Spokojený chalupář

Otočil klíčkem v zámku a za známého zaskřípání otevřel dveře. Ovanul jej pach zatuchliny, starého dřeva a čehosi, co připomínalo nemytého důchodce. I přes všechny neduhy to však pro něj byla líbezná vůně, která jej vracela do dětství. Vstoupil dovnitř, nahmatal starý vypínač a otočil jím. Žárovka ve středu místnosti zablikala, zabzučela a rozsvítila se. Bylo to tu stále stejné. Stejné, jako když to tu na podzim opustil. No tedy až na tapety na protější straně, které byly myšmi zas o trochu víc sežrané, a pár nových děr ve zdech, kterými sem táhlo. Udělal několik prvních váhavých kroků po rozvrzané, prohýbající se dřevěné podlaze. Měl neblahý pocit, že není sám. Připadal si jako nějaká celebrita, kterou někdo sleduje s fotoaparátem z křoví a čeká, že udělá nějakou nepřístojnost, která by stála za zaznamenání. Mrštně se otočil a spatřil malá očka, jež jej pozorovala z důmyslně vykousaného otvoru ve zdi. "Tak ty ještě žiješ?" zaláteřil muž. Zvíře se usmálo od ucha k uchu a ukázalo množství ostrých zoubků. Vypadalo to, jako by si tu snad přes zimu i čistila zuby. Muž dupnul a ve zdech to zašustilo. Chvíli přemýšlel, zdali mu nespadne chata na hlavu, ale pak pochopil. V otvoru, ve kterém ještě před chvilkou zářil bělostný úsměv, za který by se nemusela stydět nejedna reklama na zubní pastu, se mihlo asi deset dalších drobnějších tvorečků. "To je moje chata!" zařval muž tak hlasitě, až se probudili netopýři na půdě a vyrazili střemhlav do místnosti a otevřenými dveřmi ven, kde zmateně poletovali mžourajíce do podezřele silně zářícího měsíce.

Černé hejno okřídlených krys jej rozptýlilo do té míry, že se uklidnil. Otevřel všechny okenice a okna a šel se podívat na zahradu. Všechno krásně bujelo. No, na jeho vkus možná až moc. Muž o stromech, co mu rostly na zahradě, věděl všechno. Třeba to, že je třeba je stříhat. Což tedy bylo vždy v době, kdy zrovna neměl čas, a tak aspoň měly takový krásně přírodní charakter. Ovšem trávník nevypadal vůbec dobře. Nebylo divu, ne, že by se o něj nějak moc staral. Sem tam jej posekal a ob rok na podzim dokonce zametl listí. Jenže teď by mu ani vlastní žena, městský tvor milující obchoďáky, nevěřila, že takto trávník má na jaře vypadat. Nyní připomínal spíše rozorané pole. "Tady se teda krtci vyřádili," poznamenal nešťastným hlasem. Jeden by si mohl myslet, že mi je tu soused krmí kafem, aby měli víc energie, pomyslel si a šel zkontrolovat, zdali má pravdu. Jenže sousedi měli zavřené okenice, takže tu nejspíš byl sám.

