9. kapitola

Chceš-li žít, musíš zemřít a znova se probudit.

Stanuli jsme před skálou, jež nás vedla po několik dní. Dříve to snad byl jeden z mocných stalagnátů, který podpíral jeskyní klenbu. Dnes už z něj zbylo jen torzo a jen stěží jsem si dokázal vybavit, jak to tu mohlo vypadat kdysi. Měl krásně bělostnou barvu, jak na něj vítr stále nabaloval nové krůpěje sněhu. Šli jsme stále blíž, ale nikdo ho nechtěl obejít. Snad nás okouzloval svou majestátností. Stál tak sám uprostřed plání a tyčil se snad až k nebesům.

Vítr pomalu přestával dotírat na skalní stěnu a utichal. Nad námi se klenula kolmá mramorově bílá stěna. Našli jsme si místo v závětří a sedli si. Do tváře mi padaly sněhové vločky, ale už jsem je necítil. Kůži jsem měl promrzlou a třásl jsem se po celém těle. Mesis vypadal, že mu taková zima není, snad měl ještě sílu jít dál. Cesta je pro něj o hodně těžší, a ani mu nezávidím jeho kožešinu, vykoupil ji jinak. Sníh byl měkký a jeho chlad jsem už nevnímal. "Byla to fakt námaha, ještě několik dní a pojdeme tu." Začal nevrle Foldes, mezi krátkými oddechy. "Ti vlci byli už dávno jako mrtvoly a nic se na nich jíst nedalo. Opravdu si myslíte, že tu bude někdo, kdo by se s námi podělil o své jídlo a to ještě dobrovolně?" Stařec si přisedl blíže ke mně. Teprve teď jsem cítil, jak se celý třese, i když to nebylo na první pohled vidět. Chtěl jsem něco říct, už i tak jsem měl pocit, že si jen hledáme hrob a ztratili nadobro směr své cesty. "Dobrovolně nám jídlo nikdo nedá, ale ty si myslíš, že bychom o ně žádali beze zbraní?" Cítím, jak ztrácím síly, snad to bude brzy, kdy se ohřejeme. Foldes se stejně nenechal odbýt. "Ale tak, jak tak, zatím nic nemáme." Nemá cenu se hádat, vím, jak na tom jsme, ale nechci si to přiznat. Nevím, jestli bych s tou pravdou dokázal ještě jít dál. Musím se zahřát pohybem. Naštípám trochu dříví na malé třísky a zapálím je křesadlem. Pak přidám několik sušších klacíků a další nechám rozmrznout okolo ohně. "To bude ještě dlouhá cesta a ani nevíme, kolik dní už jdeme. Vím ale určitě, že to byla jedna noc, protože slunce stále nevyšlo. Mráz se dal jen na chvíli odvrátit ohněm, ale dřevo mizelo a museli jsme šetřit, jak se dalo.

Lehli jsme si kolem ohně, přitiskli se k sobě a odpočívali. Beze slov jsme rozdělili hlídky, snad z obavy, z nového setkání s vlky. Střídali jsme se na stráži a hlídali okolní rozlehlé pláně. Měl jsem hlídku až poslední a tak jsem brzy přestal spánku vzdorovat. Přehodil jsem si přes sebe plášť a zachumlal jsem se do něj. Dřív než se se stačil uvelebit, propadnul jsem snům. Je tak příjemné utéci pryč, chlad mě opouští a klidně oddechuji.

Někdo se mnou třásl. Otevřu oči a protáhnu zkřehlé tělo. Je to Foldes, ale chvilku mi trvá, než si uvědomím, kde stojí. "Jsi na řadě, zatím se tu nic neděje, ti vlci nás vyděsili tak, že stále provádíme tuhle pitomost. Možná je to pro naše bezpečí, ale už to podle mě není potřeba." "Asi jo, ale řekni to Mesisovi, ta jeho ruka mu to stále připomíná. Nejspíš na tom nebude nejlépe. " "No, ale co jsem tak hlídal a nudil se, tak jsem spatřil tamto." Hodil sněhovou koulí ke skále. Sníh všude jinde stoupá, když se blíží ke skále, ale na jednom místě klesá. "Co tam může bejt, nevíš? Už si nad tím lámu celkem dlouhou dobu hlavu." Zamžoural jsem na místo, kam dopadla sněhová koule. "Nejspíš vstup do jeskyně, můžeme se tam jít podívat." "Dobře, počkáme, až se tvůj otec vyspí a vyrazíme." Vedle nás se posadil Mesis. Měl křehký spánek a nejspíš nás slyšel, i když jsme se snažili mluvit potichu. Trochu nevrle ze sebe shodil deku a také se podíval na místo, kam předtím Foldes hodil sněhovou koulí. "Vás taky zajímá každá blbost, ale proč bychom se tam nepodívali." Vstali jsme a poté co jsme sbalili pár svých zbylých věcí, jsme vyrazili. Cesta se nám zdála prošlapaná, ale přitom zavátá. Udusaný sníh však pod malým nánosem prašanu jsme stále cítili. Snad tu často padal namrzlý sníh ze skály a udusal nám cestu.

