Upír

Byl takhle jednou jeden podezřele podivný člověk. Spal v rakvi, jedl syrové maso a popíjel sklenku čerstvé krve každé brzké ráno. Jeho úspory nebyly žádná sláva, protože pracoval na noční směně v řeznictví a práci, kterou si bral na doma, mu šéf strhával z platu. Byl tak chudý, že si doma svítil jen svíčkami a dokonce i postel musel prodat. Zbyla mu jen jedna plesnivá, zatuchlá a šedivá sklepní místnost, kam se bál kohokoliv pozvat.

Jednoho churavého dne, když si reuma vybíralo daň na jeho plísní porostlých chodidlech se rozhodl trochu ponocovat a vyrazil na menší ranní vycházku po rozednívajícím se městě. Uschoval své bílé tělo do černého pláště, který jej už dlouhá léta pečlivě chránil před vražebným slunečním svitem. Nasadil si své už velmi obnošené a zručně vyspravované rukavice a sluneční brýle, jakožto ochranu proti UV záření. O obličej se starat nemusel, byl celý zarostlý huňatým strništěm a dlouhými vlasy, které připomínaly dredy.

Když opustil svůj brloh, tak se zdejší bezdomovci uctivě poroučeli co nejrychleji z jeho dosahu. Cesta byla jasná, chtěl se podívat na hřbitov a najít super místo, kde by mohl ukrývat svou rakev bez povšimnutí a přespávat v ní, protože jej kvůli neplacení nájmu chtěli vyrazit z jeho starého brlohu. Vzhledem k tomu, že o jeho sluj byl veliký zájem, tak očekával vystěhování každým dnem, a tak bylo načase, aby se podíval na místo svého nového bydliště.

Plížil se podél stěn a ve stále se zkracujících stínech, které vrhaly okolní domy. Když dorazil namísto, tak se mu na tváři rozjasnil úsměv, ale vzhledem k tomu, že jeho tvář pod neupraveným strništěm nebyla vidět, tak si toho ani nevšimnul. Uviděl chladnou kryptu, kterou krásně stínily mohutné stromy. Začal tančit, až mu křupalo v nestabilních kloubech tanec vítězství. Cenil své špičáky, které mu jako jediné zuby nevypadly a hledal skulinu, kterou by se dostal do zavřené krypty. Žádnou však nenašel, a tak se jen bezduše procházel po hřbitově, až zakopl o postaršího muže opírajícího se o zrezivělý rýč. Byl to zdejší hrobař starý skoro tak jak nejstarší nebožtík, který mu zrovna ležel pod nohama. Podíval se na něj unavenýma očima a povídá. "A ty jsi ksakru kdo, někoho tobě podobnýho jsem zakopal před dvěma lety támhle. No a zdá se, že se mu z tý země nějak nechce, to jsem byl ještě čilý a hroby jsem kopal hluboké. Jó kdybys byl někdo, koho jsem zahrabal včera, tak bych věřil, že se ti povedlo dostat ven, ale ty asi budeš živý, že?" zarostlý shrbený v plášti zakrytý chlápek se na něj obořil. "Já jsem poctivý pracant a jen hledám, kde bych hlavu složil. Nemáš klíče od krypty? Jsem skladný a čistotný, nebudou se mnou žádné problémy." Hrobník si jej přeměřil zkušeným zrakem. "No když ti nevadí spaní v rakvi, tak se pro tebe najde místo všude. Jen jsem trochu sklerotickej, tak snad tě omylem nezahrabu, když budeš spát." "O to se nemusíš bát, mám svou rakev a je trochu jiná než normální rakve, takže ji snadno rozeznáš." Hrobník vypadal radostně, klíče ti dám, ještě pod jednou podmínkou a to, že mi jednou za čas pomůžeš s vykopáním hrobu."

Tak si na to plácli a hrobař mu ještě ten večer pomohl přenést jeho skromný příbytek na hřbitov. Od té doby se jim žije suprově, o plat se dělí rovným dílem a hrobař začal držet dietu na krvi, protože se stala jeho jediným dobrým a levným zdrojem potravy.