Smutný pianista

Každý sem tam prožívá nějaké ty těžké chvíle. Někdy se ale může stát, že právě díky nim můžeme narazit na pozoruhodné lidi, kteří nás mohou něčím obohatit. 

Tento příběh zde dám celý, neboť mi přijde důležité, aby zde nebyl pouze jeho fragment. 

Ukázka z knihy:

Mokrá prkna lavičky studí a chlad mu prostupuje zkřehlým tělem. Muž z prken smete čerstvou vrstvu sněhového poprašku, který se ihned začne kupit nanovo. Při mrazivém dotyku sněhu se otřese. Přesto zůstane sedět a jen si schová ruce do kapes bundy a zkříží nohy. V hlavě mu třeští, ale venkovní chladný vzduch bolest tlumí a dává mu možnost uvažovat. Promne si opuchlé oči a zahledí se do šedivých mraků líně putujících po obloze. Do tváře mu dopadne několik vloček, které okamžitě roztají. Sníh se snáší z šedavé oblohy a proměňuje město k nepoznání. Vycházející slunce se skrývá za mraky a paprsky, které vrhá, jsou zastřené a pozbývají obvyklou sílu. Ve vzduchu je cítit ostrý smog typický pro sychravé dny. Z blízké frekventované ulice sem doléhá všudypřítomné troubení netrpělivých řidičů a řinčení projíždějících tramvají. Přesto má muž pocit, že mnohem silnější je hlas, který k němu promlouvá z jeho nitra. Nepoužívá slova. Přesto mu moc dobře rozumí.

Dlouho do noci byl vzhůru, a dokonce i usnul v kanceláři na stole. A k čemu? K čemu mu vlastně jeho píle byla? Opět se shrbí a zahledí se do země. Nic jiného než svou práci ani nezná. Nic jiného jej už ani nenaplňovalo. Jenže naplňovalo jej to vůbec ještě radostí, nebo něčím jiným? Pracoval již při škole. Ano, nebyla to žádná noblesní práce. Ale místo toho, aby se se spolužáky tahal po barech, se snažil vydělávat. Nebyl jako jeho vrstevníci. Ne, on nebyl lenoch, který udělal jen to minimum, které po něm společnost chtěla. On byl něco víc. Nebo nebyl? Navíc, co svou pílí získal? Přátelé jej hned po škole opustili, rodině se odcizil a novou nezaložil. Nechtěl závazky, které by se jistě časem staly jen okovy a brzdily by jej v jeho snech a plánech. Už tehdy jej od jeho podnikatelských záměrů odrazovali, ale on jim nechtěl naslouchat. Místo toho se po hlavě vrhnul do podnikání, zadlužil se, a aby obchody šly rychleji, tak se rozhodl ručit i svým vlastním majetkem. Proč byl takový idiot? To všem těm nedůvěřivcům tolik chtěl dokázat, že na to má? Že oni se mýlili? Zaslepilo jej to tolik, že si ani neuvědomil, že se řítí do průšvihu. Nyní už byl konec. Firma zkrachovala a jeho stáhla s sebou.

V kapse kabátu nahmatá zmačkanou stokorunu. Pohlédne na ni a trpce se usměje. Nejspíše to jsou jeho poslední peníze. Poslední vzpomínka na chvíle, kdy za něco stál. Napadne jej, že by si mohl dojít koupit nějaký alkohol, jako bezdomovci, které vídával, když procházel parkem do blízké kavárny. Nikdy neholdoval pití. Ale k čemu mu teď je ještě lpět na nějakých zásadách? Avšak sílu zvednout se nenalezne. Místo toho se mu v mysli promítne jeho stůl v kanceláři, auto a byt v centru. Cítí, jak vzpomínky na tato jeho nejcennější místa a věci blednou a mizí do propasti zapomnění. Bude stejný jako ti, kterými celý život opovrhoval. Těmi, kteří celé dny jen polehávají v parku a na práci ani nepomyslí. Bude jen příživník parazitující na společnosti, aniž by ještě měl možnost se někdy vrátit. Má vůbec ještě jeho život nějaký smysl? Stejně by ani za celý život už nedokázal všechny ty dluhy splatit. A i kdyby ano, tak co jeho pověst? Zastrčí bankovku zpátky do kapsy kabátu, zvedne se a sklesle bloumá po parku sem a tam. Kolem něj proběhne několik studentů. Vtipkují mezi sebou a snaží se doběhnout přijíždějící tramvaj. Muž si jich však nevšímá. Místo toho naštvaně kopne do kamínku ležícího na cestě. Svět mu přijde tolik nespravedlivý.

