Světlíkový duch

Letní horké dny tu byly nejhorší. I venku bylo nesnesitelně, natožpak u nich doma. V místnosti bylo naprosté ticho. Jediné, co bylo sem tam slyšet, byl nenápadný skřípot rozvrzané židle, na které seděla žena ve středním věku. Měla na sobě vzdušnou bílou halenku a krátkou sukni stejné barvy. Přestože byla oblečena lehce, byla splavena potem. Slunce se opíralo do střešních oken jejich bytu s nebývalou intenzitou.

Žena seděla v koutě podkrovního pokoje a hleděla na tikající hodiny. Vypadala ustaraně. Seděla co nejdále od světlého obdélníku, který procházel skrz střešní okna. Nejradši by se šla projít do parku, kde bylo snesitelněji. Ale každou chvíli měli přivést její dceru, a tak dál čekala. Byla ráda, že její dcera zůstala přes víkend u Zuzany, i když se tu cítila sama. Tady by se nejspíš upekla.

Vstala a přešla k lednici. Cestou se pečlivě vyhýbala světlu, proudícímu skrz okna do místnosti. Ovanul ji krásně chladný vzduch. Zapudila myšlenku, že by nechala dveře otevřené a vychladila tak celou místnost. Vzala si z mrazáku pár kostek ledu a vhodila je do džusu. Musím dceru vzít někam k vodě, tady je vážně nezdravě sucho a horko, prolétlo jí myslí. Vrátila se ke stolu a začala si prohlížet letáky cestovních kanceláří. Vždy, když spatřila temně modré moře, aspoň na chvíli zapomněla na všechno to vedro a únavu. Obrátila na další stránku a rukou si přikryla cenu zájezdu. Věděla, že na to nemají, přesto se dychtivě těšila na další fotografie. Na dalším snímku byl usmívající se pár, který si házel s míčem.

Kolik to už je let? Za pár dní to budou tři roky. Oči jí shlédly na pečlivě ustlanou postel. "Jako by se jí za maminkou vůbec nechtělo," promluvila jen tak sama k sobě a pohlédla na hodiny. Upila trochu chladného džusu. Slunce pražilo střešními okny dovnitř a vysoušelo rozvěšená prostěradla pod okny do posledního vlákna. Chtěla tu aspoň trochu zvednout vlhkost, než se sem dcerka vrátí. Pomohlo to aspoň v tom, že ji tolik neškrábal suchý vzduch v ústech.

Zvedla se a šla pustit rádio. Pak se zarazila. Bylo to už hodně let, co tu s manželem tančila. Přesto se jí to všechno stále vracelo. Zastavila se a chvíli se rozmýšlela. Pak místo k rádiu zamířila k lednici a dolila si do džusu trochu domácí medicíny. Nebo aspoň tak té kapalině říkávala její babička. Sedla si na postel a zaposlouchala se do ticha. Bylo tu pořád tak prázdno. Vzpomněla si, jak jednoho dne její muž přestal dýchat. Věděla, že to přijde. Věděla to od doby, co ochrnul a ona se rozhodla, že jej doopatruje doma. Vypila celý obsah sklenky najednou a rukou bezděčně zašátrala v posteli vedle sebe. Měla pocit, že ji tu zapomněl. Měl si ji vzít s sebou, ale místo toho ji tu nechal samotnou. V podkrovním bytě, který ani nestačili splatit. Koukla na dno sklenky, když vtom uslyšela zvonek. Její dcerka byla tady.

Vstala a nedočkavě vyběhla z bytu. Seběhla po schodech až do přízemí, kde už na ni přes skleněné dveře mávala její dcera se Zuzkou. Otevřela dveře a sehnula se, aby mohla obejmout svou ratolest. Dcerka se jí okamžitě vrhla kolem krku.

"Ahoj, Jani! Tedy, to je dneska vedro, co?" pozdravila ji radostně Zuzka. Znaly se přes své manžely, kteří byli velkými přáteli už od dětství. Jana Zuzku měla ráda, byla jí velkou oporou, kdy její muž odešel. Ale bylo nutné dodat, že Zuzka byla prostě trošku jednodušší. "Můžu dál? Vůbec se mi do toho rozpálenýho auta nechce," pokračovala Zuzka, aniž by Janu nechala promluvit.

Jana pokrčila rameny. "Radši bych šla ven. Tam nahoře je úplná sauna."

