Stezka mrtvých domů

Během poutě do Říma jsem se jednoho dne oddělil od své drahé ženy a putoval sám. Byl horký letní den, během kterého jsem měl před sebou přes 30 km a jen trochu vody. Nevím, zdali to nebylo z jejího nedostatku, ale měl jsem dosti kreativní náladu - a tak vznikl tento příběh. 

Když jsem pak při korektuře dal text do AI, aby mi jej zhodnotila, napsala, že je nerealistický a neexistuje debil, který by s tak málo vody vyrazil na tuto cestu a mám to celé přepsat - inu nepřepsal jsem, psal jej totiž sám život...

Příběh sem dávám celý, ostatně je to spíše taková má putovní úvaha nad místy, které jsem spatřil. 

Ukázka z knihy:

Panují horké letní dny a vyprahlá krajina lační po dlouho očekávaných srážkách. Stromy věší pokroucené listy a vrhají řídký stín. Tráva rostoucí pod nimi je vyšisovaná do zlatova a komíhá se v lehkém vánku prohánějícím se zdejšími hlubokými údolími. Po rozpálené asfaltové silnici klikatící se hlubokým údolím putuje osamělý poutník. Asfalt pod jeho nohama je starý, rozpraskaný a u krajnice se drolí tak, že je jen stěží poznat, kde přechází v louku. Kolem poutníka projíždějí stará omlácená auta, která sem tam na sebe nebo na poutníka na pozdrav zatroubí.

Přijde k místu, kde se značená poutnická trasa větví. Má na výběr dvě možnosti. První z cest vede dál údolím. Je běžnými poutníky častěji vyhledávaná, takže v její blízkosti stojí množství restaurací, ubytoven a vodních zdrojů. Pokud by si zde vybral druhou z možností a sešel z asfaltky, jeho další cesta by vedla náročným členitým terénem kdesi v divočině na hony vzdálené od všech měst a vesnic. Dle map se na ní nenalézají žádné restaurace, ubytovny a zdroje vody, dokud se tyto dvě trasy opět nespojí v jednu. Přesto se na křížení cest ani na moment nezdržuje. Nechá projet jedno obzvláště dýmící vozidlo, kterému musela technická projít ještě v minulém století, sejde z rozpálené asfaltky a vyrazí po kamenité cestě do divočiny. S povděkem ponechává za sebou hluk motorů a rozpálený povrch zpevněné komunikace. Ponoří se do ticha přírody a nechá se jím unášet.

Sen jít po této staré poutnické trase vedoucí z italského kláštera La Verna do Assisi v něm hlodal již dlouho. Lákala jej pestrá minulost tohoto kraje, četné památky i výborná kuchyně. Jenže si pro své putování nevybral zrovna nejvhodnější dobu. Horké letní dny většinu poutníků odradily, a tak putoval povětšinou sám. Nevadilo mu to. Přece jen se netoužil mačkat v dlouhých procesích. Avšak to, že tu byl prakticky sám, ovlivnilo i skutečnost, že ubytovny pro poutníky, kterých tu už i tak bylo poskrovnu, byly většinou zavřené a on musel denně urazit mnohdy více než čtyřicet kilometrů, aby měl kde hlavu složit. Přesto by neměnil. I přes všechny nesnáze, které jej doteď potkaly, si nemohl své rozhodnutí vynachválit. Byl tu tak svobodný a plný energie a starosti jeho běžného životy se vytratily do dálek, jako by je ještě před pár dny prožíval úplně někdo jiný.

Cesta se brzy stočí a dál pokračuje podél vyschlého koryta potoka. Přestože zde není po vodě ani památky, je zde mnohem příjemněji. Stromy tu rostou bujněji a nezdá se, že by je sucho nějak výrazně zasáhlo. Cesta se vine dál v pozvolna stoupajícím svahu a od vyschlého koryta se brzy odloučí. Za poutníkovými podrážkami se práší a zvětralá skála pod těžkými pohorkami chřestí. Terén začne strmě stoupat a v některých úsecích se jej musí muž přidržovat i rukama. Je to náročná cesta, ale poskytuje úchvatné výhledy.

