Hladový satanista

Práce ve skladech je nesmírně obohacující. Potkáte fajn lidi a vyslechnete si zajímavé a pro spisovatele často i docela inspirativní příběhy. Ne, že bych byl nějaký spisovatel s velkým S, ale dlouhé roky jsem psal množství příběhů hezky do šuplíku. Avšak jednoho dne mě nějak opustily múzy či jsem objevil seriály a na svou tvůrčí činnost jsem jaksi pozapomněl.

Čas plynul jako voda ve stoce a já, jakožto typická kancelářská krysa, jsem jednou dostal nápad začít něco dělat se svým přesezeným zadkem a očima unavenýma z dlouhého civění do monitoru. Napadlo mě, že by bylo fajn jít třeba sportovat, ale k tomu mám již od svých dětských let bytostný odpor. Nejspíše je to tím, že jsem jako malý musel dobíhat autobus, který mě měl odvážet do školy. Pak na mě vyskočila reklama jedné agentury, která za celkem pěkný peníz nabízela práci ve skladu. To mě zaujalo. Zacvičil bych si, okusil trochu toho života na venkově, a navíc bych si i něco přivydělal. Okamžitě jsem zavolal na kontakt, který byl pod inzerátem, zažádal si na dva dny volno v práci a začal se těšit. To jsem ještě nevěděl, co mě tam čeká.

***

Hned druhý den ráno mě budík probudil dříve, než jsem byl zvyklý. Chvíli jsem se převaloval v posteli a sbíral energii na to, abych zavolal do té agentury, že jsem si to rozmyslel. Pak jsem si ale vzpomněl, že tam byla nějaká pokuta za pozdní příchod, což mě postavilo na nohy.

Netrvalo to dlouho a už jsem si to pelášil rozespalým sídlištěm na metro, které mě mělo odvézt z mého drahého velkoměsta na divoký a Pražákovi často nepřátelský venkov, kde jsem si měl trochu zacvičit a zaposilovat. Na Zličíně jsem si připadal jako skautík na vandru. Všude kolem jsem slyšel podivné východní nářečí a mluvu od ostravštiny až po ruštinu, nebo co to bylo. Nerozumím prakticky ničemu jinému než pražštině.

Kolem mě se potulovala nějaká smažka. Měla špinavou červenou mikinu s kapucí, kterou měla samozřejmě hozenou přes hlavu, otrhané kalhoty a rozpadající se boty. Hrbila se a nervózně přecházela z místa na místo, jako by měla absťák po své oblíbené chemikálii k očichávání. Nijak se o své okolí nezajímala, avšak nějak mi utkvěla v paměti. Skoro jako bych už v tu dobu tušil, že tato bytost se mnou bude nějak spřízněna.

Nastoupili jsme do stejného autobusu a vyrazili do naší destinace, kterou byla malebná vesnička Dobrovíz. Cesta to byla dlouhá, což mi ale nevadilo. S nadšením jsem sledoval okolní venkovskou krajinu. Za okénkem ubíhala zlatá pole čekající na sklizení, sem tam přerušované sklady a polorozpadlými statky. Bylo to všechno tak poutavé, že jsem málem zapomněl vystoupit. Na poslední chvíli jsem vyběhl z busu a ocitl se sám s onou smažkou před halou Amazonu. Vytáhl jsem mobil a začal hledat, kde je vstup do haly, kde jsem měl domluvenou práci. Nakonec jsem zjistil, že mé kroky vedou úplně stejným směrem jako ty mého spolucestujícího. Chvíli jsem uvažoval, zdali nemá brloh někde v okolí skladniční haly, ale když zamířil i do stejných dveří jako o chvíli později já, tak jsem začal tušit, že právě s ním mě bude čekat má první směna ve skladech.

