Měsíční altán

O měsíčním dřevě jsem se dozvěděl od kamaráda z Bratislavy a hned jsem měl jasno, že jej musím mít v nějakém svém příběhu. Víte, jak takové dřevo vzniká a jaké přináší výhody?

Ukázka z knihy:

Vzrostlé kaštanové stromořadí vrhá stín do malých předzahrádek. U jedné z nich se zastaví drobná žena a přivoní k pestrým květům růží, které se přehouply přes plaňky plotu. Trochu zklamaly její očekávání. Jsou tak obtěžkané záplavou okvětních lístků, že se dá jen stěží věřit tomu, jak málo voní. Nemůže tu ale postávat celý den. Dům, který hledá, je ještě nejméně o dalších sto metrů dále. Přesto jen s obtížemi odolává touze si prohlédnout všechny zdejší zahrádky. Vždy ji fascinovalo, jak se v průběhu roku proměňují. Milovala vůni nakvétajících rostlin či pokosené trávy. Nikdy ale neměla to štěstí mít svou vlastní zahradu. Už jako malá bydlela v bytě a jediné, co tam mohla pěstovat, byla tak akorát rajčata na balkóně. Nyní bydlí s kamarádkou též v bytě a koneckonců si nemá moc nač stěžovat. Nájem je dobrý a do práce to má kousek. Neujde však ani pár dalších metrů a zastaví se u jiné zahrádky. Pohladí květy ibišků a zasní se. Znala je z časopisů pro zahrádkáře, a přestože se mezi zahrádkáře řadit nemohla, byla jejich vášnivým odběratelem. Život ji zavál jiným směrem, neméně zajímavým a ani o chlup méně naplňujícím.

Již je to pár měsíců, co dokončila školu a konečně se mohla začlenit mezi pracující třídu. Byly to bouřlivé měsíce. Pořád se učila něco nového a mnohdy jí přišlo, že ji škola na reálný život vůbec nepřipravila. Před měsícem nastoupila do domova důchodců jako pečovatelka. Zprvu to bylo velmi obtížné, ale nakonec si na svou pracovní náplň zvykla a nyní by rozhodně neměnila. Konec konců, jestli měla nějakou vášeň ještě silnější než teoretické zahradničení, tak to bylo povídání si s lidmi. No a v domově o to rozhodně neměla nouzi.

Při doteku chladivých květů si vzpomene na vyprávění jedné z babiček, která jí se zápalem vysvětlovala, jak používala tyto květy při zdobení dortů. Musí uznat, že nebylo dne, kdy by se nedozvěděla něco nového a zajímavého. Chvíli přemýšlí, zdali si přeci jen jeden květ neutrhne a neochutná, ale nakonec si to rozmyslí. Nepřijela jen tak obdivovat rodinné zahrady. Dala slib, který by ráda dodržela.

Pokračuje kolem dalších dvojdomků a vzpomíná na rozhovory s jedním veselým dědečkem. Dennodenně jí vyprávěl o své zahradě, dětství či truhlářském umění. Vždy, když se zasnil, mluvil s takovým zápalem, jaký se od jeho zchátralého zevnějšku dal jen těžko tušit. Avšak když se jej na něco z toho, o čem tak rád mluvil, zeptala, již si to nepamatoval. Bylo mu pak z toho smutno, a přestože si z těchto chvil pamatoval jen málo, smutek v jeho posluchačce zůstával. Proto když si jednou odmítal vzít léky, nabídla se, že se zajde podívat na jeho měsíční altán a povypráví mu o něm. V ten moment úplně pookřál a léky si bez dalšího odmlouvání vzal.

Doktor, který ji zaučoval, ji pak pochválil, avšak když mu řekla, že svůj slib myslela vážně, začal ji od toho odrazovat. Kdyby měli splnit všechny sliby, které dají pacientům, nedělali by nic jiného. Přesto se odbýt nenechala a po chvíli přemlouvání jí doktor sdělil adresu dědova bydliště.

Už ani neví, co ji vlastně přimělo dát onen slib. Zdali to byla touha vidět onen prazvláštní altán, či ve starci opětovně probudit zájem o život. Možná, že chtěla mít téma k jejich dalším rozhovorům. Chtěla mu vyprávět, jak vypadá jeho zahrada a co se u něj doma událo nového. Možná právě proto, aby nebyl smutný z toho, že mu paměť již neslouží jako dříve. Přesto bylo až s podivem, jak často se lidé ve stáří vraceli do svých dětských let. Jiný z pacientů jí to vysvětlil tak, že každý mýtus se vrací na svůj počátek, kde se určovala pravidla. Hledají snad, jak by těmto pravidlům v podobě stárnutí mohli uniknout? Kdo ví…

Myšlenky jí přeruší pohled na pestré květy přelévající se v bujných shlucích přes šedivějící plaňky plotu. Na plotu, hned u vstupní branky, visí cedule s číslem popisným 121/2. Našla to!

Dům byl o poznání sešlejší než jeho dvojče, které s ním sdílelo jednu stěnu. Ostatně celou ulici tvořily dvojdomky a jen výjimečně byly oba udržovány stejně. Dívka nahlédne do zahrady, avšak nikoho v ní nespatří. Tráva se zdá být nedávno posekaná, ale většina keřů je přebujelých či přinejmenším velmi dlouho neopečovávaných. Žena hledá zvonek, ale řádný nenachází. Pak si všimne, že ve vedlejší zahradě sedí starší dáma a nedůvěřivě si ji prohlíží.

"Dobrý den," pozdraví ji a pokusí se usmát. Cítí se trapně a je si vědoma toho, že se červená. Připadá si jako nějaká zlodějka, co si přišla prohlédnout svůj budoucí objekt zájmu.

