Hlubinná kronika

Co může ukrývat dno vyschlé přehrady?

Při plavání v hlubokých vodách mi často vyvstávala otázka, co se vlastně nachází pode mnou. Některé naše přehrady jsou hluboké i desítky metrů, což může lidskou představivost nemálo rozjitřit.

Ukázka z knihy:

Nad nehybnou vodní hladinou proletí hejno racků vítajících nový den radostným chechtáním. Zakrouží nad rozlehlou přehradou, snese se na čerstvě odhalené dno, jindy skryté hluboko pod vodní hladinou, a pustí se do hodování. Hluboké, ostře zaříznuté údolí se strmými kamenitými svahy se probouzí k životu. Skalní úbočí jsou poseté zakrslými borovicemi, na kterých se podepsal nedostatek vody, přestože ji mají prakticky na dohled. Shlížejí do údolí ze skalních převisů, připomínajíce hlídkující vojáky strážící průchod údolím. Slunce prosvítá mezi jejich kmeny a odráží se od mírně zčeřené kalné vodní hladiny. Osamocená postava sedící nehnutě na bývalém břehu vypadá jen jako jedna z mnoha trouchnivějících větví, kterou zde ponechal sám neúprosný čas.

Za poslední týden vodní hladina v přehradě klesla o několik metrů a odkryla rozpadající se ruiny několika stavení. Muž sedící na břehu doufal, že o jejich existenci dnes již nikdo neví. Chtěl být u odhalení této potopené Atlantidy sám a užít si onu posvátnou atmosféru, která zde panovala.

V mysli se mu rojí nejrůznější neodbytné myšlenky. Je jich plný. Vždy jej udivovalo, s jakou silou se v tichu přírody dokázaly drát ven. Nebylo důležité, zdali na ony vtíravé otázky zná odpovědi. Stačilo jen naslouchat a vyčkávat. Nešlo totiž o jejich zodpovězení, ale o něco víc. Časem se totiž i ony utišily a přišel vnitřní klid. Možná právě proto sem vyrazil.

Dá si ruce za hlavu a na moment zavře oči. Není unavený, jen se chce zaposlouchat do radostného chechotu racků a zbytky zdí vyčnívající z vody by ho jen zbytečně rozptylovaly. Přesto mu před očima vyvstanou právě ony staré venkovské usedlosti, na které ještě před okamžikem shlížel. Mají rozkvetlé předzahrádky, doškové střechy a bělostné fasády. Samozřejmě, že neví, jak to tu mohlo dříve vypadat, přesto jeho mysl nějak dokáže stvořit překrásný obraz tajemného venkova, který ze dne na den zmizel. Obraz, který utonul pod masami vod a zbyly po něm jen zákresy ve starých mapách a mlhavé vzpomínky pamětníků, pokud tedy ještě vůbec nějací žijí.

Je tohle i náš osud? Osud naší společnosti, že zmizí v hluchých částech dějin? V mysli mu vyvstávají další neodbytné otázky. Otevře oči a pohlédne na šedivé zbytky domů. Pohled ani zdaleka nepřipomíná obraz, který se mu ještě před momentem zjevil v mysli. Zrak mu sklouzne na několik dní staré noviny ležící v klíně. V brzkém ranním slunci čte tučně psané titulky u článků. V oněch slovech nevidí víc než nenávist a touhu získat čtenářovu pozornost za každou cenu. Texty šokují, pomlouvají a možná, že i lžou. Přinejmenším se jejich autoři ani nesnaží citovat své zdroje, pokud tedy vůbec nějaké existují. Svět se změnil. Nebo se za poslední roky změnil pohled jeho samého na dění okolo? Odpověď nezná a možná ji ani znát nechce. Dál tiše sedí obklopen divokou přírodou a užívá si malebný výhled. Racci se opět zvednou a radostně zakrouží nad přehradou. Nikdy by jej nenapadlo, že dokáží dělat takový randál. Je ale za jejich přítomnost rád. Nějak tu ponurou šedivou krajinu, ze které během několika posledních dní vyprchal život, probouzejí k životu.