V šatnách jsme se setkali a poprvé se pozdravili. Pečlivě jsem si všechny věci uzamkl ve skříňce a vyrazil do haly. Tam se nás hned ujali stálí skladníci a nahnali nás do práce. Inu, proč by měli pracovat oni, když tu měli brigádníky, že? Chvíli jsem uvažoval, že bych též někde ukořistil nějakou tu ještěrku a nenápadně bych se mezi ně vmísil. Ale ještěrek tu bylo málo a zdálo se, že je mají spočítané, a tak jsem se musel vmísit mezi ostatní brigádníky a pustit se do vykládání beden z jakéhosi ohromného kontejneru. Již po půlhodině mě začaly bolet ruce a po další půlhodině celé tělo. Ostatní brigádníci makali jako šrouby a pokřikovali na sebe bůhvíjakým východním jazykem. Když zjistili, že jim nerozumím, tak se jejich předák rozhodl, že mě tu jejich hatmatilku naučí. Lámanou češtinou mi vysvětloval, jak se ukrajinsky řekne koště, bedna a paleta. Prostě slovíčka, se kterými se tu na světě dle jeho úsudku jistojistě neztratím. No ne, že bych se je nechtěl naučit. Určitě bych s nimi u nás v kanclu zaperlil, ale jsem hlava děravá a na jazyky jsem nikdy moc nebyl.

Když už jsem myslel, že mezi těmi ukrajinskými korbiči vypustím duši, tak si mě všiml jeden ze stálých zaměstnanců skladu a převelel mě ke brigádníkům z krajin českých. Tam bylo o poznání klidněji. Začal jsem zjišťovat, že bedny se nemusí tahat z kamionu v rukou, ale že se dají prostě položit na paletu a nechat vyvézt ještěrkou. Navíc jsem si konečně mohl trochu pokecat.

Nejstarší z brigádníků mě oslovil ještě dřív, než jsem za nimi stihl vlézt do kontejneru přistaveného u skladniční rampy. "A ty jsi kdo?"

"Pepík Papež," odpověděl jsem a vlezl za nimi do vydýchaného a pekelně zaprděného kontejneru.

"No tak to neříkej našemu satanistovi," zněla odpověď nejstaršího z brigádníků. Pohlédl na nového pracanta, a když spatřil, že neví, která bije, ještě spěšně dodal: "To je takový šílenec, co tu už pracuje druhý den. Ty jsi s ním doteď nepracoval? Má červenou mikinu, otrhané a špinavé hadry a zlomyslný pohled."

Hned mi bylo jasné, o kom mluví. Takových šílenců po světě moc neběhá, což je dobře. Rozhodl jsem se o tomto individuu zjistit více. To víte, v kanclu je někdy docela nuda a říkal jsem si, že by se hodilo znát pár pěkných příběhů ke kávě. Nemusel jsem ani ostatní brigádníky přemlouvat. Onen satanista se zdál být celkem oblíbeným tématem. No a musím uznat, že práce najednou ubíhala mnohem rychleji než předtím s Ukrajinci.

"Ten satanista je fakt tak trochu jeblej. Včera na obědě sesypával pepřenku se solničkou, a když jsme se jej zeptali, proč to dělá, tak nám vysvětloval, že tím uctívá satana," začal druhý z brigádníků, který měl nagelované blonďaté vlasy a spíše než do skladu by se hodil na nějaké molo pro modely. Pak ještě rychle dodal. "Ale pokud se k němu neotočíš zády, tak je v poho. Hele, asi je celkem i neškodnej. Včera tvrdil, že prý nesnáší násilí na zvířatech."

"Tak to prr," přeruší jej nejstarší z brigádníků. "Mně zas včera na obědě tvrdil, že by strašně rád snědl nějakého psa. A to prý nesnídá, neobědvá, nesvačí, a dokonce ani nevečeří. Tvrdí, že jí jen jednou denně, a to někdy okolo půlnoci."

"To určitě dělá nějaké ty své rituály," poznamená třetí z brigádníků, který doteď nic neříkal a pilně se věnoval rovnání beden na paletu. "To víte, jestli musí každý den o půlnoci obětovat nějakou černou slepici, tak to docela leze do peněz. Možná, že jen prostě na jídlo nemá prachy. Pokud je takový fanatik, jak se popisuje, tak má opravdu docela nákladný život."

"No a má to opravdu dost těžký, aby si vydělal nějakou tu korunku a přitom si nerozhněval toho svého čerta. Včera jsem s ním měl tu čest zametat a on se furt jen opíral o smeták a postával někde v koutě. A když jsem za ním přišel a řekl mu, že se k nám může přidat a též aspoň předstírat, že zametá, tak mi začal vysvětlovat význam slova může," pokračoval nagelovaný blonďák.

