Hrníčkový háj

Jako malý jsem trávil velkou část prázdnin na táborech a když jsem trochu odrostl, začal jsem tam jezdit i jako vedoucí. Pak jsem své tábornické období na čas přerušil a vrátil se k němu až po letech. Byl to pro mě zpočátku trochu šok. Časem jsem ale zjistil, že i dnešní generace táborníků je úžasná. A přestože na některé věci nahlíží jinak než za mého mládí, vůbec to není špatně.

Tento příběh sem dám celý, snad udělá radost i vám. 

Ukázka z knihy:

Voda líně protéká mezi šedivými, dohladka vybroušenými kameny. Kmeny starých olší se naklání nad vodní hladinou a jejich listoví šelestí v lehkém vánku. Ve stínu stromů poletují pestrobarevné vážky a šidélka hrající hru na honěnou, jako by jim nikdy neměla dojít energie. Odkudsi z rákosí lemujícího břeh, tam, kde je voda stojatější, dolehne zakvákání následované žblunknutím. O moment později ticho přírody naruší těžké kroky pohorek.

Mladý muž přeskočí přes potok na protější břeh a začne si zvesela hvízdat. Prodírá se bujně rostoucími houštinami s takovou lehkostí, jako by zde šel již nesčetněkrát. Přesto se často zastavuje a rozhlíží po okolí. Ne však kvůli tomu, že by se ztratil, ale proto, že okolní příroda je nasáklá jeho vlastními vzpomínkami. Po pár metrech opustí dobytý břeh, rozeběhne se a skočí na kámen ležící uprostřed koryta, odkud je lepší výhled. Hledá, kudy by se dalo v neprostupných porostech kopřiv nejlépe pokračovat dál. Jistě, mohl jako každý jiný jít po blízké polní cestě, ale nechtěl. Jeho pohled přitáhne nepatrný pohyb pod kamenem, na kterém stojí. Dřepne si a mírně se předkloní, aby si ověřil, že jej nešálil zrak. Rozpozná ocas malé ryby schované v jakési štěrbině. Instinktivně si začne rolovat rukávy na košili, ale pak se zarazí. Ty časy jsou již nenávratně pryč. Už není malý kluk. Opět si rukáv stáhne a přeskočí na břeh, kde roste nejméně kopřiv. Popadne starou větev, zkusí ji ohnout, zdali je dostatečně pevná, a pak si začne razit cestu dál. Na košili mu ulpí několik kapek rosy, která se ještě od rána ve stínu stromů nestihla vypařit. Nevadí mu to. Dokonce si to i užívá. Prázdniny již skončily, ale léto ještě ani zdaleka ne. Ne, že by jej nějak moc zajímalo, kdy mají děti prázdniny. Přece jen již dlouho táborového vedoucího nedělal a své vlastní děti nemá. Ale chtěl sem vyrazit až poté, co bude táborová sezóna u konce.

Kopřivy jej pálí i přes oblečení, nemluvě o lýtkách, která má odhalená. Ale nevzdává se. Vzpomíná, jak si jako malý s kamarády o poledňáku podobným způsobem budoval tajnou cestu k opuštěnému posedu. Nakonec ji využili přepadající, takže byla spíše na škodu. Přesto mu ta vzpomínka utkvěla v mysli a rád si ji vybavoval. Jenže to bylo již dávno. Děti se proměnily, nebo mu to tak aspoň přišlo. Kdo z těch ufňukanců v jeho věku by šel do podobného podniku? Nikdo!

Zastaví se. V těchto místech je potok hlubší než obvykle. Protější břeh tvoří strmá skála vstupující hluboko pod vodní hladinu. Když byl ještě vedoucí, tak zde umístil látkový tunel, kterým se děti musely proplazit. Bylo to vážně dost klaustrofobní a navíc v něm tekla studená voda. Dnes by nějaká takto náročná hra už ani neprošla. Děti by jim poslali domů a nejspíše by celý tábor zavřeli. Tehdy stačilo, když jím prolezl, a ostatní děti to vzaly jako osobní výzvu. Člověk by se měl snažit překonávat sám sebe, a pokud si o něčem myslel, že to není dostatečně náročné, tak se ani nemohl pořádně motivovat k výkonu. Navíc, co si tak pamatuje, tak ti, co to zvládli, na to byli patřičně hrdí. Byly to skvělé časy!

