Mlžný lom

Jednou z mých oblíbených lokalit je lom Požáry. Je to vcelku známé místo na periferii Prahy, ale co kdyby uskrývalo něco víc? 

V tomto příběhu jsem se mimo jiné zamýšlel i nad tím, jak se přetrhají vazby na přátele, pokud se odstěhujete za studiem mimo domov. 

Ukázka z knihy:

Mladý muž sejde z cesty a sleze po ocelových, rzí prožraných schodech do míst podobných vyschlému potočnímu korytu. Nad ním se klenou koruny stromů, ze kterých se při lehkých záchvěvech snášejí dolů listy zbarvené podzimními mrazíky. Vysoká tráva naznačuje, že tu již dlouho nikdo nešel. Ani on sám si přesně nevybavuje, kdy sem zavítal naposledy. Mohlo to být tak před třemi lety, nebo možná i mnohem déle. Na tom ale nezáleží. Na čem nyní záleží, je všudypřítomné ticho, které se zdá až nepřirozené. Právě za ním sem přišel. Sem tam zaslechne tichý zpěv ptáků nesený odkudsi z dálky. Avšak všechny zvuky se tu tříští o skalní stěny a směr, odkud přicházejí, se dá jen odhadovat. Nalézá se zde jiný svět. Svět, který je oddělený od všeho ruchu tam venku. Svět jeho dětství.

Vzpomíná, jak sem chodíval ještě jako malý. Tehdy si s přáteli představovali, že se jedná o bránu do fantaskních světů. Jako malí si tu stavěli skrýše, šermovali či objevovali nové kontinenty. To ale bylo už opravdu hodně dávno.

Uvědomí si, že za okamžik se tunel ze vzpomínek znovu objeví. A opravdu. Je sevřen mezi dvěma strmými skalisky, má lomený oblouk a po několika desítkách metrů je jeho strop opatřen otvorem, kterým dovnitř vstupují sluneční paprsky. Vstoupí do jeho přítmí a se zaujetím si prohlíží vápencové krápníky vysrážené pod stropem. Světlo dopadající dovnitř utváří skoro až hmotné kužely. Kroky se odrážejí ozvěnou od okolních stěn, až se zdá, jako by tu procházelo celé vojsko. Muž se pod prvním otvorem zastaví a vzhlédne. Mezi mřížovím propadávají nažloutlé listy, které postupně otvor zaplňují. Zvuk nesoucích se kroků ustane a mladíka uchvátí nastalé ticho. Pocítí, jak se kolem prožene lehký vánek, a z otvoru nad ním se začne k zemi snášet několik zežloutlých listů. Má potřebu je sevřít do dlaní, ale ovládne se. Místo toho opět vykročí dál. Tmu kamenného labyrintu ještě několikrát pročísnou další světelné kužely. Jsou však velmi slabé, protože otvory již pohltila příroda.

Tunel brzy ústí do prvního z lomů. Strmé stěny ční do výše a zdá se, že plynule přecházejí v modravou oblohu. Nedávné deště po sobě zanechaly vlhký vzduch a proměnily bílý vápenec do šeda. Suchá tráva si během dešťů polehala a život z ní definitivně vyprchal. Mladík se zde ale nezastavuje. Ví, že tady by jej mohl někdo vyrušit. Nalézá se zde stratotyp hranice mezi usazeninami ze silurských oddělení ludow a přídolí, což by i v tuto roční dobu mohlo přilákat nějakého vášnivého geologa.

Přejde prostranství zarostlé suchou polehlou trávou a zamíří k druhému tunelu, už ne tak zřetelnému. Vstoupí do jeho útrob a po několika krocích v houstnoucí tmě vytáhne baterku. Zjistí, že mu celou dobu svítí v batohu. Je již vážně dost stará a někdy se sama zapne, ale bytelná je dost. Vyhne se několika uvolněným kamenům čnícím ze stropu. Našlapuje opatrně a s rozvahou, aby nezakopl či nevkročil do nějaké louže, kterých je i tady po posledních vydatných deštích nespočet. Tunel končí letitým závalem. Avšak v jeho horní části se nějakým dobrodincům povedlo vytvořit malý otvor, kterým je možné v průzkumu pokračovat. Muž si sundá batoh a po čtyřech proleze oním otvorem. Vlasy mu rozcuchá lehký vítr proudící z tunelu, probouzející staré vzpomínky. Lom je o poznání zarostlejší. Vzduch tu vždycky chutná jinak. Mladík to nedokáže vysvětlit, ale pokaždé když ucítí obdobný závan vlhkého vzduchu, jako by se v něm opět probudila touha po dobrodružství.