"No tak chlapi, pracujte trochu," zavolal na nás skladník projíždějící kolem na ještěrce a dodal: "Těch úkáček je méně jak vás a už vyložili tři kamiony a vy zatím ani ten jeden. Jestli sebou nehnete, tak vám sem pošlu toho klučinu, co jsme jej poslali třídit hřebíky dozadu."

To poslední znělo jako výhružka, a tak jsme se okamžitě všichni pustili do práce. Přeci jen jsme tu nechtěli mít někoho, kdo by tu z beden tvořil pentagramy na podlaze a snažil se nás všechny zahubit pro nějaké vyšší cíle. Všichni jsme se okamžitě jednohlasně shodli, že není moudré satanistu nechávat s hřebíky pracovat samotného a v zájmu zachování světa, jak jej známe, by bylo vhodné na něj dohlédnout.

Když jsme vyklidili celý kontejner, tak jsme byli poslaní za ním. Zjistili jsme, že se nemáme čeho bát. Našli jsme jej sedícího kdesi stranou, pokud možná co nejdál od přidělené práce, jak tam cosi loví pod rampou. Když jsme za ním přišli a zeptali se jej, proč nepracuje, tak na nás pohlédl naprosto nechápavým pohledem. Ani se nesnažil nám svou lenost objasňovat a místo toho se pustil do vášnivého vyprávění, že se mu povedlo najít vysušenou mrtvolu potkana. Bylo nám jej celkem líto, protože z vysušené mršiny se ani moc nenají, avšak nejstarší z brigádníků se mu hned nabídl, že by potkana mohli nechat přejet nějakým kamionem a pak mu jej osmahnout v kuchyňce na pánvičce jako palačinku.

Satanista to chvíli rozmýšlel, ale pak to odmítl. Prý že si jej tu někde schová na noční svačinku. Má v plánu tu přespat, aby ušetřil za jízdné. Přesunuli jsme se tedy ke krabicím, ze kterých jsme měli sesypávat hřebíky do velkých pytlů, a začali jsme nezávazně kecat, aby nám to co nejrychleji uteklo.

"Tomu byste nevěřili," pustil se do vyprávění satanista, aby nemusel pracovat. "Včera jsem se rozhodl, že pojedu vlakem, protože v buse se musí platit lístek a ve vlaku se dá jezdit na černo. Jsem si říkal, že tady v té díře žádní revizoři nejezdí, ale houby. Jeden mě chytnul! Ale povedlo se mi jej přemluvit, aby mi nedával pokutu. Jen teď nemám na cestu zpátky, protože po mě ten syčák chtěl, abych si aspoň u něj ten lístek koupil. No tak mě napadlo, že bych tu zkusil někde přespat a nemusel cestovat domů. Myslíte, že tu na mě nepřijdou?"

Všichni jsme škodolibě pokývali, abychom jej utvrdili v tom, že dělá něco chvályhodného. Všechny nás docela zajímalo, zdali se mu to povede. Navíc jsme chtěli vědět, zdali opravdu v noci sežere toho potkana.

Odbila dvanáctá, a tak jsme se přesunuli na oběd. Šel s námi kupodivu i satanista. Nejstarší z brigádníků se do něj hned pustil: "A ty jdeš kam?"

"No na obědovou pauzu, přece."

"Vždyť ale neobědváš, měl bys tu pracovat:" navrhnul mu brigádník.

"Ale houbelec, já a práce? To nejde dohromady. Já sem přišel vydělávat, ne pracovat. Klidně se tu budu o lopatu opírat, ale až si odpočinu."

Všechny nás zajímalo, od čeho si chce odpočinout. Ale pokud v noci musí dělat všelijaké rituály a moc nejí, tak není divu, že moc energie nemá. Sedl si k nám ke stolu a hladově nám koukal do talířů. Nikdo jsme mu nic nenabídli a sledovali jsme, zdali si aspoň dá tu směs pepře se solí, co si tu namíchal minulého dne.

Všiml jsem si, že má na ruce prsten s bílým kamenem. Nedávnou jsem i já takový prsten kupoval partnerce, dnes již snoubence, a napadlo mě, že se jej na něj zeptám.

"V žádném případě nejsem zasnouben!" naštvaně a docela hystericky se na mě rozezlil. "Ano, ty prsteny jsme si s partnerkou vyměnili, ale nic to neznamená."

