10. kapitola

Tentokrát se cesta ubírala v závětří a konečně jsme se tolik nepropadali do sněhu. Už to bylo dlouho, co jsme opustili starce na oné hoře. Možná to mohl být už měsíc, ale netroufám si hádat, opravdu nevím, jak bych mohl zde měřit čas.Sníh se svažoval do údolí, kde protékala černá řeka. Jak jsem po něčem takovém toužil. Konečně to bylo jiné, než do teď. Mramorově bílé a stále se převalující sněhové závěje mě děsily. Nad řekou se držel slabý mlžný opar, který ji chránil před chladem ledu a sněhu. Rozeběhl jsem se k ní. Mlha mě pohltila, a přitom schovala všechny mé starosti svou bělostně čistou rouškou. Seběhl jsem až ke břehu a radostně si sundal boty. Vlezl jsem až po kotníky do vody a rozhlížel se po okolí. Nikde jsem však nikoho nespatřil. Bylo tu mnohem tepleji než venku. Zamžoural jsem do dálky a spatřil obrysy skály, ze které řeka vytékala. Vylezl jsem z vody na břeh a svlékl se. Vrátil jsem se opět do vody a posadil se. Hladinu jsem měl až po ramena. Bylo mi tak příjemně. Ucítil jsem, jak se mi uvolnily všechny svaly a s tím přišla i úleva. Za sebou jsem uslyšel kroky. Prudce jsem se otočil a spatřil Foldese, jak vede Mefise. Úplně jsem zapomněl, že Mefis nemůže běhat. Zavolal jsem na ně a oni mě následovali. Za chvilku jsme všichni seděli v teplé vodě. "Tak konečně," začal jsem. "Na tohle jsem se tak těšil. Teplá voda a odpočinek." Přerušil mě Foldes. "Takhle si teda teplo vodu nepředstavuji, ale je tu větší teplo než venku." Asi měl pravdu, od té doby, co jsem sem přišel, jsem vlastně nikdy nepoznal opravdové teplo. Všechny ty náhražky tepla mě připravily o vzpomínky na opravdové teplo. Seděli jsme a tiše oddechovali. Užívali jsme si bublání vody a parou prosycený vzduch. Byl tu takový klid. Ticho, které mi přišlo tak strašné, když jsme sem šli, bylo přerušeno. Konečně tu byly jiné zvuky, než křupání sněhu. Zaposlouchal jsem se do nich, ale černé myšlenky na sebe nenechaly dlouho čekat. Za krátký čas se stane stereotypní i hukot vody a budu se bát jít vedle řeky. Zvuky tu byly tak podobné a nenacházel jsem tu nic nového. Snad možná jediná útěcha byla v rozhovoru, ale po cestě se nedalo moc mluvit. Přerušil jsem mlčení a pokusil se zahnat ticho. "Tak jak dlouho ještě pudem? Už to nemůže být tak daleko, ne?" Mesis se na mě podíval svým obvyklým mrazivým pohledem. Nikdy jsem si nemohl zvyknout na jeho pohled. "Ještě nás čeká celkem dlouhá cesta. Spíš mě zajímá, jestli se vůbec podívám na její konec." Přerušilo ho zakručení mého břicha. Uvědomil jsem si svůj hlad. Mesis vstal a donesl vak s jídlem. Napřáhl ruku a v ní měl kus sušeného masa. Bylo to však už jen jedno jediné sousto. "Na, vezmi si, to je tvoje." Moc dobře jsem věděl, že už jsem svůj příděl snědl a tohle byl poslední kousek, který si Mesis nechával na horší časy. Jak bych si ho přál sníst, ale věděl jsem, že mi nepatří. "Ne, zas takový hlad nemám. Zatím mi stačí voda, o ten kousek se můžeme rozdělit všichni." "Všichni se z toho nenají. To by bylo spíš na škodu, než k užitku." Ozvalo se za mnou. Do rozhovoru se vmísil Foldes. "Ber a přestaň protestovat!" Otcova ruka zůstávala stále napřažená. Obdivoval jsem jeho nezdolnost, i když někdy hraničila s tvrdohlavostí. Mesis se už rozhodl a mé protesty neměly žádný význam. Vzal jsem si tedy a poděkoval. Na jeho tváři se objevil šťastný výraz. Vzal jsem ten poslední kousek masa a snědl ho. Dříve mi to pálivé koření vadilo, ale teď jsem si ho tak užíval. Snědl jsem ho a pocítil úlevu. Konečně jsem měl něco v žaludku. Jenže už jsme