5. kapitola

Zrada přítele je neodpustitelná, ale pokud to byl jediný přítel, nezbyde nic než zoufalá touha po něm, i když už neuskutečnitelná.

Kráčel jsem po schodech pořád výš až ke chrámu. Postupně se mi urovnávaly myšlenky a přemítal jsem, co se tehdy stalo a proč byla tak velká změna v jeho chování. Vzpomněl jsem si na chvíle na cestě, kdy jsme se smáli a vtipkovali spolu. Také na první setkání, kdy se choval tak přátelsky a otevřeně. Byla to vše jen přetvářka? Co všechno je z toho pravda, a co je lež. Věděl jsem, že svitek, který mám pořád u sebe, by mi mohl odpovědět na mé otázky, ale neměl jsem sílu ho otevřít. Šel jsem pořád dál a připadalo mi jako bych zrychloval krok. Schody byly zachovalé a pořád se snižovala jejich velikost. Z náměstí mi kvůli tomu připadal chrám ohromně vysoko. Přicházela ke mně tajemná hudbu, která tu zněla tichým, dunivým zpěvem. Na chvíli jsem se zastavil a chtěl se zaposlouchat. Hudba náhle ustala, a když jsem pokračoval v cestě, znovu se rozezvučela. Po několika zrychlení a zpomalení tempa jsem si uvědomil, že hudbu tvoří ozvěna mé chůze po schodech.

S bázní jsem se dostal až na vrchol a začínal si prohlížet majestátní chrám. Zdál se zničený, ale uvnitř trosek stále hořel plamen sytě modré barvy. Ozařoval trosky a odlesk z vyhlazených kamenů mě na chvíli oslepil. Nechápu proč, ale modrá záře mě přitahovala jako magnet. Jen stěží jsem bránil tomu, abych se k němu rozeběhl. V hlavě mi zněla píseň, kterou jsem slyšel na schodech a nemohl jsem se jí zbavit. Od chrámu mě oddělovalo jen malé náměstí pokrývající mramorové dlaždice, které čas jen pramálo poznamenal oproti zbytku města. Začaly mě obklopovat polorozpadlé sochy, které na mě hleděli vyhaslýma očima. Zmítaly se ve mně rozporuplné pocity a začal jsem se oddávat touze po světle. Můj rychlý běh najednou zvolnil, a přešel do důstojné a odhodlané chůze.

Scházel jsem dlouhé kamenné schody k ohni a nemohl jsem se na něj vynadívat. Byl nikde a přitom všude, připadalo mi, jako by mě obklopoval. Nejspíš to byla hra lesklého kamene, který byl okolo mě a odrážel světlo všemi směry. Zapomněl jsem na okolní svět a pořád kráčel dál do neznáma. Za chvíli mě obklopila modravá záře a s ní přišel i šimravý pocit po celém těle. Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena, chtěl jsem se něčeho chytit, ale rukama jsem máchnul jen naprázdno a padnul na zem. Plameny mě pohltily a sžíraly. Zatmělo se mi před očima a brzy na to jsem ztratil vědomí. Připadalo mi, jako by mě něco zkoušelo. Probudil jsem se na trůně ze zlata, a díval se do neznáma. Když jsem se vzpamatoval a uvědomil si, kde jsem, celý jsem zkoprněl. Ucítil jsem, že jsem zase člověk, ale to bylo snad jediné, z čeho jsem měl radost. Poznal jsem místo, kde jsem zemřel. Celé pláně byly pokryté mrtvými a hodovali na nich vrány. Cítil jsem, jak mi stéká studený pot po zádech, a přestával jsem úzkostí dýchat. Najednou se celý obraz zamlžil, jako dříve a uslyšel jsem důvěrně známé kroky. Roztřásly se mi prsty a vzpomněl jsem si, že nejsem ozbrojen. Mlha houstla a rychle šedla. Začaly se mi rýsovat obrysy přibližující se postavy v černém rouchu. Vtom jsem ucítil lehký dotyk na rameni, byl tak teplý a příjemný, že ze mě hned opad všechen do teď narůstající strach. Chtěl jsem se ohlédnout za sebe, ale nemohl jsem. Přede mnou se vynořila postava v černém splývajícím plášti, tentokrát měla kápi sundanou a mohl jsem jí vidět do tváře. Plášť už nevál v poryvech slabého větru, jako dříve. Tvář byla ohyzdná a mrtvolně bílá. V očích jí svítili ohníčky vítězství a stále stejný výraz pohrdání, na který jsem nemohl zapomenout, se mi pořád vracel. Vtom jsem ucítil na okamžik tíživou sílu řetězů, která ze mě pozvolně opadla. Přepadla mě obrovská úleva, až mi poskočilo srdce. To břemeno mě opravdu hodně tížilo a divil jsem se, jak jsem ho mohl takhle ignorovat. Výraz ve tváři neznámého se neměnil a připadalo mi jako by se smál něčemu tak nemožnému, něčemu co jsem chtěl a mělo by mě to brzy zahubit. Ani na okamžik se mi nepodíval do očí a jeho zrak se ubíral na toho, kdo stál za mnou. Nasadil si kápi a pomalým krokem se vnořil do mlhy. Přestal jsem cítit dotyk ruky na rameni a vše se mi zdálo mlhavější.