Pěšinka směřovala ke skále. Konečně jsme se tolik nepropadali do sněhu a šlo se nám rychleji. "Jestli tu nějaká jeskyně je, tak jí sníh zavál a už ji nenajdeme." Vše bylo zaváté a ani jediná skulina nám nedávala možnost nahlédnout dovnitř. Foldes však stále přecházel sem a tam a snažil se najít aspoň nějakou známku o našem správném úsudku. Zdálo se mi, že nad tím přemýšlel dlouhou dobu a nechtěl se nechat jen tak odbýt. "Foldesi, nechme už toho, radši bych hledal něco k jídlu. Tahle cesta nikam nevede." Chvilku se zdráhal, ale nakonec se nám podvolil. V ten moment, ale pod námi zapraskal sníh a ztratil jsem rovnováhu. Pokusil jsem se zachytit sněhu okolo, ale neudržel mě. Sklouzl jsem za ostatníma do prolákliny.

Kolem se rozprostřela tma, ale tichu se přerušilo. Zvednul jsem tvář ze země a sklepám ze sebe sníh. Další sníh musel zavalit vchod a už přestalo pronikat světlo. Ze všech stran se ozývalo skřípění kovu. Nic však nevidím, jen mi sluch drásají nelidské zvuky. Tasím meč a rozmachuji se po místech, odkud se zvuky derou. Hluk se line ze všech směrů, jako by se nás snažil obklíčit. Začne utichat a ztrácet se ozvěnou v nitru hory. Uslyším za sebou něčí dech. Švihnu vystrašeně mečem za sebe. Ozve se řinčení kovů. "Chceš mě zabít!" Zařve na mě Foldes. "Co nás to tu obklopuje?" Skřípění kovu začíná ustávat. Chce to oheň, ať vidíme, jak to tu vypadá. Už jsem chtěl začít hledat Mesise, ale předběhl mě. Mesis rozhořel malý ohýnek a od něj zapálil louči. Zář osvětlila jen malou část chodby, ale dokázal jsem si zbytek představit. Kolem se ze stropu spouštěly řetězy. Byly ohromné a rez je po věky sžírala s velkou chutí, ale její síla zatím na ně nestačila. To bych si nedokázal nikdy bez ohně představit. Řetězů tu bylo bezpočet, různě se proplétaly a zase větvily. Ze stropu se snášel prach, který odpadl z řetězů. Rez zbarvila sníh do ruda, jako by to byla něčí krev. "A jsme pěkně v kaši. Jak se dostaneme pryč? Po tom sněhu nahoru nevylezeme." "Tak, jsme se sem dostali Foldesi, ale jak odtud. Je to hezký hrob, ale zatím po něm netoužím." "Musí taky vést cesta pryč, snad si nemyslíš, že ty řetězy tu narostly samy." "Liasi, tady máš louči, teď už s tím stejně nic nenaděláme. Vezmu si pochodeň a vyrazíme do nitra hory.

Chodba se větví a brzy ztrácím přehled, kudy jsem šel. Je to zvláštní pocit, nohy se mi neboří ve sněhu, jako dříve a netlumí chůzi. Louče začíná dohasínat, ale přeci jen vidím. Možná, že i zřetelněji než dříve. Pochodeň uhasla, ale matné světlo se odráží od mokrých stěn a vyznačuje chodbu. Pokračuji stále dál, hlouběji do útrob následován přáteli. Začínám si uvědomovat barvu světla. Je modrá a s každým krokem sílí. Ozařuje prostor kolem mě a řetězy, jež se ještě stále houpaly, mi byly odhaleny v celé kráse. Mizely ve výšinách a ztrácely se z mého dohledu. Byly propletené skálou jako by tu byly od nepaměti. Stačí jim jen slabý pohyb a rozezní se skřípavá píseň, jež nemá konce. Přede mnou se otevře rozlehlé prostranství, které lemuje modrý plamen. Ozařoval skoro celý jeskyní prosto, ale jeho záře nedolehla k jeskyní klenbě. Vykročím blíže ke světlu. Připadá mi, že se prostor nade mnou chvěje. Strnu na místě a chvíli mhouřím očima. Nebylo pochyb, jsou to netopýři v neskutečných počtech. Snad se zrodili z plamenů ohně, či zde přežívají jiným zázrakem. Je jich tolik, že je nedokážu ani spočítat a přitom tvoří jednu velkou masu připomínající jediného živočicha. Najednou si uvědomím, že vedle mě už nikdo nestojí. Foldes zmizel a Mesis sedí opřen o skálu a odpočívá. V protějším rohu se něco mihlo. Trhnu sebou a spatřím, jak k zemi spadne mrtvý netopýr, jako by jej přeťala neviditelná čepel. Následoval ho další a další, jenže netrvalo dlouho a strhla se vlna všech tvorů, kteří byly vyrušeni ze spánku. Lehnu si na zem a nad hlavou mi prolítá černý mrak. Na okamžik pootočím hlavu a mohu spatřit množství malých tělíček s blanitými křídly. Cítím, jak se někteří zachytávají o mé oblečení a zuřivě se snaží vyprostit. Okamžitě sklopím zrak a rukama si chráním hlavu. Se zatnutými svaly čekám, až se vše uklidní. Hluk ustane a mohu jen vidět, jak poslední vylétají jednou z chodeb pryč. Vstanu a prohlížím si škrábance na zádech, naštěstí mi jen potrhali plášť a hlouběji za masem se dostat nechtěli. Proč tak zničehonic se probudili a vyletěli ven? Rozhlédnu se a spatřím, jak kousek ode mě se hromadili mrtví netopýři. Ti, kteří při svém chaotickém odletu narazili do řetězů a pochroumali si křídla teď Foldes dorážel. Už vím, proč padali mrtví na zem. Konečně jsme měli jídlo. Rozdělali jsme oheň a usedli okolo. Hltavě jsme snědli šťavnaté sousta a odpočinuli si.

