"Hele, neremcej a makej!" odsekl jeho starší bratr. Už ho štvalo, jak jeho mladší sourozenec pořád na něco nadával a u ničeho nevydržel moc dlouho. Chodili sem vždy až odpoledne a navečer se zas vraceli domů. I tak mu už jeho přístup začínal lézt pěkně na nervy.

"Vždyť je to hrozná nuda, vymetat pavučiny a přenášet bedny z jedné hromady na druhou," nenechal se jeho bratr odbýt.

Starší si protáhl záda a změřil si jej ostrým pohledem. "Nabídl ses, že jim pomůžeš, tak nekecej a makej. Navíc za chvíli bude tma a půjdeme domů."

"No jo, ale koho by napadlo, že ta klášterní půda bude tak velká? Představoval jsem si ji jako tu, co máme u nás doma," remcal jeho bratr dál.

Otočil oči v sloup a posunul jednu z beden stranou. Také si ji představoval menší, tedy aspoň při pohledu ze dvora tak vypadala. Rýpnout si přeci jen musel: "To tě mohlo napadnout, že je klášterní půda větší než ta na naší chalupě a věcí tu bude trochu víc než u nás. Ta půda může být stará několik staletí a za tu dobu se tu nashromáždilo věcí. Koukni na tohle!"

Oba si prohlíželi stočenou látku, pokrytou velkou vrstvou prachu. Byla položená hned vedle dřevěného chodníku. "To je nějaký koberec, ne?" ozval se mladší bratr.

"Nejspíš jo. Rozbalíme ho," rozhodl. Rozvířili usazený prach a rozkašlali se. Barvy se zdály vybledlé a nevýrazné. Přesto byly obrysy a výraz tváře stále čitelné.

"To je vyšívaný portrét nějakého světce. Ten je ale nádherný!" radoval se jeho mladší sourozenec a přejížděl rukou po již zašedlé tváři.

"Tady ještě najdeme pokladů," hvízdl si starší bratr pro radost a sledoval svého sourozence, jak koberec opět smotává. Už jej to taky nebavilo jako dřív. Zprvu je fascinovala každá hloupost, ale teď měl pocit, že je to pořád to samé. Jejich práce nebyla těžká, jen si ji sami dobrovolně ztěžovali. Měli jen přesunout všechny těžké předměty na dřevěné chodníky, aby nezatěžovaly klenbu. Tedy aspoň tak jim to říkal opat. Oni se však pustili do třídění toho, co našli, a tak jim to trvalo o dost déle.

Už je trochu zmáhala únava. Mladší z bratrů si sedl na koberec a založil si ruce na prsou: "Už mě to vážně neba, pojďme domů!"

Starší kluk si povzdychl. Bylo pro něj stále těžší jej přemlouvat, když sám ztrácel motivaci. "Ale vzpomínáš, co nám za to nabídli? Že si můžeme každý odnést jednu věc, co tu najdeme. To není špatná odměna! Tak mi pomoz s tím kobercem. Pak si odpočinem."

"Uff, ten je pěkně těžký, s ním bych se domů tahat nechtěl," postěžoval si opět mladší z bratrů. Chvíli seděli na kupě koberců a rozhlíželi se po okolí. Už se začínalo šeřit a střešními vikýři sem vstupovalo méně světla než dřív. Světlo, které dopadalo na cihlovou klenbu, se posunulo a nyní osvětlilo hromadu beden vyskládaných hned u stěny. "Co myslíš, že je v těch bednách?" promluvil mladší kluk po chvíli.

Taky je sledoval a musel uznat, že nyní vypadaly lákavě. Zdálo se mu, že je k sobě přitahují. Pak se ale zarazil. Vzpomněl si, co jim opat přikázal. "Tam chodit nemáme. Máme se držet jen těch dřevěných chodníčků, nerad bych se propadl dolů. Pod námi je teď kostel, ne?"

"Asi jo," posmutněl mladší sourozenec, "Ale určitě tam bude něco zajímavého!"

Starší kluk se usmál. Moc rád by se tam podíval, ale bál se o bratra. Jistě by udělal nějakou blbost a byl by z toho malér. Všiml si, že blízko místa, kde sedí, je pootevřená bedna, do které ještě nenahlédli. Přisunul si ji blíž a otevřel ji. "Úplně ti svítí oči," promluvil po chvíli přehrabování se v jejích útrobách. "Myslím, že tam nebude nic zvláštního oproti tomu, co je tady. Koukni! Je tu hromada barevných svící."