"Ale já jsem už tetě Zuzaně slíbila, že jí ukážu Toba," spustila smutně její dcerka, "Prosím, prosím! Ven můžeme jít pak."

"Jestli jsi to slíbila...," povzdychla si Jana, "Tak tetě Zuzce ukážeme tvého plyšáka." Pak se zvedla od své dcery, která mezitím běžela nahoru po schodech a přivítala se s přítelkyní. "Ráda tě vidím, Zuzi. Doufám, že Lucinka nezlobila?"

Zuzana svou přítelkyni mocně objala. Jana si opět připomněla, jak je její přítelkyně silná, a sama se vedle ní cítila jako tintítko. Zuzana se rozesmála a pustila ji. "Lucka, a aby zlobila? Ty máš snad nejhodnější dítě na světě. To ty mé dvě raubířky ji ještě zkazí. Tak už konečně pojďme z toho slunce."

Vyrazily po schodech nahoru. Jana mezitím vyslechla, co všechno během víkendu stihly. Bylo toho nejspíš opravdu hodně. Zuzce však brzy došel dech, a tak posledních pár pater už jen sípala.

Ve dveřích je přivítala Lucka, která držela velkého plyšového medvěda a dělala "Brum, brum!" Zuzku to velmi pobavilo. Bylo na ní však vidět, že kdyby se rozesmála, vypustila by duši. Vstoupily do bytu a zuly si boty.

"Zas takové vedro tu není, to v mém autě je teprve výheň," poznamenala udýchaným hlasem Zuzana a setřela si pot z čela.

Jana si pomyslela, zda někdy v tom autě přespávala, ale rychle tu myšlenku zapudila. "Zas tu ale můžeme dobře sušit ovoce," zavtipkovala. Zuzka se dala do sípavého smíchu. Janu vždy překvapovalo, jak i sebemenší náznak vtipu dokázal její kamarádku pobavit. Dělalo to z ní skvělou společnici, se kterou ale nikdo nevydržel moc dlouho. Zuzka se unaveně usadila na nejbližší židli. Dcerka si přisedla i se svým plyšovým medvídkem a začala vyprávět své zážitky. Jana všem nalila džus a do každé sklenky přidala pár kostek ledu.

Jak čas plynul, její přítelkyně začala řešit problémy svého manželského života a Lucka začínala podřimovat. Netrvalo dlouho a usnula. Jana ji šetrně vzala do náručí a odnesla do postele. Slunce už pomalu zapadalo, a tak otevřela všechna okna. Dolila jim džus a pokračovala v naslouchání své přítelkyni. Někdy své dceři záviděla, jak mohla kdykoliv odejít a nikdo jí to neměl za zlé. Nakonec se ale dočkala a Zuzka si vzpomněla, že už by dávno měla být doma. Jana ji vyprovodila k autu a popřála jí šťastnou cestu.

Zdálo se, že venku je už příjemněji než u nich doma, kde vedro stále sálalo z rozpálených stěn. Vrátila se do bytu, zkontrolovala spící dceru a opět si ještě na chvíli sedla ke stolu. Dopila zbylý džus a vzhlédla ke střešním oknům. Toho večera jí Zuzka vymluvila žaluzie, které měla v plánu koupit. Měla pravdu, že by se akorát rozehřály a fungovaly by jako topení. "Takže spíše venkovní rolety?" povzdychla si nahlas. Byly dražší než žaluzie, ale pokud by opravdu pomohly, nebylo co řešit. Něco málo se jí povedlo našetřit, ale znamenalo by to, že by musely zůstat přes prázdniny tady.

Vzpomněla si na svého muže, jak mu letní vedra nedělala dobře. Hlavně během těch posledních měsíců, kdy tu v podkroví bylo tak nesnesitelné vedro, se jeho stav rychle zhoršoval. Rychle tu vzpomínku zapudila a šla si lehnout. Už se rozhodnula, hned zítra objedná venkovní rolety.

***

Ráno Janu probudily paprsky ranního slunce. Vstala a vyhlédla z okna. Sledovala, tak se žhavý kotouč dere na oblohu. Zdálo se, že dnešek bude stejně horký jako předešlé dny. Zavřela všechna okna a opět rozvěsila mokrá prostěradla po pokoji. Pak se opět vrátila do postele a zkusila si ještě na chvíli zdřímnout. Bylo tu ale na ni už moc světla. Chvíli se bezcílně převalovala, pak si vzala knihu a četla si, dokud nebylo půl sedmé. Přišla za dcerkou a chvíli ji jen tiše pozorovala. Lucie klidně spala v objetí plyšového medvídka. Jana tušila, jak jí její otec musí chybět. Tobiáš jim chyběl oběma. Kéž by byla taky tak malá a stačilo by jí, aby mohla ležet v objetí plyšového medvídka.