Sundal si ze zad batoh, který nechtěl nechávat uvnitř chaty, aby mu jej kuny nesnědly i s obsahem, a vytáhl z něj plechovku piva. Párkrát na ni lehce zaklepal prstem a opatrně ji otevřel. Dal si první lahodný lok a hned se zdálo, že všechny problémy jsou krapet menší. "Tak jak s vámi, nezbedníci, zatočím?" uvažoval nahlas. Mohl by jim pustit do nor vodu, ale nejspíše by si jako posledně tak akorát vytopil sklep a ze zahrady udělal bažinu. Navíc měl pocit, že krtek je tvor obojživelný a voda mu spíše prospívá. Tedy aspoň podle toho, jak rychle se tu množili. Vzpomněl si na jednoho učitele, který mu vyprávěl příběh, jak jeho kolega likvidoval krtky tak, že jim do chodeb umístil sklenice s formaldehydem, a jak se tak krtek plížil svou chodbou, nakonec do této sklenice spadnul. Pak bylo možné krtka vystavit pro výstrahu ostatním, aby se od oné zahrady drželi dál. Jenže kde by teď vzal formaldehyd. V lese ani v obci jej neprodávali a on chemik rozhodně nebyl, aby si jej připravil sám. No, a že by se mu zas tak moc chtělo znovu sednout na vlak a zajet do města jej koupit, tak to ani omylem. To ať si tu krtci klidně zryjou půdu i ve sklepě. Pak jej napadlo, že by jim mohl pustit do chodeb výfukové plyny z auta. To však hned zavrhl, protože neměl auto. Jak tak na ty krtince koukal a pivko z plechu mizelo, dostal najednou spásný nápad. Došel do kůlny, vyndal rýč a doryl ty poslední dva metry, které krtci nechali nezryté, a pomyslel si, jak se bude tvářit jeho žena, až zítra přijede a on jí poví, že zryl celou zahradu, aby si tu mohli zasázet bio brambory. Setřel si kapku potu, která mu při představě, že by musel opravdu zrýt celou zahradu, vyvstala na čele, a odnesl rýč zpátky do kůlny.

Teď už jenom stačilo zatočit s kunami a chata byla zase celá jeho. Vzhledem k tomu, že posledně se snažil zatočit jen s jednou kunou a to bez výsledku, se mu do toho zrovna dvakrát nechtělo. Musel se tedy posilnit. Vytáhl si druhé pivko z batohu, otevřel jej, vypil na ex a vyrazil do boje. Když vstoupil do místnosti, opět spatřil ony žhnoucí oči. Tentokrát jej ale pozorovaly z jiné díry, která byla těsně pod stropem. Muž si pomyslel, že odtamtud dají krásný výhled na jeho postel, a moc se mu nezamlouvalo, aby jej ty bestie pozorovaly v době, když spí. Dělal, jako by jen procházel okolo, pak se vymrštil a strčil ruku do díry ve zdi. Ucítil, že drží něco chlupatého, a na krátký moment se mu na tváři rozzářil úsměv. Ovšem byl to jen velmi krátký moment. Hned nato se rozkvičel bolestí, jak jej v temnotě zdi cosi kouslo. Okamžitě pustil vše, co nyní držel, a vytáhl ruku z díry. "Až vás pochytám, tak vás všechny stáhnu z kůže!" láteřil a kopnul do zdi. Ta okamžitě povolila a objevila se další díra, kterou jej mohly kuny potenciálně pozorovat. Muž si šel ránu utrženou v lítém boji omýt do dřezu a vymýšlel, jak by kunám zatopil. Pak si vzpomněl na to, že má v kůlně pixlu montážní pěny. Napadlo jej, že ta by jim nemusela chutnat. Vypnul vodu, obvázal si ruku utěrkou a vyrazil ven.

Netrvalo dlouho a už stál u díry a pěnil prostor uvnitř. Spokojně si přitom pobrukoval až do chvíle, když si uvědomil, že montážní pěna došla a vskutku pořádně zacelená je pouze jedna z hned několika děr, které si tu nové majitelky chaty stihly vytvořit. Otočil se jen proto, aby mohl pohlédnout do očí kuně, které jej sledovala z protější díry ve zdi a vydávala mručení připomínající chechot. Muž se proti ní vyřítil, v rukou pěnící pistoli, jako by to bylo kopí, a chtěl se s ní utkat ve skoročestném rytířském klání. Ovšem kuna moc dobře věděla, že kdyby se jej zúčastnila, tak by jistojistě byla nejen napíchnuta, ale rovnou i vycpána montážní pěnou, a to se jí zrovna nezamlouvalo. Než k ní muž stihl doběhnout, tak už zas zmizela v temnotě. Nyní se šramot ozýval ze všech koutů a zdí, jako by jich tam žilo tisíce a tisíce.