Zastaví se na skalním výchozu a rozhlédne se. Vzduch nad šedivou masou kamení se tetelí obdobně jako nad asfaltkou. Chvíli přemítá, zdali si výběrem této trasy pomohl. Kdesi pod ním v údolí se míhají malé barevné tečky značící, že provoz ani v nejmenším neustal. Sundá si klobouk, setře si pot stékající mu po čele a promne si sluncem podrážděné oči. Naposledy se rozhlédne po údolí a dá sbohem snazší trase. Už si vybral a zpátky do údolí se mu rozhodně scházet nechce. Stoupá po strmém svahu už jen chvíli a brzy se octne na hřebenu. Stezka se zde místy ztrácí, avšak nikdy ne natolik, aby z ní člověk snadno sešel. Slunce mocně pere do kamení a po ještěrkách, které se na nich tak rády vyhřívaly, není ani stopa. I ptáci se vytratili. Jen odkudsi z blízkých trsů trávy se donese ojedinělý cvrkot cvrčka vyrušeného z poledního spánku.

Jen blázen by se v tuto denní dobu neschoval před sluncem, mihne se v poutníkově mysli. Vzhlédne k vymetenému nebi a zastíní si oči. Po mracích, které by aspoň trochu zpříjemnily putování, není ani vidu. Sundá si batoh, posadí se na něj a pořádně se napije. Lehký vánek ustane a okolí se ponoří do až nepřirozeného ticha. Magická chvíle však trvá jen krátký okamžik. Pak opět něco v blízkém houští zapraská a následně se rozezvučí snad celý sbor cvrčků.

Poutník ještě chvíli nabírá síly, ale nechce zde čekat moc dlouho. Kamení sálá jako z ohně vytažené a stín je tak řídký, že rozdíl mezi ním a plně osluněnou cestou se dá poznat jen stěží. Polije si hlavu vodou a stékající kapky zachytí do klobouku, aby se řádně nasál a mohl jej chladit ještě kus další cesty. Pak se zvedne a pokračuje dál.

Z obou stran cestu lemují rozlehlé olivové sady. Stromky jsou přestárlé. Některé z větví jsou uschlé, či dokonce ulomené. Přesto se nezdá, že by se o ně místní nestarali vůbec. Tráva pod nimi je kosena či vypásána. Narazí i na sad obehnaný ostnatým drátem. Muž se u něj zastaví a opatrně se jej dotkne. Je rozpálený, jako v těchto dnech asi všechno, a zrezlý. V jeho domovině by mu připadal v divoké přírodě nepatřičný, ale tady svým způsobem zapadá.

Stezka opět začne stoupat. Olivové sady se promění v kaštanové. Poutník na ně během svého putování narazí poprvé a uchvátí jej svou monumentálností. Zastaví se v jejich stínu a kochá se jejich mohutnými kmeny. I přestože je poledne a slunce ukazuje svou největší sílu, vrhají kvalitní stín. Posadí se v něm a vybalí si oběd. Při té příležitosti zkontroluje, co vše mu ještě zbylo ze zásob. Vyrovná si několik balení s dehydratovaným jídlem, která stačí jen zalít horkou vodou, a hromadu nejrůznějších sušenek. Položí na obnaženou skálu vařič a zapálí jej. Pak na něj umístí ešus s vodou a nechá ji povařit. V mezičase opět všechno jídlo sklidí, s výjimkou kapsy se sušeným kuřecím rizotem, a když začne voda bublat, tak jej zalije. Chvíli vyčkává, než jídlo trochu vychladne, a přitom zkontroluje své zásoby vody. Má pocit, že je trochu podcenil. Dopoledne s nimi dost plýtval a nyní na oběd padl další půllitr této drahocenné tekutiny. Inu což, pořád mu ještě zbýval celý litr vody a v nejhorším může zkusit na někoho zazvonit, aby mu láhve doplnil. Nají se, vše sbalí a vyrazí dál.