neměli nic dalšího. Cítil jsem se trochu provinile, ale jakmile jsem se podíval na otce, spatřil jsem, jak se směje. Byl tak rád, že mi chutná. Ticho znovu přerušil Foldes. "Aspoň se nemusíme tahat s přeplněnými baťohy." Nuceně jsem se zasmál, protože jsem pochopil, na co naráží. "No vyrazíme dál, třeba budeme mít štěstí a přepadlou nás vlci, kteří už nebudou shnilí." V tom jsem si něčeho všiml, kolem nohy mi něco proplulo, ale jakmile jsem se tam podíval znovu, už to tam nebylo. Chvilku jsem pátral zraky kolem sebe, ale voda byla zase průzračná a nikde nic nebylo. "Tak pojďte, je tu sice příjemně, ale takhle se tam nikdy nedostaneme." Zavelel Foldes a všichni jsme vstali. Oblékli jsme se a vyrazili podél toku řeky. Řeka tekla stejným směrem, jako jsme šli, napojovaly se na ní další potůčky z okolí. Mlžný opar se brzy rozplynul a voda místy i zamrzala. Už se nám nechtělo máčet ve studené vodě a namrzlé kameny podél koryta začaly být nebezpečné. Museli jsme jít dál od břehu, kde bylo více sněhu a nebyl tak kluzký.Několikrát jsme se zastavili a přespali. Nikde však nebylo vidět známky života. Koryto řeky se časem rychle rozšiřovalo a místy tvořilo z části promrzlé bažiny, kde jsme se brodili až po kolena ve studeném bahně. Nad námi se začal uzavírat venkovní prostor a začali jsme vstupovat do míst, která byla chráněna skalními masivy. Rostla tu křoviska, jež byla promrzlá a při silnějším větru se lámala. Poblíž řeky jsem spatřil menší příbytek. Byl celý postaven z kamenů a z komína stoupaly oblaky dýmu. Sešli jsme blíž k vodě a pokračovali ke stavení. Ještě nikdy jsem tu neviděl někoho, kdo by tu poklidně žil. Když jsme se však přiblížili ke korytu, spatřili jsme druhý sloup dýmu. Zarazilo nás to. Mohlo to být tak půl míle od nás a nacházelo se to mezi námi a stavením. Šli jsme podél břehu a už nedbali o ostražitost. Chůze se stávala pomalejší a pomalejší. Ani jednomu z nás už nebylo moc dobře. Naše vychrtlá těla šla z posledních sil a jen vzájemná pomoc nás udržovala na cestě.Přišli jsme blíž a spatřili rybáře. Byl to statný muž a vedle něj byl rozdělán oheň, na kterém si opékal rybu. Na břehu měl dva pruty, jež byly jeho obživou. Zmerčil nás a napřímil se. Poměřil si nás opovržlivým pohledem. "Kdo jste a co tu chcete!" Ušklíbl se. Neznělo to jak otázka, ale spíš jako výhružka. Na pasu se mu houpala dýka, jež mi naháněla strach. Mefis však neztratil odvahu a promluvil. "Jsme poutníci a chtěli bychom jen trochu jídla. Nechceme krást, klidně si i jídlo odpracujeme." Rybář k nám popošel rychlými kroky. "Tak vy chcete čmuchat? Zmizte, ať vás tu už nevidím." Zařval a rozeběhl se na nás. Otočil jsem se a rozeběhl jsem se pryč. Koutkem oka jsem zahlédl jak Mesis stojí stále dál na místě. Rybář ho doběhl a srazil ho pěstí k zemi. Otočil jsem se a vrátil se zpět. Viděl jsem, jak rybář drží Mesise pod krkem a ten se snaží vyprostit. Dlouhá cesta bez jídla nás však vysílila a jeho obrana byla hodně chabá. Musel jsem jednat, přiskočil jsem a podřízl jsem ho svým mečem. Měl jsem štěstí, že ten meč neviděl, jinak bych to nedokázal.Na Mesise se bezvládně sesunula rybářova mrtvola, ale on jí nepřestal hledět do očí. "Jídla tu je dost, konečně se najíme!" Bezmyšlenkovitě jsem se vrhl na pečenou rybu a pustil jsem se do ní. Najednou se můj pohled zastavil na otcově tváři. Stekla na něj krev a on ležel úplně zkoprnělý. Tichým a chraplavým hlasem promluvil. "Proč jsi ho zabil, vždyť by mě časem pustil." "Vždyť tě chtěl zabít, co jsem měl podle tebe dělat?" Otec se ještě víc zachmuřil