Když před lety odjel studovat na Moravu, na roky strávené v lomu takřka zapomněl. Během víkendů a prázdnin se sice vracel, jenže to pak radši s přáteli navštívil nějakou hospodu či vyrazil na nějaký větší výlet. Rčení "sejde z očí, sejde z mysli" se zdálo být víc než pravdivé. Jenže stačilo nasát zdejší podzimní vzduch a hned v něm vzpomínky ožily. Vzpomínky, které v něm napsalo věčným inkoustem mládí.

Mladík má pocit, že to tu vypadá pořád stejně. Jistě, těch pár stromů, co tu roste, je vyšších a šípkové růže pokryly jakési bělostně kvetoucí liány. V chladném vzduchu je cítit, že zima je již přede dveřmi, avšak přesto dlouhým létem vyhřáté skály stále sálají. Je doma!

Obratně sleze po několika šedivých kamenech na dno lomu. Projde kolem několika vzrostlých šípků a zamíří k poslednímu tunelu. Jde popaměti. Pod chodidly mu šustí spadané listí a suchá tráva se mu zachytává o tkaničky na pohorkách. Před poslední chodbou se muž zastaví. Nadechne se a vychutná si vlhký, chladivý vzduch vanoucí z potemnělého prostoru před ním. Opět se v něm probudí vzpomínky na dětské hry a onu nehynoucí touhu probouzející dobrodružného ducha. Usměje se a vykročí do tmy. Po několika metrech rozsvítí baterku a prozkoumá chodbu před sebou. Zastaví se jen několik metrů před závalem. Ten, jak ví, je pokrytý bílým povlakem. Muž si vzpomene, jak si jako malý s kamarády mysleli, že to je sníh. Přijde mu vtipné, že si vysrážený vápenec mohli splést se sněhem. Přesto neodolá pokušení, udělá pár kroků vpřed a lehce vrstvu pohladí. Je chladivá na dotek, jako by se opravdu jednalo o sníh. Seškrábne trochu té vrstvy a rozdrolí ji v dlani. Připadá si jako blázen, když si musí dokazovat to, co je tak zjevné. Otevře dlaň a se zaujetím sleduje, jak bílý prášek netaje. Pak jej nechá propadnout mezi prsty a sedne si. V hlubokém tichu slyší jen svůj dech. Jako by tam venku svět usnul. Rejdí baterkou po okolí, dokud si nevšimne dřevěné bedny a nad ní je nápisu napsaného křídou. Bedna je napůl skrytá v hlíně a kamení a vidět je opravdu jen stěží. Že by tu někdo měl klubovnu? napadne jej okamžitě. Při představě, že někdo navázal na jejich životy, se usměje. Chvilku zápasí s touhou do ní nahlédnout. Stále si ale pamatuje, jak jej kdysi rozčílilo, když jim někdo objevil jejich skrýš.

Zvedne se a dojde k ústí tunelu. Sundá si batoh, vytáhne z něj celtu a rozloží ji těsně za skalním převisem. Rozmotá karimatku a uvelebí se na ní. Opře si hlavu o batoh a sleduje, jak se obloha zbarvuje z modré přes oranžovou do červené. Přemítá, zdali by nestálo za to vylézt někam výš, aby měl lepší výhled na západ slunce, ale pak to pustí z hlavy. Vytáhne si termosku s čajem a nalije si. Čaj je horký, a tak jej usrkává pomalu. Zafouká lehký vítr a k zemi se snesou další uschlé lístky. Slunce mezitím zapadne a lom zalije modravé světlo. Šedivé skály najednou ztmavnou a orámují potemnělou oblohu.

Přemítá, zda zde někdy byl po západu slunce. Možná, že ano, ale už si to nevybavoval. Párkrát tu sledoval s přáteli západ slunce, ale nikdy se tu nezdržovali moc dlouho.

Vybalí si spacák, sundá boty a vleze si do něj. Chvíli se rozmýšlí, zdali si půjde vyčistit zuby, ale pak se ani nesnaží kartáček najít. Však zuby se za jednu noc nezkazí, pomyslí si.

Na oblohu pomalinku stoupá měsíc a jeho přízračný svit probudí šedavou vápencovou skálu k životu. Nejrůznější skulinky a praskliny ožívají a jitří představivost. Nezdá se, že by dnes mělo pršet, a tak muž opustí spacák a vysune si celtu s karimatkou před důlní chodbu, aby mohl lépe sledovat pouť měsíce po obloze. Musí být úplněk, nebo aspoň několik dní před ním či po něm.