Jeho bratr přelezl nakupené koberce a také nahlédl do bedny. Vytáhl si jednu svíčku a zkoumavě si ji prohlížel. "Ty jsou ještě ručně dělaný, to musí být pěkně starý, co?"

"Á, chlapci, tady jste. Vidím, že jste se zabavili." Kluci vylekaně vzhlédli od krabice na nově příchozího, který se k nim tak nepozorovaně přikradl. Opat se k nim naklonil a podal každému jedno jablko. "Určitě máte po tak náročné dřině hlad. Ještě tu pak pro každého mám klášterní limonádu. Je to vlastně nezkvašené víno, ale chutná velmi dobře, asi jako džus." Přitom jim podal skleněnou láhev, o které před chvílí mluvil. "Jinak vidím, že jste dost pokročili. Tu hromada koberců jste připravili dnes?" otázal se jich opat vesele.

Chlapci hrdě přikývli a dál spokojeně popíjeli limonádu, která jim moc chutnala.

"Rozhodl jsem se, že vám nabídnu jeden takový nezapomenutelný zážitek. Nechtěli byste tu strávit noc?" Kluci vytřeštili oči, to vážně nečekali. "Hlavně se neukvapte. O zdejší půdě se vyprávějí strašlivé legendy a všechny se staly v noci. Vlastně bych vám je rád pověděl, než mi řeknete, jestli tu opravdu chcete přespat."

Tváře kluků se rozzářily očekáváním. Bylo na nich vidět, že už se předem rozhodli, a cokoliv jim chtěl opat říct, je spíš utvrdí v jejich rozhodnutí.

Opat se k nim posadil a začal vyprávět: "Tahle klenba byla dostavena roku 1350 a od té doby byla jen třikrát opravovaná. Za tu dobu se tu nashromáždila spousta věcí, ale to jste si už asi všimli. Vlastně se sem věci jen dávaly a snad jen za husitských válek se to tu vyprázdnilo, to bylo ale jen pár let po dokončení výstavby kláštera.

Říká se, že tu před necelými třemi staletími žil opat, který byl více dobrodruh než kněz a hodně cestoval. Mnoho věcí, které ze svých cest přivezl, skončilo tady a celá staletí o ně nikdo ani nezavadil. Prý tu jsou někde schovaná vycpaná zvířata, cizokrajné zbraně či předměty, o kterých už ani nevíme, k čemu sloužily. Když jsem byl ještě novic, tak mi jeden starý mnich pověděl, že nejvzácnější dar, který si kdy ze svých cest přivezl, byla jakási maska, kterou mu dali indiáni. Říká se, že ji měl vždy s sebou, a někteří tvrdili, že si ji dokonce tajně schovával pod ornát, když sloužil mši. Byl to pro něj ohromně důležitý talisman. Také se říká, že v té masce chodí po půdě a tím si odpykává roky, kdy věřil něčemu jinému než tomu, co kázal," spráskl ruce opat, čímž oba chlapce trochu vylekal. "Tak co, chcete tu ještě přespat?" Kluci se na sebe podívali a horečně přitakali.

"No, co mám s vámi dělat. Ale že jsem tak trochu čekal tuto odpověď, tak tu pro vás mám ještě jedno překvapení." Zpod kutny vytáhl další dvě láhve limonády a půlku bochníku s kusem sýra. "Jen abyste se nám z hladu nepokusili vykrást klášterní spižírnu," dodal a sám se pousmál nad svým vtipem. "Jinak, kdybyste se báli, tak víte, kudy se dostanete dolů? V kapli určitě někoho najdete, kdo vám otevře a doprovodí vás domů. Ale nepočítám s tím, že by se vám v noci chtělo běžet strachy domů." S těmi slovy jim zavěsil na jeden ze sloupů svou petrolejku.

Kluci se zasmáli a s novým nadšením začali hledat místo, kde by se mohli v klidu vyspat. Opat už je nechal a dal se na odchod. Naposledy se zastavil u kupy koberců a otočil se. "Když vám bude zima, tak se přikryjte tímhle, to vás zaručeně zahřeje, ale mělo by být teplo. A na noc nezapomeňte petrolejku zhasnout." Pak se otočil a zmizel z jejich dohledu. Kluci už jeho slova nevnímali a začali se rozvalovat na širokém ochozu okolo komína. Kolem něj byla trámová konstrukce velmi masivní, přesto tu byl dostatek místa, aby si mohli vedle sebe lehnout. Ustlali si pod sebou vzácné koberce a spokojeně se na nich rozvalili. Utrhli si každý kousek chleba a pustili se do jídla.

"Co myslíš, chtěl nás jen postrašit, nebo je ta legenda pravdivá?" zeptal se znenadání mladší kluk a dál žvýkal kus chleba.