Neodbytné myšlenky na sebe nedají dlouho čekat. Bylo to takové i v minulosti? Dá se vůbec věřit starým autorům nejrůznějších knih? Není jen každé dílo jen další snůškou fikce? Říká se, že dříve se lidé opravdu dlouho rozmýšleli, zdali má smysl danou věc zapsat. Snad cítili i bázeň a odpovědnost za to, co zaznamenají. A když se někdo k jejich textům dostal, věřil jim a měl k nim respekt. Tento přístup se již ze společnosti vytratil. Každý si píše, co se mu zlíbí, a ani čtenáři nevěří všemu, co si přečtou. Konec konců možná je to tak i správně.

Muž náhle zpozorní, protože si všimne čehosi podivného. Zdá se mu, že mezi ruinami starých domů stojí cosi, co vypadá jako obrovské vejce. Nebo aspoň to, co není skryté rozbahněnou vodou, má takový tvar. Onoho podivného tvaru si všiml již před několika dny, ale tehdy se mu zdálo, že se jedná o nějaký vodou obroušený kámen. Se zájmem vstane a sleze po suchem rozpraskaném svahu na dno přehrady. Přestože voda již ustoupila, tak je bahno stále nasáklé vodou a brzy se v něm začne bořit. Není to ale nic hrozného, protože vždy po několika centimetrech narazí na tvrdé kamenité podloží. Rozvážným krokem vyrazí k záhadnému objektu. Vysoké rybářské holínky jsou sice trochu nepohodlné, ale je za ně rád. Má díky nim jistotu, že si nepůjde večer lehnout do spacáku celý od bláta. Rackové se zvednou a s křikem poodletí o kus dál od vetřelce rušícího jejich hostinu. Stavba připomínající vejce je stále z větší části pod vodou, přesto se již nyní zdá být zřejmé, že ji stvořily lidské ruce, nikoliv příroda, jak si zprvu myslel. Muž se zastaví a přimhouří oči proti lesknoucí se hladině. Cítí, jak mu pomalu mizí chodidla v bahně, dokud opět nenarazí na kamenité podloží. Udělá ještě pár váhavých kroků kupředu, dokud nenarazí na zbytky zdí prvních domů. Tady už mu voda dosahuje až ke kolenům. Pokusí se vylézt na blízkou kamennou zídku, odkud by měl lepší výhled. Na kluzkých kamenech mu to ale podklouzne a je rád, že nespadne po zádech do rybinou páchnoucí vody. Další pokusy vylézt někam výše vzdá a prohlédne si podivný objekt z místa, kde právě stojí. Zdá se, jako by ho pokrývaly staré asfaltové pláty. Roky ve skrytu před slunečním svitem jim zachovaly temně sytý odstín černé. Jen tenká vrstva bahna, která místy ulpěla na povrchu osluněných míst, je zbarvila do světle hnědé. Rád by se podíval ještě blíž, ale voda je zde již poměrně hluboká a podle velikosti staveb v okolí si je jist, že by mu tam jeho holínky stejně nestačily. Navíc se zdá, že je tu docela silný proud, takže nechce pokoušet štěstí. Však má čas. Jestli budou přehradu i nadále vypouštět takovou rychlostí jako dosud, mohl by se k podivné stavbě velmi brzy vypravit hezky po souši. Otočí se a vyrazí na původní břeh, kde má zřízené pozorovací stanoviště.

