Přízračný zvon

Během studijních let mě touha putovat krajinou rozhodně nepřešla. Ba co víc - spíše se umocnila. Byl to naprosto skvělý nástroj, jak se odreagovat. 

A tak i vznikl tento příběh. Napadl mě při toulkách po Lednicko-valtickém areálu. Pokud tam někdy vyrazíte, schválně, zdali onu tajemnou kapli uprostřed polí naleznete.

Ukázka z knihy:

Slunce zůstává ještě skryto za obzorem, přesto se už noc začíná nenápadně projasňovat. Horizont, který utváří šeď v dáli položených korun stromů, získává obrysy a probarvuje se. Zima již pomalu ztrácí na síle a přichází jaro. Rána jsou však stále ještě studená. Ve vzduchu je cítit vlhkost, která se sráží na větvích a listech stromů lemujících z obou stran cestu klikatící se mezi poli.

Po kamenité, místy rozbahněné cestě putuje osamocený muž. Jde mlčky, ale jeho oči těkající po okolí napovídají, že není zahloubán v myšlenkách. Jeho rychlá chůze a občasný pohled na hodinky naznačují, že je nervózní. Chodí tu skoro každý den, ale dnes zaspal. Zrovna nadchází modrá hodinka, během které už obvykle sedí u rybníků a užívá si probouzející se život. Uvědomí si, že jsou krásné světelné podmínky na focení, a je mu líto, že jich nemůže využít.

Muži je okolo třiceti, má černé, do culíku svázané vlasy a řídké vousy. Je oblečen do hubertusu, maskáčových kalhot a vyšších kožených bot. Přes pravé rameno má přehozenou koženou brašnu plnou nejrůznějšího náčiní. Někdo by si jej mohl snadno splést s rybářem či myslivcem. Nebyl by daleko od pravdy, ovšem úplně pravdu by též neměl.

Z okolních polí a luk se zvedne mlha a převaluje se přes louky a pole jako řeka. Má zastřený šedivý nádech plný klidu a velkoleposti. Muž se zastaví, zašátrá v brašně a vytáhne fotoaparát. Chvíli přemýšlí, zda nerozloží i stativ. Pak tu myšlenku zapudí. Je tu kvůli focení ptáků, ne kvůli mlze. Udělá jednu fotku, upraví citlivost fotoaparátu podle aktuálních světelných podmínek a nastaví clonu. Otevře galerii a prohlédne si svůj výtvor. Je víc než spokojen. Co ho ale znepokojuje, je baterka. Včera ji zapomněl dobít a ve všem tom ranním spěchu si ani nevzal náhradní. Přitom dnes má podle předpovědi být nádherný den. Věnuje displeji s blikající kontrolkou ještě jeden rychlý pohled a fotoaparát vypne. Opět se podívá na houstnoucí mlhu nyní tvořící tajemné provazce splývající po svazích dolů. Každý okamžik můžeme spatřit jen jednou, napadne jej. Již nikdy neuvidí to samé. Můžeme to ovšem zvěčnit na fotografiích. To je kouzlo jeho koníčku, které jej nepřestávalo fascinovat. Může tyto překrásné momenty zaznamenat a tím si je i přivlastnit. Schová fotoaparát zpět do brašny a pokračuje dál v cestě.

Na jeho oblíbené místo to je ještě pěkný kus cesty a nechce se tu zdržovat více, než je nezbytně nutné. Ví, že na svém oblíbeném místě nebude ani během zlaté hodinky, což jej štve a v duchu si vyčítá, že zaspal. Možná by se dal i do běhu, ale je na to moc chladno a neudýchal by to. Vytáhne z brašny termosku s horkým čajem a napije se. Takto deštivý začátek jara si nevybavuje, kam jen jeho paměť sahá. Před několika dny klesla teplota tak, že opět musel ze skříně vytáhnout zimní hubertus, který tam odložil v domnění, že zima již odezněla.