"Dobrý den," odpoví ji starší žena, aniž by přestala hladit kočku, sedící ji na klíně.

"Prosím vás, neznáte pana Igora Hájka?"

"Náhodou znám," odpoví úsečně a stále nedůvěřivě starší žena.

"Pan Hájek je nyní v domově pro seniory, kde pracuji jako pečovatelka. Slíbila jsem mu, že se zajdu podívat na zahradu, kde bydlel a povyprávím mu o tom, jak to tam vypadá," dá se do vysvětlování mladší z žen. "Nevíte, zdali u něj doma bydlí jeho příbuzní?"

Starší dáma odloží kočku na zem a znaveně vyrazí k brance na ulici. "Náhodou jsem Igorova švagrová. Jak se mu daří?"

"Ráda vás poznávám. Do domova jsem nastoupila teprve před dvěma měsíci, ale za tu dobu jsem nezaregistrovala žádné zhoršení. Spíše bych řekla, že mu to léto prospívá. Je rád, když se může projít po zahradě a vždy se zaujetím vypráví o nejrůznějších stromech, o jejich dřevě a na co všechno je možné jej využít. Někdy z toho jde až hlava kolem."

"To je celý on," poznamená nyní již s úsměvem starší žena a otevře branku. "Pojďte dál, zahrady máme propojené. A omlouvám se, že jsem byla zprvu tak nedůvěřivá. Dnes nikdy nevíte, co vás přišlo navštívit za šarlatány," postěžuje si. "Igora jsme neviděli již tři měsíce. Porouchalo se nám auto a do Prahy to je vážně dálka. Měli by nám jej opravit každou chvíli, ale to říkají pořád…" Mezitím odvede návštěvnici kolem domu a ukáže jí zahradu. Oba domy jsou plotem odděleny jen v přední části. V zadní části plot chybí a zahrady jsou propojené. "Až budete vyprávět o zahradě, tak mu můžete říci, že jsme museli pokácet jeho meruňku. Chytla mízotok…"

Mladá žena naslouchá, avšak její zrak stále hledá altán, o kterém tak často stařík mluvil. Když se však své průvodkyně na něj zeptá, vůbec nic takového si nevybavuje, že by tu kdy stálo. Po chvíli přemýšlení zajde k domu a zavolá na svého chotě.

Na balkon se vyšourá starý muž, který skoro jako by snad z oka vypadl staříkovi z domova. "Copak, drahoušku?" otáže se ženy a až pak si všimne jejich návštěvy. "Buďte zdráva…" chvíli hledá slova. "Vy jste přítelkyně mé drahé ženy?"

Dřív, než stihne mladší z žen odpovědět, její průvodkyně ji předstihne. "Stará se o tvého bratra a slíbila mu, že mu povypráví o zahradě. Je moc milá a ptá se na nějaký altán. Pamatuješ si, zdali tu někdy nějaký stál?"

Muž se zamyslí a pak odpoví. "Zdá se, že bratr nevzpomíná na tuhle zahradu, ale na zahradu u našeho rodného domu. Tam jsme jeden altán měli. Muselo se mu to v hlavě všechno pomotat…" vzdychne. "Tam ale už není nic k vidění," podotkne trpce a bez rozloučení opět zmizí v domě.

"Promiňte, nevím, co to do něj vjelo," začne svého muže rozpačitě omlouvat starší žena. "S bratrem se vždy měli rádi… Možná, že jej stále děsí, že i on dopadne stejně…"

"To plně chápu. I mě to někdy trochu děsí," prohodí mladší z žen a soustrastně pohlédne do okna místnosti, ve které stařík zmizel.

"Jsem ráda, že je švagr ve vašich rukou, slečno. Máte velké srdce. Až Igora uvidíte, popište mu prosím tuto zahradu. Co si já pamatuji, tak stejně o zahradě u jejich rodného domu nikdy nemluvil. Ani on, ani můj manžel. Od té doby co…" odmlčí se, ale pak se odhodlá a větu dokončí. "Od té doby, co tam uhořela jejich maminka," dopoví smutně.

"To je mi líto," účastně podotkne slečna.

"Tak už pojďme," navrhne starší z žen a vyrazí zpátky k brance. Když opouští zahradu, ještě na chvíli slečnu zadrží. "Kdybyste přece jen chtěla někdy navštívit jejich rodný dům, tak se nalézá jižně od Jinců ve vesničce zvané Na Luhu. Prý stával někde u hrany lesa, ale nikdy jsem tam nebyla, tak vám víc nepomůžu."

Slečna poděkuje, rozloučí se a vyrazí k autu. Má jej zaparkované o dva bloky vedle před supermarketem. Nechtěla riskovat odtažení, když tu všude nově zřídili modré zóny.

Otevře dveře a nechá vzduch uvnitř trochu vyvětrat. Uvědomí si, jak velký je teplotní rozdíl mezi ulicemi obklopenými zahradami a vyasfaltovaným parkovištěm. Nastartuje motor, zavře se v sauně a pustí klimatizaci na plný výkon. Teprve až pak vytáhne mobil a začne zkoumat, jak daleko odtud se nalézá zmíněná vesnička. Je to trochu z ruky, ale přitom je to jen malá zajížďka při její cestě domů. Nastaví navigaci a vyrazí na cestu.

Přemítá nad malicherností svého rozhodnutí navštívit starcovu zahradu. Doktor měl pravdu, že by si měla od své práce vytvořit větší odstup. Jinak rychle vyhoří. Jenže nyní to nejenže slíbila panu Igorovi, ale o její snaze vědí i jeho příbuzní, kteří se jí na to jistě při návštěvě domova zeptají.

***

Knižní ilustrace