Sníh rychle taje a v botách mu začne čvachtat voda. Nevšímá si toho a zamíří zpátky k domovu. Cesta se mírně svažuje a brzy jej zavede do blízkosti potemnělého podchodu. Uvědomí si, že tudy vždy procházel jen velmi nerad a radši to bral domů okolo. Někdy zde lehávali bezdomovci a žebrali peníze. Byl na něj odporný pohled a nikdy nevěděl, zdali jim třeba nerupne v bedně a nepokusí se jej okrást. Jenže co by mu teď mohli vzít? Nyní je vlastně chudý stejně jako oni. Ta myšlenka mu náladu nezlepší, ale strach se vytratí. Zhluboka se nadechne chladného zimního vzduchu a zkusí zahnat ospalost.

Náhle k němu dolehnou tóny známé skladba hrané na piano a on zpozorní. I přestože již roky na tento hudební nástroj nehrál, okamžitě pozná, o jakou skladbu se jedná. Zaposlouchá se do vzdálené melodie a uvědomí si, že se nese z temného podchodu, kterým nerad chodíval. To místo se mu hnusilo, ale přesto se nechá hudbou přivábit.

V šeru podchodu spatří starého zarostlého muže sedícího u oprýskaného piana. Již slyšel o tom, že město nechávalo do veřejného prostoru umisťovat nejrůznější hudební nástroje, ale ještě nikdy žádný na vlastní oči nespatřil. Nedivil se tomu. Přece jen když mohl, jezdil všude autem. Zastaví se poblíž šedivé betonové stěny lemující vstup do podchodu, ledabyle vytáhne mobil a předstírá, že zrovna něco hledá. Přitom se zaposlouchá do hudebního vystoupení. Stařík ve hraní neustává a přechází v další a další skladbu. Nástroj sice není v nejlepší kondici, ale i přesto se nezdá, že by si z toho potulný hudebník něco dělal. V poslouchajícím muži se začnou probouzet vzpomínky z dětství. Vzpomíná na dobu, kdy se na něj též učil hrát. Hodně na sobě dřel, ale dle učitelů neměl nadání a všichni jej od toho spíše odrazovali. I přesto na hodiny docházel dál, avšak moc radosti mu hraní nepřinášelo. Svou snahu vzdal teprve, až když odjel na internát, kde na piano nebylo místo. No a co sejde z očí, to i z mysli… Hudba náhle ustane a muž si uvědomí, že na něj starý muzikant pobaveně hledí.

Schová tedy mobil do náprsní kapsy a přemítá, zdali se neotočí a nevyrazí zpátky cestou, kterou přišel. Připadá si ale trapně. Nakonec se rozhodne podchodem projít. Když prochází kolem staříka, uvědomí si, že nastavuje ošuntělý klobouk. Muž zašátrá po kapsách a nahmatá stokorunu. Teprve až když ji vhazuje do klobouku, si uvědomí, že to byly jeho poslední peníze. Přesto svého daru nelituje. Vrazí odevzdaně ruce zpátky do kapes a vyrazí spěšně pryč, aniž by se byť na krátký moment s dotyčným střetl pohledem. V hlavě mu zní skladby, které jako malý miloval, a uvědomí si, že se mu prsty na rukou třesou v rytmu, jenž si vyslechl. Dětství. Tehdy se svět zdál plný možností. Tehdy to bylo všechno tak jednoduché…

