Bídný král

Byl krásný den a jeden postarší muž seděl na svém záchodě. No on tam jen neseděl, ale trůnil. Trůnil tam rád a to velmi často a dlouho. Tohoto krásného dne ho ale osvítily sluneční paprsky a jemu se rozsvítilo. Uvědomil si úžasnou věc a to, že je vlastně král. Má svůj trůn, kde ho každý poslouchá a uctivě utíká před jeho majestátem. Takové zjištění mu vykouzlilo úsměv na tváři. Jen byl velmi rychle vystřídán výrazem skeptickým. Nebyl hloupý a věděl, že k vládě není potřeba jen trůn. Potřeboval by toho mnohem více. Natrhal královskou hromadu toaleťáku a vyrazil na čerstvý vzduch. Suchý záchod nebylo nutné ani splachovat, což bylo jen výhradně pro pár vyvolených. Všichni ostatní sousedi z ulice měli jen jakousi lenost nepodporující kanalizaci. Navíc jako správný král měl lidi na jeho vývoz. Řádně se protáhl a začal uskutečňovat svůj velký sen, který se mu dnes v hlavě zrodil. Každý král má území, kterému vládne a co mám já? Napadlo ho. Pak se dal do vítězného chechotu. Dokonce jej měl ohraničené i vetchým plotem z celých tří stran. Vytáhl si ztrouchnivělý špalek z bývalého kurníku a sedl si na něj. Měl svůj velký trůn. Jistě nebylo moc králů, kteří viděli jak živě celé své území a dokázali jej tak snadno spravovat. "Ještě to chce vlajku!" vzkřikl vítězoslavně muž. Klacek našel celkem rychle, ale s kusem látky to bylo těžší. Nechtěl jednobarevnou, to by bylo přeci jen moc strohé. Přišel ke koši na špinavé prádlo a šáhl do něj. Chvíli lovil, dokud nenahmatal něco použitelného. Velké bílé spoďáry. No chvíli si říkal, že je pro jejich strohost nemůže použít, pak je otočil a s jásotem zjistil, že mají velký hnědý flek ve tvaru hvězdy. Zavěsil si je tedy vedle sebe na klacek a nechal je řádně vlát ve větru. Po dlouhé dřině, která snad skoro ani není krále hodna, si sednul zpět na svůj trůn. Jenže každý řádný král musí mít své zlaté jablko. To se lehko řekne, ale zlato je drahé a na stromech neroste. Na stromech ale rostou jablka podobná. To musí stačit! Pomyslel si muž. Vrhl se k plotu, kde soused vysázel jabloně, a udělal do něj ďuru. Prostrčil jí ruku a nahmatal jedno jablko. Vytáhl ho a začal si ho prohlížet. Bylo hnědé s bílými fleky. Už ho chtěl zahodit, ale jeho bystrý intelekt mu to nedovolil. Krásně ladilo k jeho vlajce. Vrátil se zpět na svůj trůn, začal trůnit, ale hlavně, což je práce všech dobých vládců, začal přemýšlet. Musí sehnat armádu, kterou by mohl ovládnout svět. Jenže taková armáda loajálních vojáků se shání těžko. Pak si však uvědomil, že jednoho loajálního vojáka má. Zapískal a ihned se přihnal jeho věrný pes, který mu mezitím věrně ochcával botník. Chvíli trvalo, než mu vše vysvětlil. Král přeci vládne a jeho vojsko rozšiřuje území. No pochopil to až tak, když mu hodil jeho oblíbenou hračku přes sousedovic plot a tím vyslal své krvelačné vojsko do cizích končin. Pes zmizel a král se prozatím vrhnul na výběr daní. Přeci jen, války jsou drahé a někdo je financovat musí. No a kdo jiný by to měl být než král. Vrhnul se na misku svého psa a dvacet procent jejího obsahu pečlivě spořádal. Pak si spokojeně sedl zpět na špalek a očekával zprávy o svém vítězném tažení. Už už se chtěl zvednout a přepíchat kůly plotu o pár metrů dál, kde to zatím jeho vojsko ovládalo, když mu kdosi zaklepal na branku. Ozvalo se: "Je tam Stanislav Novák? Mám pro něj poštu." Muž jen ledabyle odpověděl. "Jistě jste myslel nás velectěné a chvályhodné veličenstvo Stanislava Nováka. A jedná se jistojistě o poselství a ne o dopis." "No říkejte si tomu, jak chcete, hlavně, když vám to mohu předat a frčet zas dál. Mohu dovnitř?" Muž skoro až radostně zvolal. "Jistě, jste očekáván! Vlastně jsem ani nečekal, že by se soused vzdal tak rychle." Pošťák vlezl dovnitř, chvíli se rozhlížel, zda maringotka stojící uprostřed zarostlé parcely a podivně vyhlížející individum sedící na chatrném špalku před maringotkou jsou opravdu příjemcem dopisu. Pak váhavým krokem vyrazil vpřed. "Budete se muset prokázat občankou a bude potřeba váš podpis." "Já jsem ale král, vládnu této zemi, copak to nevidíš? Já žádné občanství nepotřebuju!" Pošťák se ale nenechal jen tak odbýt. "To se musí prokázat každý, ať je to král, nebo třeba jeho sluha." "Ale já jsem král!" nedal se muž. Pošťák se dal do smíchu. "Vždyť nemáte ani korunu!" Muž se zamyslel. Vždyť má pravdu, na to úplně zapomněl. No jo, to musí vyřešit! Rozhlédl se, a protože to nebyl nějaký druhořadý král, tak se mu hned rozsvítilo. Vzal svou vlajku a nasadil si ji na hlavu. "Vidíte, teď mám dokonce na své koruně vyobrazen i znak mé říše!" Pošťák se chvíli smál, dokud závan ze spoďárů nezavál k jeho nozdrám. Pochopil, že by tu mohla být celkem švanda, přesto se mu nechtělo riskovat zdravotní potíže, které by mohly být spojeny s delším pobytem v těchto končinách. Naštěstí nemusel nic řešit a muž mu vyšel dobrovolně vstříc. "Víte co? Já vám tu občanku věnuju, vždyť mě je už vážně k ničemu." Pošťák si ji rozpačitě vzal a vyplnil potřebné údaje do přebíracích papírů. "Teď už zbývá jen podpis, pane králi. Tady to podepište." Král si vzal listinu a chvíli si ji nevěřícně prohlížel. Jenže král se nepodepisuje, ale používá pečeť, blesklo mu hlavou. Kde ji ale takhle narychlo splašit. Jeho věrný sluha a armádní velitel byl vyslán do cizích krajin, tak to bude muset vyřešit sám. Protože kluk ušatá měl za ušima, vymyslel to hnedle. Svou královskou makovicí otiskl znak království, na svých slipech znázorněný velkou hnědou skvrnou. Když to pošťák uviděl, smíchy vyprskl horu slin, na zem spadnul, načež začal brečet velmi, bo si vzpomněl, že ten dopis, bude na ústředí muset donésti. Král si nebyl jist, zda otisk je zřetelný, a tak ze své velké cnosti dal tam ještě podpis. Samozřejmě před své jméno napsal svůj velevážený titul král! Podal psaní svému poslu a vyslal ho do světa. "Nezapomeň se můj drahý synu zastavit u mého souseda. Vedu s ním krušnou a vyčerpávající válku a očekávám, že se brzo vzdá. Pokud by se chtěl vzdát, tak ať sem přileze na kolenou a možná, že mu i odpustím jeho proradnost." Pošťák se kvapně poroučel pryč a zastavil se u souseda, jak mu bylo přikázáno.