Hlídka

Čas, kdy má člověk tábor jako na dlani a jeho bezpečí je jen ve vašich rukou se nedá srovnat s ničím jiným. Ovšem s každým táborem, kde dlouho hlídáte, roste pravděpodobnost, že vás přepadnou, zatáhnou do blízkého lesíka a nevíte, co bude následovat pak. Moje paranoidní myšlenky a odvěký strach ze všech stínů ze mě dělaly dokonalého hlídače. Zásadně jsem nenavštěvoval žádná nebezpečná místa. V centru mých obhlídek byla převážně kuchyň, kde hořel teplý oheň v kamnech a zásobák. Ten jsem hlídal z čistě pragmatických důvodů. Ne, že bych se bál, že jej přepad nenápadně vykrade. Byl tu mnohem větší nepřítel a to samotní hladoví táborníci. Před nimi se člověk musel mít na pozoru víc, než před samotným přepadem. Ovšem já jsem byl profesionál. Tedy aspoň oproti ostatním táborníkům. To víte, nejlépe se krade, když jsme jak zloděj, tak i hlídač.

Často jsem slýchával zvěsti o jiných hlídačích, kteří tuto zodpovědnou činnost brali trochu víc vážně. Třeba jeden můj kamarád hlídal stylem, že na začátku hlídky měl deset sekyr, a když se mu nelíbil nějaký stín v lese, tak tam vždy jednu hodil. Na konci hlídky mu většinou zůstala jen jedna, kterou si nechal na sebeobranu. S ní se schoval na latrínu, protože si myslel, že tam přepad nic krást nebude a cítil se tam bezpečně. Navíc aspoň ráno neměl naděláno do gatí. Mě to přišlo krajně neprofesionální, ovšem svou práci dělal pečlivě a měl jsem u něj jistotu, že zásobák nevykrade. Ten byl v jeho očích magnet na přepad, a proto se od něj držel co nejdále.

Někdy jsem se přikradl během jeho hlídky do kuchyně a bezostyšně jsem se pustil do hodování na jeho účet. Musel jsem si však pamatovat, kdy vyrazit, nebylo by radno opouštět stan na počátku jeho obchůzek.

Jednoho krásného dne vedoucí jaksi očekávali přepad. Na koho jiného se obrátili, než na mě a dali mi hlídat tábor v přepadový čas. Uprostřed tábora plál olympijský oheň, který jsem musel hlídat. Tvořil ho petrolej a jakási ponožka, kterou do něj vedoucí dali místo knotu. Což lákalo přepadající s celého širokého okolí, a tak jsem již večer udělal mnoho příprav. V první řadě jsem donutil spolunocležníka, aby hlídal se mnou. Za druhé jsem před několika svědky přepálil onen slavný oheň do petrolejky, kdyby čirou náhodou v noci přišel k úhoně.

Když přišla má hodina, tak jsem vzbudil i svého spolunocležníka. Chvíli něco rozespale drmolil, dokud jsem mu nevrazil loktem do žaludku a nevytáhl ho ze spacáku. Pak jsem ale musel rychle stan vyklidit, páč se zdál mírně rozezlen.

Venku byla tma jako v pytli. Měsíc ani hvězdy nebyly vidět a mohutný oheň uprostřed tábořiště mě oslepoval. Pomyslel jsem si, že dnes je vážně nejlepší čas na přepad, a tak jsem rychle spěchal do kuchyně. Sedl jsem si před kamna, přiložil a čekal. Můj spolunocležník však nepřicházel. Říkal jsem si, zda bych jej nedošel nahlásit vedoucím, že jistě spolupracuje s přepadajícími, ale nechtělo se mi opustit vyhřáté místečko před kamny.

Rozhlédl jsem se po okolí, zda neuvidím plížící se postavy, ale bylo naprosté ticho. Avšak můj zrak spočinul na velké krabici tatranek čouhající ze zásobáku. Spustili se mi sliny a začal jsem přemýšlet, jak bych se takové velké krabice zmocnil, aniž bych se stal viníkem. To víte, když se ztratí pár tatranek, tak si toho nikdo nevšimne, ale celá bedna! Zvedl jsem se a šel jsem ji prozkoumat. Vytáhl jsem ji ven a položil si ji před kamna. Myšlenky na kořist mi přerušilo podezřelé šplouchání v blízkém potoce. Bylo docela blízko zásobáku a kroky se zdály lidské. Začal jsem se plížit kuchyní směrem, odkud se nesl onen zvuk. Pak se ozvala nadávka a mocné šplouchnutí, načež jsem věděl, že to není zvíře. No jo, ale co teď? Projelo mi myslí.

