Příběh

Píše se rok 289 po příchodu prvních kardů, panovníků tohoto světa. Známý svět si prochází temným středověkem se silným vlivem antiky. Kardové byly po skoro tři staletí dobrými přáteli a s výjimkou pár menších potyček žili v míru. Vše změnila sedmnáct let trvající válka o Wandernské lesy, ve které bylo zaseto semínko nenávisti. Kardové ač nesmrtelní, nestárnoucí a velice moudří panovníci použili svou sílu jeden proti druhému. Wandernské lesy se staly mrtvou pouští, která nasála jejich moc a nenávist. Možná právě ta síla je zaslepila.

Baria, jedno z nejstarších známých měst, ležela uprostřed Wandernských lesů. Mluvilo se o ní jako o Zlatém městě. Její sláva se mohla rovnat se slávou samotných nesmrtelných kardů. Hranice kardských říší se však neúprosně přibližovaly k Barii. Vzniká-li říše nová, tak stará musí zaniknout. Toho si barijský král byl vědom. Tehdy napadli Západní kardství a jen díky Jaromírově moci nedobyli Jezerní město. Tehdy na pomoc Západnímu kardství přispěchal Kerduri, Rudern a Stínové země. Vrhli se na válkou vysílenou Bariu, ale brzy si uvědomili, že větší nepřátelé si jsou sami kardové. Tehdy se poprvé utkali kardové tváří v tvář. Spálili celé lesy, jedem zamořili řeky, stíny mrtvých ovládly noc a probudili kamení k životu. Kdysi tak prosperující Baria se stala pustinou. Ta pustina ale byla symbolem. Pro někoho symbolem moci, pro jiné symbolem smrti. Desetitisíce pozřela ve Wandernských lesích nicota, která je nenechala spočinout. Město Baria první dobyli Kerdurinští. Město vyplenili a vypálili. Když se blížila rudernská vojska, ani se nesnažili město bránit a stáhli se. Plenění začalo nanovo. Teprve až po obsazení Barie rudernskou plamennou legií, nastal ve městě klid. Rudern se postavil na odpor šikům Západního kardství, Kerdurinu i Stínovým zemím a připojil město Baria k říši. Pod hroty plamenných mečů vyhnal cizí vojska tam, odkud přišly. Avšak semínka nenávisti za tu dobu vyklíčila a ovoce, jež přinesla, bylo trpké.

Tehdy Petros, kard ostiuský, který se až doteď války neúčastnil, svolal mírový koncil. Měl se odehrát v Ostiusu, největší říši známého světa. Ostius byl symbol kardství. Byl místem, kde pětice kardů začala svou pouť, kde se poprvé nazvali kardy a kde se také poprvé rozešli každý tam, kam jej táhlo jeho srdce. Zdálo se, že se jedná o jediné správné řešení z prakticky bezvýchodné situace. Souhlasili a každý v doprovodu jedné legie vyrazil na jih.

Mírový koncil se však nesmírně vlekl. Zdálo se, že se kardové ani nesnaží mír uzavřít. Tehdy Petros nechal ukovat pět kardských korun, které měly symbolizovat věčný mír mezi zeměmi, kterým vládli. Měla to být pečeť jejich jednoty, která by smazala všechny křivky minulosti. Do každé koruny bylo vsazeno pět křišťálů, do kterých měli kardi zapečetit část své moci. Tehdy ale kerdurinský kard Rim na radu starého Olbaida, ostiuského Imperatoris de ore, zapečetil do kamene, který měl být na koruně Roberta, karda rudernského, kouzlo, jež mělo potlačit jeho vznětlivou povahu.

Ještě toho dne přerušil kardský sněm Imperatoris de ore Olbaid. Vysmál se kardům a všemu jejich snažení. Všechny svým chováním překvapil. Tehdy se Robert neovládl, vyrazil za ním a chtěl jej sprovodit ze světa. Jenže osud měl jiné plány. Na město se snesl drak a zapálil jej. Jediný, kdo se mu postavil, byl samotný kard Robert. Opuštěn přáteli se pustil do nerovného boje. Naneštěstí v nouzi nejvyšší se probudilo k životu Rimovo kouzlo a oslabilo Robertovu moc. Tehdy jej dračí plameny pozřely a zbavily života. Drak však vzplál Robertovým neuhasitelným ohněm, který stravoval jeho šupiny maso a krev. Svíjejíc se a v šílené agonii pustošil město. Tehdy se mu postavili zbylí kardové a vyhnali jej z města. Drak zaslepený hněvem a sžíravou bolestí vyrazil na sever. Po cestě spálil rudernské ležení za řekou Evros a odletěl. Zbytky rudernských vojsk se přeplavily přes řeku a vynesly z Ostiusu Robertovo mrtvé tělo.

Tehdy se kardové začali obávat o své země a sněm opustili. Navíc se městem začaly rozšiřovat zvěsti, že onen drak byl samotný Robert. Nenávist vůči Rudernské říši neznala mezí. Začalo se schylovat k druhé válce o Wandernské lesy. Jenže tato válka měla skončit naprostým vyhlazením Rududernské říše. Zbytky plamenné legie vyrazily zpět s mrtvým tělem svého karda. Ostius jim však zakázal putovat po západním břehu řeky Evros. Byl to trest za to, že porušili dohodu a vnikli do města. Přesto jim slíbil, že pokud se vyvarují vojenským akcím na území ovládaném Ostiusem, nebudou napadeni. Vyrazily tedy po krajích bývalého Paxijského vévodství, dnes připojeného k Ostiuskému kardství. Byl to kraj plný bídy a nenávisti. Místo, kde noci jsou dlouhé a noční návštěvy ostrých nožů časté.

Rudernská říše nikdy nebyla jednotná. Tvoří ji několik významných rodů, s velmi špatnými vztahy. Samotný jednotící prvek, kterým byl kard Robert, zmizel. Zůstal jen strach, nejistota a smrt. Vláda karda Roberta, jediná jistota v nejistém světě, která trvala skoro 300 let, vyhasla.

V říši usiluje o moc rudernská církev, která se díky krutým válkám a všudypřítomné chudobě stala velmi mocnou, obchodníci toužící po míru za každou cenu, města, jenž touží po samostatnosti a v neposlední řadě i mocné šlechtické rody, jež usilují o kardskou korunu.

Výchozí stav Rudernské říše

Rudern nemá karda. Katzowicové spravují kardskou pokladnu, z rodu Uradiů pochází hlava rudernské církve, Gliviciové drží post umbra a rod Svebodských velí říšské armádě.

Robertovo tělo je se zbytky plamenné legie na cestě do Rudernu. Ostius drží mír, ale ostatní frakce Kardské ligy využívají chvíle, kdy je Rudernská říše oslabena. Ostius se přidá ke kardské lize jakmile je Robertovo tělo přineseno do Rudernu, nebo pokud Rudern poruší smlouvu.

S Robertovým tělem může hýbat pouze generál rudernských vojsk. (Jedná se o říšskou armádu.). Pokud vstoupí Říšská armáda s Robertovým tělem do některého z Paxijských měst, může okamžitě najmout všechny jednotky v tomto městě. Armáda, která napadne prapor přenášející Robertovo tělo má sílu (počet kostek)/3.