Cesta vede po mírně zvlněném hřebenu osázeném snad nikdy nekončícími sady. V dálce vídá další nesčetné kopce a hluboká údolí. Sem tam se zastaví a kochá se výhledem na vzdálená městečka a přemítá, kolik tam asi tak může být restaurací či vodních zdrojů. Zastaví se u hromady kamení, mírně zasahujícího do cesty, a spočine ve stínu mohutného dubu. Polkne malý lok vody, přestože by nejraději vypil celý zbylý obsah láhve, a na moment zavře znavené oči. Když je opět otevře, všimne si, že kousek od něj se na kameni vyhřívá krásná zelená ještěrka. Když ji tak pozoruje, uvědomí si, že kamení, na kterém se sluní, dříve bývalo zdí. Muž se zvedne a zajde se podívat blíže. Ještěrka jej zpozoruje a mrštně se schová v jedné ze štěrbin mezi kamením. Ze starého domu toho už opravdu moc nezbylo. Kamenné stěny jsou vyvalené a z velké části ztracené v sutinách. Mezi kamením prorůstají výhonky ostružin, které zbytky domu pohřbily a skryly. Kdyby si tu nesedl, nejspíše by si této stavby ani nevšiml. Opět se vrátí k batohu, posadí se a utone v myšlenkách.

Itálie byla fascinující. Na každém kroku z ní sálala historie. Ať už to byly staré domy, antické mosty, nebo třeba prastaré olivovníky. Přesto byl pohled na tento starý dům smutný. Itálie byla nesmírně fotogenická, ale žít tu muselo být obtížné. Poutník vyndá láhev s vodou, chvíli ji ustaraně pozoruje a pak se zlehka napije. Uvědomí si, že by měl co nejdříve vyrazit. Znaveně se zvedne, vezme batoh a opět pokračuje ve své pouti.

Vzduch se nad cestou tetelí a je cítit po sušené slámě. Brzy nato sady zmizí a vystřídají je malebná drobná políčka. U cesty stojí několik staveb, ale ani jedna se nezdá být obydlená. Střechy většiny budov jsou stále na svém místě, přestože by se dalo poměrně zdárně pochybovat, zda stále slouží svému účelu. Muž se zastaví u okna, které již dávno nemá sklo ani rám, a jen stěží se dá uvěřit tomu, že zde kdy nějaké bývalo, a nahlédne dovnitř. Místnost je prázdná, jen omítka odpadající ze stropu pokryla zaprášenou podlahu. Trochu jej to překvapí. Tak nějak očekával hory odpadků. Rozhlédne se, ale vstup do budovy nenajde. Zkusí tedy nejbližší z budov obejít. Na místo, kde bývaly vstupní dveře, narazí na opačné straně stavby. Je však zazděné. Posadí se do krátkého stínu, který budova vrhá, a užívá si chlad, který sála z tlustých kamenných zdí. Muž přemítá, zdali přeci jen nevstoupí dovnitř oknem, ale pak tu myšlenku zapudí. Je až zarážející, že usedlost s tak krásným výhledem obklopená rozhlehlými sady a nádhernou přírodou nikdo neobývá. Cítí se tu jako na nějakém hradě. Jednotlivé stavby obklopují zarůstající dvůr a chrání jej před světem. Co zdejší obyvatele vedlo k tomu, že to tu opustili? Byla to snad touha po životě ve městě, odjeli za prací, nebo to bylo úplně jinak?

Muž se opře zády o chladivé kamení a pohlédne k světlému nebi. Sundá si klobouk a prohrábne si mastné a potem řádně nasáklé vlasy. Musí přiznat, že nyní nemá daleko k nějakému squatterovi nebo houmlesákovi vyhlížejícímu si své nové doupě. Ale i to bylo kouzlo poutnictví, které jej nepřestávalo fascinovat. Vytáhne láhev se zbytkem vody a napije se. Pak se vzrůstajícími obavami zkontroluje zbytek vody na dně a opět láhev vrátí do batohu. Když znovu vzhlédne, bleskne mu hlavou, zdali za opuštěním těchto domů nebyla právě ona drahocenná tekutina. Nebo tedy spíše její absence. Rozhlédne se, ale nikde žádnou studnu nebo aspoň cisternu nespatří. Uvědomí si, jak jsou koruny okolních stromů proschlé. Je možné, že tu dříve bývalo vody více? Zhluboka se nadechne a ucítí, jak jej suchý vzduch zaškrábe v nose. Na nic nečeká, znaveně se postaví, nasadí si klobouk a naposledy se rozhlédne po opuštěném dvoře. Pak vezme batoh a vyrazí dál hledat nějaký zdroj vody.