Co teď? Co když celou chatu sežerou? Muži probíhaly hlavou nejčernější myšlenky. Měl pocit, jako by bojoval s větrnými mlýny. Vyšel sklíčeně před chatu, sedl si na zploštělý kámen pod jabloní a dumal. Doufal, že jej kuny vidí a strachy z toho, co vymyslí, dobrovolně z chatu utečou. Ale nebylo to moc pravděpodobné, a tak nestačilo jen předstírat, že dumá, ale bylo třeba i řádně dumat. Jenže už moc možností nezbývalo. Krumpáčem rozbít zdi a kuny vyhnat, podpálit chatu, či ji pořádně vyudit. Rozhodl se pro třetí možnost. Přece jen mu přišla nejméně destruktivní k jeho milované chatičce. Vzal kámen, na kterém seděl, a vyrazil pro žebřík do kůlny. Za okamžik byl na střeše a položil plochý kámen na komín. Pak jej ještě na okamžik nadzdvihl a zlověstně se zasmál do útrob černočerné tmy komína. Slezl ze střechy a začal dovnitř nosit dříví. Kuny jej z děr ve zdech pozorně sledovaly a zdálo se, že se nemůžou dočkat, co jim vymyslel protentokrát za divadlo. Skoro by se až zdálo, že se snaží něco nového přiučit, a kdyby bylo vidět i něco víc než jejich oči, tak by možná bylo i vidět, jak si píší poznámky do malých notýsků.

Muž vynosil ven všechny peřiny, matrace a ručníky a rozvěsil je na prádelních šňůrách nebo je opřel o jabloň. Pak zavřel všechna okna až na jedno, které vedlo od záchodu, aby měli kuny kudy utéci, a rozdělal oheň v kamnech. Moc se mu nechtělo hořet, tak jej pořádně prolil petrolejem. V místnosti se začal tvořit štiplavý kouř. Muž si sundal utěrku z ruky a začal dýchat přes ni. Přikládal, dokud se oheň pořádně nerozhořel. V chatě začalo být opravdu pořádné vedro. Kdyby nyní někdo přišel na návštěvu, tak by měl jistojistě pocit, že tu je vstup do pekla, nebo aspoň velmi laciného opiového doupěte, jehož majitel škudlí až bída. Pak muž přiložil pár pet lahví, starou vypelichanou kožešinu králíka a po krátkém rozmýšlení i sklenici s plesnivou nutellou. Poté už přikládal, co mu zrovna pod ruku přišlo, protože přes samý štiplavý dým a slzy pořádně neviděl. Pak se vypotácel ven, zavřel za sebou dveře a pořádně se rozkašlal.

Popaměti nahmatal lopatu a šel čekat na nezvané hosty své chatky před otevřené záchodové okno. Nyní připomínalo spíše komín nějaké kapitalistické továrny na socialistických plakátech. Muže štípaly oči, avšak nevěděl, zdali to bylo pouze od kouře, nebo i štěstím z toho, že se těch prohnaných bestií konečně zbaví. Netrvalo dlouho a oknem se vyhrnulo hejno zbývajících rozhněvaných netopýrů, které ještě nestihl probudit. Zčistajasna spatřil prapodivný výjev. Z trávníku, který měl v plánu manželce přestavit jako zrytý, začali lézt naštvaní krtci doprovázeni dýmem a pelášili, co jim nohy stačily, na sousedovic pozemek. Muž zamrkal a protřel si bolavé oči, aby si byl jist s tím, co vidí. Přestal čekat u okna na kuny a vyrazil do boje proti krtkům. Jenže oči jej štípaly tak, že je dokázal otevřít jen na chvíli, a to s vypětím všech sil. Vrhnul se tedy na krtky poslepu a bil je lopatou hlava nehlava. Tedy aspoň doufal, že je bije.

Tak jej našli hasiči, kteří za krátkou chvíli přijeli, aby uhasili nahlášený požár. Měl jim co vysvětlovat, protože jednoho hned poté, co vstoupil na pozemek, bacil lopatou po kebuli, druhého taktéž o moment později, když přispěchal vzkřísit svého kolegu. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Tedy až na to, že když druhý den přijela jeho žena, moc se jí ve vykouřené chatě nelíbilo a ještě toho dne se vrátila domů. Kuny, krtci a myši se od tohoto dne chatě vyhýbali jako čert kříži a úroda brambor toho roku byla opravdu znamenitá.