Dva svati

Tento příběh mě napadl krátce po naší svatbě. Myslím, že nikdy nedojde k tomu, aby se stal skutečností. To ovšem neznamená, že by se stát nemohl. Příběh jsem zasadil na Slovensko, na dobře známou Cestu hrdinů SNP.

Velký dík zde patří mé drahé ženě, která mi pomohla s ostravským nářečím.

Ukázka z knihy:

"Myslím, že vybrali skvělé téma svatby. Vážně se k nim hodí," poznamená jeden z dvojice starších mužů a pohlédne na nástěnku ve tvaru pavučiny se spoustou fotografií z dětství, táborů či výletů s přáteli.

"Jo, maš recht," zanotuje druhý muž, jen o něco mladší než první. "Turistika řiznuta fantasy. Za mě skvěla kombinace. Pochvalme se – skvěle sme je vychovali!"

"No nevím, zdali to je výchovou, či to už v nich prostě nějak bylo. Možná to jen zdědili. Taky rád chodím a jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Pán prstenů," vysvětlí první muž.

"Tak tedy na naše děti!" zvolá mladší z mužů a opět, jako dnes již nesčetněkrát, zvedne sklenku s pivem a se svým společníkem si přiťukne. Pak ale dodá: "No ale vyrazit na svatební cestu pěšky do Řima, to sem nečekal."

"No není to zrovna běžné trávení líbánek," podotkne starší z mužů a upije. "Ale je to jejich rozhodnutí. Však nejdůležitější je, aby si to užili." S těmi slovy pohlédne směrem k tanečnímu parketu, kde je jeho syn a dnes i novomanžel s nevěstou.

"To je fakt. Možna jim to tak trochu zavidim. Už sem fakt dlouho nikde nebyl," poznamená mladší z mužů a též se otočí, aby si užil pohled na své dítě tančící ve středu místnosti. "Manželku vandry začaly nudit potom, co se nam narodilo prvni ditě. No a od toho je každy vylet s ňou spiš za trest," odmlčí se a usměje se na dceru, která si jej ovšem ani nevšimne. "A od teď si už na pořádnou turu nevyrazim ani s cerou," dodá trochu ztrápeně. Když si jdou jejich děti sednout, aby nabraly dech na další tanec, opět se otočí a přestanou si lidí na parketu všímat.

"Doba se mění. Ale cítím to podobně," zhodnotí to otec ženicha. "Člověk si musí dát pořádně do těla, aby cítil, že není žádné vořezávátko. Však víš, co tím myslím… No a na to prostě musí být chlapská parta."

"A ty ňakou maš?" otáže se mladší z mužů. "Mi přijde, že všeci nějak zlenivěli."

"No právě že žádnou taky nemám," odpoví po chvíli váhání první muž, usměje se a řádně upije piva.

Náhle za sebou uslyší kroky a otočí se. Nevěsta obejme svého otce a posadí se vedle něj a tchána na volnou židli. Okamžitě začne vyzvídat, o čem se baví, a její táta se po krátkém zaváhání pustí do vysvětlování.

"Ale zrovna se tu s tvym tchanem bavime o tom, že nemame žadnou partyju, s kerou byzme mohli chodit na vandry tak, jak ty se svym novomanželem," začne, ale dál už se nedostane.

"No a co kdybyste šli spolu?" navrhne nevěsta.

Oba muži se na sebe podívají a usmějí se.

"No to neni taka sranda," začne vysvětlovat otec nevěsty. "Každy žijem fakt daleko a navic pracujem…"

"Ale vždyť je leto a to zas tak moc prace nemaš," rýpne si do otce nevěsta.

"Fajn, tak my to promyslime," poznamená trochu neochotně mladší z mužů a dá dceři pusu. Ta se okamžitě zvedne a vyrazí na focení s kamarádkami do tematického fotokoutku.

"Tak co, splníme její svatební přání?" otáže se starší z mužů.

"No když to řikaš takle, tak bychom měli. Ale jestli to je na važno, tak se tu teď domluvme, kdy a kam pudem."

"Souhlas," potvrdí první z mužů a na důkaz toho, že to myslí vážně, vytáhne mobil a zapne na něm kalendář.. "Tak co první týden příštího měsíce?" navrhne.

