Kamenný vlak

Jako malý jsem rád chodil na výpravy. A to jak se skautem, tak i rodiči. Během nich jsme zažili nejrůznější dobrodružství, avšak co jsem si odnesl do života nejvíc byla láska k putování krajinou. V tomto příběhu jsem se zaobíral myšlenkou, jak některá místa působí jinak na lidi různých generací. 

Tento příběh vám zde dám celý...

Ukázka z knihy:

"Teri, co tam zkoumáš?" zavolá muž na mladší ze svých dcer, která zůstala pozadu dřepíc u trsu vysoké trávy.

"Pojďte sem, mám tu krásného modrého brouka!" zavolá holčička a šťouchne do svého objevu stéblem trávy.

"To bude určitě hovnivál!" poznamená pobaveně muž a vyrazí zpátky, následován starší dcerou. Už z dálky pozná, že se nemýlí.

Nespokojeně se tvářící tvoreček i přes nepřízeň osudu v podobě stébla trávy pokračuje v úprku do bezpečí. Mladší z dcer mu však v jeho snaze neúprosně brání, aby se svým úlovkem mohla řádně pochlubit. "Koukněte, jak má lesklé krovky. Skoro jak nějaký drahokam," vysvětluje se zaujetím Terezka a opět brouka trochu poškádlí stéblem.

"Nechej ho na pokoji! Koukni, jak se tě bojí!" zpraží hned po příchodu mladší sestřičku Renátka a též si dřepne k broučkovi. "Tati, a proč se mu říká hovnivál?" otáže se a podrobně si prohlédne krásné stvoření z blízka.

"No protože rád válí hovínka. Vždycky, když nějaké najde, udělá si z něj kuličku a pak si ji kutálí všude, kudy chodí. Nesedí některá z vás náhodou na té jeho kuličce?" zeptá se pozorně naslouchajících dcer a užívá si, jak obě vyskočí a začnou si prohlížet oblečení.

"No fuj, to je ale odporný brouk!" otočí mladší z dcer a hodí po něm stéblo trávy. To se pomalu snese asi metr od brouka, který mezitím neomylně zamíří k vysněnému trsu trávy.

"Pojďte, čeká nás ještě dlouhá cesta. Sám se na cíl naší cesty neskutečně těším," poznamená muž s úsměvem od ucha k uchu. "Tak přidejme do kroku, ať nám to překvápko neuteče!"

"To překvapení nám může utéct?" vyzvídá starší z dcer, Renátka. Její táta o tom překvápku mluvil už doma a ani máma nevěděla, co jim připravil. O to víc ji zajímalo, co je dnes čeká.

"No," začne muž a nabídne holčičkám ruce, aby se jej mohly chytnout. "To, jestli to může utéct, zjistíte, až tam dorazíme." Dcerky se táty spokojeně chytí a společně vyrazí zarůstající polní cestou dál k lesu.

Na obloze není ani mráček a slunce se opírá do vyprahlé krajiny. Vzduch je suchý a horký. Trojice se tak musí často zastavovat, aby dodržovala pitný režim. Holky prospaly skoro celé dopoledne, ale i tak se zdá, že je rychle zmáhá únava. Cesta však zanedlouho klesne do údolí a dál vede podél vyschlého koryta potoka. U něj se zastaví a společně vymýšlí nejrůznější teorie, proč tu voda neteče.

"Vypily ji ryby!" vyprskne se smíchem Terezka, aby dorovnala sestřin návrh, že ji unesli ufoni.

Všichni se tomu smějí a ani si nevšimnou, že se k nim nenápadně přikrade další postava.

"Všichni jste vedle. Ten potok zaklela zlá čarodějnice!" ozve se jim za zády. Všichni se otočí a spatří tam zarostlého chlapíka v obnošených šatech a velkou krosnou na zádech ověšenou vším možným od kotlíku po nevábně vyhlížející děravé ponožky.

"Karle?" otáže se po chvilkovém úleku otec dívek.

