Tůň

Stromy měly mohutné kmeny, které se daly jen stěží obejmout. Jejich koruny byly husté a navzájem se prostupovaly. Zdálo se, že celá staletí je nikdo nekácel. Moc lidí sem nechodilo. Vlastně mu připadalo, že je jediný, kdo kdy do těchto končin zabloudil. Mnohé ze stromů vykotlal čas a porostl mech. Některé byly skryté pod lišejníky, které splývaly z větví jak stařecké vousy. Sluneční paprsky sem dopadaly vzácně a vítr se jen letmo dotýkal nejvyšších větví prastarých stromů, jako by se bál sestoupit do stinných koutů tichého lesa. Les tu byl opravdu mlčenlivý, ptáci ani jiná zvěř sem nechodili. Vlastně jediný zvuk, který se tu nesl, byl hukot vody.

Mladý muž sešel k potoku a posadil se na vyvýšený kámen. Chodil sem odpočívat skoro každý den. Zdálo se mu, že kdykoliv vkročil mezi stromy, mohl opravdově dýchat a vyjasnila se mu mysl. Pozoroval vodu, jak se valila až k malému vodopádu a vymílala si hlubší koryto. Dnes však nechtěl jen sedět a tonout ve své mysli. Chtěl vyrazit dál po proudu, tam, kam se ještě nikdy nevydal. Už mnohokrát šel až sem, ale co se nacházelo za vykotlanými stromy dál po proudu, nevěděl. Vstal a začal se prodírat křovisky. Byla suchá a praskala pod jeho náporem. Už před dlouhým časem je zahubil stín a vlhkem nasáklá zem. Mezitím se zešeřilo. Myslel si, že dojde dál, ale byla tu vlhká půda, která se mu lepila na podrážky a ztěžovala chůzi. Na mladého muže začala doléhat únava. Ohlédl se a přemýšlel, zda se nemá vrátit. Jeho pohled utonul ve spleti trnitých keřů. Rozhodl se pokračovat. Šel dál podél potoka a hledal místo, kde by mohl spočinout. Hustými korunami se prodraly první slabé odlesky měsíčního svitu. Mladík se zastavil, aby chytil dech. Nikdy nechodil moc hluboko do tohoto lesa. Cítil, jak jej bolí nohy, ale někde uvnitř věděl, že když se zastaví na moc dlouho, už se k další cestě neodhodlá.

Zdálo se mu, že voda v potoce utichá. Proud se zdál slabší a voda se zde rozlévala do okolí. Stromy zde rostly řídce, jako by se tomuto místu vyhýbaly. Mladík ucítil, jak je zem pod jeho nohama nasáklá vodou. Vyšel ze stínu korun stromů na palouk. Během cesty pod korunami stromů měsíc neviděl a až nyní se mu ukázal ve své plné kráse. Byl krásně kulatý a ozařoval celé prostranství svou bělostnou září.

Palouku vévodila třpytící se tůň, zpívající tiché písně, kterým rozuměla jen ona sama. Muž přišel blíž a pozoroval vodní hladinu. V měsíční záři se tůň zdála bezednou. Sedl si na břeh a sehnul se k vodě, aby si smočil trním rozedřené ruce ve vodě. Zavřel oči a užíval si chladivý dotek, který mu vykouzlil vítězoslavný úsměv na tváři. Zdálo se mu, že kamsi padá. Otevřel oči, ale stále seděl na břehu. Voda se mírně zčeřila, jak z ní vytáhl ruce. Rozhlédl se okolo sebe. Tohle místo jej fascinovalo. Nikdy tu nebyl, ale přesto někde uvnitř celé roky cítil, že tu na něj zdejší tůň čeká. Po těle se mu rozběhl hřejivý pocit, jako by objevil něco, na co se už dlouho těšil. Sundal si boty a smočil nohy v chladivé vodě. Lehl si do vysoké trávy a spokojeně zavřel oči. Cítil, jak se jej zmocňuje únava.

Ucítil letmý dotek cizí ruky na své noze. Trhnul sebou a otevřel oči. Před ním stálo malé dítě. Jeho tělo však tvořila voda, která se zvedala z poklidné hladiny. Postava v průsvitné suknici neměla obličej, jen bělavé skvrny místo očí a úst. Muž se nezmohl na jediné slovo a couval pryč, dokud nenarazil zády na ztrouchnivělý kmen stromu.