a dál už si jen šeptal něco pro sebe. Tomu jsem už nevěnoval pozornost a snažil se zahnat hlad. Jenže jeho slova mě dostihly a uvědomil jsem si jejich smysl. On to zažil. Zažil, jak vojáci vraždili jen pro trochu jídla a já teď byl na jejich pozici. Už jsem ze sebe nedokázal nic vypravit. Vzpomněl jsem si na dýku, kterou měl u pasu, ale nepoužil ji. Možná si na nás chtěl vybít jen svou zlost, nechápal jsem to. Za koho mě teď otec bral. Snad pro něj nejsem lupič a vrah, který jen touží po jídle a smrti svých nepřátel? Zachránil jsem sice svého otce, ale tím, že jsem někomu jinému život vzal. Nemuselo to tak být. Jenže ten hlad byl tak velký, cítil jsem, jak mi dochází poslední zbytky síly. Mesis ze sebe shodil mrtvolu a vstal. Stál jsem před ním a neřekl jediné slovo. Obešel mě a sedl si k ohni. Foldes už vzal druhou rybu, rozdělil ji na několik částí a podal mu jednu z nich. Ten se toho však ani nedotkl a jen tupě koukal do ohně. Otočil jsem se a přišel také k ohni. Válelo se tu několik dalších ryb, které mezitím Foldes posbíral a nandal do vaků. Také mi nabídl, ale už jsem se stihl najíst. Byl jsem naštvaný a ani jsem přesně nevěděl proč. Mesis si nic nevzal a nepromluvil jediné slovo. Pak jsme vstali a vyrazili dál podél břehu. Ušli jsme několik kroků a Mesis spadl bezvládně na zem. Snad mu došli síly. Foldes upustil ryby, přiskočil a podepřel ho. Dali jsme mu napít, ale jídlo odmítl. Vzal jsem ho na záda a kvapně jsme se snažili dorazit ke stavení na obzoru.Přivítal nás hlouček dětí, bylo jich tak osm a hráli si mezi sebou. Jakmile Otec uslyšel jejich hlasy a ještě se mu přitížilo. Děti se kolem nás shlukly a doprovodili nás za radostného křiku až ke stavení. Tam nás přivítala obtloustlá žena pokročilého věku. Jakmile nás spatřila, pomohla nám odnést Mesise do bezpečí jejího domova. Vstoupili jsme do útulné místnosti, která byla pěkně vyhřátá teplem linoucím se z krbu. Prošli jsme jí do místnosti o něco menší, kde bylo o trochu menší teplo, ale bylo zde příjemně. Položila ho do postele a přinesla mu trochu polívky. Najedl se a usnul. Sedl jsem si ke stolu a očekával její příchod. Foldese si zatím nikdo nevšiml, ale věděl jsem, že stále stojí za mnou. Děti tu chvilku běhaly, ale brzy je zahnala ven, aby si otec mohl odpočinout. Jsou uchráněni před vnějším světem. Neuvědomují si nebezpečí, které jim hrozí, a mi jsme je odsoudili ke smrti. Pomyslel jsem si. Ani jsem se neohlídl a přeci jsem měl chuď vstát a utéci pryč. Nedokážu jí to říct a i kdybych jí to řekl, jaký by to mělo důsledek. V tom se za mnou otevřely dveře. Trhnul jsem sebou. Byla to ona a přitom jsem se nedokázal ohlédnout. Sedla si proti mně a usmála se. "Jmenuji se Terdia a jak se jmenujete vy a váš přítel?" Nedokázal jsem se jí podívat do očí, ale přeci jen jsem odpověděl. "Jsem Lias a ten, koho jsem nesl, není můj přítel, ale můj otec a jmenuje se Mesis." "Jsem ráda, že tvému otci už je lépe. Dlouho nic nejedl a muselo se mu z toho udělat špatně. No, vidím, že ty jsi také unavený. Omlouvám se, už tu nemám moc jídla. Manžel se vrátí až zítra a přinese ryby. Teď tu žádné jídlo navíc nemám." Zkoprněl jsem, mé nejčernější předtuchy se potvrdily. Vyděšeně jsem se jí podíval do očí, ale ona se dívala do země, nejspíš se o něj bála a nevěnovala mi pozornost. Nedokázal jsem jí říct pravdu. Místo toho jsem znovu zalhal. "Jsem už unavený, půjdu si lehnout a zítra se vám nějak pokusím odvděčit." Jenže ona nestála o vděk, stále znovu a znovu se strachovala o svého muže. To jsem už nevydržel, vstal, trochu