Jeho starší bratr se zamyslel. "Myslím, že ten opat opravdu existoval a ty legendy o něm jsou pravdivé, tedy až na to, co nám říkal jako poslední. Nikdo tu v noci nechodí, aby strašil ty, kdo se rozhodli uklízet půdu. Spíš si říkám, jestli nás nepůjde strašit opat převlečený za ducha. Všimnul sis, jak nám nenápadně naznačoval, kudy se dá nejlépe utéct z kláštera?"

"Takže myslíš, že nás přijde postrašit?" otřásl se mladší z bratrů a nervózně se rozhlédl.

"Ale ne, jen se neboj stínů, které tu vrhá petrolejka. Když o tom tak uvažuji, co kdybychom ten čas využili na hledání dalších artefaktů? Třeba se nám poštěstí a objevíme vycpaného krokodýla, toho bych strašně moc chtěl." Nemusel svého bratra přemlouvat dlouho a brzy vykročili po dřevěné lávce táhnoucí se přes klenbu, svítili si petrolejkou a zkoumali nové neobjevené kouty půdy. Brzy se jim však začaly mhouřit oči a přemáhal je spánek.

"Myslím, že je nejvyšší čas jít spát," podotkl starší kluk, "už ani není vidět na práci. Zítra je taky den a teď tu stejně asi nic neobjevíme. Krom toho, když sem dopadá denní světlo, tak se hned pracuje lépe." Svá slova uzavřel zívnutím, takže ihned nabyla na své váze.

"Tak mi ale slib, že jestli zítra najdeme tu indiánskou masku, o které mluvil opat, tak mi ji dáš." Starší bratr se na něj ospale podíval a s druhým zívnutím přikývl.

Když si lehli na navršené koberce u komína, ještě naposledy prolomil nastalé ticho starší z bratrů. "Vážně nechceš něco jiného? Ta maska mi přijde strašně laciná oproti tomu, co jsme doteď našli, a možná že najdeme i něco cennějšího." Odpovědi se však nedočkal. Jeho bratr už dávno spal. "No, vždyť je to přece jedno..." řekl si spíš pro sebe a také si lehl. Přepadl jej neklidný spánek.

***

Před očima se mu míhaly tváře indiánů. Smály se nebo šklebily, ale jedno měly všechny stejné. Byly pomalované rudou krví a zdálo se mu, že jej volají.

Probudil se a prudce se posadil. Podíval se na svého bratra a zalitoval, že mu slíbil něco, co by si vlastně přál také. Čím víc se pokoušel přesvědčit o opaku, tím jeho touha sílila. Vzal si petrolejovou lampu, povytáhl knot, aby lépe svítila, a vyrazil k hromadě beden, které se vršily daleko od dřevěných chodníků. Vzpomněl si, jak nechtěl, aby se sem šel jeho bratr podívat. On je starší a opatrnější, jistě to zvládne, pomyslel si.

Položil si na klenbu jedno z uvolněných prken a váhavým krokem přišel až k bednám, na které jej bratr upozornil. Začal si je prohlížet, ale zjistil, že jsou prázdné. Napadlo jej, že by mohly zakrývat nějaký vzácný koberec. Okamžitě se pustil do jejich přesouvání, když samým strachem zkoprněl na místě. Pod bednami byla díra ve stropu. Lampa mu vyklouzla z rukou a spadla do temné prolákliny před ním. Jakmile se vzpamatoval, dopadl na všechny čtyři, a jak nejrychleji uměl, vyrazil ke dřevěnému chodníku. Vyškrábal se na něj a snažil se uklidnit dech.

Po chvíli si uvědomil, že světlo stále plápolá někde uvnitř díry, kterou objevil. Sledoval mihotající se světlo, dokud se neuklidnil. Dodal si odvahy a vrátil se k otvoru v klenbě. Nahlédl dovnitř a zjistil, že tu je dvojitý strop a jen ten vrchní se probořil. Co na to řekne opat, až mu bude vysvětlovat, jak mu tam lampa spadla? Musí ji odtamtud vytáhnout dřív, než je přijde ráno probudit, napadlo jej.

Přinesl si provaz a přivázal ho k trámoví, jak nejlépe uměl. Pak se jej chytl a pomalu začal slézat dolů po klenbě k zející díře. Všechnu svou váhu přenášel na provaz, a tak se dostal až nad onu trhlinu. Pomalu se do ní začal spouštět a nohama ohmatával prostor pod sebou. Uvědomil si, že v místě, kde se spouští, je vypodložen dřevěnou konstrukcí, o kterou se mohl opřít nohama. Brzy se dotkl podlahy, kde ležela petrolejka. Pustil se provazu a ucítil, že stojí na podobném dřevěném chodníku, jako byl nahoře. Tenhle byl však celý zaprášený a při každém kroku vrzal a praskal. Vzal tedy petrolejku do rukou a zkontroloval, zda se nerozbila. Kupodivu byla v pořádku a ani petrolej neunikl.