Druhý z mužů chvíli loví svůj mobil. Pak si prohlédne svůj kalendář a souhlasí. "Datum mame, takže kam? Navrhuju někam, kde se domluvime česky." Chvíli přemýšlí a pak navrhne: "Co takhle zkusit Cestu hrdinu Slovenskeho narodniho povstani?"

"Bezva, Slovensko mám rád. Tak platí!" Zvednou půllitry, přiťuknou si a na zpečetění slibu je vypijí do dna. Pak si zapíší do kalendáře, co naplánovali, a po zbytek večera se již k tomuto tématu nevrátí.

***

Starší muž sedí na přistíněné lavičce pod zvláštní věžovitou budovou vévodící malému náměstí sloužícímu jako autobusová zastávka. Obec Liptovská Teplička byla jen kousek od trasy, kterou si vytyčili, a navíc do ní vedlo vcelku dobré spojení. Každý jel odjinud, a tak nyní musel vyčkat, až dorazí spoj jeho spolucestovatele. Po obloze plují nadýchané bělostné mraky vrhající příjemný stín, a přitom nevěstící žádné nečekané bouřky. Ty ostatně nehlásila ani předpověď. Prostě skvělé počasí na výšlap, jaké si snad ani nemohli přát. Přesto si starší muž stále ještě není úplně jist, zdali se rozhodl správně. Již opravdu hodně dlouho nikam neputoval. Batoh se mu zdá nesmírně těžký, a to ještě ani nikam nevyrazili. Není si ani jist, zdali dokáže plánovanou cestu ujít. Možná, že si neměl brát tolik piva, ale v horách prý nebudou žádné restaurace či hospody a bez něj by to nebylo ono. Položí si do klína trekingové hole, co si koupil těsně před cestou, a zkontroluje, zdali jsou správně nastaveny. Se svým novopečeným příbuzným se od svatby neviděl, proto přemítá, jak se budou oslovovat. Má mu říkat jeho jménem? Jenže to oslovení jaksi postrádá popis vztahu, který mezi nimi byl. Tak synův tcháne? Taky pěkně divné přízvisko, pomyslí si. Jemu samotnému by tedy zrovna moc nevyhovovalo. Z dálky sem dolehne hluk motoru, jak se autobus drápe do kopce. No konečně, mihne se mu hlavou, a bezděky koukne na hodinky. Autobus měl půl hodiny zpoždění, ale není kam spěchat a tady se odpočívá vcelku dobře.

Oprýskaný autobus zastaví hned před věžovitou budovou, načež z něj vystoupí jediný cestující. Řidič se zde nezdržuje ani chvíli a okamžitě pokračuje zpět dolů do údolí, aby získal ztracený čas.

"Čau, promiň to zpožděni," začne, jakmile spatří otce svého zetě, jak na něj již čeká.

"Ahoj, tak pojďme!" navrhne nedočkavě první z mužů, který nad zpožděním autobusu jen mávne rukou.

Oba popadnou torny a vyrazí po staré rozpraskané asfaltové cestě do hor. Mladší z mužů si chvíli hraje s trekingovými holemi a snaží se je za chůze rozložit. Pak své snažení vzdá a schová je do torny. Chvíli putují vedle sebe a vyprávějí si o cestě sem, dokud i druhý z mužů své hole nesloží a nepřipne si je též z boku na tornu.

"A jak se vede těm našim hrdličkam? Pišou něco?" začne vyzvídat mladší z mužů.

"Ale nechávají si to pro sebe. Syn volá fakt jen zřídkakdy," poznamená starší z mužů a přidá do kroku, aby ukázal, že je ve formě.

"No u nas je to tak samo. Ale možna, že tam jenom nemaj signal," navrhne druhý. Pak se tomu společně zasmějí a dál jdou chvíli v tichu. Cesta vede mezi strmými svahy porostlými hustými smrkovými prosty. Mezi stromy jsou vidět rýhy po stahovaných kládách, avšak po technice, která by místním horalům pomáhala, není ani památky. "Tady to ještě stahujou koňmo," podotkne mladší muž a jeho společník uznale kývne hlavou.