Náhle si uvědomí, že propadá nostalgii. Nechtěl dopadnout jako jeho rodiče, kteří jí žili. Akorát by se stal jejím rukojmím jako oni. Přidá do kroku a zamíří dál ulicí lemovanou po obou stranách vzrostlými stromy. Sníh se mezitím proměnil v hnědou břečku a teď čvachtá pod každým krokem. Z okapů odkapává voda na chodník a nutí většinu lidí chodit co nejblíže zaparkovaným autům, div se o ně neotírají. Muži je jedno, kudy kráčí. Nevnímá, že na něj sem tam ze střechy něco kápne. Hledí do země zahloubán ve vzpomínkách, kterým tolik chtěl uniknout. Ulice brzy nato ústí do dalšího parku. Muž se rozhlédne, přejde na protější chodník a vyrazí po parkové pěšině dál směrem od centra. Už se vzdal myšlenky, že půjde domů. Vždyť to již brzy jeho domov nebude. Zanechá za sebou ruch aut a vzduch se trochu pročistí. Obklopí jej holé koruny stromů, které své tmavé větve vzpínají k obloze, jako by se jí snad chtěly dotknout. Sníh se tu stále drží na trávnících, avšak jinde už leží jen jakási šedavá hmota krášlená obtisky nejrůznějších jak lidských, tak i zvířecích stop. Tající sníh odkrývá po většinu roku kolemjdoucím ukryté odpadky v houštinách, popraskaný asfalt a vydrolené dlažební kostky. Napadne jej, že svět je jen přelud, ukrývající všechno zlo za noblesní oponou. A když ji člověk po celoživotním snažení nadzdvihne, ztratí sílu jít dál. Povšimne si vybrakovaných zavazadel rozházených v jednom z obzvláště zaneřáděných keřových porostů. Trpce se usměje, ale nijak jej to nepřekvapí. Takový už svět je.

Pokračuje dál, kde park předěluje rušná silnice. Na druhou stranu se dostane po klenuté lávce a opět se pohrouží do zdánlivého ticha panujícího v městských parcích. Nechá se touto pochmurnou stezkou spící zeleně vést dál a dál. Sleduje tmavé větve komíhající se ve větru. Mnohdy v nich spatří zachycené igelitové pytle a jiné odpadky. Prochází kolem utrženého koše na smetí a na chvíli se u něho zastaví. Nic neříká, jen na něj smutně hledí. Bude se vůbec někdy chtít vrátit? Nebo jeho kroky jsou jen jedním směrem? Je jeho domov tady, na parkové lavičce? Možná, že už stejně není schopen návratu. Nikdy nechodil do parku si jen tak posedět. Nebyl přece socka! Jenže kam nyní patří? Místo, kterému až doteď říkal domov, se co nevidět z jeho života vytratí. Přijme jej tedy ulice? Ta představa se zdá nesnesitelná.

Okolní domy jsou stále nižší a nižší. Brzy si uvědomí, že jej již obklopují nízké činžáky, a i ty se pak promění v zástavbu rodinných domů. Prochází mezi nimi, dokud se mu neotevře pohled na otevřenou krajinu. V dálce vidí obchvat města, od kterého se nese hukot nekonečného proudu projíždějících vozidel. Tady domy končí. Nikdo nechtěl žít poblíž místa, kde projíždí tolik aut a kamiónů. Muž i přesto vyrazí dál. Cesta ústí do jakéhosi neudržovaného lesíka. Stromy jsou zde mnohem vyšší, než vídal ve městě, a keře jsou vytáhlé a řídké, jak jim chybělo světlo. Běžně by se takovýmto místům z daleka vyhnul, ale dnes mu to je jedno. Zajímá jej jen to, aby aspoň na chvíli zapomněl, a chlad a vytrvalá chůze mu v tom zdárně pomáhaly.