Přidá do kroku. Chce na tábořiště dojít před polednem a čeká jej stále ještě pěkný kus cesty. Rychlá chůze v něm probudí vzpomínky na honbu za pokladem. Na jiných táborech tomu říkali puťák, ale u nich to byla opravdu honba. Mnohdy i běželi, aby nabrali čas, avšak vzhledem k tomu, že to tak dělaly všechny skupinky, tak si moc nepomohli a spíše to byla nutnost. Koukne na hodiny. Je jedenáct hodin. Vzpomíná, jak v určitý čas otevírali obálky s úkoly. Nikdo je u toho neviděl a nedohlížel na to, zda opravdu úkoly plní. Přesto nikdo nepodváděl. Jenže dokázala by ještě dnešní mládež něco takového? Už když jako vedoucí končil, tak si všímal, jak se vytrácela férovost. Bylo to již tolik let zpátky a neměl pocit, že by se tento trend za tu dobu změnil. Přistihne se, jak přemítá o tom, jak by se dala hra upravit, aby u ní nebylo možné podvádět. Jenže neztratí se tím kouzlo důvěry, které měl s tábory tak moc spojené?

Putuje zadumán stále dál a dál, dokud nerozpozná louku, na které stával jejich tábor. Nyní se oddálí od potoka a dál pokračuje již po blízké polní cestě. Chce si užít výhled, který pro něj byl tak ikonický. Kolikrát se tudy vraceli z výprav a výletů… Povšimne si starého pařezu. V jeho vzpomínkách zde stojí ohromný letitý topol. Sejde z cesty a zamíří k němu. Tráva je zde polehlá a dává znát, že zde děti často hrávaly nejrůznější hry. Muž se zastaví u starého vykotlaného pařezu a přemítá, jaké hry zde hrával on. Sedne si na okraj trouchnivějícího dřeva a hledí směrem k místu, kde býval most přes potok tvořící vstup na tábořiště. Autem se přes něj přejet nedalo, takže museli barely s vodou tahat až odtud, kde bylo provizorní parkoviště. Bylo to pracné a dost na to nadávali. Ale tak nějak to k táboření patřilo.

Když se nabaží pohledu na táborovou bránu do sytosti, opět se zvedne a protáhne. Jeho pohled upoutá cosi bílého schovaného v dutině trouchnivějícího pozůstatku stromu. Nahne se nad něj a vytáhne zmuchlaný papírek. Rozloží jej a ihned pozná, z jaké hry pochází. Šavlozubá veverka! Jen je tedy krásně ilustrovaný nezbedně vyhlížejícím jezevcem. Když byl ještě dítě, vedoucí kreslili na papírky ručně. Možná, že zvířátka nebyla tak pěkná, ale bylo to vtipné a rozhodně to nebylo tisknuté na tiskárně. Takto to ztrácelo tábornického ducha. Jaké kouzlo mohly mít stažené, předpřipravené hry někoho jiného? Papírek zmuchlá a strčí si jej do kapsy, aby jej v civilizaci mohl vyhodit.

Dál pokračuje zahloubán ve vzpomínkách. Ať se podívá kamkoliv, něco si vybaví. Vzpomíná na nešťastlivce, kteří měli v době tábora narozeniny nebo svátek. Ti byli odchyceni, dostali hobla a pak byli hozeni do studeného potoka. On mezi nimi naštěstí nebyl, ale bavilo jej tyto nešťastníky odchytávat. Tušil, že dnes již byla takováto kratochvíle zrušená. Když však dorazí k mostu, údivem zkoprní na místě. Ano, most je stále dřevěný, ale mnohem bytelnější. Byl předělán tak, aby přes něj mohla přejet i dodávka. Navíc někdo v okolí potoka přisypal zeminu, takže byl i mnohem výše nad vodní hladinou, než jak si pamatoval. Přejde přes něj a uvědomí si, že se již nehoupe, jak byl z dětství zvyklý. V půli mostu se zastaví, opře se o zábradlí a pohlédne dolů. Tady by se těžko dalo někoho hodit do vody, pomyslí si. Dlouho se tu nezdržuje a pokračuje dál. Nejde však hned na náměstíčko, ale pokračuje dál podél potoka. Tráva je zde sešlapaná a vyšisovaná do zlatova. Přesto ihned pozná místo, kde stávala umývárna. Jednalo se vlastně jen o kůly opatřené špicemi zatlučené do dna potoka a opatřené prkny, aby zde voda mohla vystoupat a oni se v ní mohli řádně smočit. Po kůlech nezbyly ani památky, ale stále ještě bylo možné poznat, kam až voda vystoupala. Zvláštní ovšem bylo, že břeh nebyl skoro vůbec poškozený. Skoro jako by se využívala jen výjimečně. Že by se děti myly méně? O tom pochyboval, přestože by věřil tomu, že by jim to nevadilo. Vyjde o kus výše a pozná místo, kde dříve stávala nějaká čtvercová stavba. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, že zde stály provizorní sprchy. Vodu sem pumpovali z potoka, ohřívali a pak se tím sprchovali? Ano, už o tom od kamarádů slyšel, ale nechtěl tomu uvěřit, ani když to stálo před ním. Dokonce i na jednom místě na udusané půdě najde trochu popela. Byl to ještě vůbec tábor, nebo jen nějaký wellness pobyt?