Znenadání mi zakručelo v břiše a dotyčný si mě všiml. Chtěl jsem mu vysvětlit, že se s ním klidně o polovinu lupu podělím, ale vyschlo mi v krku. Rozeběhl se ke mně a z jeho tváře nevyzařovalo moc přátelství, natož touhy se dělit o kořist. Pak se vše seběhlo opravdu velmi rychle. Přepadající zakopl o provaz držící střechu marodky a hlavou narazil do úhledně vyskládaných polínek, která s velkým lomozem úhledně pokryla celé jeho tělo. Marodi ležící uvnitř marodky se rozkřičeli a snažili se dostat z pod plachy, která jim spadla na hlavu. No už nebylo co skrývat, a tak se rozezvučel roh odkudsi z blízkého křoví a do tábora vběhla banda černě oděných plantážníků. Chvíli jsem přemýšlel, zda nepůjdu dorazit přepadajícího, který skučel a snažil se dostat zpod dříví, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Někdo musel jít hlídat krabici tatranek a kdo jiný než já by se k tomuto úkolu víc hodil?

Sedl jsem si na krabici a pustil se do pojídání zásob, aby jich zbylo méně na přepadající, kteří zatím měli nad rozespalými táborníky navrch. Spatřil jsem, jak nám připevňují něčí staré spoďáry na stožár místo české vlajky. Pak jsem se ale musel schovat. Nade mnou se mihly něčí chlupaté ruce a sebraly hrnec se šťávou. Zprvu jsem si myslel, že mají naši noční návštěvníci velkou žízeň, ale pak jsem si vzpomněl na olympijský oheň. Vzhlédl jsem a sledoval se zatajeným dechem, co se bude dít. Netrvalo dlouho a přepadající vší silou chrstl celý hrnec šťávy do našeho olympijského ohně. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. Hořící petrolej vychrstl na přepadajícího a ten zuřivě běhal po náměstí a hledal potok, kde by se mohl schladit. Tehdy jsem dostal záchvat smíchu, ale nikdo si mě nevšímal, protože se rovnováha sil mírně vychýlila ve prospěch táborníků. Když jsem si otřel slzy z očí, tak už jsem jen mohl spatřit, jak kolem prchá jeden přepadající a táborový pes mu trhá kaťata na cáry. O kus dál pelášil druhý a za ním se táhlo hejno dětí vyzbrojených klacky a provazy. Napadlo mě, že bych ztrátu tatranek mohl hodit na prohrávající stranu. Vzal jsem tedy onu bednu a začal ji táhnout do svého stanu. Byla vážně těžká, ale nikdo si mě tu noc nevšímal. Kdo taky, vždyť beztrestné mlácení nočních návštěvníků tábora je mnohem lákavější, než sledování dítěte, které táhne nějakou nezajímavou krabici. Brzy jsem byl ve stanu a schoval svůj poklad do spacáku. Pak jsem vyrazil ven, abych se přidal k nočním radovánkám. Vzal jsem svou petrolejku, běhal po táboře a hlásal, že se mi povedlo olympijský oheň uchovat. Nikoho jsem už však nezajímal a pochopil jsem, že smyslem onoho ohně bylo nalákat přepadající z široka daleka.

Ráno jsme se sešli u stožáru, na kterém visely špinavé spodky s Hello Kitty, ke kterým se pochopitelně nikdo nehlásil. Ale podle velikosti bych tipnul, že musely patřit někomu z vedoucích. Pak proběhlo vyslýchání přepadajících, proč tábor přepadli a kam ukryli bednu s tatrankami. Nejkrutější byl náš vrchní vedoucí, kterého osobně podezřívám ze ztráty svého oblíbeného spodního prádla. Výslech nikam nevedl, a tak i přes mručení a odpor táborníků, byl ukončen. Vedoucí nám představili přestárlé táborníky, kteří nás v noci navštívili a důsledně nám vysvětlili, že až dospějeme do jejich věku, tak není dobrý nápad tábor přepadat. S tím jsme souhlasili a tábor se zas vrátil do starých kolejí. Avšak všichni mí kamarádi začali hubnout až připomínali chodící kostlivce. Jen já jsem vypadal stále stejně vypaseně a všem jsem vysvětloval, že za to můžou moje geny.