"Ty se mě bojíš, cizinče?" zeptalo se dětským hláskem zvláštní stvoření. "Proč jsi mě přišel navštívit, když se mě bojíš?" Jeho hlas zněl až teskně, což muži dodalo odvahu.

"K...kdo jsi?" vykoktal ze sebe.

"Já jsem tůň, nic víc, ani nic míň," odpovědělo stvoření dětským hlasem.

Mladík si je přeměřil. Vypadalo tak bezbranně, tak osaměle, že zapomněl na strach. "Vždyť máš tělo, jsi živá bytost," pravil po chvíli.

Dětský hlas jej přivedl k okraji tůně. Stvoření jej bedlivě pozorovalo bílými skvrnami, které mělo místo očí. Ani se nepohnulo a přesto promluvilo: "Ty máš také tělo, a přitom jsi jen zem. Jak ti tedy mám říkat?"

"Já nejsem žádná země," ohradil se mladík, "jsem... ale to je jedno. Říkej mi prostě Karel. Takže říkáš, že jsi tůň? A co tu děláš takhle samo v lese?"

Dítě se otočilo, jako by chtělo tančit, a zkropilo hladinu malými kapkami vody. "Voda přitéká a zase odtéká a já si v ní čtu. Chceš něco ukázat?" Stvoření přitom k mladíkovi vztáhlo ruku. Muž neklidně přikývl. Na hladině se začaly rýsovat obrazy lesa, stíny kapradin, slunce probleskující mezi větvemi a pak kámen. Ten samý kámen, na kterém muž každý den sedával.

"Poznáváš to místo?" promluvila bytost znenadání a mladík si uvědomil, že jej celou dobu bedlivě sleduje. Nemohl ale odtrhnout pohled od vodní hladiny, která se najednou změnila. Obrazy vystřídaly myšlenky, které voda sebou odnášela. Byly beztvaré, a přesto je muž dokázal číst. Znal je všechny. Pak se ale tázavě zahleděl na dítě před sebou.

"Co všechno víš? Zůstane před tebou vůbec něco skryto?" Cítil se nesvůj. Měl pocit, jako by jej celé roky toto stvoření pozorovalo.

Dětská bytost se přikrčila a schovala se až po ramena do vody. "Ty se mě bojíš?" otázala se.

Mladík s odpovědí chvíli vyčkával. "Ne, jsi jen dítě. Ale přesto mi odpověz. Je něco, co nevíš?"

"Vím jen to, co mi sem přinese voda. Vždyť jsem jen tůň."

Dřepl si na břeh tůně. Nechtěl, aby se jej dětská bytost bála. "Jsi tu sám?" promluvil již příjemným hlasem. Dítě neznatelně přikývlo. "A není ti tu smutno?" pokračoval.

Bytost opustila svůj vodní úkryt a roztančila se po vodní hladině. "Není, vždyť sdílím život se vším, co sem voda přinese."

Muž si dodal odvahy a ponořil si nohy do chladivé vody. "Víš, přál bych si vidět svou budoucnost. Dokážeš vidět i tu?"

"Vidím jen přítomnost," promluvila bytost, "tu, která je vlastně už minulostí."

"Znáš aspoň odpovědi na otázky, které k tobě připluly po vodě?" zkusil to mladík znova.

"Není to ta samá otázka?" usmálo se stvoření, "tvou budoucnost však znám, ale prozradím ti ji, jen pokud si se mnou půjdeš hrát."

"Co je to za hru?" otázal se radostně mladík.

"Podej mi ruku a pojď si se mnou číst."

Muž, zaslepený vidinou budoucnosti, stvoření podal ruku a naklonil se nad hladinu. Kolem něj se rozprostřely tajemné kouty lesa, které ještě nikdy nespatřil. Viděl lesní síně a skalnaté svahy, po kterých stékaly kapky deště. Cítil, jak se mu po těle rozprostírá chlad. Byl to dotek studené vody, která jej pohltila.

Teprve teď si uvědomil, co se stalo, ale bylo pozdě. V uších mu znovu zněla slova dítěte. "Jsi jen zem a já jsem jen tůň. Jediná budoucnost, kterou znám, je ta tvá. Pojď si se mnou číst a já ti ji ukážu."

Ano, ukázalo mi ji, posteskl si mladík, a už se ani nesnažil bojovat se svým osudem. Znal odpovědi na otázky, které posílal po proudu, žádné totiž nebyly. Pak vydechl naposledy a jeho oči navždy zůstaly zavřené, jako by už nechtěly vidět to, pro co vyhasly.


Audionahrávka