Sedne si na břehu potoka a hledí na líně tekoucí vodu. Vzpomíná, jak byl potok studený a jak těžké bylo se do něj ponořit. Člověk musel postupovat pomalu a po částech. První nohy, pak ruce a až nakonec zbytek těla. Někdy ta procedura trvala pěknou dobu. Vzpomíná si, jak s kamarády každý poledňák hned po obědě vyrazili do umývárky, opatrně se zchladili a pak cákali studenou vodu na kohokoliv, kdo se jen přiblížil a chtěl se též trochu opláchnout. Nikdo se tehdy nevykoupal, zato oni poté onemocněli. O pár let později, když byl vedoucím, tak se nějaké děti pokoušely o něco podobného. Přemohl se a vyrazil do studené vody za nimi. Pořádně je zlil, až z vody utekly. Neměly mu to za zlé, byla to hra, ale kdo ví, zdali by to dnes již nebylo přehnané chování. Přesto to účel splnilo a nachlazení se jim vyhnulo.

Poblíž místa, kde sedí, stávala sauna. Tu stavěli z několika latí stlučených do sebe a podepřených ve středu, kde byla díra v zemi, do které se vkládaly rozžhavené kameny. Konstrukce se pokryla igelitem a pak několika vrstvami celt, které uvnitř držely teplo. Kameny pak polévali vodou a vzniklá pára vyhřívala prostor uvnitř. Poté, co skončilo saunění, vyběhli ven a skočili do ledové vody. U té vzpomínky se i po letech otřese. Přesto by ani okamžik neváhal, aby to mohl zopakovat. Opět se rozhlédne a hledá známý obrys osmiúhelníku, který stavba vždy mívala, v polehlé vyšisované trávě v okolí. Nic však nepatří. Dnešní tábory byly mnohem chudší, než ty jeho. Vážně by jej dost překvapilo, kdyby zde nalezl něco nového. Něco, co by jej samotného nenapadlo, ba co víc. Něco, co sám jako vedoucí nezrealizoval.

Zvedne se a zamíří na náměstíčko. Již z dálky pozná kostru jídelny. Zbyly z ní jen sloupy a základní kostra střechy. Plachta byla složená, aby ji v zimě nepoškodil sníh. Vlastně jak jídelna, tak i poblíž stojící roubená kuchyň zůstaly stejné, jak si je pamatuje z dětství. Okna kuchyně jsou zabedněná, aby se dovnitř nedostali žádní plantážníci. Jestli se nic nezměnilo, tak se uvnitř ní nalézalo nejrůznější tábornické náčiní, které nestálo za krádež. Co si tak pamatuje, tak to bylo hlavně dřevo na zátop a podsady. Přijde k roubence a obchází ji, dokud nenalezne okno, jehož okenice jsou mírně odchlíplé od sebe a je možné mezi nimi nahlédnout dovnitř. Vytáhne baterku a posvítí do tmy stavení. Připadá si trochu jako zloděj, ale nemůže si pomoci. Uvnitř spatří to, co čekal. Jen jej překvapí, že podsady již nevypadají jako dřív. Jsou vytvořené profesionálně v dílně a nabarvené na hnědo. Chvíli na ně beze slova hledí a pak otočí oči v sloup. Na další průzkum jej přejde chuť. Když jezdil na tábory, tak si podsady dělali sami. Jen slabší táborníci a vedoucí, kteří měli jiné věci na starosti, používali ty z minulých let. To se pak člověk naučil pořádné zručnosti. Byl k tomu donucen. Jenže dnes aby se člověk bál svěřit dítěti sekeru, aby si ji hned při první příležitosti nezaseklo do palice. Udělal dobře, že přestal být vedoucím. Nejspíše by právě kvůli němu tábor zavřeli a jeho poté též. Jenže kde dnešní mladí získají zručnost? To se opravdu chce, aby z nich vyrostla nemehla, která neumějí zatlouci ani hřebík?