Lesní cesta sklesává do úzkého údolí po obou stranách ohraničeného strmými svahy. Vrší se tu nejrůznější odpadky, starý nábytek a vysloužilé spotřebiče. Dala by se tu nalézt pěkná sbírka starých televizorů, ledniček či třeba gaučů. Nechybí tu ani desítky časopisů, pneumatik a jiného bordelu. Zdá se, že sem běžně lidé nechodí. Muž se na chvíli zastaví. Přemítá, zdali opravdu chce jít dál. Jenže čeho se bojí? Je to strach, nebo jen zhnusení? Copak tohle není ta odvrácená tvář světa, kterou až doteď nechával skrytou za oponou? To jí tolik nechce pohlédnout do tváře? Roky hýčkaný strach se nedá tak snadno vykořenit, přesto muž jde loudavě dál. Trochu se přihrbí, jak si uvědomí, kým se stává.

Zastaví u šedivého vybydleného domu. Napadne jej, že to musí být semeniště krys a jiné havěti a bylo by nejlepší, kdyby jej zbourali. Navíc má pocit, že jej dům sleduje, a tak se tu nezdržuje a pokračuje po cestě dál. Neujde ale ani pár metrů a spatří v místě odkopaného svahu osaměle stojící oprýskané piano. Je skryto před nepřízní osudu jen jakýmsi provizorním chatrným přístřeškem ukotveným do odhalené skály. Okamžitě se mu vrátí čerstvě oživené vzpomínky z dětství. Rozhlédne se a váhavě k němu vyrazí. Nehrál již hodně dlouho. Už ani neví, zdali by dokázal to, co onen starý muž v podchodu. Uvědomí si, že to je poprvé po dlouhé době, kdy cítí radost. Že by přece jen něco dokázalo utlumit jeho apatii? Přisedne si na vratké sedátko a zkusí, zdali není zamknuté. S potěšením zjistí, že není. Znovu se rozhlédne a otevře jej. Zprvu neohrabaně zmáčkne jednu klávesu a protře se chladem ztuhlé prsty. Pak se vášnivě rozehraje. Je mu jedno, že piano neladí. Vnímá hru spíše hmatem než sluchem. V tónech cítí svou bolest, do které se propsalo vše, co jej potkalo. Možná, že v teskných tónech slyší naříkání své vlastní duše. Začne plakat, ale hrát nepřestává. Hraje dlouho, přestože jej zmáhá chlad. Je mu nanic a na ničem mu už nezáleží. Cítí, jak mu křehnou prsty, ale i přes bolest s nimi stále zkouší hrát dál.

Teprve až když už s nimi nemůže hýbat vůbec, ustane. Ohlédne se a zjistí, že jej pozorují nějací neznámí lidé. Jsou tři a jeden z nich k němu pomalu zamíří a nabídne mu čaj z otlučené termosky. Muž by nejraději utekl, ale má nohy tak zkřehlé chladem, že se nemůže hnout. Uvědomí si, že to jsou bezdomovci a rozhodně s nimi nechce mít nic společného. Přesto po chvíli váhání natáhne zkřehlé prsty a přijme nabízený teplý nápoj. Uvědomí si, že je provlhlý snad až na kost a třese se zimou.

"Pojďte se k nám na chvíli ohřát," navrhne neznámý s termoskou a kývne k blízké barabizně.

Muž, je chce odmítnout, ale když otevře ústa, tak se rozkašle. Bojí se s nimi jít, ale má ještě vůbec co ztratit? O co se ještě bojí? Už by neměl před skutečností zavírat oči. Nyní je jako oni. Už není lepším. Zvedne se a nechá se doprovodit do blízkého domu.