Naposledy jsem se podíval před sebe a spatřil postavu Starce, který se mi zdál takový, jaký byl, když jsme se poprvé setkali. Byl znovu veselý a šel někde po horské pěšině uprostřed tichého přítmí. Zrak se mi brzy zamlžil a mlhavé světlo zmizelo někde v dáli.

Znovu jsem ucítil život, který se ve mně začal probouzet. Prostupoval mě chlad země, na které jsem ležel. Celé tělo bylo zkřehlé a nedokázal jsem se ani hýbat. Chvilku jsem ležel na břiše, jak jsem dříve spadnul a ztratil vědomí. Znovu se mi začaly vracet vzpomínky, proč tu jsem a kdo jsem. Rozhlížel jsem se okolo, ale jasné plameny zmizely a vystřídalo je přítmí. Vedle mě dopadla kapka padající ze stropu. To mě konečně probudilo ze snění a pokusil jsem se s námahou vstát. Tělo jsem měl vysílené a hned jsem se zhroutil na lopatky. Ucítil jsem prudkou bolest a podíval se na své ruce. Byly to mé ruce, ruce člověka. Chtěl jsem se začít smát radostí, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Vyprahlá ústa mi okamžitě popraskala a začala nesnesitelně pálit. Uvědomil jsem si, že mě od jisté smrti zachránil starý plášť, jejž jsem měl přes sebe přehozený. Chvilku jsem bez hnutí ležel a vychutnával si plynulé nádechy a výdechy a přitom překonával bolest. "Tak jsem se stal znovu člověkem, člověkem ve smrti a temnotě." Přeběhl mi mráz po zádech, pochopil jsem, na co myslel strážce podsvětí, když mi s vřelou radostí dával tuto svobodu. Tentokrát jsem opravdu zemřel. Znovu jsem otevřel ústa a chtěl se smát, místo toho mi začaly téci slzy a uvědomil jsem si bídu, ve které jsem se ocitl.