Cítím, že jsem v bezpečí. Modré světlo, které jsem si nemohl tak dlouhou dobu dopřát a plné žaludky, mě ukolébaly ke spánku. Mrazivý vítr tu nevál a místo něj tu bylo teplo. Chtěl bych tu zůstat navěky.

Když se probudím, ostatní ještě spí. Pustím se do přípravy dalšího jídla. S energií, kterou jsem ve spánku získal, přišla i touha jít dál. Vzal jsem jednoho z netopýrů a začal ho stahovat z kůže. "Tak, co na to říkáš Liasi, byla to chyba se sem dostat?" Jednou to Foldes musel říct a snad jsem i na to čekal. Usmál jsem se na náznak přitakání a snažil jsem se už jen myslet na přípravu masa. Jakmile bylo maso hotové, napíchnul jsem ho a začal opékat na ohni. Mesis se mezitím také probudil a přisednul si blíže k ohni. Sním jen malou část masa a zbytek přenechám Mesisovi. Flodes mezitím stahoval další z netopýrů a radostně si při tom prozpěvoval. Neměl jsem chuť poslouchat, jak se mu povedl dnešní lov a vyrazil jsem se podívat po okolí.

Bylo tu větší světlo než venku a mohl jsem si detailně prozkoumat malé záseky krumpáčů. Jeskyně musela být rozšířena a kamenická práce byla nejvíce patrná u chodby, kterou dříve vyletěli netopýři. Kudy se odsud dostaneme, když je východ zavalený? Musí tu vést ještě jiná cesta ven, ale kudy. Vítr tu nefoukal a snad všemi směry vedou chodby pryč z tohohle místa. Jakou tedy máme jít. Uslyšel jsem Foldese, který se za mě nenápadně přikradl. "Ti netopýři to tu nejspíše znají a ví, kam vane vzduch. To je naše šance." utrousil a pustil se s chutí do jídla. Prudce jsem se otočil. "Řekl ti už někdo, že se chováš jako stín?" Vyznělo to jako kompliment a Foldes se dal do smíchu. "Na dej si trochu masa, všechno to nevezmeme s sebou. Nemohl jsem odmítnout, už jsem si zvykl, že musím brát, co mi ostatní nabídnou, jinak bych už dávno umíral někde na pohřebišti. Prohlížel jsem si monumentální skály okolo. Byly samá skulina a připadaly mi jako tisíce očí. Něco mě však zaujalo a přitáhlo mojí pozornost. Naproti mně byly skalní dutiny zazděny a porůznu poupravován jejich tvar. Proč by tu někdo opravoval skálu uprostřed hory? Nedalo mi to pokoj a musel jsem se tam podívat. Přepadl mě však strach, a tak jsem zavolal ostatní a vyrazili jsme prohlédnout podivně opravovanou chodbu. Prošli jsme krátkým tunelem a spočinuli v jiné jeskyni. Reliéf byl často dost členitý a tak jsme se rozdělili.

