7. kapitola

Utábořili jsme se pod blízkou skalní římsou, kde Foldes rozdělal oheň. Nikdy bych si nepomyslel, že tady někdy něco poroste. Našli jsme tu, ale jakýsi přízemní keřík, kterým se dalo docela dobře topit. Byl jsem rád za teplý plášť, který mi ve městě otec dal. Snad jen díky němu mi nebyla tolik zima a mohl jsem stále jít dál a nezastavovat se. Přenocovali jsme v úkrytu několika skalních štítů, kde nefoukalo. Záře ohně a jeho teplo mi prostupovalo celým tělem. Cítil jsem, jak se mi uvolnily všechny svaly a mohl jsem poklidně odpočívat. Lehl jsem si na záda a sledoval oblohu. Vítr foukal jen střídmě a znovu jsem mohl sledovat ohnivou kouli na obloze. Byl pro mě jako slunce, které mi celý život svítilo nad hlavou. Jenže už jsem zapomněl, jak vlastně vypadalo. Nejspíš vypadalo dost podobně, jen svítilo víc a také hřálo. Teplo, to je to co tu chybí. Zatřásl jsem se. Zadíval jsem se dlouze do ohně. Malé červené plameny stravovaly dřevo s krásným poklidem. Vše se mi zde zdálo tak pomalé, naše chůze, která mě ubíjela a přitom mě nevedla dopředu. Připadalo mi, že jsem stále na tom samém místě, ale nemohl jsem říct, že bychom zabloudili. Foldes s mim otcem podle mě přesně věděli, kam jdou a nic je nemohlo zmást. Možná jsem si to jen vymyslel, ale chtěl jsem v to věřit. Začaly se mi klížit oči. Zrak se mi rozostřil a oči se zavřely.Jakmile jsem usnul a znovu jsem zabloudil do podivných končin. Svět byl tmavý a jakési nohy nesli mé tělo. Nebyly však moje, patřili dítěti. Mohl jsem se jen koukat a jakákoliv snaha jít jinam mi byla zapovězena. Musel jsem poslušně jít vpřed. Přede mnou se postupně objevila zřícenina podivné stavby. Byla to rozpadlá katedrála. Podpůrné pilíře už nenesly střechu a brána, jež vedla do jejích útrob, byla rozťatá vedví. Některé klenby stále plnily svou povinnost, ale jejich boj byl už dávno spočítán. Stále jsem se přibližoval k bráně. Viděl jsem kněze v krvavých rouchách, jak stojí před katedrálou a neviditelná síla jim bránila vstoupit dovnitř. Prošel jsem okolo nich. Vypadalo to, jako by si mě ani nevšimli a zaklepal třikrát na dveře. Rozražené dveře se se skřípotem a rachotem otevřely. Uvnitř katedrála nebyla tolik zničená a lesklá podlaha vedla až ke trůnu v protější části chrámu. Na stěnách visely louče, které ozařovaly sochy, černé jak uhel. Všechny měly tváře zkřivené v odporné grimase. Trochu jsem se jich bál, ale jejich kamenné těla mě přesvědčovala o jejich neškodnosti. Šel jsem nejistě blíž a mlhavá záře měsíce mi osvítila tvář strážce podsvětí. Seděl na krvavě rudém trůnu a za ním hořely dvě svíce. Smál se svým obvyklým smíchem a díval se směrem, kterým dítě přicházelo. Přepadla mě panika, ale nemohl jsem utéci. Nohy mě stále vedli blíž k němu. Uvědomil jsem si, že křičím, ale nic se nedělo. Najednou strážce vstal a vyrazil ke mně, napřáhnul mi ruku ke krku a jeho zlomyslný výraz se rozzářil vítězstvím.Okamžitě jsem se probudil. Krůpěje potu mi stékaly po tváři. Vymrštěním jsem probudil ostatní a Foldes okamžitě tasil neviditelný meč. "Co se