Mravenci
Když jsem byl ještě malý, tak jsem často běhal po lesích a sbíral borůvky. Dnes už sbírám jen houbičky a velmi obezřetně pozoruju, kam si sedám.
Bylo mi hodně málo, něco okolo deseti let. Už jsem uměl chodit a věděl jsem, že v lese roste hodně jídla jen tak ze země. Tak jsem jednoho pochmurného rána vyrazil do lesa hledat něco k snědku. Poskakoval jsem si to po lesních pěšinách a koukal se pod kameny, zda tam neporoste něco, co by se dalo spořádat. Jestli si myslíte, že jsem byl hloupý a nevěděl, že pod kameny nic neroste, tak jste na omylu. Samozřejmě, že jsem to věděl, ale prostě se to tam dobře hledalo. Uviděl jsem také jednu velkou houbu. No inu nevěděl jsem, kde se tu vzala ani, zda je jedlá, ale vzhledem k tomu, že jsem se držel teze "metoda pokus omyl vše vyřeší" jsem se jí rozhodl ochutnat. Každý člověk s tím jednou musí začít a ani já nebyl výjimkou. Ochutnal jsem a chvíli ji převaloval na jazyku. Teda ta byla hořká! Tak jsem jí zahodil a až do teď vím, že houby s hnědým kloboukem jsou hnusný a jíst se nemají. No a tak jsem si to dál cupital lesem. Prozpěvoval jsem si všemožné písně, abych také té přírodě přinesl něco z městského života, když jí furt jen něco beru. Přede mnou se les rozevřel. Všude bylo fialové moře. Skočil jsem do něj a začal ohlodávat trsy fialových bobulek. Tehdy jsem si uvědomil fenomenální využití mých prořídlých zubů. Fungovaly skvěle, stačilo jen strčit celý trs do huby, skousnout a tahat. V puse mi zůstalo mnoho bobulek a dokonce i trocha čehosi zeleného jako desert. Sednul jsem si do křovisek a užíval si, že se dlouho nemusím hýbat, protože obsypané trsy byly všude kolem mě. Zprvu mě začaly svědit kalhoty, ale nevěnoval jsem tomu valnou pozornost, hold jsem si myslel, že mezi borůvčím se sem tam nachází nějaká ta kopřiva. Když mě však začalo i cosi kousat ve spodkách, tak jsem si uvědomil, že je něco špatně. Vyskočil jsem a začal jsem pelášit pryč. Celou dobu jsem totiž seděl v mraveništi. Ztrhal jsem se sebe všechno oblečení a pustil se do následného strhávání mravenců. Nebyli to jen tak ledajací mravenci, byly velcí jak poslední článek mého palce a ty jejich kusadla! Když jsem je strhával, tak jim často jejich hlavičky zůstávali stále zakousnuté v mé kůži. Kvičel jsem na celý les, a tak mě aspoň při mém snažení nezpozoroval žádný větší lesní tvor.
Když jsem se svou tvrdou prací skončil, tak jsem složil slavnostní přísahu. Vyhlásil jsem celoživotní válku všem mravencům. Přišel jsem domů a vzal si z dílny sekyru. Prohlásil jsem ji za válečnou a následně jsem ji zahrabal na zahradě. Chvíli na to jsem ji opět vyhrabal a tím jsem vyhlásil mravencům totální válku. Smíchal jsem všechny chemikálie, které mi přišly nebezpečné, nebo jsem je aspoň neměl rád. Vytyčil jsem si všechny mraveniště v okolí a s příchodem noci jsem jim je touto směsicí všemožných látek vyplavil. Poté jsem všechno zapálit, no a vzhledem k tomu, že ona směs byla z velké části tvořená hořlavinami, jako je líh, benzín, sprej proti komárům, petrolej, jed na krysy, jed na vosy a mnoho dalšího, tak to samozřejmě blaflo. Málem se mi povedlo zapálit celou zahradu, ale k mému neštěstí jsem neměl dostatek této směsi a brzy mi všechna vyhořela. Účel to splnilo tak napůl, povedlo se mi tímto zničit všechny mraveniště v mém okolí, ale na světě jich stále ještě hodně zbylo.