neohrabaně se omluvil a šel spát. Připadalo mi jako by mi její pohled visel na zádech, i když jsem za sebou zavřel dveře. Schoulil se do kouta místnosti a tvář schoval mezi kolena. Otec pokojně oddechoval, ale přitom se mi zdálo jako by se stále vzdaloval. Chtěl jsem spatřit známky po Foldesově přítomnosti, ale žádné tu nebyly. Nezbylo mi nic jiného, než jen možnost čekat. Přišel večer a děti se vrátily domů. Slyšel jsem, jak se těší na svého otce. Terdia je odháněla od naší ložnice. Chtěli se na nás podívat, ale ona chtěla, abychom si mohli odpočinout. Dřív bych vyšel ven a zasmál se s nimi, jenže teď jsem se hrozně bál. Schoulil jsem se a nechtěl se ani pohnout. Bál jsem se sebe a bál jsem se zítřka. Kdy začne nový den, se nedalo poznat. Měsíc stále svítil oknem do místnosti a jeho stříbřitá záře ve mně šířila nepokoj. V místnosti vedle jsem uslyšel tiché kroky. Bál jsem se, že děti už vstaly a chtějí se na nás podívat. Dveře se začaly otevírat a svou tvář jsem skryl v dlaních. Sílu říct jim pravdu jsem neměl, ale síla odolávat svému vnitřnímu nepokoji také slábla. Dveře se zase potichu zavřely a kroky mířily ke mně. Zaposlouchal jsem se do nich. Ne, to nebyly kroky dětské. Zvedl jsem hlavu a pochopil. Byl to Foldes. Klekl si přede mě a zašeptal. "Tady nemůžeme zůstat, je to jako bychom je obrali úplně o všechno. Nevím jak ty, ale já tu už déle nevydržím." Popsal to, co mě tolik trýznilo. Jenže jsem si uvědomoval, že teď se už nikdy nebudu chovat tak jako do teď. Vstal jsem a vyrazil k oknu. Měsíc se mi díval do tváře. Měl jsem nutkání ji před ním schovat, ale neudělal jsem to. Pokud já sám sobě nedám druhou možnost, tak kdo mi ji dá? Otec zažil, jak vojáci zabíjeli tolik lidí jen proto, že chtěli jejich jídlo. Zachoval jsem se dost podobně a jemu se to muselo spojit. Musel vědět, že mohl zemřít, ale tohle pro něj byla potupná smrt. Zemřel by pro své ideály a teď žije proto, že jeho syn je zničil. Foldes mezitím vzbudil otce a chvilku mu vysvětloval situaci. Přišel ke mně a chvíli mě pozoroval. Foldes si stoupl mezi nás a položil nám ruce na ramena. Každý dělá chyby. Jestli nevykročíme dál, necháme je, aby nás stáhly ke dnu, no a to nikam nepovede. Přinesl jsem jí deset ryb, které jsem ulovil a na stůl jsem jim napsal vzkaz, že se jí manžel vrátí, až nastane správný čas. Nikdy neztratí naději a přitom se bude snažit žít. Víc pro ně už udělat nemůžeme." Pak vykoukl z okna a zkontroloval výšku. Byly to zhruba dva metry. První slezl on a pak ho následoval otec. Nakonec jsem vylezl já. Dole na nás čekaly tři ryby zabalené do vaku. Následoval jsem dva stíny před sebou. Neviděl jsem už jejich tvar a ani jsem nechtěl začít rozhovor. Ticho mi náramně vyhovovalo. Mohl jsem přemýšlet a nikdo mě nerušil. Musel jsem se s tím nějak vyrovnat. Viděl jsem už tolikrát mrtvé lidi, ale nikdy jsem pak neviděl rodinu, která na ně čekala. Mohlo to dopadnout, jako v tom klášteře, když nás polévali vodou, on by ho pustil, stačilo by jen, abych stál po jeho boku a nedal se na útěk. Stavení se vzdalovalo, ale přitom mi stále zůstávalo vryto v paměti. Už nikdy na ně nezapomenu, to jsem věděl až moc dobře. Ticho mě znovu pohltilo a masivní skalní klenba nás obejmula, jako znovu nalezené děti. Kolik dní jsme mohli jít? Čas, ale neúprosně běžel a Mesis se stal opět takovým, jakým byl předtím. Snad to bylo tím, že se Foldes celou cestu dost činil, ale podle mě to bylo jeho povahou, která na křivdy rychle zapomínala a dokázala je odpouštět.Mesíční světlo už na nás přestalo