O kus dál mezi stromy spatří malou mýtinu, v jejímž středu stojí dřevěná hájovna jak vystřižená z nějaké pohádky. Když procházejí okolo, všimnou si, že na zahrádce před ní pracuje nějaká postarší žena. Když vidí, že si je podezřívavě prohlíží, zamávají na ni a pozdraví ji.

"Kam ste sa vybrali?" otáže se poutníků žena oblečená ve staromódní zástěře a uvázaným šátkem přes vlasy.

"Na vandr," odpoví starší z mužů a ukáže do hor.

"Ale medvede ešte nespia!" pokračuje žena nervózně.

"My se nebojime!" odpoví druhý z mužů, mávnou ji na rozloučenou a pokračují ve své cestě dál.

Oba se ihned rozmluví, přestože ještě dlouho cítí ženin pohled na svých zádech. Vypráví o svých vlastních zážitcích z dětství s takovým zaujetím, že si ani neuvědomí, že se pomalu kolem snáší mlha. Teprve, až když se začnou ztrácet stromy v okolí, rozhodnou se zastavit a zkontrolovat, zdali jdou správně. Zjistí, že do útulny, ve které si naplánovali přenocování, to musí být jen kousek, a tak se tu nezdržují a pokračují dál. Již nemluví. Oba jsou dost unavení z náročného výstupu a ani jeden nechce přiznat, že by potřeboval pauzu na odpočinek. Poté, co se chlubili, jakou mají kondici, by jejich vzpomínky vyznívaly ne úplně uvěřitelně.

Mlha houstne a s ní se začne i šeřit. Muži to brzy vzdají a zastaví na jednom z příhodných paloučků, kde si narychlo rozloží stan. Povečeří zastudena a otevřou si pivo, aby doplnili energii. Opět se pustí do vyprávění příhod z dětství, kterých mají oba nepočítaně. Náhle se krajem rozezní podivný řev. Ztichnou a naslouchají, odkud k nim děsivý zvuk mohl dolehnout. Vyděšeně na sebe pohlédnou, ale když i nadále zůstává ticho, opět se rozmluví.

"Slyšel sem, že medvědi pry semtam napadnou i lidi. Aby člověk přežil, ma si kryt hlavu a nechat si dat ťafku. Pak si lehnout, předstirat smrt a nechat se kajsik odtahnout. Medvědi nežerou čerstve maso, nechaj si tě odležet. No a teprv až když medvěd odejde, je nejlepši čas zdrhnout," vysvětluje mladší z mužů.

"No nejsem si úplně jistej, jestli bych zrovna tohle chtěl zažít," poznamená starší z mužů a pořádně se napije piva. Zrovna dneska rozhodně nemá na podobné příběhy náladu. Když se ale zdá, že jeho spolucestovatel má pro strach uděláno, tak se odhodlá a též přihodí nějaký ten příběh o medvědech. "Já zas slyšel, že medvědi se bojí neznámejch zvuků. Jako třeba, když lovec zabuší kovem o kov, nebo mu pustí pěkně nahlas rádio. No a prý taky zabírá, když se tváříš, že jsi větší. Jako třeba roztáhneš pláštěnku, nebo zvedneš deštník nad hlavu."

Druhý z mužů si jej podezřívavě přeměří. "No to sem taky slyšel," přisvědčí, nyní už ne zas tak sebejistým hlasem. "Ale asi nejlepši je se co nejopatrněji vrátit odkuds přišel, když už maš to štěsti, že narazíš na medvěda. Pry tě napadne, jen pokud začneš zmateně zdrhat, ale kdo vi."

"No tak snad na něj nenarazíme. Ale i kdyby jo, jsem docela rád, že víme, jak na něj," podotkne starší z mužů. "Hele já už dopil, tak asi můžeme vyrazit na kutě." S těmi slovy se zvedne a vyrazí do stanu. "Ty nejdeš?" otáže se druhého muže.

"No ja dost chrapu, tak to zalom prvni a ja se přidam pak," navrhne mladší z mužů.

"Tak toho se neboj. Taky chrápu a spím tvrdě jako dřevo," vysvětlí starší muž. Oba si tedy vybalí spacáky a uloží se ke spánku. Brzy se nočním krajem začne ozývat zařezávání, které lecjakou havěť drží v patřičné vzdálenosti od stanu.

Knižní ilustrace