S obrovským úsilím jsem vstal a vykročil belhavým krokem směrem ke středu chrámu, očekávajíc záchranu z jeho rukou. Všimnul jsem si vyvýšeného místa ozářeného doutnající pochodní. Záře pochodně ozařovala jakousi čutoru a cosi zabaleného v podivné látce. Oheň hořel už jen ve stříbrné misce v pozadí a šero se ke mně přikrádalo ze všech stran. Pomalu jsem přišel k vyvalenému kameni a chvíli hleděl na svůj meč, který jsem ztratil při boji dole ve městě. Nejprve jsem se dychtivě napil čehosi, co bylo v čutoře. Nápoj mě řádně zahřál a pocítil jsem silný alkohol. Zavrávoral jsem a opřel se o vyvrácený kámen, na kterém byl meč se zvláštní látkou. Po chvíli jsem pocítil první účinky nápoje a přestal jsem cítit chlad a únavu. Vzal jsem meč, přeložil plášť napůl a vyřízl v něm díru na hlavu. Pak jsem vzal starou látku a natrhal si z ní delší cáry, které jsem použil místo provazů. Během chvíle jsem si udělal teplé a pohodlné oblečení. Opásal jsem se posledním zbytkem látky a pověsil si na něj meč. Chvilku jsem si spokojeně sednul a odpočíval. Jak jsem rozhýbal svaly, uvědomil jsem si sílu, která mi ještě zbývala. S novým odhodláním jsem vyrazil zpátky na náměstí poděkovat mrtvému druhovi za meč a chvíle s ním strávené. Šel jsem pomalým a malátným krokem směrem ke dlouhým schodům. Začal jsem si uvědomovat svou únavu, která se mi dávala zanedlouho poznat. Zatmělo se mi před očima, padnul jsem na zem a usnul.

Přede mnou stála postava v černém hávu a škodolibě se smála. Podivná neviditelná síla mi bránila vstát a svírala mě tak, že jsem jen lapal po dechu. Ta ohavná zrůda se stala pro mě ztělesněním všeho zla, jež mě zde potkalo. Užíval si mou bezmocnost a smál se hlasitým smíchem, který mi drásal uši. Po chvíli smích utichl a tiše zašeptal. "Chtěl jsi žít podle sebe, snad jsi už pochopil, že tady není výhry, které můžeš sám dosáhnout. Zůstaneš už navždy ve stínu a nikdy nepoznáš svět živých. Možná mě někdy vyhledáš, ale tvá snaha bude marná. Já nedávám další šanci těm, kdo si ji nezaslouží. Rozprostřela se temnota a nedokázal jsem rozpoznat, jestli bdím, či spím. Jako by svět byl rozmlžen a stále upadal do chaosu a temnoty, ze které už nikdy nebylo návratu. Postupně jsem začal rozeznávat mihotavou namodralou barvu. Otevřel jsem oči a probudil se několik desítek metrů do chrámu. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. V chrámu stále hořel plamen sytě modrou barvou a ozařoval okolí. Snad jsem spal den, možná jen pár hodin. Vše tu bylo stále stejné, jako jsem si to pamatoval z dřívějška. Vstal jsem a všimnul si šedivé látky, která přese mě byla přehozena. Rozhlídl jsem se po okolí a hledal někoho, kdo mě přikryl. Nikde ale nebyla ani stopa po někom jiném. Musel jsem ze spaní vstát a přikrýt se látkou, která se tu povalovala. Jen mlhavě si pamatuju své první probuzení. Snad hlavně jen to jak jsem si párkrát lokl něčeho ostrého. Zatřásl jsem se, snad zimou či tím, že jsem si představil bílý obličej strážce podsvětí. "Byl to jen sen," oddech jsem si.

U nohou mi ležela šedivá látka a já stál uprostřed něčeho, kde na mě čekala smrt. Proč je tenhle svět tak nehostinný, nebo si ho udělali takový lidé? Jsem tu sám a přitom vím, že se někdy setkám s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Snad to bude brzy, ale jednou určitě se tak stane. Vzal jsem tu látku do rukou a přehodil jsem si ji přes ramena. Pěkně mi hřála záda a já vyrazil pryč z tohohle proklatého místa.