Rozhlédl se po okolí a strnul. Nevěděl, zdali úlekem či nadšením, protože kolem se nacházelo množství vycpaných zvířat. Některá z nich byla napůl sežrána moly, jiná se zdála zachovalá a dohromady tvořila děsivou podívanou. Všechny jejich oči nově příchozího upřeně sledovaly a tiše naslouchaly jeho dechu. Světlo vrhalo zmatené stíny do tmavých koutů a probouzelo zvířata k životu. Roztřásla se mu ruka a málem vykřikl strachy. Brzy se mu povedlo přestat třást petrolejkou a pocítil bezbřehou touhu po tajuplném dobrodružství. Zvířat se stále trochu bál, ale už od nich dokázal odtrhnout zrak a rozhlédnout se po okolí. Povšiml si bedny, která ležela hned vedle něj. Nevypadala tak nebezpečně jako vycpaná zvířata vystupující z tmavých koutů, a tak ji s potěšením otevřel.

Ležela v ní z kůže vyrobená tvář, která se pyšnila širokým úsměvem. Vypadala, jako by ji tu někdo nechal ležet po nějakém karnevalovém večírku, a vůbec nepřipomínala nic indiánského. Vzal ji do ruky a při světle petrolejky si ji začal prohlížet. Byla tenká a po okrajích z ní viselo množství cizokrajných per. Jinak byla hnědá jako každá jiná kůže, bez žádných okrasných obrazců, jak si představoval. Ještě jednou nahlédl do bedny a spatřil útlou knížku, nebo spíš několik desítek papírů, které byly na jedné straně sešité. Vzal si je do ruky a začal si je prohlížet. Pergamen však vyschl a ztvrdl. Mohl si tedy přečíst jen to, co bylo na první stránce.

Jmenuji se Gregor a byl jsem opatem v tomto klášteře. Přeješ-li si znát můj život, čti, snad mi porozumíš. Chceš-li, viň mou naivitu, a ne to, co následovalo potom...

Nebylo tu moc příjemně a zdálo se, že skomírající plamen lampy co nevidět uhasne. Kluk se dlouho nerozmýšlel a schoval si oba nalezené předměty pod triko, aby je po cestě nahoru nevytrousil. Pak se chytl lana a spěšně vylezl nahoru. Vše sklidil a díru opět zakryl bednami. Chvíli si masku prohlížel a nakonec se rozhodl, že si ji vyzkouší. Když mu bude malá, tak ji dá mladšímu bratrovi.

Přinesl si zrcadlo a opřel ho o komín. Pak si zavěsil ke stropu petrolejku a nasadil si svůj nález. Otevřel oči a sám se až zděsil, jak je mu maska podobná. Chvíli se pozoroval, když ucítil, že se mu lepí k obličeji. Chtěl začít křičet, ale měl sucho v krku a nezmohl se ani na sípaný výkřik. Chtěl si ji strhnout, ale zdálo se mu, jako by si strhával svou vlastní kůži. Netrvalo dlouho a svůj boj vzdal. Padl na zem a těžce oddechoval.

Uvědomil si, že ve svých dlaních svírá masku. Podíval se na ni a zjistil, že to je jeho vlastní tvář. Byla sevřena nevýslovným strachem a z jejích prázdných očí bylo cítit zoufalství. Nyní ji tvořilo měkké dřevo a celá se třásla, jako by byla živá. V mysli se mu ozval cizí hlas, který jej donutil opět zvednout zrak k zrcadlu. "Už nebudeš znát strachu, zármutku či radosti. Budeš jen výplodem své mysli. Ztratíš city i touhu po lásce a budeš jen loutkou svého rozumu."

Pak se rozhostilo ticho a v tom tichu byl slyšet jen pravidelný tichý dech jeho bratra. Neprobudil jej. Strach odešel, ale nevystřídalo jej nic jiného. Znovu tedy nahlédl do zrcadla. Dívaly se na něj studené oči a výraz, který nevyjadřoval nic než klid. Pak svým pohledem zabloudil na tvář, kterou svíral mezi prsty. Z té čišel strach a odtažitost. Zastrčil ji mezi trámoví, zhasl petrolejku a šel si lehnout. Jakmile zavřel oči, zmocnil se ho bezesný spánek.

