8. kapitola

Stíny padnou do míst, které chceme nechat ostatním skryty, ty se pak změní k nepoznání.

Vítr se změnil ve vichřici a jen stěží jsme mohli jít dál. Uviděli jsme jeskyni, která se krčila pod ledovým příkrovem. Museli jsme se už zastavit. Únava si vybrala svou daň. Když jsme do ní vešli, ucítili jsme štiplavý zápach tlejícího masa. Linul se ze všech koutů a vše jím bylo nasáknuto. Nebylo však na výběr a museli jsme se schovat. Vichřice stále sílila a její mrazivé prsty nás drtily. Tasili jsme meče a mlčky jsme postupovali do jejích útrob. Pod nohama nám praskaly kosti a ze stropu vysely pavučiny, které bránily ve výhledu. Uviděl jsem kostru, která byla stejně velká, jak ta zrůda, kterou jsem potkal ve městě Dolufis. Přeběhl mi mráz po zádech. Co v tomto doupěti může žít, že se živí něčím tak obrovským. Chodba se strmě svažovala někam do hlubin. Objevili jsme malý rovný plácek, na kterém jsme se posadili. Nedůvěřivě jsme se rozhlíželi po okolí a hledali známky přítomnosti někoho jiného. Jen Mesis seděl v klidu. "Zatím tu nikdo není a nejspíš ani nepřijde. Myslím, že teď už se nemusíme bát ani pronásledovatelů, ti už nás nikdy nenajdou." Pak se podíval na mnicha, který se k nám přidal teprve nedávno. "Konečně jsme se zastavili a máme trochu času nazbyt." oddechl si. Já se jmenuju Mesis, tohle je Foldes a můj syn Lias. Chtěli jsme získat radu od kněží, kteří žili v onom chrámu, ze kterého jsme teď uprchli. Řekl bys nám aspoň, jak se jmenuješ a také jak jste uprchli před Rimurriasem z chrámu?" Mnicha očividně povzbudila poznámka, že jsme se chtěli v chrámu zeptat na radu a dal se do vyprávění. "Říkejte mi Umnar, to je jméno které mi dali kněží, když jsem u nich vyrůstal. Chrám pro mě byl vším a musel jsem se tam vrátit, chtěl jsem tam zemřít, ale pochopil jsem, že to není cíl mé pouti. Jsem rád, že mohu znovu vyrazit dál. Je tu něco co bych chtěl ještě spatřit. Ale první vám řeknu co se tu dělo." Posadil se mezi nás a napil se několika doušky z čutory.

"Když Rimurrias srovnal se zemí města v okolí a nechal zničit všechny chrámy, jeden chrám přece jen nechal. Tvrdí se, že pod tímto chrámem bylo skryto něco opravdu mocného. Když to Rimurrias uviděl, stala se z něj nemyslící zrůda toužící jen po slávě a moci. Od té doby ztratil srdce, a proto se říká, že zde našel Srdce podsvětí. Ale podle mě tu někoho našel, někoho kdo mu dal moc ovládnout celý svět. Celá tato oblast je protkaná chodbami, ty stavěli Vojáci a snažili se najít něco, co tahle země skrývala. Chtěl bych to ještě naposledy vidět. Možná tam už nic nebude, ale celý život jsem něco hlídal a chtěl bych vědět, co to bylo." "Pomůžeme ti," odpověděl po krátké odmlce otec. Vyvalil jsem na něj oči, ještě před nedávnem měl plnou hlavu jen svých plánů a nikdy by nevyrazil na nějakou podobnou zacházku. Mezitím ale Foldes rozbalil jídlo a podal nám ho. "Myslím, že si na to nikdy nezvyknu." Konstatoval jsem svůj údiv nad levitujícím jídlem. Umnar z toho byl celý nesvůj a pozoroval, jak jídlo mizí v něčem neviditelném s vytřeštěnýma očima. Jen pro otce jsme vypadali všichni stejně. Z místa, kde mizelo jídlo, se najednou ozvalo. "Kde chcete začít hledat první, doufám, že ne v téhle chodbě." Neznělo to dost přesvědčivě a vypadalo to spíše, jako kdyby se s tím už smiřoval. "Foldesi, venku ještě sněží a ten vítr jen tak nepřestane. Musíme stejně vyrazit, smrdí to tu jak v hrobě, i když jsme si na ten puch už trochu zvykli a byl bych rád někde, kde bych se mohl nadýchat čerstvého vzduchu." Vstal a začal si oprašovat kůži. Pomohl jsem posbírat to, co jsme nedojedli a vyrazili jsme dál.