Otřese se. Není zvyklý spát venku, navíc během podzimu. Uvědomí si, že mu oči nervózně těkají po okolní krajině a hledají pohyb. Přemýšlí, jestli udělal dobře, když se rozhodl, že zde stráví noc. V hloubi srdce mu začíná hlodat strach. Kdesi nad ním se zvedne vítr. Není nijak silný a tady v údolí jej ani necítí. Přesto se několik posledních listů snese k zemi. Muž se podepře lokty na karimatce a rozhlédne se. V měsíčním svitu však žádný další pohyb nezahlédne. Opět uvažuje, zdali se nesbalí a nevrátí se domů. Lehne si, zavře oči a pohrouží se do ticha. Jenže nyní má pocit, že ticho je pryč. Slyší praskající větvičky a zdá se mu, že i spadané listí podivně šustí. Sem tam otevře oči a rozhlédne se. Po nějaké době to vzdá. Posadí se a naleje si horký čaj. Přestože je unavený, začíná tušit, že jen tak neusne. Zalituje, že si nevzal alkohol. Po něm by jistě usnul jako nemluvně. Čas plyne a v nastalém tichu se začínají probouzet myšlenky, které celé roky zůstávaly skryty kdesi hluboko v mysli.

Když se rozhodl jít studovat do Brna, ani ve snu jej nenapadlo, jak se jeho život změní. Přátelé, které znal od dětství, neztratil. Ano, zůstali přáteli, avšak roky, kdy se vídali jen vzácně, jejich přátelství proměnily. Bylo to tím, že už nebyli dětmi, nebo tím odloučením? Na to odpověď neznal. Možná na to odpověď ani neexistovala. Ani si nepamatoval, kým byl předtím, než opustil rodný kraj. Jeho odchod nezpřetrhal jen pomyslná vlákna přátelství, ale i vzpomínky. Najednou se zdály mlhavé. Vybavoval si místa, ale tváře, které je obývaly, se rozmazaly. Opět si představil, jak si hráli zde v lomu. Ale to, co bylo z té vzpomínky nejsilnější, byla emoce. Pocit, že zde byl. Na co si hráli nebo kdo přesně toho dne tu byl, nevěděl. Je to normální, že tak silné momenty tak snadno ztrácejí kontury a blednou?

Odkudsi z noci se přinese ozvěna houkání sovy. Muž sebou nervózně trhne, až vyleje trochu čaje na spacák. Pohotově setře vodu z látky. Je rád, že si kdysi vybral nepromokavý typ. Sice v něm spal jen párkrát, ale aspoň si tak své vlastnosti zachoval. Nalije si ještě jeden šálek, ale tentokrát jej položí na zem dál od spacáku. Netrvá dlouho a opět se v něm začnou probouzet nejrůznější otázky, na které nikdy nenašel odpověď.

Nyní je mu již šestadvacet a stále ještě nemá ani titul bakaláře. Snažil se během studia si něco přivydělat a škola se brzy dostala až na druhé místo jeho zájmu. Tedy pokud to bylo jen druhé místo… Nakonec si bakaláře prodloužil o rok. Platil draze za něco, po čem již netoužil, a kdykoliv měl možnost, tak se vracel zpátky domů. Tomu ani dnes není jinak. Výuka mu skončila před obědem. V pátek žádné předměty neměl, a tak se sbalil a hned po obědě vyrazil na vlak.

Natáhne se před sebe, vezme hrnek s čajem a několika loky jej vyprázdní. Pak si opět lehne a zavře oči. Jenže jakmile začne přicházet spánek, ozve se volání přírody. Muž, ač ne zcela dobrovolně, opustí teplo spacáku a vyrazí na druhou stranu lomu. Rozhodně nechce, aby mu to smrdělo rovnou u jeho nocoviště. Měsíc se nyní nachází přímo nad ním a zdá se, jako by celý lom byl osvětlený nějakou ohromnou pouliční lampou. Uleví si a spokojeně se vrací do spacáku. Jde rychle, protože mu začíná být zima, když v tom si všimne podivných znaků na skále. Vyvede jej to z míry tak, že místo ke spacáku zamíří k nápisu. Ani on, ani žádný jeho kamarád si tu něčeho takového nikdy nevšiml. Nebo tedy, aspoň se mu s tím nikdo nepochlubil. Zastaví se pár metrů od skály, ve které bylo vytesáno skoro již neznatelné Eingang 3. Barvu již dávno smazal čas a skálu zbrousila voda. Avšak měsíční svit písmena odhalil. Dotkne se chladné skály a přejede po písmenech. V tichu, které jej obklopuje, má pocit, že slyší kapající vodu. Rozhlédne se a spatří u úpatí skály malý otvor. Vůbec si jej z dětství nevybavuje. Uvědomí si, že se v něm opět probudila ona klukovská touha po dobrodružství. Přijde blíž a nahlédne dovnitř. Nic však v černočerné tmě nespatří, jen dál slyší tiché odkapávání vody. Vzpomene si na baterku, kterou nechal u spacáku, a vrátí se pro ni.