"Hrajete vážně skvěle, šéfe," pobídne jej se zájmem druhá z postav a muž si uvědomí, že to je žena. "Tak neumí hrát ani tady Jožka."

"No dovol," ohradí se naoko naštvaně poslední z trojice, který se až doteď nijak neprojevil a dodá. "Je těžké hrát na rozladěný nástroj. To ví přece každý."

Muž se do rozhovoru nevměšuje. Nechá se zavést k zadnímu vstupu do domu, kde jsou dveře vypáčené a je možné jimi vstoupit. Ještě jednou se rozhlédne, ale sychravý šedivý svět mu nedokáže dát sílu vzdorovat svému osudu. Vstoupí dovnitř a zamíří po starém rozvrzaném schodišti do patra. Projdou krátkou chodbou a vstoupí do místnosti, na jejíž podlaze leží několik starých matrací. Po zemi se válí špinavé svršky, ale nikomu z hostitelů to zjevně nikterak nevadí. Všichni bez váhání zamíří ke kamnům a posadí se okolo nich do proutěných křesílek. Svému hostu nabídnou též jedno a on jej váhavě přijme.

"Ale vážně," začne muž, kterého žena oslovila jako Jožku. "Vy jste pianista?"

"Ne," odpoví host stroze.

"No hrál jste jako úplný profík, kam se na vás hrabu já," pokračuje Jožka a zkoumavě si muže přeměří. "Neviděli jsme se někde?"

Muž mu věnuje podezřívavý pohled. Dnes o lidi rozhodně zájem neměl. Natož, aby se snažil zapamatovat jejich tváře. Přesto mu přijde povědomý.

"Dal jste mi kilo, to je vážně spousta peněz. Rád bych vám je vrátil, ale už je nemám. Utratil jsem je," vysvětlí Jožka. "Ale tady máte aspoň pár rohlíků, vidím, že máte hlad."

Muž si Jožku opět zkoumavě přeměří. Vzpomíná si, jak v onom podchodu unáhleně přišel o poslední peníze, ale tvář onoho muže si nevybavuje. Přesto mu věří, že to byl on. Ze špinavých rukou odevzdaně přijme nabízený sáček se třemi rohlíky, ale hned se do jídla nedá. Poděkuje a přemítá, zdali neudělal chybu, když pozvání přijal.

"Tady Jožka hrával na klavír v divadle. Ale byl moc dobrej, a tak jej vykopli, aby se vedle něj necítili špatně!" vysvětlí se smíchem druhý z mužů.

"Ále, těžkost bytí mě k tomu dohnala, Igore," ohradí se Jožka. "Zato ty, jakožto slavný spisovatel, jsi hledal inspiraci pro svou tvorbu tak dlouho, až jsi tu zůstal s námi. No to by mě zajímalo, co za dílo jednou vyplodíš!"

Oba muži se dají do smíchu. Žena mezitím postaví konvici s čajem na kamna a též si přisedne. "No a já zas o umění vždycky snila, přestože jsem do něj nikdy nepronikla. Ale dá se říct, že jsme taková kočovná smečka uměleckých duší." Pak ale dodá, už smutněji: "Stanete se tím, co vám říkají, že jste."

"Ale no tak, Miluško. Ještě z toho všichni dostaneme depresi," podotkne Igor a usměje se na ni. "Každý má na to si vybrat, čím se stane. My jsme jen dlouho váhali."

"Nejen vy," přidá se do hovoru host, ale okamžitě toho zalituje. Nemělo smysl těmto lidem říkat nic o svém životě. Vždyť by to nic nezměnilo.

"Já ne," namítne Jožka, který má pocit, že celý rozhovor odstartoval. "Já jsem byl prostě jen blbej a línej. Ne tedy, že by se něco z toho změnilo. Spíše se mé hlavní vlastnosti akorát řádně prohloubily," zasměje se.