Tentokrát jsem už musel několikrát Meisise chytat, protože si nedával říct a šel, jak se mu zachtělo. "Pořiď si aspoň slepeckou hůl, když chceš chodit poslepu." Okřikl jsem ho, ale byl jsem na tom stejně. Světlo sem pronikalo jen malými štěrbinami na stropě. A už jsme šli jen v naprosté tmě. Tam měl Mesis výhodu a vedl nás. Po čase jsme přišli na místo, kde se rozkládala mrtvola obrovského hada. Snad z půlky byl už něčím sežrán. Museli jsme si přetáhnout látky přes pusu, abychom mohli aspoň trochu dýchat. Prošli jsme rychle kolem něj. Byl pokryt spoustou sečných ran a ostré tesáky, které porcovali maso, zanechávali děsivé stopy. Chlad zanechával tělo v určité izolaci, ale čas se na něm projevil a pach rozkladu se nám uchytil v oblečení.

Snad jen několik málo sáhů za ohryzanou mrtvolou jsme našli úzký most. Pod ním byla jakási trhlina, možná nebyla hluboká, ale pořádně jsme neviděli ani před sebe, natož dolů do propasti. Most vedl do další temné jeskyně hned naproti otvoru, kterým jsme přišli. Ucítil jsem hřejivou sílu na prsou. Podíval jsem se na rudý kámen, jejž jsem nosil na krku. Celý byl rozpálený a červeně zářil. Ostatní se na mě s úlekem podívali. "Co to je? Kde jsi to našel?" Okamžitě na mě vychrlil Foldes. "Našel jsem to v městě Dolufis, když jsem se koupal v jednom jezírku." "Víš co to je? To je něco co mají všichni Rimurriasovy vojáci. Akorát to mají vražené do hrudi na místo srdce." Chtěl jsem to sundat, ale otec mě zadržel. "Vzpomínáš si na Starce. Když odcházel z města, chtěl jsem ho jednou pro vždy zničit. Jenže šel spíš jak mrtvý, než jako živý. Zeptal jsem se ho, proč tě chtěl zabít a víš, co mi odpověděl. Řekl mi, že je konečně volný a vložil mi ruku do jeho rány na hrudi, musel si ten kámen vyrvat. Nikdy jsem neslyšel, že by to někdo dokázal a tak jsem ho nechal jít. Teď máš jeho kamenné srdce." "To Stařec ti přinesl ten meč a čutoru a až potom jsme přišli mi." Vmísil se do rozhovoru Foldes. "Dřív jsem to nechápal proč se tak změnil, ale jestli ho ovládl Rimurrias není se čemu divit." Umnar stál stranou a vůbec nechápal, o co se jedná. "Dobře tak teda vyrazíme, Proč to ale svítí, to fakt netuším." Dodal Foldes a vyrazil přes most. Vyrazili jsme tedy dál, otevřela se nám náruč nové jeskyně. Slyšeli jsme padající vodu, ale stále jsme žádnou nenacházeli. Oddělovala nás dlouhá a studená chodba. Úplně jsem zapomněl, že by mi mohlo hrozit nebezpečí a obdivoval jsem hornickou práci, kterou byl tunel vyhlouben. Brzy jsme dorazili k vodopádu, padal odněkud ze shora a zabíral celou cestu. Museli jsme projít skrz. Voda byla studená, ale co jsme uviděli za vodopádem za to, však stálo. Byla tu prostorná síň, která byla zaplněna krvavými krystaly. Tyto krystaly vyrůstali ze země i ze stropu ale uprostřed byly rozbity a nespojovaly se. Jejich jasně rudá barva prozařovala celé okolí. Zápach, který jsme cítili celou cestu v tunelech, tu nebyl díky vodopádu. Bylo tu krásně teplo a červená záře házela mihotavé stíny po zdech, které nás zaujaly. Uprostřed roztříštěných kamenů byl oltář. Jako ve snu jsem šel blíž k němu a všimnul si run, kterými zde bylo něco napsáno. Neuměl jsem to přečíst, ale nemusel jsem dlouho čekat. Umnar ke mně přišel a nahlas přečetl slova.