Opět zkontroluje čas na hodinkách. Vtom uslyší tichý ptačí zpěv. Zastaví se a zaposlouchá se do nápěvu svých milovaných malých drobečků. Okamžitě pozná, že to je hlas drozda. Ruka mu podvědomě sklouzne k fotoaparátu. Cítí, jak jej po tvářích hladí houstnoucí mlha. Napadne jej, že možná už dnes žádné fotky nepořídí. Jestli mlha zhoustne ještě víc, tak se otočí a vyrazí zpět. Zatím ale pokračuje dál po cestě obklopen ztrácejícími se stromy. Cítí, jak se mu voda sráží ve vousech a vlasech. Opět se zastaví a rozhlédne. Stále je vidět tak na deset, možná patnáct metrů. Náhle se k němu donese zvláštní nápěv. Tento trylek slyší poprvé v životě a okamžitě přivábí jeho pozornost. Sejde z cesty veden za zvláštním zvukem. Orosená tráva se mu otírá o nohavice a on cítí, jak sají vodu. Pomalu zasune ruku do brašny a vytáhne fotoaparát. Brzy spatří původce onoho zvláštního zvuku. Nápěv se nese od dvou ledňáčků skotačících ve větvích staré vrby nakloněné nad jakousi mírnou prohlubní. Přemítá, co jej v jejich hlase zmátlo, vždyť jej slyšel už tolikrát. Mezitím na fotoaparát nasadí novy objektiv, chvíli si hraje s nastavením a pořídí několik fotografií. Pak ale foťák varovně zabzučí a vypne se. Baterka se v chladu a vlhku vybila rychleji, než čekal. Muž upustí páru několika nadávkami a ptáci odletí. Sklidí fotoaparát a vyrazí zpět na cestu. Mlha mezitím opět zhoustne. Nyní je vidět sotva na pár metrů. I tak se rozhodne pokračovat dál a doufá, že se ještě zvedne. Přesto se už začíná pomalu smiřovat s tím, že jeho dnešní výlet bude velmi krátký.

Odněkud za jeho zády se ozve odbíjení zvonu. Zprvu pokračuje dál, ale pak se zastaví. Chodí sem k rybníkům již tolik let, ale zvon tu nikdy předtím neslyšel. Zamžourá do mlhy, ale nic nevidí. Jeho naděje, že se mlha zvedne, vyhasne nadobro. Přesto v hlasu zvonu cítí podivné mravenčení. Má pocit, jako by jej snad k sobě lákal. Otočí se a vyrazí za ním veden kamsi do mlhy doprovázen zpěvem tisíců ptáků. Mezi hlasy, které jej obklopují, rozpoznává kosy, drozdy, brhlíky, sýkory, pěnkavy či vrabce a mnoho dalších.

Muž kráčí ztichlou krajinou pomalu, přestože je zvědav, kam jej jeho cesta zavede. Trochu se bojí, že zapadne do některého z blízkých rybníků či uklouzne po rozbahněné stráni. Odbíjení zvonu pomalu utichá, ale muž se nevzdává a stále pokračuje týmž směrem. Jeho nohy jej vedou vysokou trávou stále hlouběji do bělostné mlhy. Cítí, jak se mu vodou nasáklé kalhoty lepí na kůži a prostupuje jej chlad. Zastaví se a napije se horkého čaje z termosky. Trochu zalituje, že se rozhodl tak unáhleně, a zkouší se zorientovat. Mlha mu však dává vidět jen obrysy, podle kterých těžko dokáže určit, kde se nachází. Pokračuje tedy dál do míst, odkud tuší, že přicházel tajemný hlas zvonu.

Mlha se mírně rozestoupí, přesto muž stále neví, kde se nalézá. Všimne si, že se terén zvedá, a obklopí jej mohutné stromy. Zpěv ptáků zesílí. Nyní se mu zdá, že slyší snad všechny druhy, které zná, najednou. Kolem něj k obloze šplhají desítky tlustých kmenů lián a zdá se, že se zšeřelo. Voda srážející se na listech skrápí zem a vsakuje se kdesi pod nánosy tlejícího listí. Terén se náhle začne prudce svažovat a muži ujedou na mokrém listí nohy. Jen tak tak stihne chytit brašnu s fotoaparátem a uchránit ji před nárazem. Sám se svalí do mokrého, zetlelého listí. Teď už je mokrý celý. Ihned se posadí, ale nevstává. Před ním se z mlhy vynoří portál jakési staré kaple. Stavba se nezdá velká, přestože většina jí je skryta v mlze. Náhle bělostná clona zhoustne a kaple se před ním opět skryje. Muž vstane, opráší ze sebe listí, které mu ulpělo na kalhotách a hubertusu, a tápavě vyrazí vpřed. Z mlhy před ním vystoupí mohutné dubové dveře. Přejede po nich dlaní. Jsou nasáklé vlhkostí, která mu začne stékat po předloktí do rukávu. Všimne si, že ve výši jeho očí zeje otvor zasíťovaný starou zrezivělou mříží. Bez dalšího rozmýšlení skrz něj nahlédne. Jeho oči přivyklé bělavé záři však v šeru kaple nic výrazného nespatří. Muž zašátrá po klice, ale žádnou nenahmatá. Vezme tedy za okraj dveří a silně jím škubne. Dveře se malinko pohnou. Využije vzniklé mezery, pořádně dveře uchopí a zatáhne za ně ještě jednou, nyní ovšem mnohem silněji. Opět se trochu posunou. Objeví se skulina, kterou se už může protáhnout dovnitř. Přesto se ještě opře zády o portál a naposledy vší silou do dveří zatlačí. V pantech to zapraská a dveře se opět o několik centimetrů posunou. Nyní už je spokojen a vstoupí dovnitř.

***

Knižní ilustrace