6. kapitola

Svět je malý, i když nám připadá neznámý a nedosažitelný. Stačí jen jít stále vpřed.

Kam chci jít a kam jsem se už dostal. Snad cílem se stala pouť, kde cíl je to samé co smrt. Chci snad bloudit bez cíle a nikdy nenalézat klidu? Krvavý kámen, jejž nosím na prsou, má být mým pravým srdcem? Stačí udělat jen jeden pomyslný krok z města a vydat se na tuto cestu samoty. Znovu jsem se otočil za sebe a podíval se do města. Město zazpívalo svojí oblíbenou píseň ticha.

V jedné uličce kousek ode mě jsem zahlédl stín, který nemohl patřit budově. Chvilku jsem se bez hnutí díval tím směrem a ani nedýchal. Může to být stařec? Dlouho jsem se nezdržoval, rychle jsem se snažil nahmatat meč, ale nenacházel jsem ho. Na zemi jsem uviděl kámen o velikosti pěsti. Vzal jsem ho a schoval ho za záda. Postava se stále ani nehnula. Vyrazil jsem tichým krokem k ní. Když jsem se přibližoval, všimnul jsem si kůže, která pokrývala celé tělo. Byl to robustní válečník a přitom se mi zdálo, že do tohoto světa nepatří. Stál opřený o zeď jednoho z baráků a oči měl zavřené. Šel jsem stále blíž k němu a našlapoval co nejtišeji. "Tak už ses probudil, to jsem rád." Řekl a ani neotevřel oči. Zastavil jsem se a poznal v něm seveřana, kterého jsem potkal na cestě sem. "Jak daleko myslíš, že bys došel bez bot a pití? Támhle jsem ti přichystal věci, které budeš potřebovat, běž a vezmi si je." Přitom ledabyle ukázal někam do temnoty v uličce. Šel jsem poslušně tam, kam mi seveřan ukázal a přitom jsem nervózně tisknul v ruce kámen. Spatřil jsem hromadu suti, na které byly věci, o kterých seveřan mluvil. Sednul jsem si a začal si prohlížet boty. Byly vysoké skoro až ke kolenům, vzal jsem je a spěšně jsem si je obul. Potom jsem vzal čutoru a meč a přidělal jsem si je na provizorní pásek. Znovu jsem vzal kámen, do ruky a vyrazil směrem k seveřanovi. "Ten už přeci potřebovat nebudeš, nebo snad ano?" Byl jsem v rozpacích a kámen jsem okamžitě pustil na zem. "Myslím, že jsi stále něco na tom kameni nechal," pokračoval dále seveřan. Tentokrát jsem se otočil, aniž bych ho podezříval. Všiml jsem si, jak je vedle kamene rozprostřené kůže a na ní hromádka sušeného masa. Měl jsem strašný hlad a tak jsem se na ni s nesmírnou radostí vrhl. Maso bylo dost kořeněné a pálivé. Po několika soustech mi začali téct slzy a pálila mě celá pusa. Zběžně jsem se podíval na seveřana a ten měl úsměv od ucha k uchu. "Ty jsi toho snědl tolik? Myslel jsem si, že skončíš tak u druhého sousta a pak umřeš v šílených křečích." Ta šíleně pálivá chuť teprve začala přicházet, okamžitě jsem vzal čutoru a celou ji vypil. "Co to mělo znamenat, chceš mě zabít, nebo co?" Osopil jsem se na něj. "Co tu vlastně děláš, pronásleduješ mě?" Dobře začnu tím, že ti řeknu něco o starci, nebo jak se ti to představil." Přestal mě už pálit krk, nejspíš musel dát i něco do té vody. Co je to za člověka, že se se mnou chce hned bavit. Schoval jsem si čutoru za opasek a otočil se k němu zády. "Víš neznám tě a stejně už jsem chtěl jít jinam." "Myslím, že mě znáš Liasi. Krom toho kam bys chtěl jít?" Zastavil jsem se. Kdo by to mohl být? Otočil jsem se, ale to už seveřan stál za mnou. Chtěl jsem tasit meč, ale nevypadal, že by mi chtěl ublížit. Jak se daří Sorfé Liasi, nebo už je zde mezi námi? Zbledl jsem a nedokázal jsem ze sebe vypravit jedinou hlásku. Pokud si dobře vzpomínám tak čekala dítě, když jsem odešel." "Tati?" Vydralo se ze mě. Jak jinak by to mohl vědět. To jsem neřekl ani starci a to jsme spolu šli tak dlouho. "Svět tady dole je malý, synu. Škoda, že jsi jako prvního člověka, potkal zrovna starce. On propadl Rimurriasovi a zradil toto město, proč to ale to udělal, to netuším." Sundal jsem pomalu ruku z hlavice meče a upřeně sledoval postavu přede mnou. Obě oči měl zavřené a jakoby propadlé. Byl silný, ale přitom zubožený. Měl rysy mého otce, kterých jsem si zprvu nevšímal. Tento svět není přívětivé místo a tvář Mefisise byla toho příkladem. "Můj otec se ale jmenoval jinak, jmenoval se..." ale větu jsem schválně nedokončil a nechal ji dokončit mým otcem. "...Mesis, ale poznal jsem starce podle hlasu a neprozradil mu své jméno. A ohledně toho, že tě někdo sleduje, máš pravdu. Vylez," řekl někam do prázdna. Po chvíli se ozvaly kousek ode mě tiché kroky. Přibližovali se a dokonce dělaly šlápoty, ale nikoho nenesly. Už za tebou šel od místa, kde ses probudil. První jsem se s ním setkal u té věže se zvonem a tam jsem zjistil, že jsi můj syn." Začal jsem mu důvěřovat, věděl toho až moc. "Kam jsi to odešel, když jsem si vzal Sorfé? Zmizel jsi a neřekl jsi mi jediné slovo." Mesis se vrátil několika kroky zpět a opřel se o zeď. "Já i tvůj děda jsme byli vojáci tělem i duší. Nedokázali jsme sedět dlouho na jednom místě. Asi jsi to taky zažil, proto se tě ptám, jestli jsi opustil Sorfé." Začervenal jsem se a místo odpovědi jsem se otočil směrem k bráně. "Máš tu svůj cíl, něco čeho se snažíš dosáhnout?" "Nikdy ses z ničeho neuměl vykecat, Liasi. Ale dobře, už se tě nebudu ptát. Ohledně toho cíle mám v plánu někam vyrazit a počítám s tím, že se ke mně přidáš. Proti Rimurriasovi je vedená válka a to na všech frontách. Jak ve světě živých tak i zde. Stranu sis už vybral a teď ti dávám možnost bojovat. Chceš mi tedy pomoct?" Zdráhal jsem se ukvapeně odpovědět, snad proto, že jsem svého otce trochu znal a tušil, do jaké propasti se to řítím. Neměl jsem však sebemenší právo odmítnout. Dlužil jsem mu něco za záchranu života, který mi zachránil, když jsem spal v chrámu. Po krátké odmlce jsem se vzchopil a hrdě odpověděl. "Přijímám tedy, ale nechci zahazovat svůj život nadarmo." Několika rychlými kroky ke mně s úsměvem přispěchal. "Tak si na to plácneme, Liasi." Začal jsem se trochu smát. Vždy si potrpěl na takové bláznivé formality. Nastavil ruku a tak jsem mu do ní plácnul. Vedle mě se najednou ozvalo tiché povzdechnutí. "Úplně jsem na tebe zapomněl, chceš s námi taky jít viď." "Rád bych, ale lidé se mě většinou bojí, proto jsem tak dlouho žil ve vyhnanství na pohřebištích. Opravdu bych s vámi mohl jít?" Chtěl jsem ho odmítnout, ale otec byl rychlejší. "Samozřejmě, že to nevadí a jsem i celkem rád. Víš, jsem slepý a Lias tento svět zatím moc nezná, byl bych rád, kdybys nás vedl." Měl pravdu, předtím jsem se nechal vést starcem a opravdu jsem se tu nevyznal. Tak tedy vyrazíme, ještě jsem se chtěl podívat na jednu horu. Otočil se a vyrazil směrem k bráně následován párem stop, které mi pěkně naháněly hrůzu. Vyrazil jsem tedy za ním, ale stále jsem vůbec nic nevěděl. "Mesisi, a chceš nám vůbec říct, kam vlastně půjdem?" Nezastavoval a šel stále dál jako bych mu nic neřekl.