Zde spí ten, který má navždy spát,

jeden z bohů, kterého lidé nesmí nikdy znát.

"Zde spal on, strážce podsvětí." Vyblekotal jsem. "Čím ale musel Rimurrias zaplatit?" Musel zaplatit svobodou, aneb tím co je jediným platidlem, které uznává." Dopověděl tiše Umnar. Přišel jsem blíž k oltáři a položil na něj ruku. Byl chladný, i když všude bylo jinak teplo. Najednou jsem uslyšel výkřik Mesise. "Liasi k zemi." Okamžitě jsem si lehl, bylo to na poslední chvíli. Ucítil jsem, jak nade mnou prosvištěla čepel. Nikoho jsem však neviděl. Rychle jsem se převalil směrem ke svým přátelům. Na místě, kde jsem ještě před okamžikem ležel, se zabodla čepel a roztříštila krystaly, jenž tam rostly. Ozval se strašlivý vřískot. Ucukl jsem a tasil jsem svůj meč. Jak mám bojovat proti něčemu, co nevidím. To byla spíš náhoda, že se mi podařilo zachránit si život. Najednou jsem uslyšel Foldese. "Je za vámi." Okamžitě jsem se otočil a máchnul mečem. Musel jsem odrazit čepel, jež mě měla zasáhnout. Rána byla tak velká, že mi vyrazila meč a zlomila ho vedví. Uslyšel jsem zařinčení mečů a přede mnou stál Mesis, kterému se pod těžkou ranou podlomila kolena, ale úder odrazil. Druhé zařinčení se ozvalo od oltáře, ale to jsem už neviděl. Musel to být Foldes. Vše bylo tak rychlé, oči mi těkaly po jeskyni a hledali známku nepřítele. Ten však dokonale zahlazoval svou přítomnost a dunivé údery přicházeli ze všech stran. Byla tu hrozná ozvěna, která se nesla několikrát a stále připomínala sílu útočníka. Následovalo několik úderů, ale všechny se mám podařilo odrazit. Nastalo na chvíli ticho a ztratili jsme přehled, kam se nepřítel poděl.

Chvíli bylo ticho a najednou jsme uslyšeli zapraskání kamínků pod těžkou okovanou botou za Umarem. Otočil se a pokusil se bránit holí. Ostří však prošlo skrz a srazilo ho na zem. Popadl jsem svůj zlomený meč a vrhnul jsem se k němu. Podařilo se mi ho chytit dřív, než bezvládně dopadl na zem, ale už mi zůstal nehybný v náručí. Uslyšel jsem dvojité zařinčení. Musel vykrýt jak otcův tak i Foldesův útok. Viděl jsem, jak otec vší silou tlačí proti zbrani, která se stále nechtěla pohnout. Stál tam jak neviditelná stěna, někdo kdo nad námi měl tak očitou převahu. Pustil jsem Umnara na zem a rozeběhl jsem se proti němu. Nevěděl jsem, jestli tam opravdu stojí, ale vše jsem vsadil na jednu kartu.