Uvědomí si, že jej pobyt na tábořišti víc štve než naplňuje radostí. Rozhodne se, že už vyrazí zpátky. Přejde prázdné náměstí a zmizí v lese. Lesní stezka jej vede podél sem tam odhalených skalisek. Pod nimi stavěli přístřešky, které pak bránili proti jiným skupinkám táborníků. Mezi kořeny jednoho ze stromů spatří domeček pro skřítky. Pousměje se nad tím, jak se tábory proměnily. Opět mu vyvstane v mysli myšlenka, že zlatý věk táboření je již nenávratně pryč a nic nového není už ani možné vymyslet. Přijde mu to trochu smutné, ale nesnaží se tu myšlenku zapudit.

Cesta se stočí a odvede jej zpět k potoku. Svahy jsou zde však strmé a půda mělká, takže se les druhově promění. Smrky vystřídají břízy a borovice, jejichž stín je mnohem jemnější. Tehdy se muž zastaví a udiveně zírá na stovky hrníčků visících na větvích stromů a ležících u jejich kořenů. V některých je zasazené kapradí, v jiných se uchytil mech a další jsou zas zbrusu nové. Vezme jeden do rukou a prohlédne si jej. Je z vypáleného jílu. Najednou se muži vybaví, odkud byl jíl vzat. Z potoka! Proč jej či jiné vedoucí něco takového nenapadlo?

Posadí se a opře se o bělostný kmen břízy. Poslouchá tiché bublání tekoucí vody nesoucí se sem zpod svahu a prohlíží si dětský výtvor. Ano, o jílu věděli, ale tohle je nenapadlo. Ne, není možné, aby dnešní vedoucí přišli s něčím novým! Nebo ano? Jen ta představa jej štve. Sedí tam dlouho a hrnek stále znovu a znovu protáčí mezi prsty, jako by sám nevěřil, že opravdu existuje.

V mysli se vrátí na tábořiště a snaží se nahlížet na nynější tábornický svět pohledem oproštěným od záště. Vzpomíná na domečky pro skřítky. Během jeho dětských let byly skupinky tvořeny napříč všemi věkovými kategoriemi. Často se tak stávalo, že mladší z dětí byly pro ostatní přítěží a mnohdy jim to bylo dáváno za vinu. Jestli nyní měly svůj vlastní program, během kterého jim nebylo stále znovu a znovu vytýkáno, že jsou pro ostatní brzdou, tak to bylo jedině dobře. Vzpomíná na strach, který se v něm i po letech probudil, že šlápne na nějaký zapomenutý hřebík. Nebylo přeci jen lepší, když se tyto strachy v dětských myslích neusídlovaly a táboření byla jen radost? Nebyly již předpřipravené podsady, které děti nemusely stloukat, vhodným řešením tohoto problému? Ještě po letech si živě vybaví, jak jeho kamarád na jeden z těchto zrezivělých hřebíků šlápl a museli jej odvézt do nemocnice. Možná, že právě on má zastřený pohled, opepřený nostalgií a předsudky.

Uvědomí si, že má ruce zkřížené na prsou, jako by se vůči svým myšlenkám chtěl bránit. Vloží si je do kapes a zhluboka se nadýchne lesního vzduchu. Vtom nahmatá papírek, který našel na louce před táborem. Vyndá jej a pohlédne na něj. Usměje se. Kresba je vážně komická a dětem se jistě musela líbit. Najednou jej napadne, zdali některé z dětí jen nezkoumají, jaká všechna zvířátka vůbec ve hře jsou a jak jsou ilustrovaná. Možná, že díky tomu se mohou zabavit i ty z dětí, které nejsou tak zdatné v běhání, nebo prostě jen nemají tolik soutěživého ducha.

Zvedne se a se zahloubaným výrazem vykročí mezi stromy. Možná, že se děti a tábory vůbec nezměnily, ale že on sám má jen zkreslený pohled, který si utvořil už jako dítě a roky poté z něj žil. Kdo ví, třeba by to opět mohl jako táborový vedoucí zkusit.  

Knižní ilustrace