Brána do hrabství Quercilia

Tento příběh mě napadnul při putování po Itálii - když jsme s manželkou šli pouť do Říma. V jednom vyprahlém lesíku jsme narazili na skalní útvar, který mi připomínal zbytky kamenné brány. Má drahá žena si u něj znaveně sedla a v ten moment mezi korunami stromů prosvitly paprsky a dopadly přímo na ní. Ostatně toto místo jsem zaznamenal i na knižní ilustraci. 

Samotný příběh však mapuje úplně něco jiného - pojednává o vztahu mezi vnučkou a dědečkem. 

Ukázka z knihy:

"Co je támhleto bílé, dědečku?" otáže se malá holčička staršího muže, který ji vede za ruku po lesní cestě.

"To jsou šťavely a zrovna kvetou, chceš je ochutnat?" navrhne vnučce a rovnou k nim vyrazí. Dřepne si a jeden si vloží do úst.

Holčička jej napodobí, avšak okamžitě se zašklebí a vyplivne lístky na zem. "Ty jsou ale kyselé!" postěžuje si.

Dědeček se na svou malou společnici usměje, utrhne jich hned celou hrst a začne je spokojeně žvýkat. "Však to je na nich to dobré, ne?" prohodí zvesela, když mu jich ještě pár trčí z pusy.

Holčička se zakaboní a zkusí ochutnat jen jeden z lístků. Chutná trochu jako citrón. Přeci jen to není zas tak moc kyselé a po pár skousnutích to chutná spíše jako zeleninový salát. Pozoruje dědu, který přežvýkané lístky vyplivne a hned si utrhne další.

"A abych nezapomněl, malá. Nesmíš jich sníst moc. Pak jsou jedovaté!" S těmi slovy si utrhne další hrst a vyrazí dál po pěšině.

Holčička chvíli nedůvěřivě sleduje odcházejícího dědečka, pak si utrhne další trojlístek a vyběhne za ním.

Pokračují po lesní pěšině klikatící se mezi mechem porostlými skalisky a užívají si vůni pryskyřice, kterou je les přímo nasycen. Slunce dopadá na kamenitou stezku v komíhající se mozaice. Když holčička přimhouří oči, může spatřit i samotné paprsky, které pronikají korunami stromů a ozařují bujné podrosty. Lesem zazní podivné ťukání. Holčička uchopí svého průvodce pevněji za ruku a pohlédne mu do očí, stále žmoulajíc list šťavelu v puse. "Co to bylo?" otáže se zvídavě.

"Neboj, to byl datel," odvětí muž pobaveně. "Prý je to nejhloupější pták vůbec! Vědci si dříve mysleli, že jej příroda nějak vybavila na bušení hlavou do stromu, ale zjistili se, že na to zapomněla. Ten nebožák je z těch všech otřesů mozku úplně zblblý…" usměje se.

"No a proč to tedy dělá?" otáže se nechápavě dívka.

"Taky musí něco žrát a asi mu ty larvy za to stojí." Pak zavede téma jinam. "Máte tam u vás taky les?"

Holčička se zamyslí a pak odpoví. "Jo, ale jsou tam spousty laviček a prolízaček. Taky tam máme velké pískoviště…" rozpovídá se s nadšením.

Dědeček jí se zájmem naslouchá a vede ji dál po lesní pěšině stoupající do blízkých hor. Procházejí mezi dvěma skalními útvary připomínající zbytky po prastaré bráně. "Vítej v hrabství Quercilia," pronese najednou.

Dívka přestane vyjmenovávat, co vše mají v jejich parku, a rozpačitě se rozhlédne. Pak se rozzáří a pohlédne na dědečka, který její úsměv opětuje.

"Ale nikomu o tom neříkej. Bude to takové naše tajemství!" navrhne.

Holčička si dá prst před pusu, ale za okamžik začne vyzvídat. "To jsem teď v hrabství Quercilia?"

Muž se rozhlédne, jako by se nejprve potřeboval trochu zorientovat. "Jo, jo. Ale pojďme už zpátky, aby se o nás maminka s tatínkem nestrachovali." Otočí se a vyrazí bránou nazpět.

Dívka se ještě naposledy rozhlédne a při průchodu branou se otočí a zvolá: "Sbohem hrabství Quercilia!"

