Samotářské strašidlo

Jeden by si myslel, že je partie k pohledání, ale přitom se mi zdá, že se mi všechny zbohatlice, které by mě zaopatřily, vyhýbají jako čert kříži. Holt je to tvrdý úděl chudého samotáře. Hospody mi nic neříkají, dokonce tam po mně chtějí, abych si koupil něco k pití, a navíc tam byly lidi. V noci na lavičce v parku člověk taky moc pěkných partií nepotká, ale i s tím se dá žít. Jenže jak si má mladý muž pořídit své sídlo a nekrást? Po pár dnech tvrdé práce ve skladu, kde mi dalo dost práce, aby mě nikdo neviděl, a tedy mi ani nemohl dát nějakou práci, jsem pochopil, že tudy cesta nevede.

Já bych kradl, až bych brečel, ale nebylo moc kde. Lidi si své majetky hlídali a nikdo nenechával pro chudáky kolemjdoucí peněženky před domem či zlatou cihlu na zápraží. Musel jsem na to jít jinak. Jenže to se lehko řekne, ale těžko udělá. Co si má člověk pod tím slovem jinak představit? Uvažoval jsem o kandidatuře do poslanecké sněmovny, ale tam se chudák samotář, jako jsem já, nebude nikdy cítit jako doma. I když by se tam jistě daly získat pěkné chechtáky.

Pár týdnů jsem dělal poustevníka v lese, ale nějak se to dozvěděli v blízkém městě a začaly za mnou chodit průvody turistů. Nepomohlo, ani když jsem se ve své podomácku postavené chýši zamknul na deset západů a spolknul klíč. Divákům stačilo počkat na první déšť a chajda mi spadla na hlavu. Holt nebyl jsem architekt a už vůbec ne dělník, a tak jsem šulil jak na plánech, tak i materiálech co se dalo. Brzy mě už začaly dotazy vtíravých omezenců jako: "A vy si myslíte, že jste poustevník..." či "...a máte vůbec povolení spát v lese?" štvát a vrátil jsem se zpátky na svou oblíbenou lavičku v parku. Trochu jsem si ji poupravil. Byla totiž moc blízko cesty, kde chodili lidé, a tak jsem ji jednoho sychravého večera čmajzl a schoval do blízkého křoví. Tam už jsem měl kýžený klid.

No a byl jsem tam, kde prve. Jak má člověk žebrat, aniž by musel potkávat lidi? Žebrání v lesích nic nevynášelo. Tedy nepočítám-li pár veverek, které mi hodily několik ořechů, čehož se člověk moc nenají. Jo, kdybych měl celou armádu veverek, ale to by jistě bylo strašně moc práce je všechny vycvičit. Nakonec jsem našel zlatý důl. Pořídil jsem si magnet a začal v noci vybírat kašny. Jenže brzy mi začaly padat kalhoty pod tíhou drobáků a koupě nějaké menší nemovitosti byla stále v nedohlednu.

Jednoho dne, když jsem zrovna zpovzdálí sledoval, jak lidé hází do kašny mé peníze, se mi v mysli vyjevil úžasný nápad. Každý správný hrad má přeci obrovskou studnu. No a když v těchto nových kašnách je jen pár frfníků, tak v takové královské studni bude zlata, že se v něm utopím. No jo, ale kde najít hrad, který má studnu, pokud možno bez vody, páč plavat mě ještě nenaučili a nehodlal jsem se to učit zrovna ve studni. Zříceniny! A tak jsem vyrazil. Sbalil jsi svou oblíbenou lavičku a vydal se na výlet.

Nasedl jsem na vlak a schoval se na záchodě. Chvíli trvalo, než mě průvodčí zmerčil, ale udržel jsem dveře dostatečně dlouho, aby mě vlak stihl dovézt, kam jsem potřeboval. Pak jsem je v pravý okamžik rozrazil, vyhodil do vzduchu hrst cizokrajných mincí, které jsem neznal, a vyběhl z vlaku. Ve vagónu se strhla mela a průvodčí s policajty neměli čas mě pronásledovat.

Ušel jsem pár kilometrů, během kterých jsem snědl pár hub, co vypadaly jedle, a pár bylin, které se mi líbily, a spatřil jsem onu ruinu. Čněla hezky nad řekou, která se zdála dostatečně dole, takže mi přišlo nepravděpodobné, že by studna byla plná vody. Vylezl jsem na skálu a nahlédl dovnitř. Nebylo tu ani živáčka. Vrhnul jsem se ke studni a začal skrz mříž spouštět magnet na provázku. Když jsem obtěžkaný provaz vytáhl, cítil jsem se jako milionář. Sedl jsem si na blízký kámen a přepočítával ukořistěné drobáky. Bylo jich tolik, že jsem je ani nedokázal spočítat. Považoval jsem toto místo za učiněný ráj. Jenže nic netrvá věčně. Uslyšel jsem hlasy a musel se schovat do blízkého křoví.

Brzy jsem spatřil skupinu trempů, kteří se utábořili hned vedle mého zlatého dolu. To jsem si nemohl nechat líbit. Chvíli jsem přemýšlel, jak bych se jich co možná nejtišeji zbavil. Ale poté, co jsem si uvědomil, že jejich těla se budou těžko prostrkávat skrz mříž do studny, a navíc mi ztíží těžení mých penízků, jsem se rozhodl, že je vystraším. Chvíli jsem jim házel šišky na stany, pak jsem běhal po hradbách a kvílel a nakonec kokrhal v hladomorně. To poslední je vyděsilo tak, že se dali na útěk a nechali mi tu stan i se spacáky. Pěkně jsem jim poděkoval a ukradl, co se dalo. Přece jen kdy se vám poštěstí, že vám dobrovolně někdo předá svůj majetek.

Od té doby jsem zůstal na hradě. V noci jsem strašil turisty a přes den nechával na studni položenou svou oblíbenou a trochu upravenou lavičku, na kterou jsem napsal velkým písmem: Podpořte chudé samotářské strašidlo. Měl jsem svoje sídlo a stal jsem se ještě lepší partií k pohledání. Jenže jsem ztratil touhu někoho hledat. Akorát by mi rušil mé samotářské choutky, a tak jsem se vykašlal na hledání nějaké té zbohatlice a začal se na plný úvazek věnovat strašení turistů.