Kolejní pařba

Jó, na kolejích je vážně kopa srandy. Neštvou vás sourozenci a rodiče vám sem tam z domoviny pošlou i nějaký ten peníz, abyste na ně nezapomněli. Můžete jíst, co vás napadne a kdy vás to napadne. A nikdo vám neříká, že byste měli jít brzy spát. Jenže i takové dobrodružství, jako je život na kolejích, má své mouchy. No, spíše to jsou masařky na steroidech, nebo ještě něco mnohem horšího. Přes všechny tyto skutečnosti je to ale úžasný zážitek, který jen tak ze vzpomínek nevymažete.

To si takhle večer sedím v pokoji, upřeně sleduji, jak se mi kupí text na monitoru a sem tam si ucucnu už vystydlého kafe, které mi dodává potřebnou inspiraci. Je to prostě paráda. Oči mi těkají, nohy se klepou a čekám jen, až kafe dopiju, abych si do svého jediného hrnku, co tu na kolejích mám, mohl pro změnu udělat černý čaj. Vždyť tekutiny je třeba doplňovat. Tím spíš, když můžete pít nehlídané kafe vašich spolubydlících.

Základ úspěchu dobrého soužití na kolejích je vybrat si dobrého spolubydlícího. Měl jsem to štěstí, že můj spolubydlící byl podobně střelený jako já. No, v některých ohledech snad i střelenější, což ovšem rozhodně nebylo na škodu. Nevadil mu smrádek, který se u nás v pokoji permanentně držel, a s čistotností to taktéž moc nepřeháněl. Navíc jsme se shodli na tom, že děláme dobrou věc. Ve světě, kde denně mizí množství ohrožených živočichů, jsme u nás v pokoji pěstovali nové druhy breberek. No prostě jednalo se o chvályhodný a záslužný čin hodný obdivu a následování. V očích některých vědců jsme jistojistě byli hrdinové.

Náš pokoj byl znám široko daleko a nebylo to jen puchem, který se z něj linul. Bylo to i tím, že jsme dlouho ponocovali a světlo u nás zhasínalo běžně až někdy nad ránem. Pokud tedy vůbec. V tom měl tedy prsty hlavně můj spolubydlící, protože já měl spánek rád. Možná někdy až přes míru. Roky cvičení spaní přes den mě zocelily, a tak mi světlo lampičky mého spolunocležníka nevadilo. Inu, byli jsme skvělá dvoučlenná parta.

Někteří naši spolužáci na tom byli hůře. Jeden můj kamarád vyfasoval Vietnamce na Erasmu, který ze spaní křičel jakási podivná slova, znějící jak zaříkávání. Přitom kolem sebe kopal nohama a rozhodně nebylo radno se k němu v tu chvíli přibližovat. Jenže to nebylo to nejhorší. Kamarád se furt divil, proč má pokaždé v koupelně kaluže vody a bahno. Jednou, když se jeho spolubydlící sprchoval, tak mu omylem vlezl do koupelny a najednou s hrůzou v očích pochopil. Našel jej, jak stojí do půlky těla nahý u umyvadla a rochní se v něm. Boty samozřejmě nasazené a celé od bahna. Zkrátka naprostý štramák k pohledání. Byl velmi překvapen, když mu kamarád vysvětlil, co to je ten podivný zasklený kout v rohu místnosti a jaké divy dovede. Ne tedy, že by se v něm začal sprchovat, ale aspoň se začal zamykat.

To my jsme na tom byli skvěle. Buňku s námi obývala tři pohledná děvčata, která bydlela v pokoji přes chodbičku, která byla zároveň i kuchyňkou. Přestože se k nám moc nehlásily, tak se nám rozhodně nerochnily v umyvadlech. Nebo tedy, abych řekl pravdu, nevíme. Pokud ano, tak to po sobě vždy precizně uklidily, a tak jsem se po tom nikdy nepídil. Problém, který jsme den co den řešili, však byl jinde. Náš problém sídlil za druhou zdí. Vedle nás bydlela banda stvoření, o kterých by bylo radno pomlčet. Jenže těžko se o něčem mlčí, když to samo drží amplión a vyřvává to o své blbosti, kudy to kráčí.