"Princezny," ukloní se, div nepřepadne pod tíhou batohu, a udělá něco, co velmi vzdáleně připomíná pukrle. "Tak to jsem já, Karel."

Obě holčičky vyprsknou smíchy a mladší mu poklonu opětuje.

"Karle, to jsou mé dcery. Mladší je Terezka a starší Renátka. Jdeme se podívat na Kamenný vlak," odpoví okamžitě otec obou dívek. Pak si ale uvědomí, že prozradil cíl výpravy a pokusí se to ještě zamluvit. "No a tam mám pro své dcerky připraveno jedno překvapení." Pohlédne na Renátku, která vyšpulí rty, aby zamaskovala pocit vítězství z odhalení tajemství jejich výpravy.

"Jo, tam je to pěkné. Však jsme tam chodili, už když nám bylo patnáct. Víš, jak tam rozděláš oheň v…" pustí se do vyprávění tramp a přisedne si ke spřízněným duším.

"Ticho, Karle!" plácne muž kamaráda důrazně po kameni, "Snad jim nesebereš tu radost z objevu. Vzpomeň, jakou to udělalo radost tobě!"

"No dobře, dobře," pokračuje smířlivě Karel a usměje se na holky, které mu nyní visí na rtech. "Máte se na co těšit. Tady váš táta to místo objevil jako první a vážně stojí za to. Nevím, co tam připravil, ale určitě to bude úžasný zážitek." S těmi slovy vrátí kamarádovi mocné poplácání po rameni a pohlédne mu zpříma do očí. "Plánujete přespat v lese?" nyní již mluví vážněji.

"Samozřejmě, jak jsme byli zvyklí," odpoví bez rozmyslu otec dívek.

"Možná si to ještě promysli. Je tu strašně moc divočáků a vůbec se nebojí. Ti prevíti se množej jako švábi a nikdo s tím nic nedělá. Všechny by je měli postřílet! Dej na má slova a zkuste přespat třeba v bývalém hamru nebo v hostinci U Žluny. Je to trochu z ruky, ale ať jim to chození po lesích nezprotivíš."

"Popřemýšlím o tom. Připravil jsem jim opravdu skvělý zážitek a nerad bych si ho nechal zkazit nějakými řečmi o divočácích."

"No přemlouvat tě nebudu. Tak šťastnou cestu a ať dým stoupá správným směrem!" popřeje svému starému příteli podivným heslem tramp, zasalutuje dvěma dámám a vyrazí dál svou cestou.

"I my už budeme muset vyrazit," pobídne otec dívky a začne balit. Ani nemusí velet k odchodu a dcery horečně vyrazí na další cestu. Nikoliv však po cestě, nýbrž přímo vyschlým korytem potoka vedoucím podél jejich stezky.

Je zde chládek, takže brzy zapomenou na parné hodiny, v nichž svou pouť započali. Muž využije toho, že se dcery baví spolu, a začne promýšlet, jaké má možnosti. Rozhodně se mu nechce měnit plány, ale Karla zná dlouho a jeho obavy rozhodně nebyly plané. Nebo tedy aspoň on sám jim jistě věřil. Jenže přespání v některé ze zmiňovaných staveb se mu moc nezamlouvalo. Bývalý hamr byla ruina jen s obvodovými stěnami, kde se ani on sám necítil příjemně. Dveře však bylo možné zahradit, a tak nebylo čeho se bát. No a hostinec U Žluny byl vážně z ruky. Pokud by v něm měli přespat, rozhodně by holkám kamenný vlak nestihl ukázat, což by byla vážně škoda. Vždyť jenom kvůli tomu se celé odpoledne tolik snažily. Každý nemusí mít smůlu na nepříjemná setkání. Zvlášť, když oni už měli "štěstí" na setkání s Karlem.

Mezitím dojdou k místu, kde se vyschlé koryto odděluje od stezky. Muž pomůže dcerám vylézt na cestu a všichni se posadí, aby si na chvíli odpočali. "Tak co, už jste přišly na to, proč tu není voda?" zeptá se, aby se zapojil do jejich rozhovoru.