Kousek za domem začnou pastviny. Rozléhají se na strmých svazích, sem tam posetých ojedinělými stromy. Přestože se mezi dozlatova vysušenou trávou nalézá velké množství trusu dobytka, na žádná zvířata nenarazí. V těchto denních hodinách je poutník asi jediným tvorem, který se odhodlal vzdorovat slunečním paprskům po pěšinách vedoucích mimo blahodárný stín.

Zprvu řádně přidá do kroku, aby na nějaké obydlené stavení narazil co nejdříve, ale horko jej začne zmáhat tak, že musí zvolnit. Zastaví se u další z ruin čnící poblíž cesty. Ani se už nesnaží nahlížet dovnitř a jen si užívá stín, který stavba vrhá. Sundá si propocené tričko, zavěsí jej na blízkém keři a nechá jej proschnout. Mezitím si vytáhne druhé, ale s oblékáním nespěchá. Během pochodu na slunci se mu vytvořil tak ostrý předěl mezi opáleným a neopáleným, že nyní z dálky se dá jen stěží věřit, že na sobě nemá bílé tričko. Uvědomí si, že si bude muset někde lehnout do trávy a trochu opálit i zbytek těla, jinak bude všem pro smích. Dnes na to ale ani v nejmenším náladu nemá. Zavře oči a užívá si probouzející se přírodu. Kolem cvrkají snad miliony cvrčků a cikád a z blízkých stromů se nesou zatím ojedinělé trylky ptáků. Nedá mu to. Vytáhne si bloček a začne si malovat. Zprvu si jen tak čmárá, co jej napadne, ale pak se rozhodne nakreslit dům, pod kterým sedí. Přesune se na druhou stranu cesty, opře se o kmen borovice a pustí se do díla. Když je spokojen, obleče se a dá si malý lok zteplalé vody. Při polykání se znechuceně zakření, ale ani nepomyslí na to, že by vodu vylil.

Cesta se klikatí mezi trnitými keři a poutník se stále častěji přistihuje při tom, že zrakem bedlivě prohledává okolí a hledá nějakou starou studnu, zapomenutý pramen nebo klidně i zabahněnou kaluž. Přece jen si na svou cestu vzal filtr na vodu, a přestože měl doteď k jeho užívání krajně zdrženlivý vztah, nyní si jej přeje použít. Jenže cesta vede po hřebenu a sejít do údolí po okolních strmých svazích se mu nechce. Ani neví, zdali by tam na vodu narazil a nebyla by to jen zacházka. Cesta ostře zahne a projde skrz dvůr starého rozpadajícího se domu. Zde se už muž nezastavuje. Cítí se zde sevřeně a navíc doufá, že brzy přeci jen narazí na nějakou v mapách nezakreslenou fontánu.

Vyprahlá krajina se zavlní pod chladivým vánkem a muž se usměje. Vzduch se najednou zdá trochu více chladivý a hned se jde lépe. Brzy poté stezka vstoupí do borovicového lesa, avšak stromy jsou zakrslé a na cestu vrhají jen velmi řídký stín. Přesto i taková drobnost udělá poutníkovi radost. Vánek si pohrává s větvemi borovic a rozkomíhá je. Drcené kamení pod těžkými podrážkami poutníkových bot křupe, jak se při každém kroku trochu stlačí, a cesta se zdá nekonečná.

Zastaví se až ve stínu mohutné lípy, pod níž se nachází kamenná kaplička. Muž do ní nahlédne, ale je prázdná. Ví, že by měl pokračovat dál a co nejdříve najít nějaký zdroj vody. Přesto si sedne do stínu vrhaného majestátní korunou. Sundá si boty, ponožky a tričko a vše rozmístí po okolí a nechá je schnout. Sám si lehne na batoh, klobouk si stáhne do čela a na chvíli znaveně zavře oči. Cítí, jak jej bolí nohy a záda, a přemítá, zdali opravdu udělal dobře, když se vydal na tuto cestu. Začnou se mu klížit oči. Protáhne se a posadí se. Vypije poslední lok vody a vyndá mobil. Zkusí, zdali zde chytá data, a pak vyhledá Seznam mapy, pak Google mapy a zkoumá, zdali přeci jen někde není zaznačený nějaký zdroj vody nebo kudy by se nejrychleji dostat k nějaké civilizaci, kde by o ni mohl požádat. Zjistí, že kousek odtud by měl být kostel a okolo něj se nalézá několik staveb. Přepne na letecké mapy a zkontroluje, zdali domy mají střechy. Mají je, a dokonce i zahrady jsou posečené. Má naději! Posbírá síly, obuje se, obleče a vyrazí dál.