děje," zašeptal Mesis. Chvilku jsem se vzpamatovával, a jakmile na mě mí přátelé chvilku hleděli, pochopili, že to byl jen hrozný sen. Musel jsem to někomu říct, měl jsem strach v očích a chtěl jsem se ho zbavit. "Viděl jsem katedrálu a v ní strážce podsvětí. Kněží měli zakázaný přístup do ní a místo nich tam seděl On a jízlivě se smál. Chrám byl rozpadlý a jen málo jejích částí bylo na svém původním místě." Trochu se mi ulevilo, když jsem se o svůj zážitek podělil s ostatními. Stále jsem se ale klepal, šíleně jsem se ho bál. Byl to někdo, koho bych nejradši už nikdy neviděl, ale stále znovu a znovu se mi zjevoval.Mesis najednou vstal a začal sbírat všechny své věci. "Podle mě se nás snaží jen oblafnout, abychom utekli. Jestli si dobře vzpomínám, už to není daleko. Foldes ukázal směr, kterým tušil směr chrámu. "Asi tak několik mílí, ale ne víc jak deset." Taky jsem vstal a pomohl sbalit poslední věci. Začal vát mírný větřík a musel jsem si přitisknout teplou látku blíže k tělu. Jakási kleč, která tu rostla v zákrytu kamení, byla už skoro všechna spálená. Byl nejvyšší čas vyrazit. Foldes se ujmul vedení, vykročil směrem, kterým před nedávnem ukázal. Musel jsem otci pomoci s přelézáním několika převisů. Tahle krkolomná cesta byla pro něj ohromnou zátěží. Dokázal skoro bez problémů chodit po rovince, ale tyto převisy pro něj byly nepřekonatelnými překážkami. Nikdy by si ale nepřiznal, že na něco sám nemá a mou pomoc přijímal jen vzácně. Když jsme přicházeli blíže, uviděli jsme chrám čnící se nad zasněženým jezerem. Strmě svažité skály z něj dělali nedostupnou pevnost. Chrám nebyl nikterak poznamenaný válkou. Strmá střecha kopírující svah jej krásně zapasovala do okolního prostředí. Musel to být on, ten který jsem viděl, ale přicházel jsem k němu z opačné strany. Foldes nás vedl trochu používanou pěšinkou, na kterou jsme se po chvíli bloudění navázali. Tady jsme se už tolik nebořili a mohli jsme jít rychleji. Sníh zde byl sešlapán a byl přikryt jen mírnou vrstvou prašanu.Pod chrámem jsem uviděl malou vesničku. Baráky byly postaveny z hlíny a kamení. Byly kulaté a jen z některých komínů se linul kouř. Všechny měly strmé střechy, aby ulehčili od přebytečné zátěže tvořené sněhem. Přišli jsme blíže k chrámu a mohl jsem vidět ty samé dveře, snad jediný rozdíl byl v tom, že nebyly zničeny. Mesis vykročil v před a díky Foldesovi zaklepal na dveře. Něco mu zašeptal a ten se okamžitě schoval za blízkou závějí. Vyrazil jsem ve Foldesových stopách k bráně. Jakmile jsem dorazil ke dveřím tak se s hlomozem otevřely. Otevřeli je čtyři staří mniši. Měli přes sebe přehozený rudý oděv a kápě jim zakrývaly obličeje. Vypadali stejně jako ti, které jsem viděl ve snu. Jakmile jsme vešli dovnitř, okamžitě zavřeli dveře. Uvnitř byla skoro stejná teplota jako venku, ale přeci zde nefoukal vítr a bylo mi tepleji. Oklepal jsem si sníh z ramen. Mezitím se odněkud vynořila postava oblečená v honosnější šat, než měli ti, co nám otevřeli. Záře z mnoha svícnů umístěných podél hlavní lodi ozařovala asi dvacítku mnichů, kteří