Díval jsem se na zem a sledoval stopy. Uviděl jsem, jak se jedna noha zvedla, aby mohl odrazit útok vedený zepředu. Musel si toho všimnout i otec, jenž se s ním přetlačoval. Povolil nátlak a okamžitě se sehnul. Musela nad ním prolítnout čepel a tak jsem ho následoval v sehnutí. Ucítil jsem, jak mi ostří pročíslo vlasy. Odrazil jsem se do skoku a zabodl svůj meč, i když už nebyl zas tak moc dlouhý hluboko do nepřítelova těla. V ten samý okamžik kousek ode mě prosvištěla čepel otce, která si také našla místo v hlubinách nepřítelova těla. Vše zakončil strašlivý vřískot, který nám dlouho drásal uši. Netvor z posledních sil musel zahodit zbraně a snažil se nás, co mu síly stačily drápat. Jeho konec byl však spočítaný a tato beznadějná snaha brzy skončila.

Jakmile dopadlo mrtvé tělo na zem, otočil jsem se a běžel se podívat na Umnara. Ležel v kaluži krve a měl roztržené tělo až k páteři. Muselo mu to projet hrudníkem a rozříznout jak plíce, tak i srdce. Vše bylo tak rychlé, že nestihl ani zařvat. Svojí hůl stále křečovitě držel v rukou jako by si nevšiml, že jeho boj už dávno skončil. "Proč se to muselo stát? Proč se sem tolik chtěl podívat, bylo to snad jeho osudem? Otec stál dál ode mě a naštvaně kopnul do rudého krystalu. Kus se z něj odlomil a odkutálel se k menší hromadě kamínků. Chvilku jsem jen tak stáli a najednou se začali přenášet kameny z oné hromádky a brzy pokryly celé tělo. Mohyla, jenž vytvořil, byla opravdu majestátní. Chvilku jsme u ní stáli a sledovali jí. Najednou se ozval odněkud z dálky Foldes. "Barva, již vyzařují krystaly, bude navždy ukazovat krev, kterou za nás prolil. Jeho tělo navždy zůstane teplé, jako ho měl, když žil. Pak jsme se už nezdržovali a vyrazili za Foldesem, který už zmizel za vodopádem. Po cestě jsem hmátl na místo, kde bych tušil meč, který měla postava, se kterou jsme bojovali. Nahmatal jsem zubatou šavli, vzal jsem si ji a dohnal ostatní. Po cestě jsme nepromluvili ani slovo a jen mlčky jsme vzpomínali na našeho přítele, díky kterému stále žijeme.