Obešel jsem jeden z vystouplých kamenů a otevřel se mi pohled na podivuhodnou stavbu. Světlo zde se odráželo od mokrých stěn a ozařovalo prostranství přede mnou. Zavolal jsem Foldese a Mesise a dál jsme už šli zase pospolu. Spatřili jsme několik reliéfů vystupujících z podkladu a mosazné sochy nadlidské velikosti, které na ně poukazovali bezprstými rukami. Když jsme přišli blíž, spatřili jsme několik štítů vytesaných do skály. Na nich dlouhé roky bledly fresky podivného příběhu. Vylezli jsme na několik blízkých kamenů a z výšky si prohlíželi příběh, při kterém nám vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Příběh neměl začátek ani konec, ale přesto dával tak trochu smysl. "Foldesi, rozumíš tomu? Na prvním štítu je obraz muže v černém hávu. Je dosti mladý, ale obličej smyla voda a freska je jinak nečitelná." Foldes jen tiše odpověděl. "To je strážce podsvětí a zbylé obrazy ukazují, jak jeho vláda pominula. Muselo to být před tisíci lety, možná ještě déle. Dál tu vidím jak jeden člověk, drží dvě pochodně, na jedné hoří modrý oheň a na druhé oheň bílý. Červený a poslední štít ukazuje, kde žije. Vzpomeň si na místo, na kterém jsme byli, místo kde rostlo tolik rudých křišťálů. Možná, že to je on, kdo ho uzavřel do té podzemní kobky. To měl být jeho hrob po všechny časy, ale nejspíš se tak nestalo. Připadá mi, jako by ten příběh byl nedokončený, ten kdo jej zhotovil, chtěl ještě pokračovat, ale není tu místo, kam by mohl dál kreslit." Mesis poodešel o několik kroků dál a zmizel nám z očí. "Myslím, že to pokračuje dál, ale zářezy jsou dost ostré. To musel udělat někdo v blízké minulosti." Sem už však světlo nedopadalo, jako by v tom bránil neviditelný stín. "Máš ještě nějaké dřevo Mesisi, chtělo by to pochodeň." Mesis vytáhl z brašny několik větví, jež jsme sušili, než jsme šli spát. Vytáhl nůž a jednu z větývek si nařezal na úzké nitky, ty načechral a položil do štěrku, který nahmatal. Potom vytáhl dva křemeny a začal křesat. Přišel jsem k němu a pomohl mu oheň rozdělat. Pak přiložil zbylé větve a plamen se na ně rozšířil. Utrhl jsem kus své látky a vytvořili jsme pochodeň. Pak jsem přišel, ke zdi a Foldes dál vypravoval co se dělo. "Rimurias probudil k životu strážce tím, že mu dal část svého srdce. Na oplátku on dal část svého srdce. Pak jednomu člověku, nejspíš tomu, který ho dříve zničil, stvořil nejhorší možný osud, který dovedl. Zavřel ho do ocelové klece a probodal ho řetězy, které z něj měli vysávat život a přitom ho nechat žít. Na úzké hranici mezi životem a smrtí má žít tak dlouho jako strážce musel být v šílených strastech uzavřen před světem. Svět má na něj zapomenout a on se ho musí navždy bát a stranit. Těsně před svou smrtí se podvolí a požádá strážce o prominutí." Prohlíželi jsme si krvavé obrázky. Autor použil jen jednu barvu a to rudou. Ostatní nebyly potřeba. Něco mi to ale připomínalo. Ikona vysokého oblouku pod jedním z posledních obrazů měla nejspíš něco znázorňovat. Ale co? Sedl jsem si a prohlížel si celý příběh stále dokola, dokud nám nezhasla pochodeň. To místo na kterém jsme stáli, musela být kdysi svatyně, ale čas z ní udělal jen holou skálu, proč tu jsou ale všude ty řetězy? Několik soch, které nezrezivěli, tu zůstali a dohlíželi na fresky, jež se už začaly také rozpadat. Čas je neúprosný a nehledá výjimky. V hlavě mi utkvěl obraz, kdy dvě ruce vyrůstající ze země drtili klec s bytostí uvnitř. Celé tělo měl samou ránu a probodané řetězy, které jsem už jednou viděl. Byly to ty, které mě dostaly na tento svět. Dokázali ze mě vysát všechnu síly a vtáhli mě do nicoty a temnoty. "No nemůžem tu truchlit pro někoho, koho neznáme. Tak poďme dál, přeci jenom máme před sebou ještě dlouhou cestu." Promluvil Mesis a probudil mě z přemítání. "Doufejme, že tak neskončíme a to myslím, je to jediné, čeho bychom se měli obávat." Měl pravdu, slezl jsem z kamene, na který jsem se předtím posadil a vrátil jsem se dolů na rovinku. Následoval mě otec a Foldes se mezitím ujmul vedení a vedl nás zpět. Oheň jsme našli, jak dohasíná. Posbírali jsme zbylé dříví a několik málo netopýrů jako zásoby na další cestu. Vyrazili jsme na další cestu, někam do hloubi hory. Šli jsme chodbou, kterou nám vybrali netopýři. Orientovali jsme se pomocí trusu, který nám dosahoval až po kotníky.