Další dům, který spatří, se tyčí nad cestou jako nějaká strážná věž. Již z dálky je patrné, že je též opuštěný. Stále se ale ještě nejedná o stavby v okolí kostela, které si vyhledal na mapách. Zprvu se již nikde nechce zdržovat, ale cesta strmě stoupá a on si v průběhu výšlapu musí na chvíli odpočinout. Zastaví se a ohlédne na klikatící se pěšinu, po které přišel. Pak jeho pohled opět upoutá kamenná stavba stojící poblíž cesty. Takto zblízka jej svou krásou přímo uhrane. Ani neví, zdali to je tím vedrem, ale přijde mu, že stromy v okolí domu jsou zelenější než jinde. Už už chce jít dál, když tu si všimne schodiště, které jej přímo zve k prohlídce. Muž se chvíli rozmýšlí. Ke kostelu a možnému doplnění zásob vody to bylo jen kousek. Byl by ale nerad, aby pak litoval toho, že ani jeden ze zdejších prázdných domů nenavštívil. Setře si pot z čela a vyrazí ke stavbě. Opře batoh vedle schodů a sám vyrazí po kamenných stupních do patra. Z kamenných stěn sálá příjemný chlad a muž pocítí úlevu. Přesto jde opatrně, přidržuje se zdí a každý krok váhavě rozmýšlí. Schody se pod jeho kroky drolí a je zřejmé, že zde již velmi dlouho nikdo nebyl.

Vstoupí do malebného atria obehnaného loubím. Trámy, na kterých leží kamenná krytina, se prohýbají a vypadají, že se co nevidět pod jeho vahou zbortí. Útulnému prostoru vévodí studna, nebo spíše cisterna. Když však do ní muž nahlédne, zjistí, že je zasypaná sutí. Přesto je u ní vzduch chladný a prosycený vlhkostí. Poutník u ní na chvíli spočine, a to i přesto, že se nalézá na slunci a užívá si malebnost atria. Čas se tu zastavil. Byl to svět sám pro sebe oddělený od toho venkovního. Připadá si jako na nějakém horském klášteře, které během své dřívější cesty několikrát navštívil. Doteď jej ani nenapadlo, že by někdo mohl mít tak krásný dům jen sám pro sebe. Přesto se mu opět vrátí otázka, která mu vrtá v hlavě již několik hodin. Proč se odtud lidé odstěhovali? Byla opravdu na vině voda? Možná, že každý z domů měl svůj vlastní osud, který zapříčinil, že jej jeho obyvatelé opustili, a on nyní hledá nikdy neexistující souvislosti. Přesto bylo zvláštní, že těch opuštěných domů tu stálo tolik.

Náhle se zvedne lehký vánek a rozkomíhá větve okolních stromů, které jen tak mimoděk vstoupí i do jednoho z oken ve stěnách atria. Na větvi se mihne cosi fialového. Muž si toho všimne, ale chvíli mu trvá, než si uvědomí, co viděl. Fíky! Okamžitě se zvedne a vyrazí k oknu. Pár centimetrů od něj se skví několik fialových plodů. Natáhne ruku a začne je trhat. Najednou si uvědomí, že se opírá o zeď, která by se mohla kdykoliv vyvalit, a odtáhne se od ní. Prohlédne si svůj úlovek a pustí se do jídla. Jsou výborné, ale musí uznat, že se mu po nich dost lepí pusa. Rád by se napil, ale už nemá žádnou vodu. Vezme tedy zbytek fíků a odnese si je k batohu. Uloží je do igelitky a vrátí se na cestu.

