Smírčí kříž

Během studia na VŠ jsem měl tu čest v rámci jednoho z předmětů prozkoumávat architekturu a tajemná, pozapomenutá zákoutí východních Čech. Mimo jiné jsme narazili na místo, kde nebyl telefonní signál a nefungovalo tam ani rádio. Právě toto místo se stalo inspirací pro tento příběh.

Ukázka z knihy:

Slunce z výše shlíží na zemědělskou krajinu vysušenou dlouhými letními dny. Nad čerstvě rozoranými poli se vznáší lehký prach a vzduch se tetelí. Mezi dožluta vysušenými trsy trávy prosvítá rozpraskaná půda lačnící po vodě. Zvířata i ptáci se skryli před poledním žárem. Avšak ticho tu přesto není. Po poli jede kombajn a zvuk jeho motoru tříští klid krajiny jako burácení hromu.

Po cestě v rytmizujícím stínu mohutných korun letité aleje putuje vytáhlá postava obtěžkaná nákladem. Putuje klidným, avšak vytrvalým tempem. Přesto, že v jinak ospalé krajině je jedním z mála pohybujících se předmětů či bytostí, jde ji velmi snadno přehlédnout. Její vojenské maskáče a armádně vyhlížející batoh ověnčený všemožnou podivnou technikou se ztrácejí na pozadí rozbujelých keřů vyplňujících prostor pod kmeny stromů.

Muž si upraví maskáčový klobouk a vystoupí ze stínu košatých korun. Ani nemusí vzhlížet, aby spatřil dráty vysokého napětí. Je slyšet nezaměnitelný bzukot, který snad jako by ještě víc rozvibroval tetelící se vzduch nad asfaltovou vozovkou.

Asfalt se tu roztéká a vyplňuje prohlubně u kraje cesty. Muž cítí, jak se mu podrážky lepí k zemi. Je to nepříjemný pocit, a tak dále již pokračuje více ve středu komunikace, kde je povrch méně mazlavý. Pohlédne do průhledu, který výstavba vysokého vedení udělala v letité aleji. V dálce na nezměrných polích spatří kapotu kombajnu ztrácejícího se za horizontem. Vybaví se mu jedna oblíbená lokalita, kde se po orbě daly nalézt opravdové skvosty. Miloval svůj koníček. Jen tak chodit po polích, loukách či lesích a hledat ztracenou minulost. Nikomu nepatřila, a když si ji vzal, nikomu nechyběla.

Opět vstoupí do stínu pokračující aleje a výhled do okolních polí se mu ztratí. Jeho myšlenky však nikoliv. Přemítá, kdy vyrazí na jaké místo, co si vezme a co by na těchto místech mohl objevit. Ruka mu samovolně sklouzne k přívěšku visícím na krku. Prsty obejmou váček s několika tolary z rudolfínských dob. Bylo to pěkné bohatství, ale rozhodně neměl chuť někde svůj objev nahlašovat. Možná, že se na něj štěstí znovu usměje.

Přijde k rozcestí označující letitý dub. Je mnohem mohutnější než stromy, které jej doteď doprovázely podél cesty. Sundá si batoh a opatrně jej položí na spleť vystouplých kořenů. Též si chce sednout, ale jeho zrak spočine na kameni podivně opracovaném do tvaru kříže. Ční se poblíž kmene starého stromu v objetí jeho mohutných kořenů, které jej za desetiletí svého žaláře nahnuly na bok. Muž vyštrachá v náprsní kapse pouzdro s brýlemi a vyrazí se podívat blíže. Setře, nebo spíše odrolí vysušený mech z kamene a nasadí si brýle. Na kameni je stěží zřetelné první dvojčíslí letopočtu. Stojí tam 16… nebo možná 15... Z kamene dýchá minulost. Snad i díky tomu, že kámen přirozeně asociuje stáří a tajemno.

Uvelebí se ve stínu letitého dubu a přemítá. Kdo zde odpočívá? Lupič, který byl zabit a jehož tělo se místním nechtělo dávat na svatou hřbitovní půdu, či někdo, kdo byl zabit lapky a zde byl pochován, aniž by se kdokoliv obtěžoval zjišťovat jeho jméno? Nebo zde leží nějaký bezejmenný voják, který padl v některé z bezpočtu marných půtek, kterých byla historie plná? Též se zde mohla jen stát nějaká zvláštní událost, na jejíž upamatování zde byl umístěn. Jenže kdo dnes po tolika stoletích ví, co symbolizoval?

Muž se napije a setře si pot z čela. Vypadá to tu tak obyčejně, avšak přesto se nemůže zbavit pocitu, že se nalézá na nějak zvláštním místě. Napadne jej, že by mohl zkusit onen smírčí kříž vyprostit a odnést si jej domů, ale neztratil by pak své kouzlo? Navíc jej kořeny ovinuly tak pevně, že by to bylo možné jen stěží. Nejspíš by jej při vyprošťování proměnil tak akorát na hromadu suti s pramalou hodnotou.