Mladší dcera Terezka se hned pustí do vymýšlení nových teorií či doplňování těch stávajících, avšak ta starší mlčí. Muž si to po chvíli uvědomí a zeptá se jí, zdali není unavená.

"To ne, tati," odvětí po chvíli vyhýbavě. Když spatří otcův ustaraný pohled, dodá: "Ale proč pan Karel říkal, že by se měli divočáci zastřelit? To jsou tak zlí? Nebo je ten pan Karel zlý?"

Muž si uvědomí, že po celou tu dobu, co on byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách, nad tím dcera musela dumat. Chvíli mu trvá, než se rozhoupe k odpovědi. "Karel není zlý člověk, jen má špatné zkušenosti a některé věci řeší takto napřímo."

"To ale neznamená, že by je měl někdo zastřelit, že?" stojí si za svým Renátka.

"Podívejte," začne muž vysvětlovat. "Divočáci mohou být nebezpeční i lidem. Moc necítí bolest, nemají strach a dokonce vás mohou napadnout, přestože skoro každé jiné zvíře by se dalo raději na útěk. Nejhorší jsou bachyně, když s sebou mají selátka." Pak si ale uvědomí, že se jeho dcery začínají bát, a tak dodá: "No, vezměte si třeba mamku. Tak je taky schopná se v restauraci pohádat, když vám místo limonády přinesou kolu."

Holky se rozesmějí, protože si onu scénku moc dobře pamatují. Nakonec mohly vypít jak limonádu, tak i kolu. Když se na dětských tvářičkách znovu objeví výraz veselí, muž se zvedne a zavelí k dalšímu pochodu.

Obklopují je světle hnědá skaliska ukrytá mezi vzrostlými duby. V korunách nad nimi ševelí listí a vzduch je nasycen vlhkem a chladem. Je zde příjemně. Brzy se k nim donese zvuk tekoucí vody. Když však přijdou blíž, dolehnou k nim podivné zvuky. Muž zpozorní a zvolní krok. Holky si toho všimnou a též zpomalí. Terezka se chce zeptat, co se děje, ale její otec ji zadrží. "Tiše!" zašeptá. "Držte se za mnou a pomalu se vracejte směrem, odkud jsme přišli," rozkáže polohlasně, ale důrazně.

Nestihnou však udělat ani pár kroků, když se z křoví vyhrne skupina asi pěti divočáků. Stádo vede zavalitá bachyně, která si nezvané návštěvníky jejich lesa nevraživě přeměří. Ozve se nespokojené zachrochtání a stádo se semkne do jakési obranné falangy. Za nepřátelského chrochtání zkoumavě pokračují v pozorování vetřelců.

"Tiše a nehýbejte se," zavelí muž rozhlížející se po okolí, zda na zemi neleží nějaká pořádná větev či aspoň nějaký kámen. Pak si vzpomene, že má v kapse u kalhot schovaný nůž, a tak pro něj opatrně sáhne. Čepel s tichým cvaknutím vyskočí a muž tak aspoň trochu zažene ochromující pocit bezmoci.

Stádo si je i nadále podezřívavě prohlíží, pak bachyně autoritářsky zachrochtá a přeběhne lesní stezku následována zbytkem stáda. Tlupa divokých prasat se za nespokojeného kvikotu odrostlých selátek začne drápat do blízkého strmého kopce. Zvířata děsivě funí a nehledě na křoví či neschůdnost terénu pokračují stále výše, dokud nezmizí z dohledu. Teprve až pak si muž oddechne úlevou a uvědomí si, jak jej obě dcery bedlivě pozorují.

"Měli by je všechny zastřelit!" pronese odhodlaně mladší z dcer a za svá slova si od sestřičky vyslouží velmi nepřívětivý pohled.

Muž se rozesměje, schová nůž zpátky do kapsy a pohladí mladší dcerku. "Karel by z tebe měl radost," dodá spokojeně.