"Ty a línej? Vždyť jsi zajel nakoupit, a ještě k tomu jsi nás přemluvil, abychom jej pozvali," řekne Igor a pak se zarazí.

Jožka i Miluška Igora zpraží pohledem. Jejich host nervózně poposedne a pohledem zkontroluje vzdálenost ode dveří.

"Promiňte, že jsem vám to neřekl hned," pustí se Jožka opatrně do vysvětlování. "Když jsem vás viděl poprvé, tak jste měl takový zvláštní pohled. Takový, jaký jsem viděl u lidí, co to chtějí skončit." Odmlčí se. "Nevěděl jsem, jak bych vám mohl pomoci, ale když jsem vás spatřil podruhé, jak tu hrajete, tak jsem to bral jako zásah osudu a už jsem nedokázal jen tak nečině stát opodál." Nastane ticho.

Muž zvažuje, zdali se nezvedne a neodejde. Rozhodně nestál o lítost těchto lidí. Oni jemu chtěli pomoct? Vždyť to byly naprosté trosky! "Ne, vážně nehodlám spáchat sebevraždu," vysvětlí. Samotného jej ale překvapí, jak málo důvěry v ona slova náhle cítí.

"To rád slyším," pronese s neskrývanou úlevou Jožka. "Ta možnost se mnohdy tváří vážně přítulně, ale přitom zpoza rohu cení své ostré zoubky," dodá.

"To si zapiš, Igore," navrhne pobaveně Miluška. "To bys mohl použít v tom svém velkolepém díle, co nám pořád slibuješ."

"Za co mě máš?" ohradí se Igor. "Já nekradu jiným jejich nápady, ale vymýšlím si své vlastní. Proto mi to psaní tak trvá." Pak pohlédne na hodinky a usměje se na Milušku. "Už je čas, za chvilku ti jede bus."

Žena vstane a nechá si od Igora pomoci při oblékání do kabátu.

"Vy jste vážně umělci?" otáže se nedůvěřivě host. "Jeden by řekl, že na to moc nevypadáte." Pak se trochu uvolní a natáhne ruce ke kamnům ve snaze si prohřát ztuhlé prsty.

"Jen tihle dva," vysvětlí Miluška. "Já pracuji jako noční hlídačka."

"No hele, my taky pracujeme. Ale jen nárazově," ohradí se Igor.

"Tak proč bydlíte tady?" otáže se host udiveně.

"Okázalá chudoba je stejná manýra jako bohatství dávané na odiv. Někdy je pravou skromností být šedou myší a nechat za sebe mluvit svá díla. Ale kdo to dnes svede?" odvětí s úsměvem Jožka.

"To zní jako z nějaké staré moudré knihy, Jožko. Už bys měl přestat číst," poznamená pobaveně Igor, ale pak už dodá trochu zkroušeně. "No a též moc úspěšní nejsme. Ale kdo ví, třeba jednou…"

"Ale jdi s tím jednou," napomene jej Miluška. Pak se rozloučí a vyrazí po schodech do přízemí.

Host se zbylými dvěma muži ještě chvíli posedí, naslouchá jejich životním příběhům. Avšak to, co jej nejvíc fascinuje, nejsou příběhy samotné, ale to, s jakou radostí přijímají své životní útrapy. Uvědomí si, že jsou velmi přemýšliví a předsudky, které vůči nim měl, se ukázaly jako nepravdivé. Sám se před nimi i trochu stydí. Rozloučí se s nimi až před večerem v mnohem lepší náladě než jakou měl na začátku dne.

Vyrazí do šera doprovázen nadějí, že ještě není vše ztraceno. Již se smířil s tím, že jeho firma zkrachovala a o vše, co do ní investoval, přijde. Avšak též si uvědomil, že stále ještě není všem dnům konec a kdo ví. Třeba jednou se zas vše obrátí k lepšímu. Stále má naději a to rozhodně není málo. 

Knižní ilustrace