Najednou nejstarší z brigádníků vyprskl smíchy a ostatní se k němu přidali. Ani já se neudržel. Satanista na nás nechápavě pohlédl a zavrtěl hlavou. Nikdo jsme moc nevěděli, proč jsme se tomu začali smát. Snad kvůli jeho přehnané reakci a absurditě celé jeho existence.

Náš objekt zájmu se uraženě vytratil ven žebrat u ostatních skladníků cigarety. Nezdálo se, že mu je někdo dal, ale po čase jsme jej viděli s cigaretou za oknem. Je možné, že se musel uchýlit ke kouření cigaret vlastních, nebo je někomu ukradl, to nevíme. Když se ale vrátil, tak si stěžoval, že na něj všichni koukali jak na vraha.

Moc jsem nechápal, proč se tomu tak divil, a zkusil jsem mu doporučit, aby si své podivně rozcuchané vlasy nechal zkrátit u kadeřníka, že by pak mohl vypadat krapet víc kultivovaně. Avšak okamžitě mi vysvětlil, že nikdy u kadeřníka nebyl a rozhodně neplánuje vyhazovat peníze takto nebetyčně nehospodárným způsobem. Navíc ještě dodal, že má strašně křivou hlavu a nechce, aby to někdo viděl. Zajímalo by mě, zdali mu nerostou rohy, ale radši jsem se neptal. Nebyl jsem si úplně jist, co bych dostal za odpověď.

Po obědové pauze, která byla samozřejmě mnohem delší, než jsme měli předepsáno, jsme se vrátili zpět k práci. Ukrajinci už mezitím pracovali jako diví a když nás spatřili, tak nám začali nadávat do lenochů a flákačů. Všichni to ignorovali, tedy až na našeho satanistu, který se s nimi hned pustil do křížku.

Nejstarší z brigádníků si jej však vzal stranou a důrazně mu vysvětlil, že většina z těch chlapíků, co tu byla, bojovala v rusko-ukrajinské válce o Donbas a dokázala by jej roztrhat holýma rukama. To jej trochu uklidnilo a pustil se s námi do práce. Všimli jsme si však, že si hned nabral plnou hrst obzvláště zrezlých hřebíků a schoval si je do kapsy. Snad v domnění, že mu to proti těm hromotlukům, kteří zažili rozbahněné zákopy a hvizd kulek, nějak pomůže.

Já osobně jsem byl docela rád, že se ono stvoření pustilo do práce a snažilo se ony korby, které jej po očku pozorovaly, nějak neprovokovat. Sem tam nás nějaká z nich přišla zkontrolovat, zdali se moc neflákáme, a pomoci nám s obzvláště těžkými bednami.

Čas se najednou začal opět vléci, a tak jsme si začali říkat, kde kdo pracujeme a čím se živíme. Chvíli jsem chtěl zamlčet, že pracuji na úřadě a představit se jako spisovatel. Tak trochu jsem i jím byl, ale jen ve svých snech. Nějak mi scházela inspirace pro další psaní. To jsem však nemohl říci o dnešním dni. Dnes jsem ji měl jako již dlouho ne a nechtěl jsem, aby mě mí spolupracovníci přesvědčili, že není vhodné tuto povídku publikovat.

Jakmile jsme měli padla, zavolal jsem do své bývalé práce a nahlásil, že dávám okamžitě výpověď. Dost se divili, ale souhlasili. Však co jiného jim zbývalo.

***

Od toho dne jsem začal chodit po brigádách a objevovat svět, který mi byl až do nedávna skryt. Monotónní a nezáživná práce v kanclu, přestože byla celkem obstojně placená a byl jsem při ní obklopen nóbl lidmi, ve mně udusila všechnu inspiraci. Avšak stačil jediný den ve skladech a najednou se ve mně opět rozhořel tvůrčí duch. Jen musím psát pod pseudonymem a na brigádách vystupuji pod nejrůznějšími přezdívkami. Sem tam si i vezmu pásku přes oko, aby mě spolupracovníci nepoznali, až budu slavný. Avšak zdá se, že mé plány vycházejí. Nejspíše je to tím, že většina brigádníků moc nečte. Nedávno se mi jeden ze spolupracovníků přiznal, že za celý život přečetl jednou knihu, a to Děti z Bullerbynu. Z toho usuzuji, že je velká šance, že se své zaručené slávy dožiju. Tedy pokud se někde sám neprokecnu nebo nenarazím na nějakého sečtělého skladníka.