definitivně dopadat a zásoby jídla se dále tenčily. Nové hory nás vítaly svými strmými srázy. Cesta tu už neexistovala a jen matná záře přicházející odněkud z temnoty jen mlhavě ukazovala obrysy skal. Nebylo moc věcí podle, kterých jsme se mohli orientovat a začali jsme ztrácet poslední naději na cíl své cesty. Neznali jsme směr ani místo, kde jsme byli. Vše pohltila bezhvězdná noc a s ní i přišla píseň ticha. Toužil jsem promluvit s otcem, ale neměl jsem dost sil, abych tak učinil. On nemluvil a připadalo mi jako by se zaposlouchal do kapek, které padaly ze stropních krápníků dolů do hlubin. Tady už nerostly stromy a brzy nám došlo dříví na podpal. Poslední ryby jsme jedli jen slabě tepelně upravené. Chutnali nám, ale přeci jen jsme je jedli potichu. Oblečení se s časem opotřebovalo a potrhalo. Už mě ani řádně nechránilo před zimou, ale nikde nebyl nikdo, kdo by mi nabídl nové. Věděl jsem to a smiřoval se s tím. Myšlenkami jsem byl v minulosti a budoucnosti jsem se bál. Můj sen vidět svou ženu Sorfé, tu co jsem tak miloval, se mi nikdy nemohl splnit. Toužil jsem však dál, ale o to byla ta touha bolestivější. Snad ještě žila. Nic jsem o ní nevěděl a přitom byla stále v mé mysli. Zajímalo by mě, jestli na mě už zapomněla. Mohlo to být už tolik let, co jsem od ní odešel, sám jsem nevěděl. Bál jsme se měřit čas, vše tu bylo tak rozdílné. Má minulost byla tak krásná, co bych dal za to, kdybych se mohl vrátit. Ne-li jinak, co bych dal za to, abych na ni zapomněl. Už jsem ani nevěděl, co vlastně chci, ale takhle jsem už dlouho žít nemohl.Přicházeli jsme k širokému průsmyku. Byl osvětlen bílým ohněm, jenž hořel na jednom z blízkých svahů. Mé oči přivyklé tmě si dlouho zvykaly na světlo. Cesta vedla do tohoto průsmyku, ale musela se před ním ještě větvit. Jak jsme přicházeli, uslyšeli jsme dusot kopyt. Zastavili jsme a dál jsme šli tišeji. Přeběhl jsem několik metrů osvětlené cesty a zastavil se pod velkým balvanem, jenž nás chránil před zraky projíždějící armády. Vykoukl jsem a strnul hrůzou. Pochodoval Tu nekonečný průvod. Jenže nepřipomínal armádu, jakou jsem znal z dřívějších dob. Byly to kostry, které táhnuly na smrt. Vycházely z temnot a zase do temnot se pohroužely. Nekonečný zástup příchozích se stále netenčil. Šli do rytmu bubnů a ozvěnou s nimi šla i touha zabíjet. Byla to armáda těch, kteří se chtěli pomstít za svou smrt. Plně odhodlaná a bez jediného hlesu šli další a další bojovníci. Po stranách průvodu jeli jezdci na vychrtlých koních a sporé oblečení naznačovalo, že jsou všichni také mrtví. Vzdálili jsme se a oddechli si. Nikdo nás nepronásledoval. "Myslíte, že jsou na naší straně? Pokud ano, tak jak se zachovají, když nás uvidí?" "Kdo ví, nezbývá nám, než jít blízko nich, oni nás přivedou k městu a nemusí o tom ani vědět." Bylo dohodnuto, začali jsme se plížit v bezpečné vzdálenosti od vojáků, ale přitom jsme věděli, jakým směrem se ubírají, a mohli jsme je následovat.Cesta pokračovala podél hor a stáčela se zpátky směrem do údolí. Rozpovídali jsme se o prazvláštním voji. Stále jsem si nemohl zvyknout na to, že by mí přátelé mohli vypadat jako mrtví. Cesta však byla dlouhá a zásoby ryb mizely a to, i když se nám jich pár povedlo ulovit v tůních, jež se tu četně nacházely. Karavana zásoby neměla a stejně bychom si je nedokázali od nich vzít. Před námi se v dáli začala lesknout skalní klenba. Byla to ohnivá záře, jež nám dodávala sílu jít. Brzy se k ní přidal i hluk oboje, když jeho ozvěna se nesla skalními prostory. Boj nikdy neutichal a zvuky sílily.