Po chvíli jsem stanul na okraji schodů, jež vedly do města pode mnou. Město bylo tiché a bez jediné známky života. Pocítil jsem bezmoc a zármutek. "Kolik lidí zde zemřelo a kolik jich zde mohlo žít. Snad stovky možná tisíce. Oni se Rimuriasovi postavili a zemřeli. Co znamená mé slovo odmítnutí, jsem nikdo, kdo se jen bojí ztratit to, co už dávno ztratil." Posadil jsem se a hlava mi klesla na prsa. Chtělo se mi vzdát se a přestat dál bojovat. Cítil jsem, jak ve mně hasne život, a začali mi padat prameny vlasů do obličeje. Byly mastné a slepené. Jsem snad ještě člověk, či se mu už nepodobám? Ucítil jsem slabý poryv větru. Odhrnul mi vlasy z čela a znova jsem se podíval na město. Ze střech se snesl nános prachu a objevila se lesklá náměstí, která odrážela modravou barvu doutnajícího plamene z chrámu. Město ožilo, i když teď už trochu jiným způsobem. Vstal jsem a prohlížel si modravou záři, jež prozářila celé město. Začal jsem scházet dlouhé schody doprovázen uklidňující melodií dunivých tónů. Bylo tu tolik různých věcí, které mě teď okouzlovali. Rozplynuly se mi chmurné myšlenky a zaplavil mě úžas. Došel jsem asi tak do půlky schodů a zastavil se u místa, kde byl ochoz na akvadukt. Uvědomil jsem si, že mám žízeň a marně jsem se pokoušel najít čutoru, kterou jsem měl při svém prvním probuzení. Akvadukt musel vodu odněkud přivádět. Přelezl jsem po římse na akvadukt a vyrazil stejným směrem, jakým jsem už vyrazil dříve. Zastavil jsem se na místě, kde Stařec řekl své poslední slova. Přeběhl mi při vzpomínce mráz po zádech a zachumlal jsem se do látky, kterou jsem měl přehozenou přes ramena. Šel jsem rychle a už se neohlížel zpět.

Cesta mě opravdu zavedla k jeskyni, kde jsem se napil a osvěžil. Pramen zde ústil do vymletého jezírka. Byly zde pozůstatky po obléhatelích, kteří odřízli město od vody. Svlékl jsem se a ponořil do studené vody. Byla lahodná a užíval jsem si v ní každý okamžik. Malý potůček přivádějící vodu do jezírka tichoučce bublal a uspával mě. Jezero se ztrácelo v blízké jeskyni. Uvelebil jsem se a začal si urovnávat čas, i když jsem věděl, že tady se čas neměří. Jak dlouho jsem spal a co se stalo se Starcem? To bylo první, co se mi vybavilo v mysli, a nemohl jsem tyhle myšlenky zavrhnout. Pořád se mi vraceli a nabývali důležitosti. Starcovo tělo ve městě musí stále ležet. Měl bych ho pohřbít, i když se z nás před smrtí stali nepřátelé. Stařec, chtěl být celý život člověkem, neměl bych ho nechat odejít jako stvůru. Škoda, že byl tak horkokrevný, mohl mi o tom říct, i když nevím, jestli by mi odpustil. Svého dědu jsem si ani nepamatoval. Zemřel kdysi dávno, ještě když jsem byl malý a jediná vzpomínka, která mi na něj zbyla, se ztratila ve víru mého života. Stařec byl skvělý člověk, díky němu stále žiji a jsem zase člověkem. Bylo mi líto, jak jsem se k němu zachoval. Nemusel jsem mu brát jeho věci. Voda ve studené lázni mi osvěžila mysl a rozpomenul jsem se na meč a čutoru. Když jsem se probudil, leželi v chrámu a později jsem je už nenašel. Je tu snad ještě někdo, kdo se o mě staral, když jsem spal? Začal jsem se znovu rozhlížet, toužil jsem někoho vidět, ale nikoho jsem nespatřil.

