Horský stůl

Jaká tajemství ukrývají horské hřebeny? A proč se jejich objevování může stát tak návykovým? Nechte se pozvat k odhalování záhadného místa, jehož původ můžeme jen tušit.

Tento příběh pro mě byl především únikem z reality. Doufám, že se do něj necháte také vtáhnout, na chvíli v něm zapomenete na svět kolem sebe a uniknete šedi všedních dnů.

Ukázka z knihy:

Mladík sedí pod masivním přístřeškem z dubového dřeva, které slunce vyšisovalo do šeda, a hledí do deštěm zalité krajiny. Vzduch je vlhký a chladný. Je cítit, že létu už definitivně odzvonilo. Na pozdním září je příjemné, že se počasí moc nemění. Když ráno ráno hezky, většinou to vydrží až do večera. Škoda, že to platilo i o deštivém počasí, a to ještě mnohdy s tou obměnou, že většinou vydrželo hned několik dní po sobě.

Zvedne se prudký poryv větru a zanese ostré kapky i pod masivní stříšku. Cestovatel si poposedne do stínu jednoho ze sloupů přístřešku, aby zmírnil bodavý chlad, který mu prostupuje tělem, a přitáhne si pláštěnku tak, aby mu pod ní nefoukalo. Turistická sezóna se již nachýlila ke konci a on se zas co nevidět vrátí do svého rodného města. Vůbec se mu z hor odejít nechce. Ne, že by ho tu držely peníze, které si nošením zásob do horských chat vydělával, spíše to byla práce samotná. Ten klid, ticho a bezstarostnost, které tu zažíval, jej naplňovaly. Cítil se zde tak svobodný jako nikde jinde. Pokolikáté tu už trávil léto a začátek podzimu? Podesáté, popatnácté? Nepočítal to. Život věčně osamělého poutníka mu přirostl k srdci do té míry, že už si bez něj nedovedl léto ani představit. Hory pro něj byly druhým domovem, nebo možná už jen tím jediným. Těžko se smiřoval s tím, že tohle je letos jeho poslední výstup. Zbyl tu jen on, ostatní nosiči se již sbalili a vrátili domů. On však chtěl ještě jednou vystoupat do hor a rozloučit se se zdejším životem, přestože meteorologická předpověď hlásila bouřky.

Nyní tu sedí mokrý a prochladlý a většinu cesty má stále ještě před sebou. Pro většinu lidí by něco takového byla noční můra, ale on byl šťastný. Měl tu svůj klid a nikdo na něj netlačil. Navíc, co jej čeká v rodném městě? Rušné ulice, davy a hledání jiné, o poznání nezáživnější práce. V žádném zaměstnání nevydržel moc dlouho. Netajil se svou láskou k horám ani tím, že hned, jakmile roztají sněhy, se do nich vrátí. Nesnášel všechnu tu přetvářku, kterou byl svět nasycen. Zato hory, ač mnohdy nevypočitatelné, mu v mnoha ohledech přišly ryzí. Nic neskrývaly a jejich opravdovost se propsala i do srdcí těch, kteří je obývali. Byl to zvláštní svět, nikdy ale nenašel dostatek odvahy odstěhovat se do něj natrvalo.

Déšť se pozvolna promění v mrholení a mladík vstane. Hodí si těžkou krosnu na záda a vydá se na další cestu. Kameny, po kterých stoupá, jsou mokré a kluzké, jde tedy pomalu a obezřetně. Za deště stoupal do hor již mnohokrát, ne však během začátku podzimu. Rozmýšlí se, zda se raději někde neutábořit, ale nikde nevidí žádné vhodné místo. Pokradmu jej začne obestupovat mlha a brzy je rád, že vidí aspoň stezku, po které kráčí. Přidá do kroku. Ví, že hory jsou v noci zrádné, a nechce pokoušet štěstí. Jenže místa k přespání, kterých běžně vídával podél cesty bezpočet, pozřel mlžný opar. Brzy mu začne docházet, že musel sejít z cesty. Nemůže tomu uvěřit, a tak stále jde dál a snaží se najít nějaký bod, podle kterého by se zorientoval. Mezitím se začne smrákat, ale muž ve svém tempu nepolevuje. Pokračuje dál po vyšlapané pěšině, dokud nepadne noc.

Když už přemýšlí o tom, že se vyspí přímo na pěšině, z houstnoucí tmy se vynoří vstup do nějaké jeskyně. Muž se zastaví a naslouchá, zda ji někdo – či něco – neobývá. Zvedne se studený vítr a nosiče opět prostoupí horský chlad, který mu pomůže s rozhodováním. Déle se už nerozmýšlí a vstoupí dovnitř. Brzy zjistí, že jeskyně je mnohem mělčí, než se zprvu zdálo. Zem je tu však rovná, takže se na ni může natáhnout, aniž by na něj pršelo.

Položí těžkou krosnu na zem a opře ji o skalní stěnu. Sám se znaveně sesune vedle ní a na moment zavře oči. Únava, kterou se doposud snažil nevnímat, na něj dopadne o poznání silněji, než by vůbec čekal. Roztřese se po celém těle. Vyndá si z krosny věci na spaní, všechny pečlivě zabalené v igelitkách. Rozloží si na kamení alumatku, nafoukne si karimatku a rozloží spacák. Je rád, že vnitřek batohu zůstal relativně suchý. Svlékne se a oblečení rozvěsí na ostré jeskynní výčnělky. Je mu zima, ale ví, že to nebude na dlouho. Zaleze si do spacáku a vytáhne kus sýra, rajče a chleba. Chléb ani nekrájí, jen si kus utrne a barbarsky k němu přikusuje poslední zbytky toho, co si vzal s sebou. Podcenil to. I když má krosnu plnou jídla a pití, toho vlastního je poskrovnu.

Vyhlíží do tmy a přemítá, jak jen se mu mohlo povést sejít z cesty. Znovu a znovu si vybavuje místa, kde by k tomu mohlo dojít, na nic ale nepřijde. Definitivně jej přemůže únava a začnou se mu klížit oči. Lehne si a okamžitě usne. Mrholení během nočních hodin ustane a vítr se uklidní.

***

Knižní ilustrace