Věhlasný aquapark

Jako správný moderní člověk, který neodtrhává zrak od elektroniky kvůli hloupostem, jako je krásná scenérie, či staré památky jsem došel k cíli. Tedy aspoň podle map. Jenže, tady navigace končila. Chvíli jsem lomcoval dveřmi, dokud mi nedošlo, že jsou zavřené. No, věhlasný aquapark jsem si představoval jinak.

Jasně, Polsko je Polsko a každý kraj má svůj mrav. Přesto si myslím, že peníze hýbou světem víc, než tradice. Člověk by očekával svítící reklamní poutače, naháněče, či aspoň spletité tobogány trčící z budovy. Tady se ale asi potrpí na skromnost. Ani vstupní dveře nevyznačí, takže se musím zeptat nějaké kuřačky před vstupem. Aspoň, že rozumí mé pochybné angličtině. Ujistí mě, že to je opravdu aquapark a zavede mě k malým postranním dveřím. Laskavý lid zde žije, pomyslím si a vstoupím dovnitř.

Vstupní hala je rozlehlá, jako by mohla hostit množství lidí. Na stěnách visí moderní obrazy modrých koní a fialových slonů. Dokonce tu je i hřiště pro děti. Chvíli přemýšlím, zda si s nimi nepůjdu hrát, ale pak si to rozmyslím. Ještě mě osočí, že jsem úchyl a v cizí zemi se z toho nevykecám. Tedy aspoň ne v zemi, kde naše slovo "hledat" má jaksi komický překlad.

Halu projdu rychle a vyrazím po točitém schodišti do prvního patra. Musím uznat, že nástupní prostor to je velkolepý. Až tady nahoře je vrátnice a vstup do bazénu. Nade dveřmi visí velký nápis Aquapark - Solne miasto a taky ceník, který není o mnoho menší, než vstupní dveře. Ceny tu mají pěkně hutné, ale asi jsou vážně světoví, a tak si to můžou dovolit. Nejspíš sem chodí tolik lidí, že se před turisty musejí spíše skrývat. To by vysvětlovalo to, že tu prakticky nic není v angličtině, nýbrž v jazyce domorodém. Aspoň, že ten ceník přeložili! Vybral jsem si nejlevnější vstup. Bohužel v sobě neobsahuje saunu, ale když se nikdo nebude dívat, tak se tam zkusím proplížit. Ó, jak zlomyslné to mám plány!

Vstoupím do haly před vrátnicí. Chvíli pozoruji místní, kteří si boty uzamykají do skříněk u vstupu, a tak je následuju. Asi tu mají vážně narváno, že tu jsou rovnou dvě vrátné. Mám to ale kliku, že tu zrovna moc lidí není a nemusím čekat frontu. Navíc jistě bude bazén prázdnější. Domluvím si vstup a přidám do kroku. Mám jen šedesát minut. To je žalostně málo času na tak věhlasný aquapark. Po cestě si na ruku připnu čip ke skříňce. Prosvištím kolem cedule: Uwaga ślisko! Zadriftuji na slizké podlaze a vběhnu do pánských šaten. Zaberu hned první skříňku, která mi přijde pod ruku. Svléknu se a protáhnu se.

Na zátylku cítím něčí upřený pohled. Podívám se tam a spatřím uklízečku, která drhne podlahu a pozoruje mě. Otočím se k ní zády a spatřím kameru, která mě sleduje z druhé strany. Pak mi to dojde. Někde jsem přehlédl šatny. No, rychle si obléknu plavky, abych tu pod tou kamerou neběhal nahý moc dlouho. Nahážu oblečení do skříňky a zabouchnu ji. Pak jen zběžně zkusím čidlové otevírání. Oťukávám svým náramkem kovový úchyt na skříňce, ale nic se neděje. Začínám mít neblahé tušení, že je něco špatně. Chvíli bezradně lomcuji se skříňkou, ale ta potvora se nechce otevřít. Ohlédnu se za uklízečkou, která odvrátí pohled a předstírá, že našla extrémně špinavý flek na podlaze.