Vzpomíná, jak dříve v krajině těchto křížů vídával více. Nebo mu to tak aspoň přišlo. Přemítá o tom, že by si některý i on sám odnesl, ale bydlel v bytě, a tak přednost raději dával drobnějším pokladům. Kdysi četl, že když ve středověku někdo někoho zabil, musel na místo vraždy umístit smírčí kříž, aby se usmířil s Bohem. Přišlo mu úsměvné, že poté, co si člověk odseděl trest daný lidmi, ještě musel nějak svůj prohřešek odčinit před Bohem. Byla to pěkně tmářská doba, avšak měla své kouzlo.

Zvedne se a vyrazí pro batoh. Čeká jej ještě pěkný kus cesty. Musí uznat, že si nevybral zrovna nejlepší čas na túru. O víkendu sem jezdilo jen pár autobusů a nebýt toho, že chtěl mít sázku s kámošem co nejrychleji za sebou, tak by počkal, až se mu vrátí auto ze servisu. Samozřejmě, že mohl prodat některé z pokladů, které se mu povedlo v minulosti najít, a koupit si za ně nové auto, ale to by nikdy neudělal. Miloval ten pocit být obklopen starožitnostmi všeho druhu, ze kterých sálala minulost, a hlavně ty, které s sebou nesly příběh. Ne vždy ony příběhy znal, ale to mu nebránilo v tom si je vymýšlet. Vždyť i dnes si někteří lidé po generace předávají staré prsteny, náušnice či třeba mince po svých předcích. Záviděl jim onen zvláštní pocit, že jejich prapředek obracel mezi prsty tu samou zlatou minci a přemítal, zdali si může dovolit ji uschovat na horší časy. On sám po svých vlastních předcích nic hodnotného nezdědil. Ale o to více měl pokladů, které sám ukořistil.

Opustí stín letitého dubu a společnost náhrobního kamene nějakého lapky a vyrazí na další cestu. Nyní už cestu nelemuje alej a asfalt je řádně rozpálen. Muž se po chvíli chůze zastaví a poleje si hlavu vodou. Je mu hned lépe a jde se zas o chlup snadněji. Udělá tak ještě párkrát, jenže voda v láhvi dochází a brzy s tím musí přestat.

Pak vytáhne mobil a zkusí jej pokud možno co nejlépe zastínit před neúprosným sluncem. Na téměř neznatelném displeji spatří plný signál. Musí to ale být někde blízko. Vybaví si, jak mu jeho kamarád popisoval tohle místo. Všechno sedí, klikatící se cesta, několik stromů v poli i hustší porost napravo od cesty. Dokonce je v tetelícím se vzduchu možné vidět i březovou alej vinoucí se svažujícím se polem. Ujde ještě několik metrů a pak vydechne úžasem. Zastíní si kloboukem displej mobilu a nevěřícně si jej prohlíží. Signál zmizel. Ujde několik kroků a údivem se zastaví. Signál zčistajasna opět naskočí. Zkusí se vrátit a efekt se opakuje. Schová tedy mobil do kapsy a vytáhne rádio. Naladí nějakou ze stanic a vstoupí do podivné lokality. Hlas v rádiu najednou vypadne a vystřídá jej chrčení.

Sedne si do trávy u cesty uprostřed podivné anomálie a zaposlouchá se do monotónního šumu, který se line z reproduktorů. Je možné, že něco takového existuje, aniž by se z toho stala světová senzace? Navíc tady v Čechách? Nechce se mu tomu věřit a opět vytáhne mobil. Na displeji svítí ztráta signálu. Má chuť ten křáp hodit někam do pole, ale odolá tomu pokušení. Bude se tedy muset vzdát jednoho ze svých českých tolarů. Neměl se vsázet, nebo tedy aspoň se neměl vsázet o své tolary. No snad si to bude pro příště pamatovat.

Od potu jej svědí celé tělo. Je propocený jako by pršelo a on neměl pláštěnku. V autobuse bude smrdět jako nějaký bezdomovec, ale což. Je mu to jedno. Zvedne se a zamíří k blízkému březovému hájku. Je unavený a naštvaný.

Sejde z asfaltky a vyrazí mezi břízami dál od rozpálené cesty. Všímá si, že nejstarší břízy jsou sázeny pravidelně, avšak náletů je zde tolik, že jen stěží může najít místo, kde by se natáhl. Jde tedy dál do pole, dokud se mu pod nohama neozve dutý zvuk. Kdekdo by jej přešel bez povšimnutí, avšak on se okamžitě zastaví. Dupne ještě jednou, aby si ověřil, že se nemýlí. Pod místem, kde stojí je určitě dutina. Sundá si batoh, odepne z jeho boku příruční rýč a zarazí jej do popraskané hlíny. Je tvrdá, ale pod několika nárazy povolí. Muž tak ze sebe dostane cosi ze vzteku, a když se ozve zaskřípění kovu o kov, rázem na prohranou sázku zapomene.

***

Knižní ilustrace