Zastaví se až v půli svahu a ohlédne se. Při pohledu na zchátralé domy jej zamrazí. Stovky let tu v údolí někdo žije, pak za ním přijdou a řeknou mu, aby se odstěhoval. Že místo, kde žila jeho rodina po celé generace, zaplaví voda a jeho rodný dům se ocitne na dně přehrady. Jak by se zachoval on, kdyby mu řekli to samé? Pohlédne k zemi. Leží tu stovky škeblí, povětšinou již rozklovaných od racků. Ve vzduchu je cítit jejich hnilobný zápach mísící se se štiplavým puchem tlejícího bahna. Není to nijak příjemná vůně, ale už si na ni zvykl. Možná právě díky ní tu má svůj vytoužený klid. Vrátí se zpátky na břeh, dá-li se mu tak ještě říkat, když voda sestoupila o tolik metrů níže, posadí se do rybářského lehátka, sundá si špinavé holínky a založí si ruce za hlavou. Je tu krásně, pomyslí si.

***

Zapadající slunce zbarví protější vápencové skály vystupující mezi kmeny borovic do vínově červené. Větve oněch pokroucených a suchem zkoušených stromů na strmých svazích se lehce potřásají v mírném vánku a probouzejí stíny tančící na okolních strmých skalách. Vzduch se zdá lehčí a voní po pryskyřici. Muž stále bez hnutí sedí na břehu. Nechce se mu ještě vyrazit do stanu, který si postavil na mýtince ležící jen kousek od jeho pozorovatelny. Rozsvítí petrolejovou lampu se speciální náplní na odpuzování komárů a užívá si tmavnoucí noční oblohu, posetou nespočtem zářivých hvězd. Možná, že jich je tolik, jako žilo lidí na zemi, probleskne mu myslí. Možná právě v nich jsou ukryty naše životy a vzpomínky. Jen jsou psané v jazyku, jemuž nerozumíme. Zvláštní představy, pomyslí si. Jak málo toho o tomhle světě víme. A jak rádi všem vehementně vysvětlujeme, čemu všemu rozumíme. Muž se usměje – i on byl takový.

Na protějším svahu se rozzáří malinké světýlko. Je slabé a nevýrazné, ale pohybuje se, což okamžitě upoutá jeho pozornost. Vzpomene si, že jej poprvé spatřil před třemi dny. Vždy, když nastala noc, zjevilo se kdesi v protějších lesích a jako bludička zamířilo k vodě, kde se zčistajasna vytratilo. Muž nemá chuť se tu s někým dalším dělit o noční oblohu. Obvykle se v tuto dobu sbalil a vyrazil na kutě. Tohoto večera ale jen zhasne lampu a zůstane na místě. Pozoruje, jak světýlko opět sestoupí borovým hájkem na protější břeh a poznenáhlu zhasne. Když už se chce zvednout a jít spát, z protějšího borovicového lesa se vyplíží podivná postava. Muž se napřímí na lehátku a ve světle hvězd zpozoruje, že dotyčný má na sobě potápěčskou výstroj. Sleduje neznámého, který tiše jako nějaký noční tvor sestoupí až po kolena do temné vodní hladiny. Chvíli tam nehybně stojí, dokud sebou vystrašeně necukne a nevypotácí zpět na břeh. Pak se otočí a stejnou cestou, kterou přišel, opět odejde a ztratí se mezi stromy na protějším břehu.

Muž se co nejtišeji opět uvelebí v lehátku a snaží se mezi stromy na protějším břehu zpozorovat nějaký pohyb. Možná, že tajuplného potápěče od jeho záměru vyrušil.

Vyčkává a pomalu v něm vzrůstá napětí. Co tajemný potápěč chtěl v té rozbahněné vodě dělat? A proč si ke svému záměru vybral zrovna noc? Muž si vzpomene na světlo, které spatřil během předešlých večerů a uvědomí si, že tu musel být již několikrát. Ještě dlouho nehnutě vyčkává, ale zdá se, že dotyčný si svůj záměr nejspíše rozmyslel. Začnou se mu klížit oči, a když se do něj pustí komáři, dlouho se nerozmýšlí a vyrazí za odpočinkem do stanu.

***

Knižní ilustrace