Upír

Byl takhle jednou jeden vážně podezřele podivný člověk. Spal místnosti podobající se márnici, jedl syrové maso a každé brzké ráno popíjel sklenku čerstvé krve. Jeho úspory nebyly žádná sláva. Pracoval na noční směně v řeznictví a často jej přepadal hlad, který zaháněl tím, že ujídal. To se nějak nelíbilo šéfovi, který mu to s radostí strhával z platu. Nakonec byl tak chudý, že si doma musel svítit jen svíčkami, kterých zrovna moc neměl, takže většinu času trávil v temnotách. Spal na kupě plesnivé slámy. Tu si kdysi nakupil v zatuchlé sklepní místnosti, již nazýval svým domovem.

Jednoho sychravého dne, když si revma vybíralo daň na jeho vratkých, stářím zchátralých kloubech, a když plíseň rašila na jeho chodidlech rychleji než obvykle, se rozhodl trochu ponocovat a vyrazil na menší ranní vycházku po rozednívajícím se městě. Uschoval své bílé tělo do černého pláště, který jej už dlouhá léta pečlivě chránil před vražedným slunečním svitem. Nasadil si své oblíbené, avšak i poněkud obnošené a zručně vyspravované rukavice a sluneční brýle. O obličej se starat nemusel, byl celý zarostlý huňatým plnovousem a dlouhými vlasy, které připomínaly dredy a spadaly mu do čela.

Jakmile opustil svůj brloh, zdejší bezdomovci se uctivě poroučeli co nejrychleji z jeho dosahu. Muž jejich chování nikdy nechápal, usrkl ze staré omlácené sklenky trochu studené krve, kterou v noci šlohnul v práci a dál tiše putoval městem. Chtěl se podívat po nějakém opuštěném baráku, kam by se mohl přestěhovat. Tam kde nyní bydlel, už nějaký čas neplatil nájem a myslel si, že na něj majitel jeho brlohu zapomněl. Jenže nedávno se stavil a vyžadoval, ať už táhne jinam. Vzhledem k tomu, že o doupě, kde povětšinu dne chrápal, byl jistojistě veliký zájem, očekával vystěhování každým dnem, a tak bylo nezbytně nutné najít si urychleně nájem jinde. Nejlépe tam, kde by nemusel za bydlení platit.

Plížil se podél stěn ve stále se zkracujících stínech. Brzy ale svůj boj se sluncem prohrál. Slunce jej oslňovalo a muž měl pocit, že snad shoří. Naštěstí byla poblíž stará zrezivělá brána kamsi do divočiny, kde bylo stínu dostatek. Když za sebou zavřel vrata a otočil se, na tváři se mu rozjasnil úsměv, až se mu načepýřil plnovous. Ve stínu starých stromů stála majestátní krypta. Radostí začal tančit tanec vítězství, až mu křupalo v nestabilních kloubech. Cenil své špičáky, které mu jako jediné nevypadaly, a vydal se hledat vstup do svého budoucího sídla. První zkusil přední vchod, ale byl zamčený. Pak kryptu obezřetně obešel a pozorně sledoval, zdali náhodou někde ve zdivu nenajde díru. Žádnou nenašel, takže se jen bezduše procházel po hřbitově, až málem narazil do postaršího muže opírajícího se o zrezivělý rýč.

Byl to zdejší hrobař starý skoro tak jako nejstarší nebožtík, který mu zrovna ležel pod nohama. Hrobař se na něj podíval unavenýma očima a začal si jej zkoumavě prohlížet. "A ty jsi ksakru kdo? Někoho tobě podobnýho jsem zakopal před dvěma lety támhle. Nebo támhle? Hmm, už nevím. Ale to je jedno, bylo to před dlouhou dobou. To jsem byl ještě čilý a hroby jsem kopal hluboké. Jó, kdybys byl podobný někomu, koho jsem zahrabal třeba včera, tak bych věřil, že se ti povedlo dostat se ven. Ty asi budeš živý, že?"

Zarostlý, shrbený, v plášti zakrytý chlápek se tak snadno odbýt nenechal: "Já jsem poctivý občan a jen hledám, kde bych hlavu složil. Nemáš klíče od krypty? Jsem skladný a čistotný, nebudou se mnou žádné problémy."

Hrobník si jej přeměřil zkušeným zrakem. "No, když ti nevadí spaní v rakvi, tak se pro tebe najde místo všude. Jen jsem tak trochu sklerotickej. Možná tě někdy omylem zahrabu, když budeš spát. Jo a mám jednu podmínku. Už jsem starý a sem tam mě chytnou záda. Když mi občas pomůžeš s kopáním hrobu, tak jsou klíče tvé."

Na to si muži plácli a hrobař mu ještě ten večer pomohl přenést jeho skromný majetek na hřbitov. Od té doby se jim žije jako v pohádce. Na hřbitov už nikdo nechodí, a tak tam mají božský klid. O hrobníkův mrzký plat se dělí rovným dílem a přilepšují si výslužkou z řeznictví.