Pěšina se začne pro změnu příkře svažovat, a přestože se na mapách zdála krátká, rozhodně trvá déle ji sejít, než si poutník zprvu myslel. Cítí, jak jej kůže na pravé ruce svědí, a uvědomí si, že ji má pořádně spálenou. Tím jak šel celou dobu na jihovýchod, slunce se do něj opíralo víceméně pořád z jedné strany. Rozhodně se ale nyní nechce zastavovat, aby se namazal opalovacím krémem. Již v dálce vidí siluetu kostela a je jako na trní, aby v okolních domech někdo bydlel. Hlavou se mu honí černé myšlenky. Vždyť mohou být místní ještě v práci nebo na návštěvě u přátel a příbuzných. Navíc je tam jen pár domů. Co když jsou to jen chaty? A proč by mu vlastně vůbec měli vodu doplnit? Z myšlenek jej probudí, až když narazí na plot prvního z domů. Je nově omítnutý, čímž jaksi pozbyl své kouzlo. Tedy pokud vůbec kdy nějaké kdy měl. Vlastně se až zdá, že sem nepatří. Ale kdo on je, aby hodnotil, co zde místní mohou a nemohou stavět?

Zazvoní na zvonek a vyčkává. V duchu prosí, aby byl někdo uvnitř. Čeká dlouho. Už se chce otočit k odchodu, když tu se otevřou dveře a ven se vyšourá starý muž. Italsky jej pozdraví a poutník mu s úlevou odpoví. Dál ale už starci nerozumí. Vytáhne prázdnou flašku, ukáže na ní a sepne ruce v prosebném gestu.

Starý muž pochopí, že si s poutníkem moc nepopovídá. Přikývne, otevře branku a vpustí poutníka dovnitř. Pak ukáže na kohoutek na zahradě a sám se odbelhá na blízkou lavičku. Posadí se, opře se zády o zeď domu a zahledí se směrem, odkud poutník přišel, snad jako by vyhlížel lidi, kteří tam kdysi žili.

Poutník si mezitím opláchne obličej a zažene tak začínající bolest hlavy. Pak se napije a doplní si všechny flašky s vodou. Teprve až poté, co je schová v útrobách svého batohu, zamíří ke starci. Jak rád by si s ním popovídal o zdejším kraji. Jak rád by se dozvěděl, proč byly domy opuštěné a zdali je možné navštívit místní kostel, kde by si mohl chvíli oddechnout. Jenže každý mluví jinou řečí. Vytáhne tedy své poslední fíky a nabídne je vděčně starci. Ten je gesty odmítá, ale poutník se odbýt nenechá. Položí je vedle starce na lavičku, ještě jednou jednoduchou italštinou poděkuje a vyrazí svou cestou dál.

Když za sebou poutník zavírá branku, stařík se postaví, zvedne ruku k pozdravu a zavolá: "Buon cammino!"

Poutník pozdrav opětuje a znovu poděkuje. Usměje se na starce stojícího před domem, o kterém si myslel, že do zdejšího kraje nezapadá. Mýlil se. Zapadá sem mnohem více než všechny relikty života, které potkával po své dnešní cestě sem. Po Stezce mrtvých domů, jak si tuto část cesty v duchu pojmenoval. Projde kolem starého kostela a zkusí vzít na kliku u vstupních dveří. Je však zamčeno. Neujde však ani dalších dvacet metrů a narazí na zbrusu novou fontánu. Chvíli na ni nevěřícně zírá. Nebyla totiž značená na žádné z map. Přijde k ní a vyzkouší, zdali voda teče. Když zjistí, že ano, cítí se trapně, že místní obtěžoval. Opláchne si rudnoucí tváře pod chladivou vodou. Pak vytáhne mobil, fontánu vyfotí a nahraje fotku s krátkým popiskem na mapy. Byla by škoda, kdyby tak malebným krajem, jako je tento, lidé nechodili, protože by se báli, že zde není dostatek zdrojů vody.

Ještě naposledy se ohlédne, zdali jej stařík ze své zahrady pokoutně nesleduje, a vyrazí dál. Do místa, kde se nalézají první ubytovny pro poutníky, jej čeká ještě pěkná štreka. Aspoň slunce již trochu zesláblo. A co je nejdůležitější, už má vodu k pití a s ní se mu vrátí i radost z putování.  

Knižní ilustrace