Udělám první dva kroky k ní a všimnu si, že mi na nohou zůstala spousta žmolků z ponožek. Mé kroky od skříňky jsou krásně vidět. To musím nějak zamaskovat! Začnu se k ní kolébat jako tučňák a beru to obloukem, aby nebylo vidět, kdo sem ty žmolky přinesl. Oslovím ji anglicky, ale nakonec se dorozumíme česko-polsky. Jsem docela rád, že těm nadávkám moc nerozumím, ale jistě ovládá velmi rozsáhlou slovní zásobu. Otevře mi skříňku a vysvětlí mi, že číslo, které mám na tom čipu, není sériové číslo, ale číslo skříňky. Horečně přitakám a spěšně vše přesunu do své nové skříňky.

Tak, konečně mohu vyrazit do bazénu. Už mě nic nedrží. Krátce se osprchuji a rozrazím dveře z mléčného skla do bazénu. Ovane mě studený vzduch a zůstanu stát omráčený na místě. Očekával jsem spoustu tobogánů, ale přede mnou je jen jeden a ten připomínající spíš nějakou dětskou skluzavku. Bazén je tu jediný a na vývěsní ceduli stojí, že dnes je teplota pouhých 26 °C. Vedle bazénu je brouzdaliště, kde je nejspíše voda teplejší. Tedy se to aspoň dá soudit podle indikátorů zvaných děti. Je jich tam však tolik, že se tam mezi ně nevejdu. Poslední atrakcí je vířivka.

Smutně sklopím oči a jdu si sednout do vířivky. Je plná důchodců, ale nějak se mi mezi ně povede vmáčknout. Voda tu je teplá a je tu celku příjemně. Otírají se o mě špeky poskakující pod náporem bublinek po hladině mých spolusedících. Jen mě nějak znervózňuje, proč mě sledují všichni plavčíci. Jsou tu rovnou tři a všichni na mě mají spadeno. Nejsem zrovna moc paranoidní, ale poznám lidi, kteří mě upřeně sledují. Přemýšlím, co dělám špatně. No nakonec se cítím fakt dost blbě a vyrazím tedy do bazénu. Vířivka je asi za poplatek a nejspíš ji nemám v ceně. Vůbec se mi do té studené vody nechce, ale uvědomím si, že se ke mně plavčíci začínají nenápadně přikrádat. Projdu okolo sauny a uvažuji, zda se tam neschovám. Jsou tu ale turnikety a plavčíci mě už málem dostali. Vidím velkou přeškrtnutou ceduli zákaz skákání do vody. Popoběhnu, abych se dostal ke schůdkům do vody. Už už tam jsem, přesto mě jeden z nich dohoní. Zavolá na mě něco, co si překládám jako: Chcete s něčím pomoci. Odpovím mu, že ne a skočím do vody. Plavčík zmizí v nějakém kumbále a hodí mi do vody koupací čepici. Pochopím, co mi chtěl. Kajícně si tu čepici nasadím a až do konce pobytu plavu ve studené vodě a těším se, až budu venku. Nechci se ukazovat, a tak plavu sem a tam, dokud se netřesu zimou.

Nadejde hodina, kdy můžu vodu opustit, aniž bych měl pocit, že mi propadl čas. Ve sprchách nevydržím moc dlouho. Uklízečky si něco šuškají a ukazují si na mě. Tentokrát se ale k jejich smůle převlíknu v šatně. I ponožky si obléknu, aby ani kotníček nemohly poobdivovat a vyrazím k vrátnici. Vrátné zrovna něco sledují na záznamu. Radši se neptám co, předám jim klíč a s hanbou opustím bazén. Už mě tu nikdy neuvidí a to ke štěstí obou stran. Mám pocit, že jsem vlezl do špatného aquaparku.