***

"Vstávejte hoši, už je skoro čas oběda. Doma vás již jistě čekají." Byla to slova opata, který je přišel probudit. Starší z kluků okamžitě vstal a sroloval koberec, na kterém spal. Jeho bratr se jen otočil na druhý bok a spal dál. Přišel k němu a zalomcoval s ním, až se rozbrečel.

"Ale zas tak moc nespěcháme," vyblekotal ze sebe opat, kterého chování kluků zaskočilo.

"Promiňte," promluvil starší kluk, "ale máte pravdu. Už nás doma musejí shánět, nikdo jim neřekl, že tu přespáváme."

Opat jim podal kus vánočky a dva hrnky plné kakaa. "Sám jsem jim to ještě včera došel říct a nic proti tomu ne..."

Mladší z bratrů ale zničehonic přerušil jeho povídání. "Ale já bych chtěl tu masku, o které jste mi včera povídal!" Vypadalo to, že má na krajíčku.

Opat mu položil ruku na hlavu. "Pak si ale určitě pamatuješ, že jsem ti říkal, že ji tu celou věčnost nikdo neviděl a možná je to jen legenda ke strašení kluků, jako jsi ty." A prohrábl mu vlasy na hlavě. "Tak pojďte, kluci. Co jste si vlastně vybrali za artefakty?"

Kluci vstali a starší z nich si z trámoví sundal dřevěnou masku. Když si toho všiml jeho bratr, tak se začal vztekat. "Vždyť jsi mi ji včera slíbil, dej mi ji!"

Starší kluk se jen chladně usmál. Mluvil pomalu a tvrdě. Znělo to jak cizí hlas, čímž bratra trochu vystrašil. "Když jsi spal, tak jsem nezahálel a našel ji. Smiř se s tím."

"Ale no tak, kluci, vždyť přeci může patřit vám oběma," začal smířlivě opat.

Starší kluk ji beze slov předal svému bratrovi a rozvážným krokem šel pryč. Opatovi věnoval jediný chladný pohled a zmizel u schodiště. Ten si jej vyložil spíše jako vzdor, ale byl rád, že vše dobře dopadlo. "Jinak si nic vzít nechcete?" Otázal se opat spíš už jen mladšího z bratrů.

Odpověděl mu však hlas staršího z kluků, který stál opřený u dveří. "Ta maska pro mě má nevyčíslitelnou hodnotu. Bylo by ode mě vážně neuvážené, kdybych si bral ještě něco dalšího." Opat nevěděl, zda jej překvapil jeho hlas, který teď zněl tak dospěle, či jen to, že jej vůbec uslyšel. Myslel si, že se urazil a šel ven.

Jeho mladší bratr si masku mezitím se zaujetím prohlížel. "Vypadá tak strašidelně!" dodal pojednou a už si ani nevšímal okolí. "Mě taky stačí jen ona," pokračoval, "moc děkujeme!"

Opat je doprovodil k bráně do dvora a dal jim pro rodiče lahev klášterního vína. Dlouho za nimi hleděl a vzpomínal na své dětství.

***

Roky běžely a starší z bratrů se stal velmi úspěšným podnikatelem. Jeho přátelé se však vytratili a on zůstal sám. Když po letech přišel na bratrův pohřeb, ani slzu neuronil. Až tehdy si uvědomil, kým se stal. Začal chápat slova, která četl na první straně spisu, který kdysi našel na jedné klášterní půdě, a uvědomil si, kým se stal. Večer přišel domů a vyhledal poznámky, které si jako malý odnesl z klášterní půdy. Nikdy si nenašel čas je pročíst. Dlouho do noci hleděl do oněch papírů a přišlo mu, že si čte svůj vlastní příběh.

Jednou k večeru navštívil bratrovu rodinu. Prohodil pár zdvořilostních frází s manželkou svého bratra a zeptal se, zda by jej nepustila do bratrovy pracovny. Souhlasila a nechala jej tam o samotě. Bylo tam šero, ale nerozsvítil. Sedl si do koženého křesla a jeho zrak brzy spočinul na masce, která visela na protější zdi. Dlouho si ji zpovzdálí prohlížel. Fascinovala jej. Pomalu vstal a došel ji sundat ze stěny. Opatrně ji vzal do rukou a prohlížel si výraz tváře, který byl tak hrozný, že něco uvnitř něj se zlomilo.

Za několik dní jej našli oběšeného, jak v ruce křečovitě svírá dopis. V něm byla napsaná prosba, aby byl spálen i se svou druhou tváří. Ta mu ležela u nohou a chladně se smála.