Frustrovaný archeolog

Muž otočil volantem a sešlápl plyn až na podlahu. Byl již starý, ale síly jej stále neopouštěly. Přece jen většinu svého života strávil v laboratořích a v terénu býval jen málokdy, takže jeho tělo bylo pramálo opotřebeno, ba právě naopak. On sám se cítil jako mladík, přestože zkušený a vzdělaný jako letitý knihomol. Nyní měl namířeno do obce Mezholezy u Kutné Hory, kde nějací dělníci nahlásili nález dinosauří kosti.

"Tak minule jsi mi to vyfoukl, Danieli, a nyní to já vyfouknu tobě!" pohrozil pěstí z okénka auta, ale slova utonula v rachotu jeho Škody 100. No, bylo to trochu starší auto, avšak stále ještě dokázalo jezdit. A to i přesto, že mělo krapet prorezlou nádrž na olej a muž jej musel po cestě průběžně doplňovat.

Stařec opět strhnul volant, až mu z pravého předního kola odletěla poklice a odskákala kamsi do příkopu. Projel kolem cedule s názvem obce, ale nezpomalil. Jen zesílil rádio, kde zrovna hráli Beethovena, jeho oblíbeného skladatele. Zpomalil, až když si byl jistý, že k vykopávkám dorazil jako první. Zaparkoval auto ve vjezdu na pozemek, čímž zamezil jiným archeologům, aby mu nález ukradli. Vypnul rádio a přehodil si pramen delších vlasů přes plešku a řádně si je ulízal. Přece musí u onoho nálezu vypadat jako štramák. Opustil vůz a pustil se do zuřivého pobíhání po parcele, dokud nenašel výkop po základech domu. Seskočil do něj a brzy nalezl provázkem ohraničené místo nálezu. Hbitě jej přelezl a chtivě se vrhnul k bílému předmětu uprostřed. Chvíli jej pozorně zkoumal, pak se jej dotknul a ztuhl. V ranním šeru se zdálo, že by to opravdu mohla být dinosauří kost. Dokonce i krásně chladila. Vzal štěteček, který měl za uchem, a v duchu poděkoval, že s ním celé ty roky i spí. Jinak by jej jistojistě zapomněl v autě a musel by se pro něj vrátit, což si teď nemohl dovolit. Třeba by jej mohl nějaký z jeho kolegů právě kvůli takové drobnosti předběhnout. Pustil se do oprašování, ale brzy jej nadšení přešlo. Byl to pouhopouhý šutr. Starý muž do něj naštvaně plácnul, a přestože na sobě měl oblek, tak si sedl do hlíny. Byl na dně.

Nyní mu už bylo sedmdesát osm let a několik posledních let mu kolegové více či méně nápadně naznačovali, aby odešel do důchodu. Dokonce mu říkali Starý Brontosaurus, přestože on se jako vykopávka rozhodně necítil. Stále měl svůj sen, který si vysnil ještě jako malý, ale nikdy jej nedosáhl. Chtěl, aby se o něm psalo v odborných časopisech. Chtěl umřít slavný. Jenže za celý život žádnou zkamenělinu nenašel a o slávě mohl jen snít. Upnul pohled na kus kamene trčícího ze země a v tom jej něco napadlo. Ten nápad se mu zamlouval. Seděl ještě drahnou chvíli v hlíně a probudilo jej až troubení dělníků, kteří se nemohli dostat na pozemek. Muž vstal a šel jim uvolnit průjezd.

***

Stařec stál u okna a dalekohledem sledoval hranice svého pozemku. Od chvíle, kdy našel onen kámen v podobě stehenní kosti Burianosaura, uběhlo již pět let a za tu dobu se toho hodně změnilo. Opustil práci a vyrazil do důchodu. Prodal svůj rodný dům a koupil si v obci Mezholezy u Kutné Hory velkou parcelu skoro až na hranici katastru. Zaparkoval si tu maringotku, do které se ihned nastěhoval a pustil se do realizace svých velkých plánů.

Nyní se usmíval od ucha k uchu a nespouštěl oči ze vstupní brány na pozemek. Před pár hodinami sám sebe anonymně nahlásil na zprávách TN.cz. Nebyl to zrovna prestižní kanál, ale bylo to zapotřebí. Napsal jim sáhodlouhý srdceryvný článek, že nějaký starý archeolog objevil kostru celého dinosaura a nechce se o její objev podělit se světem. Když si onen článek po sobě přečetl, na krátký okamžik si myslel, že se sám půjde udat. Naštěstí měl silného ducha a vábení odolal.

Nyní sledoval, jak mu k pozemku přicestovala celá delegace novinářů a archeologů, kteří se snažili zjistit víc. Brzy měli přijít na to, jak šeredně se zmýlili. Muž pomalu otočil spínačem, který přiváděl do plotu okolo jeho pozemku elektřinu. "Nyní je ten objev jenom můj!" zazpíval si zvesela svým chraplavým stařeckým barytonem a vyrazil ke vstupním dveřím na pozemek. Šel pomalou chůzí a čekal, až jej novináři zmerčí. Celé stádo okamžitě vyrazilo k bráně, strkajíc se, kdo u něj bude nejdříve. Muž si užíval, jak je setkání s elektřinou uzemnilo. S úsměvem šílence si vyslechl jejich nadávky a klidným hlasem pravil: "Je to Burianosaurus. Avšak je můj, nikdy se k němu nedostanete!" S těmi slovy se otočil a vyrazil zpět do své maringotky doprovázen výkřiky několika novinářů, kteří stále ještě nevěřili, že je plot nabitý elektřinou a opět se jej nevěřícně dotkli.

