Melodie samoty

Tímto příběhem uzavírám sbírku Toulky krajinou. Vypráví o vyhořelém spisovateli, který najde nový způsob, jak se vrátit k vlastní tvorbě. Není to můj případ – ostatně stále poměrně dost píšu. Přesto doufám, že se mi tento osud vyhne. 

Ukázka z knihy:

Znaveně si sundá brýle a protře si oči. Štípou jej, jako kdyby zrovna krájel cibuli. Ne, že by mu to nějak zvlášť pomáhalo, ale aspoň v nich uvolní nashromážděný tlak. Položí si brýle na stoleček a pohlédne ven skrz špinavé okénko. Rozmazaná krajina ubíhá vzad doprovázena rytmickými zvuky, jak vagóny přejíždějí spoje mezi jednotlivými segmenty kolejí. Muž se pousměje. Je to tu opravdu zapomenutý kraj. Ani vlakové soupravy tu doteď ještě nevyměnili, natož koleje. Ale kdo by se s tím v těchto hornatých končinách chtěl patlat? A k čemu by to bylo? Aby se sem trempům lépe jezdilo na vandry?

Obraz za oknem má rudozlatý nádech. Sem tam mezi výraznými podzimními barvami prosvítají hnědá či temně zelená, které celý výjev trochu zklidňují. Nejspíše se jedná o pole a jehličnaté lesy. Nad tím vším ční cosi šedobílého. Muž instinktivně sáhne po brýlích. Pak ale rukou ucukne. Není to právě to, kvůli čemu sem přijel? Před očima mu začnou vyvstávat kamenné věže prastaré pevnosti s členitým cimbuřím a vlajícími korouhvemi. Pod pevností se rozléhá pláň, jejíž rudá barva je upomínkou na nedávnou krvavou řež. Nebo to jsou jen rozkvetlé růže toužící pevnost pozřít? Bez brýlí byl svět jak kniha psaná v cizím, lidem neznámém jazyce. S trochou snahy jste v ní mohli číst, co jste chtěli. Nasadí si brýle a pohlédne ven z okna nyní už ostrým zrakem. Spatří holou vápencovou skálu majestátně se čnící nad podzimem probarvenými lesy.

"Dobrý den, vaše jízdenky prosím," ozve se ode dveří. Do vagónu vstoupí starý průvodčí s prošedivělými vlasy a úsměvem od ucha k uchu. Je oblečen do lehce nepadnoucí uniformy, mající svá nejlepší léta už dávno za sebou. Dokonce vypadá, že ji stařík vyfasoval někdy při svém nástupu do práce, což rozhodně nebylo včera. Má ji však pečlivě vyžehlenou a snad i knoflíky si musel pravidelně leštit. Muže hned napadne, že to je jeden z oněch pracovníků u dráhy, pro které je jejich práce ztělesněný sen. Beze slova vytáhne lístek, podá jej průvodčímu a trpce se na něj usměje. Ten se radši upracuje, než aby šel do důchodu, pomyslí si, když sleduje, jak průvodčí nadzdvihne brýle a poctivě se snaží zkontrolovat platnost lístku. Taky byl kdysi takový. Ale to bylo před hodně dlouhou dobou. Nebo takovým byl ještě nedávno? Čas se někdy vleče, jako by dny měly více než 24 hodin, a jindy zas ubíhá mrknutím oka.

Nyní už jej nečekalo žádné přestupování. Jel jakýmsi prastarým osobákem, který už dlouho patřil do starého železa, a dle výhledu z okýnka byl na hony vzdálen jakékoliv civilizaci.

"Vše v pořádku, pane," odvětí spokojeně průvodčí a promne si šedivý plnovous. Pak se rozhlédne po vagóně a ukáže na místo naproti muži. "Mohu si přisednout?"

Cestující ledabyle kývne a schová si lístek do peněženky. Ne, že by mu společnost lidí byla nijak zvlášť nepříjemná, jen poslední dobou neměl náladu s někým sdílet svůj život. S hraným zaujetím si prohlíží sluncem zalitou krajinu za oknem a přemítá, jak dlouho okna vlaku nikdo neumýval. Trať se klikatí mezi kopci a stále znovu a znovu ukazuje nové výhledy, jeden krásnější než druhý. Nyní v něm však již žádné představy neprobouzí. Cítí pohled průvodčího, který jako kdyby sbíral odvahu k započetí rozhovoru.

"Už jste slyšel o Pečetním prstenu?" nadhodí jen tak mimoděk průvodčí směrem ke svému jedinému cestujícímu.