Ticho prolomil Foldes jakmile jsme dorazili k východu z jeskyně. "Takže myslíte, že Rimurrias získal svou moc díky strážci podsvětí? Podle mě by se k něčemu takovému nesnížil. Musel to výt vzájemný obchod, na kterém se služebníkem stal spíš strážce podsvětí." Rimurriase jsem nikdy neviděl, ale musí to být opravdu velkolepý muž a vojevůdce. Snad jeho jedinou slabostí je krvežíznivost, se kterou vyhladil tolik měst a lidí v nich. Tiše jsme sledovali utichající vánici a všem se zase chtělo spát. Seděli jsme opření o skalní stěnu a čekali změnu počasí. Otec se po chvilce mlčení rozpovídal. "Slyšel jsem jednu pověst o srdci podsvětí, a proto jsem vyrazil sem na jih. Zprvu jsem tomu nevěřil a ptal se na mnoha místech, ale nikdo mi nemohl odpovědět. Ale vše zatím nasvědčuje, že je to pravda. Rimurrias dal výměnou strážci podsvětí za to, že ho poslouchají jeho vojáci své srdce. Stal se omylem jen loutkou osudu, která ztrácí každým dnem víc a víc své svobody. Uvnitř hlavního Rimuriasova paláce má být srdce, srdce které patří z půlky Rimuriasovi a z půlky strážci podsvětí. Když bude zničeno, oba zemřou a zem bude svobodná. Nevím, jestli máme vůbec šanci se tam dostat, protože spatříme mnoho silných válečníků a rozhodně silnějších než byl tento." "Podíváme se tam a uvidíme, co dokážeme." Odpověděl jsem. "Už jsem je jednou viděl, teda myslím to srdce." Ozval se Foldes. "Když jsem se procházel po paláci. Tak jsem jednou zabloudil do potemnělé komnaty. To bylo ještě předtím, než mě objevili, ale to je jiný příběh. Uprostřed ležel kámen, byl z části rudý a z části černý. Byl ale tvrdý jak skála a nehýbal se. Před ním jsem viděl Rimuriase, který se na něj díval. Dřív jsem nechápal co to je a proč si toho tolik cení. Stál před tím celé hodiny a pozoroval ho, jako by o něčem přemýšlel. Už nikdy jsem potom do té místnosti nevkročil. Bál jsem se, že znovu budu s Rimuriasem v jedné místnosti a už nebudu mít takové štěstí a všimne si mě. Pak jsem už moc dlouhou dobu ve městě nepobyl a odešel do ticha. Tam jste mě potkali, bál jsem se lidí a oni mě. Stařec se mě však nebál a proto jsem vás sledoval. Chtěl jsem zas po dlouhém čekání potkat někoho, kdo by si se mnou popovídal bez strachu." Znovu nastalo tichu. Mesis už spokojeně oddechoval a já jsem koukal někam do temnoty přede mnou, odkud se linula slova. Stále jsem si nezvykl na to, že něco co jsem neviděl, mohlo být plnohodnotným člověkem. Měl ale pravdu, když jsem se poprvé probudil v tomhle světě ticha, měl jsem podobné myšlenky. Otec nás oba vidí stejně, pro něj jsme jen zvuky, které slyší. Jak vypadáme, ani neví. Mě si pamatuje, ale Foldes je pro něj normální člověk. Chtěl jsem ho přijmout takový jaký je, ale bylo to těžké. Napřáhl jsem ruku před sebe a vzpomněl si na otce. "Je to sice blbej zvyk, ale chci, abys byl mým přítelem." Ucítil jsem teplý dotyk na dlani. Pevně mi ji sevřel a tiše zašeptal. "Díky." Pak jsme si oba lehli a ještě před tím než jsem usnul, jsem pozoroval, jak sníh padá. Jednou vítr zafoukal do jeskyně a přikryl jinak neviditelné tělo. Byl to svalnatý chlapík oblečený v kožené zbroji. Nijak se neodlišoval ode mě ani o mého otce. Byl to člověk, který se ponořil do plamene smrti, a zbylo z něj jen tohle. Chvilku jsem ho pozoroval, ale víčka mi rychle klesaly a usnul jsem.

Když jsem se vzbudil, uviděl jsem ostatní, jak už nedočkavě vyhlížejí mé probuzení. "Chtěli jsme, aby ses vyspal, dneska nás čeká dlouhá cesta zpátky do jeskyní." Začal hned z rána otec. Kvapně jsem se nasnídal a vyrazil.

Šli jsme podobnou cestou, jako jsme šli dříve tentokrát, se ale prudčeji svažovala. Jen několik zastávek na jídlo a odpočinek a dlouhá chůze byly vyčerpávající. Kdykoliv jsme se někde zastavili na spánek, okamžitě jsem usnul. Otec měl ohromnou výdrž, mnohokrát upadl do závějí a také vstal a pokračoval dál. Usínal při každé příležitosti, ale nemohli jsme jinak, zásoby jídla se tenčili a cesta byla ještě hodně dlouhá.