"Až nastane čas, vše se dozvíš. První jsem ti ale chtěl říct něco o tomhle místě. Došel jsem ho a už se nesnažil dál vyzvídat. V dětství jsem se naučil, že tato taktika nikdy nebyla úspěšná. "Velká část tohoto světa se rozkládá zde v bludišti, ale není to jediné místo, které zde je. Daleko od místa kde jsme, se nachází navždy zamrzlé země. Tam jsme utekli, když byly naše domovy zničeny. To jsem naposledy viděl, jak Rimurrias v čele velkého vojska bojoval tuto bitvu. Ať si o něm tvrdí kdo co chce, ale charismatický člověk to je určitě. Viděl jsem v něm opravdového bojovníka, byl však nesmírně krutý. Asi stovce přeživších nechal vypíchnout oči a ostatní nechal zaživa upálit. Pak jsem bloudil temnotou a snažil se najít klid. Ujal se mě jeden z vesničanů, který přišel o svou rodinu a vedl mě pryč, někam do hor. Podařilo se mi dostat hodně daleko, snad stovky mil od tohoto města. Byla tam strašná zima a mnoho mých přátel, kteří se mnou utekli z města, tu zahynulo. Později nás našla skupina asi dvaceti seveřanů. Ti nás zachránili před smrt: Tam jsem se naučil žít jako slepec. Konečně jsem měl chvilku klidu a dokázal se vypořádat se svým životem. Víš Liasi, se vším se dá žít, je jen otázka co jsi schopen obětovat." Pak nastalo dlouhé ticho. Zaposlouchal jsem se do příběhu a nedával pozor, kolik času jsme už šli. Městské hradební zdi jsme nechali daleko za sebou a naše cesta se ubírala stále dál do hlubin temného labyrintu jeskyní. "A co ty Liasi, musel jsi toho také hodně zažít." Začal po chvíli Mesis. Nikdy nedával ani chvilku klidu jinému člověku. Věděl jsem, že budu muset s pravdou ven. Byla by to jen otázka času, kdy bych mu to řekl. "Se Sorfé mám syna Velfise. Ale chtěl jsem bojovat po boku krále proti vojskům podsvětí. Touha po slávě zvítězila a rodinu jsem opustil. Možná bych se teď rozhodoval jinak, ale čas se nedá vrátit a musím se s tím smířit. Stále doufám, že jí aspoň jedinkrát potkám. Je tu možnost znovu ji vidět? Dal bych za to cokoliv." Nastalo dlouhé mlčení, ze kterého jsem pochopil strast svého osudu. Najednou se za mnou ozvalo nesměle.