Byl všude a udržoval nám nohy v jakémsi teple. Cesta byla v mírném stoupání, takže jsem si toho zprvu nevšímal. Po cestě jsme několikrát ulehli a usnuli, jedli jsme zbylé netopýry, ale díky Foldesově zručnosti jsme stále měli co jíst. Před námi se jeskyně rozevřela, takže jsme ztratili pojem o prostoru. Zastavili jsme, sehnul jsem se a vzal jsem do rukou netopýří trus. Rozpřáhl jsem se a hodil ho před sebe. Zvuk se neozval a tak jsem vše ještě jednou opakoval, ale se stejným efektem. Před námi musela být jakási propast. Chvilku jsem přemýšlel jak zjistit další bezpečnou cestu, ale nic mě nenapadalo. Najednou nás ovanul vzduch zatuchliny. Museli jsme zahnout do postranní chodby. Pomocí meče jsme pomalu postupovali podél skály a zmizeli v jedné ze skalních štěrbin. Když jsem ohmatával cestu, pocítil jsem dvě věci, vodu a schody vysekané do skály. Začal jsem stoupat, abych udělal místo pro ostatní. Kluzké schody mi dávaly zabrat a prameny vody stékající po zdech ji promáčely a vymílaly v ní malé cestičky, za které jsme se mohli přidržovat. Schody byly vysoké a úzké, takže jsme si na ně nemohli lehnout a odpočívat. Tam, kde bychom normálně spali, jsme museli jít stále dál a nemohli se dlouho zastavovat. Jediná možnost odpočinku byla v nedohlednu a svaly mi cukali v nesnesitelných křečích. Padala na mě únava a oči se mi klížily. Stále jsem však lezl dál. Když jsem se zastavil, tak jsem si mohl jen sednout a nohama i rukama jsem musel být zapřený. Má fantazie mi ukazovala kluzkou skluzavku do záhuby. Navíc jsem věděl, že pokud ztratím sílu, vezmu s sebou do záhuby i své přátele. Proto jsme odpočívali jen zřídka a brzy jsme zas vstali a malátným krokem vyrazili dál.

Konečně jsem uviděl světlo. Bylo to v okamžiku, kdy jsem už ztrácel sílu jít dál a jen díky pobízení druhů jsem lezl stále dál. Vyrazil jsem, co nejrychleji jsem mohl a v mysli mi jsem nevnímal nic jiného než jen touhu po světle a odpočinku. Spánek mi chyběl, jako sůl a snil jsem o něm jako o svém největším snu. V patách mi byly kroky otce a Foldese. Jakmile jsem vylezl ven, udělal jsem pár vrávoravých kroků, zhroutil se a usnul.

