Vyšší z dívek lehce foukla do plamene. "Pozoruj to světlo," promluvila ke své kamarádce. "Když do něj trochu foukneš, tak se okolo roztančí stíny."

"Jéé, myslíš, že spolu opravdu tančí?" radovala se druhá dívka a rozhlížela se po místnosti.

"Nevím, tak je pozorně sleduj, já je zatím opět probudím," řekla první a sehnula se ke svíčce.

Menší dívka se pokusila se smíchem tančit v trhaném tempu stínů. "Vypadají překrásně! Jejich těla ale stále mění svůj tvar, jako by je ani neměla. Slévají se dohromady a zase se rozdělují. Proč to dělají?" otázala se zvědavě své kamarádky.

"Asi chtějí být podobní lidem, ti přeci také vypadají jinak, když jsou mladí, nebo staří," odpověděla jí a zatvářila se u toho dospěle. Pak obě vyprskly smíchy.

"Jo, ale tohle je tak zvláštní, je to moc rychlé!" pokračovala mladší dívka a také si přisedla ke svíčce a začala si ji prohlížet zblízka.

"Jako my nerozumíme jim, tak oni nerozumí nám," posmutněla vyšší z dívek.

"Ale já jim rozumím, mám tanec ráda stejně jako oni," pronesla najednou menší dívka. "Prosím, probuď je znovu k životu, schválně, jestli uvidíme nějaké páry!"

Její kamarádka se nenechala dlouho přemlouvat, sehnula se ke svíci a lehce do ní zafoukala. Pak si společně užívaly měnící se stíny tančící po krovu. "Je jich spousta, jako by tam byl celý svět. Myslíš, že si o nás také povídají?" nadhodila.

Stíny mezitím strnuly na zdech. Zdálo se jim, že si je také prohlíží. Mladší dívka jim zamávala. "Asi jo, vždyť to jsou naše stíny a dělají to, co my."

Kamarádka trochu posmutněla. "Myslíš, že nemůžou dělat, co se jim zachce? To by mě nebavilo!"

Mladší dívka opatrně foukla do plamene. Pak se zamyslela a svraštila dospělácky čelo. "Přeci žijí stejný život jako my. Také mají rodiče, a když je osvítí mihotavá zář plamene, tak se roztančí."

"Ale stejně nemůžou dělat to, co by chtěly..." trvala první na svém.

Mladší si ji zkoumavě přeměřila. "A tebe by nelákalo doprovázet svou nejlepší přítelkyni na každém kroku a při svíčkách tančit po zdech? Mě totiž celkem jo."

"Jo, to by bylo úžasné! To bychom byly přítelkyněmi celý život! Jenže stíny poskakují na zdech a my tu jen tak sedíme." Vyšší dívka se smutně podívala na svůj stín na zdi.

Kamarádka ji chytla za zápěstí. "Tak si zatančíme spolu, na to přeci nepotřebujeme být stíny."

Starší z dívek pohotově posunula svíci od kamarádčiny sukně. "Jenže to by nebylo ono, navíc bychom mohly svíčku zvrhnout a uhasit."

"Tak mi podej ruku a zavři oči. Můžeme si to aspoň představit," nenechala se mladší odbýt.

Seděly spolu dlouho do noci a zpívaly si písně, jež rozpohybovaly stíny okolo nich. Ty tančily a skotačily, jako by byly opravdu živé. Svíce se zmenšovala a jim se zavíraly oči, až nakonec záře uhasla. V tu chvíli si obě stiskly ruce a oči otevřely. Svíce však neležela mezi nimi, ale tyčila se vedle nich. Slyšely písně, které si samy dříve zpívaly, a viděly zástupy lidí, které je vybízely k tanci. Dívky stály mezi nimi a s údivem je pozorovaly. Bylo jich tolik, že by je ani do rána nestihly všechny spočítat. Všichni tančili do rytmu písní a své partnery mezi sebou střídali, jako by byli jediný živý tvor. Dívky je s údivem pozorovaly, ale jejich ostych se brzy vytratil.

První se z údivu probudila mladší z dívek. "Byly jsme pozvány na jejich bál! Přesně tak jsem si to představovala, ale teď je to skutečné! Je tu tolik lidí a všichni se na nás tak mile usmívají, jako by nás vybízeli, abychom se k nim připojily." Vzala svou kamarádku za ruku a táhla ji mezi tančící páry. "Pojď, vždyť to přichystali jen pro nás!"

Pustily se do tance a splynuly ve víru melodie. Viděly jen jedna druhou a točily se, dokud nezačalo světlo slábnout. Když uhaslo, tak unaveně zavřely oči. Když je otevřely, tak opět ležely na podlaze půdy.

Oknem sem dopadaly první paprsky ranního slunce a osvětlovaly dřevěnou podlahu, na které po jejich pobytu zbyla jen hromádka vosku. Byl už tvrdý a knot v něm utonul někdy v noci. Dívky si jej však nevšímaly. Hleděly si do očí a ujišťovaly se, jestli noční tanec prožily obě společně. Usmály se a opět si bez jediného slova lehly na zem. Nepřestávaly se držet za ruce, dokud slunce nevstoupilo na půdu tak, že jim svítilo do tváří. Pak teprve vstaly a smetly ze sebe prach, který v noci setřely z podlahy, když vtom si všimly, že jim jejich stíny mávají. Dřív by se jich lekly, ale teď jim zamávaly také, jako by ony byly jejich stíny. Obě se tomu zasmály a zdálo se jim, jako by se s nimi zasmály i jejich stíny.

Příští večery se sem často vracely, ale už nikdy tančící procesí nespatřily. Na půdu přicházely s novou nadějí, ale neodcházely se smutkem, nýbrž s radostí. Pochopily, že jejich stíny s nimi byly vždycky, nikdy je neopouštěly a budou jejich věrnými přáteli celý život.