Ani tento večer to nebylo jinak. Sedíme si tiše u své práce a pilně dopisujeme projekt, který máme zítra odevzdat. Čas pomalu plyne a najednou odbije půlnoc. Noc je ještě dlouhá, a tak času na dokončení projektu je ještě pořád habaděj. Když v tu chvíli se k nám začnou přes onu proradnou zeď, za kterou žijí naši úhlavní nepřátelé, nést prapodivné zvuky. Melodie, jestli ten zvuk nějakou měl, by dokázala naježit chlupy na zádech i mrtvému. Natož nám, kteří jsme byli odchováni na kvalitní muzice, jako jsou třeba kapely Morčata na útěku nebo Kopec šišek. Vedle se level paření zvedl na vyšší úroveň. Doteď jsme slaďoučký hlas Justina Biebera dokázali zdárně selektovat. Nyní to už ale nešlo. Naše spolunocležnice za zdí přešly na karaoke. Jenže spojení nulového smyslu pro kvalitní hudbu, alkoholu a všelijakých dalších drog s jistojistě až záporným hudebním sluchem bylo naprosto katastrofální. Breberky, které nám žily pod postelí, se úprkem vydaly ke dveřím, aby mohly spáchat hromadnou sebevraždu. Chvíli jsme uvažovali, že se k nim přidáme a navždy svůj pokoj opustíme, ale pak jsme se rozhodli, že ony tvory za zdí vezmeme s sebou. Vyrazili jsme do kuchyně, posbírali pár hrnců a vařeček a vrátili se do pokoje. Zpoza zdi se zrovna ozýval útrpný refrén "Ohh, baby, baby..." Přiložili jsme hrnce ke zdi a začali jsme na ně zuřivě bušit. Jenže naše snažení úspěch nepřineslo. Prapodivné zvuky vzdáleně podobné krákání ožralé vrány, která omylem strčila pařát do elektrické zásuvky, neutichly. Ba naopak, ještě zesílily! Nyní se zdálo, že jich tam skřehotá dvakrát více. Museli jsme tedy zvýšit kalibr. Pustili jsme z repráků skladbu Michal je zoofil od Kopce šišek a namířili zvuk přímo proti oné stěně. Nyní šramot za zdí ustal. Repráky přehlušit nedokázaly. Jenže skladba nebyla nekonečná, a jakmile utichla, tak se zpoza zdi ozvalo krákání nanovo. Jistě měly více alkoholu než my kafe, a tak byly odhodlanější. Pustili jsme se tedy do kdákání a kokrhání, ale jediné, čeho jsme docílili, byl smích, který se k nám donesl z holčičího pokoje u nás na buňce. Chvíli jsme přemýšleli, zdali si jim neřekneme o pomoc. Bylo by to však moc potupné, což jsme si nemohli dovolit. Vždyť jsme měli pověst samostatně vyhlížejících tvorů, kteří se jen tak nezaleknou bojového chorálu skalních fanynek Justina Biebera.

Pustili jsme, nyní už středně hlasitě, Morčata na útěku a vrátili se k práci. Inu, kofein nám pomalu, ale jistě začínal z žil vyprchávat a postrádali jsme otroky, kteří by za nás práci do školy dokončili. Hudba hrála a hlasy ve vedlejší místnosti začínaly pomalu chraptět a brzy nato utichly. Léta kouření a neumělé skřehotání oněch potulných bardek za nás problém vyřešily samy. Teď už jen stačilo doufat, že hlas ztratily definitivně a nebude hrozit, že by někdy v budoucnu připravily o hudební sluch nějakého mladého Mozarta budoucího věku. Hudbu jsme však neztišili, jen jsme přešli na Sabatony. Začal nás totiž přemáhat spánek a bylo třeba se udržovat vzhůru pořádně energickou hudbou. Náš názor na udržení se vzhůru a kvalitní muziku vhodnou na noční poslech však nesdílely nocležnice za zdí, které evidentně neměly tolik kafe jako my a začaly mít nutkání svou párty předčasně ukončit. Začaly nestydatě bušit na zeď a pořvávat cosi o tichu. Tak jsme tedy milostivě hudbu ztišili a nějaký čas vyčkávali. Mezitím jsme své projekty dokončili a chystali se ke spánku. Jenže ještě bylo třeba naše nocležnice a vyzyvatelky řádně vytrestat. Vzali jsme hrnce, opět je přiložili ke zdi a párkrát do nich silně udeřili. Ozvaly se zlostné výkřiky následované bušením na zeď. Kocovina je prevít. Ne však, pokud ji nemáte vy, ale váš nepřítel. Údery nesoucí se zpoza zdi byly však slabé. Evidentně nebyly tak vynalézavé jako my a hrnce je nenapadly. Usínali jsme tedy za doprovodu nefalšované indiánské hudby, která byla o mnoho kvalitnější než skřeky, které jsme slyšeli před pár hodinami.

Brzy ráno, těsně předtím, než nám do pokoje vnikly první sluneční paprsky, kamarádovi začal vyzvánět budík. Měl ho pěkně nahlas a brzy se ozvaly jaksepatří rozrušené hlasy zpoza zdi. Bušení se však už neozvalo. Po pěkně dlouhé době jej spolubydlící odložil o deset minut a šel spát dál. To se však opakovalo přes dvě hodiny. Během této doby nocležnice za zdí nějak ztratily chuť a energii k protestům. Pak jsem to nevydržel já. Vstal jsem a kamarádovi budík vypnul. Vrátil jsem se do postele jen proto, abych z ní opět vylezl a došel vypnout svůj budík. Tehdy jsme konečně vstali, nasnídali se a vyrazili do školy. Na zastávce jsme se potkali s naší spolužačkou, která měla pokoj z druhé strany našich úhlavních nepřátel. Svěřila se nám, že slyšela, jak tam skřehotají, s něčím mlátí, a dokonce i kdákají a že na ně také v noci soustavně bušila. Od té doby byl ve vedlejším pokoji klid a kdykoliv nás ony nešťastnice a jejich kamarádky potkaly na chodbě, tak uctivě sklopily zrak a přidaly do kroku. Inu, naše pověst nás předcházela.