Probudil jsem se úplně zkoprnělý, bolely mě všechny svaly, musel jsem usnout vyčerpáním. Štěrk mě uchránil od vlhkosti a chladu. Vstal jsem a rozhlížel se okolo sebe. Foldes s Mesisem spali kousek od otvoru, kterým jsme se sem dostali. Jeskyně, ve které jsme se nacházeli, nás kryla proti nepřízni počasí. Vyšel jsem z jejího úkrytu a podíval se po pláni. Nebylo pochyb, dostali jsme se na vrchol hory. Mojí pozornost však upoutala podivná stavba na obzoru. Připadalo mi, jako bych jí snad už viděl. Plameny hořící v dlaních obrovitých kamenných rukou ozařovaly náhorní plošinu bílým světlem. Byla to zatím největší stavba, kterou jsem kdy viděl. Kameny byly vlhké a popraskané a přesto vypadaly jako by byly z jediného kusu. Spadly ze mě poslední zbytky únavy. Vešel zpátky do jeskyně a vzbudil ostatní. Najedli jsme se a přitom jsem jim pověděl o všem, co jsem spatřil. Na Mefisovi jsem poznal značnou únavu, ale souhlasil s další cestou. Vstali jsme a vyrazili ke stavbě. Když jsme vykročili ze závětří jeskyně, tak se znatelně ochladilo. Nohy se nám začaly bořit ve sněhu, ale přesto jsem byl rád, protože jsem už viděl. Přišli jsme blíž, ale neviděli jsme žádné spáry. Stíny prstů vrhané světlem do údolí byly protáhlé a děsivé. Přitom je stavba vrhala tolika směry a připadalo mi, jako by ukazovala, kam až sahá jejich moc. Začal jsem si všímat ohně hořícího v dlaních, byl stejný jako ten, který jsem viděl poprvé. I když mi připadal bouřlivější, jakoby s něčím bojoval. Naštěstí se tetelil jen kolem prstů a nechával nám volný průchod na pláň schoulenou mezi dlaněmi. Přicházeli jsme stále blíž a uviděli jsme zblízka klec, jež nepohltil sníh. Jakmile jsme udělili první kroky na nezasněžené prostranství, zdálo se, že nás oheň zpozoroval a začal uhasínat. Vyrazil jsem pomalu k zvláštnímu vězení, jež bylo z masivních ocelových sloupů nepoškozených časem. Oheň skoro uhasl a jen malé plaménky se uchytili na loučích zabodaných do prstů mohutné stavby. Klec uprostřed se zdála malá, ale bezpečná. Každým krokem ve mně vzrůstalo napětí. Bylo to jako na těch obrazech v chrámu. Představoval jsem si pomník, který tam bude ležet. Nikdo nemůže žít tak dlouho a to ani tady. Ty kresby, které jsem viděl, musely být staré několik desítek generací. Čím jsme byli blíž, tím jsme víc rozpoznávali siluetu postavy a zkoprněli jsme na místě. Opustil jsem otce a vyrazil k němu. Chvíli jsem vyčkával, co se bude dít, ale silueta se ani nepohnula. Nabyl jsem přesvědčení, že dotyčný je mrtvý. Vyrazil jsem pomalými kroky blíže ke zvláštnímu hrobu přede mnou. Po několika krocích jsem strnul strachem na místě. Z klece se ozvalo tichým chraplavým hlasem. "Budu žít věčně, nikdy nepropadnu smrti. Sebral jsi mi všechno, zrak, svobodu, ale život ti nedám. Mám ještě mnoho sil vzdorovat tvému nátlaku. Možná jsi králem tohohle světa, ale nejsi mým králem. Nikdy se nevzdám." Ani jsem se nepohnul, ale i on zůstal na místě a ani hlavu neotočil mým směrem. Uvědomil jsem si, že mluví jen k sobě, aby si dodal odvahu. Jak dlouho tu takhle může žít? Udělal jsem několik kroků blíž a spatřil celé jeho tělo. Byl probodán černými řetězy, které se ho snažily vtáhnout do hlubin zapomnění. Byl více mrtvý než živý, měl už jen kosti potažené kůží a odolával jen silou vůle. Místo očí měl důlky, ze kterých mu neustále tekla krev. Kolem boku měl obvázanou starou polorozpadlou pytlovinu. Pořád dokola opakoval to samé a možná jen díky tomu stále odolával. Vzpomněl jsem si na tu nesnesitelnou bolest, kterou jsem cítil, když mě strážce podsvětí poslal sem. Musel pořád cítit šílenou bolest a nemohl umřít, jak prorokovaly fresky ve svatyni. Tady byl dokonce strach cítit i ve vzduchu a moc strážce podsvětí zde byla obrovská. Udělal jsem soucitně několik kroků blíže k němu. Muž mě však zmerčil, přestal si něco pro sebe mumlat a vzpřímil se. Bylo v něm mnoho odporu a síly, které jsem si do teď nevšiml. "Kdo jsi, Přišel sis pro moji odpověď? Nechci mít s tebou nic společnýho, slibuj si, co chceš, ale pokud mi něco sebereš tak si to nech! Nechci už zrak, který jsi mi sebral ani jiné věci, které tak horečně slibuješ! Svět pro mě umřel a já umřel pro něj, už nikdy se zpět nevrátím." Síla v jeho hlase mě ohromila, nezlomný duch jej stále vzpouzel k novému odporu. Začal jsem ho v srdci obdivovat. Chtěl jsem říct něco na útěchu, ale slova my zmrzly na rtech. Bylo by to k ničemu, přede mnou stál někdo kdo se bál umřít i žít. Tohle byl život vyvrhele společnosti, který se bál lidí. V tichu, které nastalo, jsem se začal cítit trapně, ale naštěstí moc dlouho netrvalo. "Přišel ses na mě jen dívat? Na mé utrpení, na to co jsi vytvořil a smát se? Boj o můj život jsi vyhrál, ale nevyhrál jsi boj o duši a ten nikdy nevyhraješ." Jeho jízlivý smích se rozléhal po okolí. Chtěl jsem mu od těch strašlivých muk pomoci, ale on nejspíše už ani nechtěl. Jeho osudem je navždy odolávat smrti. Jak moc ho musela poznamenat samota a bolest, kterou prožil. Myšlenky se mi honili hlavou a nepřestali na mě dotírat, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Smích ustal a po několika dlouhých nadechnutích se na mě zadíval, i když mě neviděl. Hlas měl tak tichý, že jsem mu sotva rozuměl. "Ty nejsi strážce podsvětí, nelibuješ si v zoufalství druhých. Kdo teda jsi? A kdo jsou ti, co stojí za tebou? Tady v té temnotě dlouho už nikdo nepobýval. Svět je teď malý a tohle místo do něj už dávno nepatří." Znova se několikrát nadechl jako by hledal novou sílu. Cítil jsem malou úlevu, byl tu někdo další, někdo jako já kdo se vzepřel strážci podsvětí. Možná za to trpěl, ale odolával až do posledních chvil. S obtížemi jsem prolomil ticho. "Mé jméno je Lias, odmítl jsem strážcovi sliby a stal se padlým válečníkem. Poté jsem zde našel otce a přítele Foldese, ale rozumím ti, taky jsem byl dlouhou dobu sám." Najednou mě přerušil zvýšeným hlasem. "Ty nevíš co je samota, nevíš co je bezmoc! Může se ti to teď zdát jakkoli beznadějné, ale jednou přijdou časy, kdy mě pochopíš. Víš, jak jsem přežil ty časy v odloučení? Stále dokola jsem si říkal, že to pořád není strašné, to teprve přijde. Časem se to vyplňovalo a já si stále říkal to samé. Možná to teď už nemá význam, ale nikdy nechci prohrát. Možná máš rodinu, ať už živou, či tady v podsvětí. To já už ztratil nadobro." Nezdálo se, že by mu to přišlo líto, smířil se s tím a měl jsem pocit, že to zní spíše vychloubačně. Tentokrát se starý muž uvolnil, jeho obličej, ale zůstal nadále sevřený dílem přemáhání bolesti. "Víš, jak mě strážce porazil? Odešel jsem do hor se svou rodinou, aby můj syn byl v bezpečí. Vystavil jsem kapli a každý den jsem ji zdokonaloval. Vyobrazil jsem celý svůj život na