"Jedna možnost by tu byla, ovšem to co je k ní potřeba je snad nemožné získat." Byl to strážce pohřebiště, který nás celou cestu pozorně poslouchal. Okamžitě jsme se na něj s otcem udiveně podívali. Ti, kteří mají srdce kamenné, mohou vyrazit z bran podsvětí na svět živých. Tak je postaven zákon a Rimurriasovi se ho podařilo obejít. Jak to netuším, ale Blížíme se k místu, kde bychom mohli dostat odpověď." Větu však za něj dokončil Mesis. "Cílem mé cesty bylo získání informací u starobylého řádu kněží sídlících na blízké hoře. Rimurrias se je nikdy nepokusil zničit a přitom je tato hora skoro v nitru jeho říše." Kněží s ním musejí spolupracovat a jistě to bude výhodná spolupráce. Chci tedy zjistit co je tak spojuje." Konečně jsem pochopil cíl cesty, ale jediný určitě nebude. Připadal jsem si, jako bych byl spíše do počtu, o světě jsem skoro nic nevěděl a byl jsem ostatním k ničemu. Šli jsme dál do míst, jež jsem nikdy nepoznával, a stále mi přišli více cizí.

Byli jsme tři. Už jsem nebyl sám, ale přitom jsem si tak připadal, chyběl mi syn a žena Sorfé. Jak se jim asi tak mohlo dařit, otec se mě na ně často vyptával a mě se začalo po nich znovu stýskat. Doufám, že se mi je podaří někdy vidět. Stín a temnota už ale nebyly tak skličující jako, když jsem byl sám.

Zastavili jsme na odpočinek. Otec vytáhl jako vždy to samé sušené maso. Bylo opravdu staré a křupavé. Někdy mi už začínalo lézt krkem, ale jíst se musí a tak jsem to nikdy neodmítl. Vody bylo po cestě dost, různé prameny tu tryskali ze skal skoro na každém kroku. Problém byl spíš najít aspoň trochu suché místo na spánek. Foldes, ale znal různá místa, která byla bezpečná a suchá. Byl jsem za to rád. Mé oblečení rychle nasávalo vlhkost a zima mě ráda prostupovala. Oheň jsme neměli z čeho rozdělat, atak jsme mohli pít jen studenou vodu. Cesta byla stále delší a mnohdy jsem musel vést svého otce po různých cestách, které pro něj byly neschůdné.

Začali jsme rozpoznávat zamrzlé potoky a jinovatka pokrývala kameny a zem. Šedivé skály se proměnily ve sněhově bílé. Sníh zářil i bez přístupu světla a mohli jsme vidět jak monumentální jeskyně je. Znova se začala rozšiřovat a museli jsme se ještě několikrát utábořit, než jsme se dostali do míst, odkud byla vidět obloha. Měsíc zářil zlatavou barvou a ozařoval okolí. Tuto slabou záři rozprostíral sníh a mnohonásobně ji odrážel do všech směrů. Připadal jsem si, jako kdybych byl zase mezi živými. Ticho a bezvětří, mi ale říkaly opak.