Trochu se přiobleče a v batohu vyštrachá starou baterku. Když si ji přehodí z ruky do ruky, aby si mohl obléci druhý rukáv bundy, tak se rozsvítí. Najednou se celý lom, ponoří do tmy, až na vzniklý kužel světla. Muž zalituje, ale už se mu nechce čekat, až si jeho oči opět přivyknou na tmu, a kvapně se vrátí k onomu nápisu. Pod světlem baterky nejsou písmena vidět, a tak se muž rozhodne hledat onen otvor ve skále. Ten najde velmi rychle. Teprve až nyní si všimne čehosi, co vypadá jako vyschlé koryto potoka, které směřuje přímo pod skálu. Muž si vzpomene na nedávné lijáky a otřese se pomyšlením, že by v noci začalo pršet. Dřepne si u otvoru ve skále a posvítí dovnitř. Pod ním se objeví nevelký prostor. Může mít na délku tak šest metrů a na šířku necelé tři. Je zakončen závalem stejně jako chodba, u jejího vstupu přespával. Přesto jej prostor pod ním něčím přitahuje. Kužel světla sklouzne na vodní hladinu malého jezírka, do kterého stékají malé pramínky vody.

Jestli chodbu kdysi stvořily lidské ruce, tak to muselo být opravdu dávno. Prohlíží si v ostrém světle drobné krápníky snášející se ze stropu, po kterých stéká voda a rytmicky kape na zem. Zvedne se vítr a v lesním porostu zašustí padající listí. Muž sebou trhne a kužel světla ozáří protější skalní stěnu. Stíny vrhané okolními stromy a keři se probudí k životu. Rozbuší se mu srdce a zmocní se jej strach. Opře se o skálu a nervózně si prohlíží mihotající se stíny. Je tu však sám. S nevolí vypne baterku a položí ji na zem. Stojí jej to víc úsilí, než se mu zprvu zdálo. Chvíli těká pohledem po ztemnělém okolí a zápasí s opětovným rozsvícením baterky. Cítí chladivý dotek skály za sebou, která v něm probouzí pocit bezpečí. Uvědomí si, že jej onen černý otvor ve skále přitahuje ještě o něco více. V mysli mu vyvstane vzpomínka na první den, kdy objevili tento lom. Bylo to tak nesmírně dávno, a přesto se vzpomínka zdála tak živá. Najednou si uvědomí, že strach, který cítil, se proměnil. Ne, že by se přestal bát, ale zničehonic se mu to líbilo. Zavře oči a zaposlouchá se do tichého praskání tlejícího listí.

Když oči otevře, je lom zas prázdným místem, které hostí jen jeho samého. Měsíc stále ozařuje skálu, u které stojí, a tak se rozhodne si ji pořádně prohlédnout. Udělá malý krok k otvoru a ucítí, jak chodidlem o něco zavadí. Baterka, kterou tu měl položenou, se skutálí po placatém kameni do temnoty. Ozve se několik úderů, při kterých se rozsvítí a skončí zaklíněná mezi kameny na dně chodby. Muž opatrně nahlédne do jeskyně a po krátkém rozmýšlení ozkouší, zdali se kameny u vstupu do chodby neviklají. Zdají se však poměrně pevné. Dokonce mu přijde, že tvoří něco jako kamenné lehátko. Začne slézat dolů a obezřetně si prohlíží okolí. Kameny jsou vlhké, ale nekloužou. Brzy sestoupí až na dno chodby a zvedne baterku ze země. Zběžně ji prohlédne, ale nezdá se, že by byla poškozená. Dlouho se tu nezdržuje a opět se vydá k východu. Přeleze několik kamenů a vyhlédne ven. Má celý lom jako na dlani. Dřepne si v místě, kde našel kamenné lože. Nechce si sedat, akorát by mu navlhlo oblečení. Musí uznat, že je odsud opravdu úžasný výhled. Chvíli vyčkává a pak se rozhodne. Vyleze ven a vrátí se ke vstupu do druhé chodby. Posbírá si všechny věci a odnese si je ke svému novému objevu. Pláštěnku si rozloží na místo hned za vstupem do chodby. Na ni umístí celtu, karimatku a spacák. Zakuklí se v již vychladlém pelechu a posadí se na svém novém odpočívadle. Nalije si čaj z termosky a sleduje měsíčním svitem prozářený lom. Měsíc putuje oblohou a muže začíná zmáhat únava. Strach, který jej pronásledoval venku, zmizel. Netrvá dlouho a pohltí jej hluboký spánek.

***

Knižní ilustrace