Společně procházejí po zarůstajících lesních pěšinách, dokud nenarazí na první domky. Jeden jako druhý mají bílé stěny, malá okna a pestré předzahrádky. Holčička vyběhne napřed a přivoní ke květům, které prorostly mezi prkny plotu. Projdou ještě kolem několika zahrad a zamávají staršímu páru sedícímu na lavičce před domem. Poté spatří domek dědy a babičky. Má nejpestřejší zahradu ze všech a zrovna tam dozrávají maliny. Holčička se rozeběhne napřed, otevře branku a pustí se do sladkých plodů. Ve chvíli, kdy ji muž dohoní, se otevřou dveře od domu a ven vyjdou rodiče s babičkou.

"Už jsme vám chtěli jít naproti," vysvětlí tatínek, když je spatří, a dodá: "Musíme se už vrátit." Jeho dcera se rozběhne a skočí mu kolem krku.

"Můžeme tu ještě zůstat? Prosím, prosím," žadoní. "Já chci ještě do hrab…" pak se chytne oběma rukama přes pusu a vystrašeně pohlédne na svého dědečka, který vypadá, jako by ji neslyšel.

"Tatínek musí zítra do práce, Maruško. Už opravdu budeme muset jet," vloží se do rozhovoru maminka. Dcerka, ač nerada, zajde za babičkou a obejme ji. Pak se rozloučí i s dědou a nasedne do auta. Když odjíždějí, prarodičům ještě dlouho mává a sleduje, jak stojí v rozkvetlé zahradě a její pozdrav opětují.

***

"Maruško, nespěchej tolik. Jinak se mi ztratíš!" zvolá udýchaně starší muž a na chvíli se zastaví, aby chytil dech.

"Dědo, už jenom kousek a budeme v hrabství Quercilia!" dolehne k starému muži odpověď odkudsi z dálky.

Muž tedy opět vyrazí za hlasem a přidá do kroku. Maruška vyrostla. Je jí již osm let a v mnohém se začíná chovat jako mladá slečna. Ale mohla by brát na starého muže trochu ohled, napadne jej. Už není nejmladší a zdraví mu už neslouží jako dřív. Přesto je rád za každou chvíli, kdy s ním jeho vnučka může být.

"Vítejte v hrabství Quercilia, dědečku!" ozve se zpoza jednoho ze skalních výčnělků.

"Tedy, tys mě vylekala," postěžuje si děda. Posadí se u jedné ze stěn a opře se zády o vyhřátý kámen. Vnučka si k němu přisedne a s neutuchajícím zájmem si prohlíží zbytky protější brány.

"A proč se tomu tedy tak říká?" otáže se snad již posté, jako by jí snad dědeček něco záměrně tajil.

"Prostě se tomu tady tak říká," odvětí jako obvykle stařík a posune si do čela bekovku. Dívka se mezitím zvedne a rozeběhne se po lese. Začne trhat lesní kvítí a splétat jej. Dědečka z dřímoty probudí až dětské ruce, které mu na hlavu položí věnec z nejrůznějších pestrobarevných květů. Chvilku mu trvá, než se vzpamatuje. Pak se na spokojenou vnučku, ověnčenou zářivými květy a tančící jak rusalka na cestě před ním, usměje. "Tak pojďme už zpátky. Babička nás bude čekat s jídlem," navrhne. Pomalu vyrazí nazpět. Dívka poskakuje před starým mužem a tančí. Sem tam ji zaujme nějaký nový květ, který si vloží do vlasů a doběhne dědečka, aby se mu jím mohla pochlubit.

Brzy les opustí a projdou kolem starých, vápnem omítnutých domů s malými okýnky. Zahrady, obehnané rozpadajícími se dřevěnými ploty, bují omamně vonící rostliny. Z komína domku babičky a dědy stoupá dým věstící přípravu oběda. Dívka rozrazí dveře a vrhne se babičce na pomoc s vařením. Po chvíli vejde i dědeček, zavře dveře do světnice a poslechne si, jak jeho vnučka vypráví o tom, co všechno v lese viděla. Poté ji babička odežene od plotny a pošle ji umýt si ruce.

Společně se najedí v zahradě a zbytek dne tráví odpočinkem a vyprávěním historek. Večer dceru vyzvednou rodiče a ta se zas s babičkou a dědou několik týdnů nevidí.

***

Knižní ilustrace