Nad námi se rozprostíralo temné nebe. Sněhový opar ustal a konečně jsme snad poprvé viděli oblohu. Jasná záře hvězd byla snad ještě zářivější, než jsem si ji pamatoval, ale možná to bylo proto, že ji umocňoval velký kontrast. Světlo měsíce mě stále okouzlovalo. Skalnaté útesy vrhaly stíny na bílý sníh. Cesta tu však žádná nevedla. Šli jsme těsně za sebou a našlapovali do vlastních stop. Cítili jsme v nohách namáhavou cestu a šli jsme pomalu. Jen zřídkakdy někdo promluvil a po většinu času bylo slyšet jen rytmické křupání sněhu. Za převisy rostly nízké jehličnany a razily si cestu k obloze. Lehký vítr se převaloval přes sněhové duny a tiše šuměl. Vkrádal se do malých jeskyní a zpíval svou píseň chladu. Kotouč měsíce stál strnule na jednom místě a mohli jsme se podle něj orientovat. Na obzoru se tyčila vysoká skála. Dozírala nad celou sněžnou planinou jako vznešený vládce. Okolo ní se držel mlžný opar, jenž nám zakrýval její vrchol. Jak jsme se blížili, všimli jsme si jinovatky, která pokrývala větve stromů. Stromy zde rostly mohutnější a už nebyly tak osamocené. Stále se však tyčily jen do výšky očí a dál se nerozrůstaly. Vyšší teplota a vlhkost jsme brzo rozpoznali a zvolnili jsme tempo. Zastavili jsme u jednoho z převisů a odpočívali. Rozdělali jsme oheň a poklidně usnuli.