freskách, pak přišel strážce. To on mi zabil ženu a syna, před mýma očima. Mohl jsem si vybrat mezi slepotou a synem. Když se bojíš, strážce získá sílu, o které si ti může jen zdát. Oslepl jsem a syn stejně skončil svázán někde v této hoře těmi prokletými řetězy. Nakonec jsem skončil v tomto vězení, které se stalo mým prokletím. Svět se stal naprosto temným a já v té temnotě už bloudím tak dlouho..." Odmlčel se a povzdechl si. Na několik okamžiků zavládlo naprosté ticho. Mlhavé světlo z loučí kolem házelo kmitající stíny do všech stran. Hra stínů po chvíli uchvátila mou pozornost. Připadalo mi, jako by se starý muž díval na stíny se stejnou oblibou jako já. Trochu mě to znervózňovalo. Nejspíš vycítil mé pochyby a znovu promluvil. "Můžeš přijít o oči, ale o zrak, který máš v srdci, nikdy nepřijdeš. Dokážu si to krásně představit a s časem se má představa stala pro mě skutečností. Mám z nich stejnou radost jako ty." Kolik dní, let, možná že i století zde stařec přežívá. Tady v tomto světě stáří nic neznamenalo, to jsem pochopil, ještě když jsem putoval se Starcem. Vždyť podle, kreseb zabil strážce, tak jak se mu mohl pomstít? Mesis se posadil na zem a tak jsem ho následoval. Nemusel jsem dlouho čekat a navázal s ním rozhovor, je pravda že mu z nás asi nejvíc rozuměl. "Celá hora je protkaná řetězy, to je práce, kterou jsi udělal ty, či strážce?" Zasmál se, jenže bylo vidět, že je to nucený smích. "Samozřejmě, že on a některé z nich končí tady ve mně." Řetězy mu procházely tělem a při každém zoufalém pohybu z něj vytrhávaly kousky masa. Razily si cestu z půdy a končily v mřížoví klece, kde se postupně zapouštěly. Byla to opravdu mistrovská práce. Ještě před chvilkou jsem ji obdivoval, ale až teď mi došla podstata. Ještě v živé paměti jsem měl, jak ze mě vytahují sílu a život. "Nedokážu si představit, jak někdo dokáže tak dlouhou dobu odporovat smrti." Zašeptal jsem. Neznámý mě však slyšel. "Povím ti to, stačí se přestat bát smrti. Pak už strážce nemá moc jak tě zničit. Poté, co jsem na to přišel, mě strážce přestal navštěvovat, snad se mě začal bát, vážně nevím. Od té dob tu jsem sám a vlastně jsem se s tím už smířil." Odmlčel se a na pláni se rozhostilo ticho. Brzy jej však porušil Mesis. "Chceme zabít Rimurriase, to on za tebou poslal strážce, aby tě tu uzavřel." "Toho neznám a strážce nikdy nemůže být někým spoután. Byl jsem snad jediný člověk, kterému se to jednou povedlo, ale to bylo už dávno. To za mnou stál modrý a bílý plamen ruku v ruce. Když se mi přišel pomstít, smál se a vysvětloval mi, že jsem mu otevřel oči, snad se spojil s bílým plamenem a podepsal s ním pro mě nepochopitelnou smlouvu. Vychvaloval si své počínání a smál se mé důvěře. Tehdy s ním bylo deset neviditelných bojovníků, byli to největší válečníci všech dob a neměl jsem šanci se jim ubránit. Mojí ženu mi před očima podřízli a syna spoutal strážce. Zbytek příběhu už víte, takže můžete sprovodit nějakého Rimurriase, ale pravda je hlouběji a to ve spárech strážce." Udiveně jsme na něj koukali a snažili se porozumět slovům. "Rimurrias sám sjednotil podsvětí a velkou část říše živých, není to někdo, kdo by se nechal ovládat." "Proč by se mi tedy o něm ani nezmínil, když mě potkal a vychloubal se spojenectvím s bílým plamenem?" Na to se otec zvedl ze země, otrok nerad mluví o činech svého pána, protože jeho jsou pak nicotné a nedůležité. Vykročil k němu a tasil meč. "Otevřu ti cestu ke svobodě, snad najdeš nový život." V tom se začal stařec vzpínat, jako by měl přijít o život. "Né, prosím, chci tu zůstat, už nechci nikdy poznat svět na těmito mřížemi! Když odtud odejdu tak umřu, tohle je můj svět!" Na tváři mu vyvstaly hluboké vrásky, které v něm vyobrazili grimasu šílenství a strachu. Trhavě se rozhlížel okolo sebe, jako by na něj něco začalo dorážet. Pochopili jsme, je už plně smířen se svým životem a nechce už nic měnit. "Dřív se mě tyto řetězy pokoušely zabít, ale teď už mi jen dávají novou sílu žít, když je přetrháte, bude s nimi přetržen i malá naděje, který mě udržuje naživu. Jděte tam, odkud jste přišli." Udiveně jsem na něj pohlédl, najednou se změnil. Pocítil jsem strach, začal se všude kolem zhmotňovat a ovládat nás. Nemůžu dýchat, uvědomil jsem si, co se to děje? Najednou stařec zašeptal. Jde sem, on strážce! "Tak přeci si na mě vzpomněl. Vítej, ty tisíckrát prokletý bastarde!" Neznámý se dal do šíleného smíchu, až mi začali vstávat vlasy na hlavě. Pochopil jsem, musíme co nejrychleji zmizet. Popadl jsem dech a rozběhl jsem se zpátky k jeskyni, kterou jsme sem přišli. Foldes však za mnou zavolal, ohlídl jsem se a spatřil jsem, jak se skála začala halit do černé mlhy. Temnota se začala linout i z jeskyně, kterou jsme sem přišli, zastavil jsem se a hledal jsem jinou cestu. Tam, rychle k tomu srázu, je tam místo, kde se dá schovat." Rozeběhli jsme se tam, spatřili jsme stezku, úzkou jeden sáh, obtáčející horu a končící za jejím ohybem. Nezbylo nám než se vydat bez rozmyslu touto cestou. Foldes vyrazil první a vedl Mesise, já jsem zůstal vzadu. Otočil jsem se a spatřil strážce. Ten si mě však nevšímal. Smál se svým ohavným smíchem. "Tak jsi na mě přeci jen nezapomněl," uchechtl se. "To je teda dobře, protože ti přináším nové zprávy, které ti udělají radost." Nechtěl jsem je radši znát a slezl jsem za ostatníma, v zádech mi zněl odporný smích, což mě nutilo ke spěchu. Nevnímal jsem nic jiného než šlápoty ve sněhu před sebou a to jak sníh šustí. Už nikdy nechci slyšet jeho hlas a on mě stále znova a znova vyhledává. Nezastavoval jsem se a našlapoval do stop, jež tu zanechali mí druzi. V hlavě mi zněla strážcova mrazivá slova, snažím se je nevnímat, ale stále mi znějí v hlavě. Cesta se prudce svažovala, a i když vypadala bezpečně, nepřestávaly se mi třást kolena. Brzy jsem uviděl před sebou své druhy a dohnal je. Dál už jsme šli tiše doprovázeni mrazivým hlasem z vrcholu. Snažil jsem se našlapovat tiše, protože jsem se bál, že by mě mohl slyšet. Najednou se hora otřásla, jako by ožila. Z vrcholu hřměl bouřlivý smích a bolestné výkřiky, jež neměly konce. Přitisknul jsem se ke stěně a zapřel se, abych nespadnul. Před námi vystupoval jeden z řetězů. Vytratila se z něj rez a získává krásný lesk. Najednou s sebou začal zmítat a zmizel v útrobách hory. Přidržoval jsem se skály a snažil jsem se nekoukat do propasti pode mnou. Rukama jsem šmátral okolo sebe a snažil se chytit nějakého výčnělku. Vše najednou ustalo a po malé odmlce se přestala chvět i celá hora. Vyrazili jsme dál, jenže už nejistým krokem, jako bychom očekávali další otřesy. Strážcova slova se už vracela k naším uším jen jako ozvěna a přestali jsme tak bouřlivě cítit jeho přítomnost.