Stařec si spokojeně sedl před monitor a sledoval snažení novinářů a svých kolegů z oboru. Trochu litoval, že ke kamerovému sytému nepořídil ještě mikrofony. Sledoval, jak jeden z novinářů vyrazil ke kapličce vypnout elektřinu. Usmál se a otevřel si pytlík brambůrků. Spokojeně je chroupal, sleduje urputný zápas novináře s elektřinou. Napadlo jej, kdy jim docvakne, že elektřinu na pozemek táhne úplně odjinud a že má ve sklepě pod maringotkou pro jistotu schované dva záložní generátory elektřiny. Byl dobře vyzbrojen, to musel uznat. Ještě toho večera byl svědkem, jak se novináři pokusili přelézt plot s pomocí gumových karimatek. Byli však nemile překvapeni, když je při jejich konání postříkaly trysky ze závlahy a elektřina si k nim okamžitě našla cestu. V noci slyšel řev, jak některý z mužů, který se snažil pozemek obejít, spadl do díry, kterou tam před několika týdny vykopal a její otvor náležitě skryl. Jen se převrátil na druhý bok a spal dál. Jeho pomsta konečně nesla ovoce.

Druhý den jej časně z rána vzbudil amplión, který jej vybízel k vypnutí elektřiny, jinak že prý zavolají policii. Muž vstal, posnídal a šel k oknu, aby se porozhlédl po okolí. Byli všude! Bylo tu zaparkováno na dvacet aut a dvě televizní dodávky. Byl zcela obležen. Přesně tak, jak si to představoval. Nyní už jen vydržet. Sedl si k počítači a otevřel si e-mail. Snad za celý život nedostal tolik zpráv. Navíc některé byly od velmi slavných archeologů. Uvařil si kafe a pustil se do odpovídání. Přestože většina mailů byla urážlivých, našly se i takové, které si stále držely odborný vhled. Ty byly většinou od jeho kolegů. Byl to krásný pocit. Nalil si šálek černého čaje, hodil si nohy na stůl a zaposlouchal se do hlasu ampliónu.

Nyní bylo na čase pomalu odkrývat tajemství opředená okolo jeho nálezu. Vybral si několik novinářů, kteří neměli moc urážlivé poznámky, a poslal jim první fotografie z nálezu. Odpověděli téměř okamžitě. Chtěli víc fotografií, ale muž jim již žádné další neposlal. Nesměl jim odhalit všechno najednou, vždyť pak by se o něj brzy přestali zajímat.

Dny plynuly jako voda a v maringotce začalo docházet jídlo. Stařec si nadával, že si zapomněl před tím, než jej oblehli, nakoupit, ale nyní už bylo pozdě. Paparazzi měli stále menší chuť se vloupávat na jeho pozemek. Jeden v noci přelezl přes plot, udělal pár fotek napůl odkryté kostry, ale přitom šlápl do pasti na medvědy a dalo mu vážně dost práce se uprchnout ze zahrady zpátky na parkoviště. Druhý zas zapadl až po uši do jímky a smích, který ráno sklidil od kolegů, byl slyšet až v maringotce. Nejednou se pokoušeli nad místem létat s dronem, ale kdykoliv se přiblížil moc blízko, tak jej stařec sestřelil vzduchovkou. Nyní mu už nad gaučem viselo pět blyštivých trofejí, na které byl náležitě hrdý. Teprve po dvou týdnech se jim povedlo zjistit, odkud vedla elektřina na pozemek, a od té doby už nefungoval elektrický plot a některé z důmyslných pastí roztroušených po pozemku.

Jedné temné noci, kdy byl měsíc skryt za mraky, vyrazil nebojácný paparazzo až skoro ke kostem. Byl tak blízko, že hrozilo, že některou z nich odnese. Stařec jej však na poslední chvíli zmerčil na detektorech pohybu a rozhodl se použít vyšší kalibr. Tehdy odpálil jednu z náloží, které měl schované v zemi. Několik šrapnelů vetřelce zasáhlo, a přestože neutržil žádné smrtelné zranění, tak ostatní přešla chuť na další výlety na jeho pozemek. Od té chvíle mu u pozemku dnem i nocí stálo i pár policejních aut. Dokonce jej několikrát denně vyzývali, aby dům opustil a deaktivoval všechny pasti. Ovšem marně.

Uběhly tři měsíce a policie dostala povolení k zásahu. Dokonce s sebou vzala i několik pyrotechniků a pár specialistů z armády. Zásahové komando se poměrně poklidně dostalo až k maringotce. Rozrazili dveře, ale nečekal je žádný odpor. Starého archeologa našli, jak sedí u počítače. Byl mrtvý již několik dní, přesto se zdálo, že se usmívá. Na obrazovce svítily záložky s prestižními časopisy z celého světa. Na mnohých z nich se skvělo archeologovo jméno. Byl slavný! Dokonce i poté, co se zjistilo, že celá kostra byla jen jeden velký podfuk. Možná, že právě ta skutečnost, že se jednalo o podfuk, mu přinesla víc slávy, než kdyby našel kosti opravdové.