvovat v hospodě, kde od něj mají zaručený klid.