Muž pohlédne na průvodčího skrz odraz v okně a až pak se k němu unaveně otočí. Čekal, že k navázání rozhovoru po už tak dlouhé době nenajde odvahu. Nemá chuť se s někým vybavovat, a už vůbec ne s nějakým otrapou od drah. Přemýšlí, jak by jej co možná nejtaktněji odpálkoval, ale než se mu to povede, tak se průvodčí pustí do vyprávění.

"Všiml jsem si, že jedete na konečnou a napadlo mě, že bych vám mohl doporučit fajn tip na výlet do hor. Před měsícem jsem tam byl s vnukem a moc se mu to líbilo," poznamená s úsměvem, který mu rozčepýří huňatý knír. "Znáte to tam?" otáže se zvídavě cestujícího a pohlédne z okna na podzimem probarvené lesy. Vlak mezitím vjíždí do další podhorské stanice.

Muž zavrtí hlavou a pak toho okamžitě zalituje. Nevědomky navázal rozhovor.

Průvodčí se omluví a kvapně opustí vlak. Zamává na strojvedoucího a opět se vrátí ke svému posluchači. "No, kde jsem to skončil…" pokračuje, jako by to povídal již tisíckrát a nikdy u toho nebyl vyrušen. "Jo, ten Pečetní prsten najdete, když vyrazíte na horu Stožec, ale pod rozcestníkem U Tří kamzíků sejdete z cesty a půjdete směrem na Jedlovou horu. Po asi třech stech metrech začnou bažiny. No a teď to začne být vážně vzrušující!" zhodnotí stařík svůj popis cesty. Když však vidí, že cestujícího vyprávění ani za mák nezajímá, dál už pokračuje o poznání odměřeněji. "No, chvíli obcházíte bažiny zleva a pak vás stará lesní stezka už navede. Ale vlastně to je jen taková skála porostlá mechem a kapradím. Nic zajímavého." Pohlédne na svého posluchače, který se ani nesnaží předstírat, že by jej vyprávění zajímalo. "No, tak přeji pěknou cestu," popřeje suše průvodčí, zvedne se a vyrazí na opačnou stranu prázdného vagónu. Posadí se u okýnka a něco si taktně mumlá pod vousy.

Muž si jej nevšímá. Zavře bolavé oči a zaposlouchá se do rytmického dusotu kol. Najednou mu přijde, jako by jednotlivé údery byly tepy nějakého ocelového srdce bušícího pod víčky.

Netrvá to dlouho a vlak se skřípěním zastaví v konečné stanici. Sundá si z přihrádky nad sebou batoh a spěšně vagón opustí. Cítí nepříjemný pohled průvodčího na zátylku. Určitě je poslední cestující, který sem dnes přijel, a to i přesto, že bylo teprve něco po poledni. No a možná že i poslední, kdo sem zavítá během této sezóny. Už i vlaky sem jezdily jen dvakrát denně. Napadne jej, že se přeci jen měl přemoci a předstírat o ony stařecké bláboly zájem. Teď už to ale stejně bylo jedno. Upraví si bundu, utáhne bederní pás, aby ulehčil ramenům, a vyrazí po staré, výmoly poseté asfaltce dál od nádražní budovy. Není zvyklý na cestování a už vůbec ne na nošení tak těžkých závaží, jako byl jeho batoh. Připadá si jak nějaký vandrák či svazák, nebo jak se to vlastně všem těm dobrodruhům toužícím po volání přírody zamlada přezdívalo. Opovrhoval jimi. Přišli mu jako ztroskotanci, kteří nezvládali tíhu dynamického moderního světa. Tomu volání přírody nepřišel na chuť ani nyní, když už mu táhlo na padesátku. Ještě pořád se nesmířil s tím, že bude donucen ztrácet čas tady v horách. Obejde starou již nepoužívanou nádražní budovu zkrášlenou zabedněnými okny a vytáhne mapu. Je rád, že na něj průvodčí nevidí. Ještě by si mohl myslet, že hledá cestu jak se dostat k té jeho vyhlídce, nebo co to vlastně u všech čertů bylo. Proč mu to měl vůbec potřebu vyprávět? To už jej dlouho nepřijela navštívit vnoučata?

V mapě se však zorientovat nedokáže. Zhruba tuší, kde se nachází, ale tím to tak končí. To si ji ani nemusel před cestou kupovat, napadne jej. Vytáhne tedy mobil, naťuká do něj adresu chaty, kam dnes plánuje dojít, a nechá se tam zavést navigací. Konec konců pokrok se zastavit nedá a rozhodně nemá potřebu nějak lpět na starých způsobech. Zhasne displej a nechá se vést monotónním hlasem navigace, který rozhodně nemá potřebu mluvit o vyhlídkách v okolí.

***

Knižní ilustrace