Ponořil jsem se celý pod vodu a nechal se nadnášet, ale dával jsem si pozor, abych se nedostal moc daleko od břehu. Plavat jsem moc neuměl a v naprosté tmě, která zde byla, jsem nepoznával, kam jezero vede. Cítil jsem se zde v bezpečí před světem, který mě obklopoval. Za iluzi bezpečí jsem platil chladem, jenž mě prostupoval. Zkoumal jsem nohama povrch dna, protože mi přišel podezřele hladký. Kdo to tu tak vybrousil, žádné spáry a nikde ani sebemenší náznak kamenické práce. Postupoval jsem stále dál do útrob jeskyně a stále si ohmatával cestu před sebou. Obklopila mě temnota a opustila mě modravá záře, která mě až do teď doprovázela. Udělal jsem dalších pár kroků do hlubin jeskyně. Najednou jsem narazil na ostrý předmět. Ponořil jsem se a vytáhl ho. Po hmatu jsem rozeznával dvě čepele, ale jen velmi matně. Tvar byl zakulacený a nerovný. Vyrazil jsem směrem k otvoru, kterým jsem do jeskyně vlezl. U vchodu jsem se zastavil a chvilku se zdráhal vyjít ven. Tady uvnitř jeskyně byl klid a vlídné bezpečí. Stál jsem a koukal se do světa přede mnou, byl tak neklidný a nebezpečný. Po chvíli nad strachem zvítězila zvědavost a vyrazil jsem do šera. Rozpoznal jsem jakýsi přívěsek. Připomínal mi srdce zakuté v pramenech kovu. Na hranách byly dvě protáhlé zostřené hrany, táhnoucí se ze shora až dolů. Uvnitř byl načervenalý krystal o velikosti palce. Ve vrchní části byl zasazen mosazný kroužek, kterým se protahovala šňůrka. Tu jsem ale nenašel a hledat se mi ji v jeskyni už nechtělo. Utrhl jsem část svého oblečení a použil ho místo šňůrky. Zdálo se mi jako by začalo svítat a rozhlédl jsem se po městě. Modravá záře v chrámu znovu zesílila a osvětlila svou tajuplnou září městské bludiště. Město bylo znovu pokryté prachem, který si znovu v bezvětří sedl a přikryl střechy domů. Oblékl jsem se a vyrazil známou cestou směrem do města. Sešel jsem po točitých schodech z akvaduktu a ucítil štiplavý zápach. Mrtvola obludy byla už v pokročilém stádiu rozkladu. Nezdržoval jsem se u ní a začal jsem hledat strace. Na místě kde jsem si pamatoval, že ležel, jsem našel jen louži zaschlé krve. Rozhlížel jsem se po okolí a hledal aspoň stopy. Bylo to marné. Všechny jeho věci, včetně jeho brašny a meče, taky záhadně zmizely. Dlouho jsem tu nevydržel a vyrazil zpátky k bráně. Nikde jsem neslyšel ani zvuk a začalo si mě to podmaňovat. Město mi připadalo nekonečně dlouhé a dunivé kroky, které se za mnou táhly, byly jediné, co jsem slyšel. Měl jsem pocit, jako by Stařec stále žil a někde tu na mě dohlížel. Ticho, které se kolem mě rozprostíralo, mi stále naznačovalo, že jsem sám.

Otevíraly se mi stále nové ulice a začínal jsem se v nich ztrácet. Vše se mi zdálo pořád stejné a jediné podle čeho jsem se mohl orientovat, bylo světlo vycházející z chrámu. Po čase se mi podařilo dostat k bráně. Byla stejná, jako jsem jí viděl poprvé. Kameny byly šedivé a omlácené, mrtvé nikdo nepohřbíval, jen ticho bylo o něco bolestnější než, předtím. Uvědomil jsem si, že jsem zase sám. Naposledy jsem se ohlédl přes rameno na opuštěné město. Utáhl si látkový pásek těsněji k tělu a vykročil do neznáma.