vsedě rozjímali v přední části hlavní lodě. Všichni byli pohublí a jejich obličeje byly poznamenány chladem. Před námi stál prefekt chrámu, jenž nás přivítal s rozpřaženými dlaněmi. "Vítejte poutníci, copak vás přivádí do našeho chrámu, už dlouho sem nikdo nepřišel. Můžem vám dát jen trochu mléka, ale jak vidíte, sami toho už moc nemáme."Na radostné přivítání jsem okamžitě navázal. "Děkujem, rád bych se napil něčeho jiného, než jen vody." Už jsem měl po krk pořád toho samého. Snad už od doby kdy jsme vyrazili z města Dolufis jsem neochutnal nic jiného než sušené maso a vodu. Prefekt nás zavedl do jedné z odlehlých kaplí. Byl zde přivázán dobytek, asi tak šest ovcí a dvě kozy. Jedly jakousi kleč, kterou jsme topili minulou noc. Mladší mnich, který na sobě měl jen otrhanou zástěru, nám nadojil trochu mléka do škopku. Strašně rád jsem se napil, ale viděl jsem jak při každém doušku se křiví mnichova tvář a tak jsem pít přestal. Mesis se toho ani nedotkl a přitom vroucně poděkoval za trochu mléka. Trochu mě to udivilo, ale pochopil jsem, že zdejší kněží mají nouzi. Prefekt nás vzal dále do vedlejší místnosti. Byla celá postavená z kamene a v okně byla mříž. Jen malý otvor v okně nebyl zasypán sněhem a tím sem proudil vzduch. Otec se ke mně naklonil a zašeptal mi. "Proč nás přivedl do kobky?" Mě to nepřipadalo jako kobka, ale slepec cítí jiné, než jen to co může vidět zrak. "Proč jste sem přišli, Nesete zprávy, či byste rádi něco věděli?" Prefekt stál ve dveřích, jako by nás chtěl co nevidět opustit. Otec, se vzpřímil. "Přicházím ze severu, tam kde svítí stále měsíc, ale temnoty neubývá. Chtěl jsem putovat někam, kde bych našel klidu. Válka s Rimurriasem mě připravila o mou rodinu a toužím jen po pomstě k němu. Vy jako svatý řád byste určitě chtěli, aby Rimuriasova říše padla a svět zůstal takovým, jakým byl." Jakmile toto otec řekl, prefekt okamžitě zavřel dveře a přehodil přes ně závoru. Pak už se jen ozvalo zpoza dveří. "Mýlíš se, svatý řád už dávno není, jsou jen otroci a ti co na ně dohlíží. Toto místo už dávno nepatří bohům, patří jen lidem a Rimuriasovi. Uslyšel jsem smích, který jsem slyšel ve snu. Podlomili se mi kolena a zhroutil jsem se na zem. Už jsem jen slyšel, jak jeho kroky odcházejí zpátky do hlavní lodě. Odtamtud se linul další zlomyslný smích a bylo slyšet jak mnicha, který na sobě měl otrhaný háv, mlátí a smějí se mu. "Opřel jsem se o zeď, musel jsem uznat, slepec, dokáže vycítit mnohé. "Vzhlédl jsem k otci, "ten sen byl varování, nebylo to zastrašování. Měli jsme si to uvědomit." "Chybami se člověk učí. Snad přežijeme do večera. Jsou různé způsoby jak se odtud dostat. Ale první bych rád něco zjistil." Udiveně jsem se na něj podíval. "Ti nestačí, že jsem tu teď zavření. Vždyť nás vyhladoví, anebo zabijí." Vstal jsem a vyrazil ke dveřím a začal s nimi lomcovat. Ale, ani jsem s nimi nehnul, byly sice zrezlé, ale kvalitní ocel se dala docela dobře poznat. Svým snažením jsem upoutal pozornost několika mnichů. Vyrazili ke dveřím a železnou tyčí mě přetáhli přes prsty. Odskočil