Foukal tu silnější poryv větru, který vyzdvihl vrstvu sněhu a zakryl nám výhled do dáli. Přetáhl jsem si látku přes nos, aby se mi lépe dýchalo a zabalil se těsněji do pláště. Oheň už dávno vyhasl a vychladl. Posadil jsem se a zamžoural do vánice. Bylo to už pěknou dobu, co jsem se naposledy pořádně zahřál. Prsty mi nechtěly rozmrznout a to jsem se o to tak snažil. Kleč, která tu rostla, moc dobře nehořela, ale byla lepší než nic. Všimnul jsem si stínu čehosi v dáli. Vlastně to nebylo úplně v dáli a jen mi to přišlo. Sníh mi zakryl znovu výhled a stín mi zmizel z očí. Protřel jsem si oči a chtěl si zanadávat, že vidím duchy. Mračno sněhu mi poskytnulo nový prostor k vidění. Byl tam, okamžitě jsem zbystřil a spatřil, jak se pohybuje. Šel k nám. Připomínal mi siluetu vlka, ale její tvar byl jiný. Urostlejší a přitom tak nevyvážený tvar mě děsil. V přední části byl větší než v té zadní, jako by tam něco chybělo. Koutkem oka jsem spatřil další tři stíny. Všichni tiše našlapovali a blížili se k nám. Strnul jsem hrůzou na místě. Byli jsme jejich kořist. Chtěl jsem se vzpamatovat, ale chvilku mi to trvalo. Ta chvilka jim stačila, aby se přiblížili a začali obcházet v kruhu, který se rychle zmenšoval. Vzpamatoval jsem a tasil meč, to okamžitě probudilo otce a Foldese. "Šelmy, přišli si pro nás," vydralo se ze mě. Nemusel jsem už dlouho čekat, byli vyhládlí a tak dlouho nečekali a vylezli z vánice. Vlci, kteří už dávno zemřeli. Jejich pohublá těla a prořídlá srst jim dávala na děsivosti a zuřivosti. Byli statní a přitom jejich síla byla hlavně v přední části těla. Vtom jeden z nich, ten nejstatnější udeřil. Vyrazil rovnou proti mně. Chtěl jsem ho nabodnout, jakmile by na mě skočil, ale na poslední chvíli změnil směr a oběhl mě. Díval jsem se na něj a ustoupil zpět o krok. Pocítil jsem šílené nutkání se ohlédnout, ale potlačil jsem ho, vždyť za zády jsem měl skálu. Uslyšel jsem zavrčení a povšiml si jemného sněhu, jenž mi spadnul k nohám. Došlo mi to, ta skála nebyla nepřístupná. Prudce jsem se otočil. Bylo to na poslední chvíli a mohl jsem se jen koukat do vyhaslých očí dravé šelmy. Byla tak blízko, že jsem zřetelně cítil zápach z jejích úst. Chystala se na mě skočit, ale nestihla svůj plán uskutečnit. Pod ní stál Foldes, ostří jeho meče jí proklálo krk. Žádná tekutina z ní však netekla a připadala mi jako už dávno zmrzlá. Za mnou se ozvalo prudké štěknutí následované zuřivým křikem. Vzpomněl jsem si na otce a vlka, který mě oběhl. Otočil jsem se a spatřil jak se Mesis pokouší vyprostit z pevného stisku vlčích čelistí. Chtěl jsem se k němu rozeběhnout, ale měl jsem svých starostí až po krk. Podařilo se mi vyhnout skoku dalšího z útočníků. Máchl jsem po něm, ale naprázdno. Skočil po mně a stihl jsem jen nastavit hrot meče. Křišťálově průzračná čepel zajela do jeho čelistí. Ještě sebou několikrát cuknul a zůstal na mě nehybně ležet. Odvalil jsem ho ze sebe a vymrštil se na nohy. Mohl jsem vidět jinak průzračný meč. Měl tvar šavle, ale byl samý zub a krev jej obarvila do ruda. Mesis už dávno stál na nohou a držel si od těla dalšího z vlků. V tom jsem uslyšel bolestné vytí za sněhovým hřebenem. Vyrazil jsem k otci, ale byl moc daleko. Vlk se vymrštil a on nestihl zareagovat. Nejspíš ho ani neslyšel. Šelma ho složila na zem a pokoušela se mi zakousnout do krku. Pokusil si zachránit život a rukama si přikryl obličej. Zakousla se mu do kůže na ruce a lomcovala s ní. Jakmile jsem k ní přiběhl, strhla mu jí z ruky a chtěla se zahryznout znovu. To už jsem byl na dosah a proklál jí krk. Několikrát sebou ještě cukla, ale už byl konec. Vítr zesílil a překryl těla sněhem. "A je po všem. Co tu dělali, potvory jedny? Jsem si myslel, že tu nic nežije." Zaklel jsem a naštvaně nakopl sníh. "Čím se tu normálně živí, vždyť tu není nic k zakousnutí." "Podívej se na sebe, ty jsi celkem dobré sousto Meisisi." Smáli jsme se, jako bychom zapomněli na urputný boj, jež jsme před chvílí zažili. "No tak musíme vyrazit, nerad si to přiznávám, ale jestli neseženeme jídlo, tak zhyneme hlady." Smích přestal. Foldes měl pravdu, už jsme opravdu neměli dost jídla na další cestu. Vzal jsem plášť, který jsem ze sebe shodil, když jsem vstával a oprášil ho. Posbírali zbylé věci a vyrazili.

Den ubíhal pomalu a přitom mě stále unavoval. Sledoval jsem ustaraně okolí a vyhledával podezřelé stíny. Dříve mi nic nehrozilo a jediným nepřítelem byla samota. Teď tu ale byl hmotný nepřítel, někdo kdo nás chtěl rozsápat a zatáhnout do svého doupěte. Nebezpečí jsme cítili všichni, ale nikdo o něm nechtěl mluvit. Stíny, ale nepřicházeli a naše ostražitost s časem polevovala. Několikrát jsme se zastavili a odpočívali, pokaždé však s menší opatrností a podezřívavostí.