Několik dní se mi zdálo o mravencích, kteří mi lezou pod kůží a stavějí si zde své obydlí. Budil jsem se celý zpocený a každý večer jsem kontroloval, zda si někde v mé kůži neudělali otvory, kterými by chodili ven a dovnitř. Nic jsem však nenašel, což mě uklidňovalo jen částečně a noční můry to nezahánělo. Ovšem čekal mě týden na táboře, kde jsem se chtěl mravencům pomstít za všechno příkoří, které jsem musel kvůli jejich existenci snášet. Vyrazil jsem na čínskou tržnici a nakoupil si velké množství petard. Poté mě čekala dlouhá cesta plná očekávání na tábořiště. Během několika dnů jsem udělal pečlivý průzkum okolí a našel velkou hromadu jehličí. Celá se hemžila mými odvěkými nepřáteli, kteří zasloužili krutou smrt. Sehnat lidi na tuhle špinavou práci nebylo těžké. Povedlo se mi získat pět psychopatů, kteří měli podobné choutky jako já. Chvilku mě přemlouvali, zda by nebylo efektivnější ty petardy někomu naházet do spacáku, ale jakmile si uvědomili mé zapálení, tak pochopili, že mě jen tak nezlomí. Jednoho krásného dne, kdy nás vedoucí poslali na výlet, jsme utvořili partu a vyrazili spolu. Po cestě jsme se však zastavili u mraveniště. Zastrkali jsme do něj všechny petardy a propojili je speciálním provázkem. Pak jsme je zapálili a rozutekli se, každý ovšem jiným směrem. Já si vybral směr na jakýsi krásný rovný anglický trávníček. Běžel jsem jak o život. Taky, že na mě pršeli mravenci, kteří neměli zrovna moc dobrou náladu. Ale nějak se mi nepovedlo dostat se z jejich dosahu. Ten anglický trávníček byla bažina. Zapadl jsem do ní až po pás. Mravenci na mě krásně pršeli a hryzali a hryzali. Poté, co se vše uklidnilo, tak mi kamarádi přispěchali na pomoc. Chvíli se mi smáli, ale poté, co jsem jim vysvětlil, že sem co nevidět jistě přispěchají vedoucí, a že svést na ně vinu nebude zas tak moc těžké, se mě pokusili vyprostit. Vytáhli mě celého, tedy až na mou pravou botu. Ta zůstala v bažině. Představa, že půjdu celý den jen s jednou botou, mě děsila, a tak jsem se rozhodl ji vyprostit. Požádal jsem je, ať mě chytnou za nohy a až sebou budu škubat, tak ať mě vytáhnou. No, moc se jim do toho nechtělo, vždyť jsem taky smrděl jako z bažiny vytažený. Poté, co si uvědomili, že jsem byl špinavý jen od pasu dolů a sám jsem se nabízel, že se dobrovolně zašpiním ještě od pasu nahoru, tak s tím souhlasili. Vrhnul jsem se tedy do bažiny a po několika nezdárných pokusech se mi botu povedlo vytáhnout. Večer jsem do tábora došel už relativně čistý. Bahno se oloupalo a smrad se ztratil mezi táborníky. Vlastně toho dne mnoho lidí smrdělo ještě více jak já, ale nikdo z nich neměl tak dobrou náladu. Já jsem totiž na hlavu porazil všechny mravence. Zničil jsem jejich rodnou horu, ze které se po celé tisíciletí líhnuli a dřív, či později je musí čekat jisté vyhynutí. Noční můry přestaly a sekeru, kterou jsem nazval válečnou, jsem opět zahrabal na zahradě. Rodičům jsem řekl, že ji sežral pes.