Došli jsme hlouběji o několik pater a naskytl se nám pohled do rozsáhlé jeskyně, mohli jsme jí vidět, když jsme sem přicházeli. Dřív pro mě nebyla důležitá, byla to jen černá skvrna na mramorovém sloupu. Vkročili jsme do jejího nitra a brzy si všimnuli netopýřího trusu. "Je to ta samá cesta, po které jsme tak dlouho šli ven a mysleli si, že nás zachrání. Aspoň že víme, že je slepá, ale můžeme tu však přenocovat a vyrazit dál až si odpočinem." Musím souhlasit. Lehneme si a odpočineme si, netrvalo to dlouho a usnul jsem. Přepadla mě bezesná noc, nevím, jak dlouho jsem spal, ale když mě Foldes probudil, bylo vše přichystané k další cestě. Zjistil jsem, že s Mesisem mezitím ulovili několik dalších netopýrů a tím jsme získali nové jídlo. Najedl jsem se a napil vody, jež nachytali z několika potůčků, které si razili cestu horou, a po otřesech tekly silnými proudy. Vstal jsem a oprášil se. Dostal jsem tucet netopýrů svázaných za nohy a přehodil si je přes rameno. "Tak teda vyrazíme, zavelel Foldes a ujmul se vedení. Mesis ho následoval a na mě znova zůstalo poslední místo. Cesta byla příkrá a nutila nás jít pomalu. Obzor se měnil a nám přišlo, že jsme pořád na tom samém místě. Někdy jsme však moc neviděli, to hlavně, když měsíc byl schován za skalní stěnou a místy, kde byla stezka rozšířená, jsme odpočívali.