Dál už pokračují ruku v ruce. Dívky začínají být unavené a sotva pletou nohama. Jenže jejich otec po setkání s lesními tvory nechce za žádnou cenu spát pod širákem a je si vědom toho, že je to k bývalému hamru ještě daleko. Les se zbarvuje do odstínů hnědé, oranžové a zlaté. Blíží se západ slunce.

Skupinka poutníků ještě chvíli stoupá, dokud se před nimi neobjeví cíl jejich cesty. Kamenný vlak! "Tak jsme tady!" pronese slavnostně otec a ukáže na podivnou skálu v údolíčku pod nimi.

"Vždyť to vypadá jako bachyně se selátky!" prohlásí Terezka mžourajíce do zapadajícího slunce.

"Jo, jo!" přidá se nadšeně Renátka "Támhle má kly, támhle uši…"

Muž je sleduje a několikrát naprázdno polkne. Vždyť to ani zdaleka nepřipomíná nějakou bachyni a natož ještě se selátky. Je to přece jasná parní lokomotiva s hromadou vagónů. Měli sem dojít dřív. Rozdělal by oheň v kotli parní lokomotivy a bylo by to hned jasné. Nebo nebylo…? Najednou se jeho úvahy zastaví. Olízne si rty a promluví. "Ano, to je to mé překvapení. " Chvíli se odmlčí, jako by hledal slova. Je to pro něj těžké vyslovit, ale nakonec se k tomu odhodlá. "Hleďte, skála zvaná Bachyně se selátky! Co na ni říkáte?"

"Já to hned věděla," začne okamžitě kolem poskakovat Terezka.

"Já to věděla ještě dřív, než jsi to řekla," oponuje sestře Renátka.

Muž si uvědomí, že obě dívky jsou už dost přetažené a zavelí k dalšímu pochodu. Tentokráte k bývalému hamru. Není to moc daleko, ale musejí sejít dolů k potoku. Postaví stan uvnitř staré ruiny a dveře přehradí starou paletou, kterou zde někdo vyhodil. Povečeří a než se na obloze rozzáří první hvězdy, obě děti usnou. Muž vyleze na jednu z rozpadajících se zdí, obkročmo se na ni posadí a zapálí si doutník. Sleduje mraky, jak táhnou od západu, a vzpomíná na své dětství. Vane lehký vánek a on si představuje, jak krásně by se dnes za vlakem táhl dým z parní lokomotivy.

Vzpomíná, jak do tohoto kraje skutečným vlakem jako mladí jezdívali. Jednou se Karel dokonce zavřel na záchodě, aby nemusel platit lístek. Jenže, když jeli zpátky, průvodčí si ho vyhmátl a nechal jej cestu doplatit zpětně. Jenže dnes sem už jezdí elektrická mašina a holky mohou parní lokomotivy znát tak akorát z fotek. Svět se změnil. Konec konců, co v lese hrozilo jim? Maximálně to, že je tu potká nějaká jiná parta kluků. Popotáhne z doutníku a pohlédne do ztemnělého kraje. Kdo ví, jak si tenhle výlet budou ty dvě pamatovat. Možná, že je spaní v ruinách a setkání se stádem divočáků odradí od trampského života. Avšak někde uvnitř věděl, že to takhle nefunguje. Možná, že právě všechny ty rádoby špatné vzpomínky nabudou na kráse až časem, a možná, že pro nás pak mají ještě o to větší hodnotu. Škoda, že někteří se za těmito vzpomínkami stále pídí, ale v krásných zážitcích je nenalézají. Jenže kdo by dobrovolně vyhledával nebezpečí a doufal, že jednou na všechny ty těžké chvíle bude s láskou vzpomínat?

Muž dokouří doutník, uhasí ho o staré zdivo a odebere se do stanu za dcerami. Další den je čeká náročná cesta zpátky. A kdo ví, možná by i bachyně mohla z huby pouštět dým. 

***

Knižní ilustrace