jsem od nich a začal si mnout ruku. To byla rána a byl jsem rád, že je nemám zlomené. Za dveřmi se okamžitě ozvalo. "Dobrá rána Krisi, ale ještě si s nimi trochu pohrajeme. Přines mi vědro s vodou." Po chvíli se vrátil jeden z nich a mřížovím na mě chrstnul vodu. Pokusil jsem se uhnout, ale voda mě zasáhla. Dalším několika vědrům jsem uhnul, ale voda, kterou na mě několikrát chrstli, mě začínala pěkně studit. Měl jsem na sobě jen látku a ta všechnu vodu poctivě nasála. Vše se ještě několikrát opakovalo, ale většinou si jako oběť vybrali mě a ne mého otce.Mesis stál bez hnutí před nimi a kdykoliv na něj chrstli vodu, ani se nepohnul. Já se snažil uhýbat a to je bavilo, později jsem se už jen krčil v rohu a drkotal zuby. Pak se začali nudit a odešli pryč. Mesis se na mě podíval, jako na dítě. "Nebraň se, pokud se bráníš, dáváš jim příležitost k zábavě." Pak jsme si sedli doprostřed místnosti a opřeli se o sebe zády. Zeď byla studená a takhle jsme se aspoň zahřívali zády. Nikdo už nepřicházel a už jsem slyšel jen pravidelné výdechy a nádechy. Otec musel už před delší dobou usnout. Seděl jsem na studené zemi a prohlížel si okolí. Voda, kterou na mě vylili, a teď ležela na zemi, byla úplně zmrzlá. Drkotaly mi zuby a celý jsem se třásl.Koukal jsem se zpola zasněženým oknem ven. Vtom jsem uslyšel zaškrábání a uviděl, jak sníh okolo mříží padá dolů do kobky. "Chcete se odsaď dostat? Mám klíče od dveří, povedlo se mi odlákat stráž a sebrat jim je. Uslyšel jsem zacinkání a přede mě dopadl svazek klíčů. Když jsem se pro ně sehnul, uvědomil jsem si, že otec spí a jen tak tak jsem ho zachytil, aniž by spadnul na zem. "Mesisi vstávej, jdem pryč. Foldes sehnal klíče." A tichounce jsem mu s nimi zacinkal před obličejem. Vstal a oprášil se sebe vrstvu sněhu, která se mu na kůži uchytila z nedobrovolné koupele. Vyrazil jsem ke dveřím a třesoucíma rukama jsem otevřel zámek. Potom jsem vysunul závoru, se kterou mi musel pomoci otec. Otevřeli jsme pomalu dveře, které naštěstí nezavrzali a vyrazili jsme ven. Došli jsme do druhé místnosti, která byla ozářená jednou loučí. Uprostřed ležel zmlácený mnich v potrhaných šatech. Byl samá modřina a pohmožděnina. Jednu nohu měl přikutou v poutech. Na poutech byl masivní zámek. Vzal jsem klíče a chtěl jsem ho vysvobodit. Otec mě ale zadržel. Přistoupil blíže k mnichovi a přiložil mu ruku na pusu. Mnich chtěl okamžitě křičet, ale nemohl. "Chceme tě zachránit, nechceme ti ublížit. Máme dokonce klíče." Trochu se uklidnil. Odemkl jsem pouta a otec ho pustil. Vyděšeně se posadil a promnul si oči. Víte co mi hrozí, když by přišli na to, že jsem chtěl utéci a co se stane vám, když vás chytí. Přidělejte mi zpátky okovy a nechte mě tu ležet." "Co se stalo s ostatními mnichy, zabili je?" Vyzvídal dál Mesis. "Ne, utekli jsme, ale já jsem to nevydržel a vrátil se zpět." "Nechceš je znovu vidět, tady v chrámu? Žít tu ve svobodě, bez týrání a hladovění? Pokud ano, tak tady je nenajdeš." Mnich váhal, snad se bál, či jen už byl zlomen. "Dobře, vyrazím s vámi, ale nejdříve se zastavíme v jedné chýši ve vesnici." Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát. Vyrazili jsme dál, když jsme procházeli kolem jedné místnosti, mnich zmizel. Chvilku jsme se po něm rozhlíželi, ale nemohli jsme se dlouho zdržovat a šli jsme dál. Stráž u vchodu byla mrtvá. Pramínky krve jí stékali po hrudi až na zem. Musel jsem otce vést, protože zde bylo hodně prahů a nesrovnalostí v podlaze a bál jsem se, že zakopne a probudí ostatní mnichy. Když jsme vylezli ven, uviděli jsme další dvě těla, jak se válejí po zemi a prýští z nich krev. Jeden z mnichů měl vytažený meč, ale nejspíš se ani nestihl bránit. "Kam zmizel ten mnich? Doufám, že nešel říct ostatním o našem útěku." "Myslím, že tohle by on nikdy neudělal, má vůči nim stejnou možná ještě větší nenávist. Za námi vylezla z chrámu postava ověnčená spoustou jídla. "Dík, že jste na mě počkali, tak mi aspoň pomozte to odnést." Vychrlil na nás naštvaně. Cítil jsem se trochu provinile a přispěchal mu na pomoc. Když uviděl padlé mnichy, trochu se zaradoval. "Tohle je všechno jídlo, které tu mají. Poďte tedy za mnou, v jedné chýši si vezmete teplé a suché oblečení." Zavedl nás po blízké stezce dolů do vesničky. Vešli jsme do jedné vzdálenější chýše. Jakmile jsme vkročili dovnitř, všiml jsem si úlevy, kterou mnich pocítil. Ukázal na koženou vestu a kalhoty. Okamžitě jsem se svlékl a oblékl si suché oblečení. Jakmile jsem tak udělal, zaplavil mě hřejivý pocit. Mnich se také teple oblékl a odněkud zpoza harampádí vytáhl dubovou hůl. Jakmile jsme utichli, mnich zpozorněl. "Někdo je venku." Přiskočil ke dveřím, prudce je otevřel a v mžiku švihnul holí někam, kde čekal nepřítele. Ozvala se dunivá rána a něco spadlo do chýše. "Počkej, to je Foldes. Ten nás zachránil z vězení." Mnich odskočil stranou s tlumeným výkřikem. "Vždyť to je výtvor temnoty, Proč jde někdo jako on s vámi. Ti přeci slouží Rimurriasovi." Folde se po chvíli zvedl. "Kdo mě to praštil po hlavě. To byla celkem velká šlupa, máš ty ale síly." Rozhovor přerušil Mesis. Musíme co nejrychleji vyrazit, je jen otázka času, kdy si všimnou, že někdo utekl a než za námi vítr zahladí stopy, to taky ňákou dobu potrvá." Mnich chtěl dále protestovat, ale pochopil, že jsme na stejné lodi. Mlčky přikývl a vyrazil. Dorazili jsme na místo, kde jsme dříve nocovali. Sníh a vítr dokonale zahladili známky toho, že jsme tu dříve byli. Sešli jsme, ale trochu na jiném místě a vyrazili na novou pouť. Slabý vítr za námi zahlazoval stopy a sníh je přikrýval další vrstvou sněhu. Měsíc stále svítil a my jsme šli v jeho záři. Nevraživost mezi Foldesem a mnichem brzy vyprchala.

Chlad vystřídal mráz a závěje. Bořili jsme se v hustém sněhu až po kolena. Byla mi čím dál větší zima a trochu jsem záviděl otci jeho teplé oblečení. Sníh se vršil a vítr ho přesypával a tvořil z něj duny. Měsíc se skrýval tam někde za mraky, jeho zář nám byla už delší dobu skryta, kvůli sněhové bouři, která neutichala. Na kamenech se vršil sníh padající odněkud z neznáma. Bylo ho stále víc a měnil nám před zraky krajinu.