"Lucinko, vstávej. Už je čas." Její dcera se převalila. Bylo na ní vidět, že se jí nechce. Zavrtala se hlouběji do lehké přikrývky a něco nesrozumitelně zamumlala. "Notak, když si přivstaneš a sníš snídani, připravím ti jako dezert zmrzlinu. Tvou oblíbenou čokoládovou!"

"Co?!" vykřikla rozespale Lucka.

"Počkám na tebe u stolu. Pospěš si, ať ti neroztaje," s těmi slovy ji políbila a odešla připravit snídani. Netrvalo dlouho a Lucinka seděla u stolu a dojídala chleba namazaný marmeládou. Pak Jana vytáhla z mrazáku dvě zmrzliny. V místnosti zatím bylo příjemně a zmrzlina jim udělala radost.

"Budeme mít rolety?" otázala se nevině Lucinka, berouc si aktovku.

Jana se na ni zkoumavě podívala. Měla pocit, že v době, kdy o nich Zuzana mluvila, Lucie už spala. "Ještě dnes po práci je zajedu objednat. Jen doufám, že je budou mít na skladu."

Lucie se usmála. Bylo na ní vidět, že má radost. "Takže si budeme moci hrát na slepou bábu a nebudeme si muset zavazovat oči!"

"Tak pojď, ty slepá bábo, ať stihneme bus." Vstaly, Jana vzala Lucčinu aktovku a opustily rozehřívající se byt. Sešly po schodišti ke vstupním dveřím a vyšly do ztichlé ulice. Vál chladný ranní větřík, ale čistá obloha nasvědčovala tomu, že dnes opět bude horký den. Jana měla tu cestu k zastávce ráda, i když to nebylo nejblíže. Lucie jí vyprávěla, co budou ve škole dělat a na co se nejvíce těší, takže jim cesta uběhla rychle. Autobus jel načas. Netrvalo dlouho a byly před školou. Jana ji doprovodila až ke vstupní bráně před školou. Rozloučila se s Lucinkou a vydala se do práce.

V práci toho měli nad hlavu. Vždyť začínaly prázdniny a lidé měli o zájezdy k moři nemalý zájem. Ani se jim nedivila. Když konečně skončila a opustila vychlazenou kancelář, bylo jí venku celkem příjemně. Vyrazila na autobus, ale už po cestě k zastávce ji začal suchý vzduch škrábat v krku. Muselo být ještě tepleji než včera. Když autobus přijel, sálalo z něj vedro, jen se k němu přiblížila. Byla neskonale ráda, že je to jen pár zastávek.

Ve specializovaném obchodě strávila hodně času vybíráním rolet, které by sedly na rozměry jejich oken. Pomohl jí jeden mladý prodavač, který jí pak dokonce i smluvil hned na druhý den řemeslníky, kteří by rolety osadili. Nakonec Lucii z družiny vyzvedla až okolo čtvrté hodiny. Byla tam už samotná.

Když Lucinka uviděla svoji maminku, okamžitě k ní přiběhla a ukázala jí svůj obrázek. "Koukni, co jsem namalovala!" vykřikla.

Na papíře byl jejich obývák. Ze stropu visely rampouchy a místností se proháněli tučňáci, nebo co to bylo. "To se tolik těšíš na zimu?" otázala se Jana.

"Ale né. To je u nás doma, až tam budou ty rolety," podotkla uraženě Lucinka, ale hned ji to přešlo, "Tak co, koupila jsi je už?"

Družinářka k nim přišla a pohladila Lucinku po vlasech. "Lucinka byla moc hodná. Celou dobu tu jen klidně sedí a kreslí. Myslím, že těch obrázků má celou tašku, a to jich ještě několik vyhodila. Nejspíše se na ty vaše nové rolety vážně těší."

Jana přisvědčila a pohlédla na Lucinku, která si horečně balila věci. "Budeme muset pár dní počkat, než nám je řemeslníci přijdou osadit. Dnes jsem je jen objednala."

"Jó dnes je o řemeslníky vážně zájem. Najít nějakého, který je schopný, a nečekat na něj do skonání světa je vážně těžké," postěžovala si družinářka.

Jana jen pokrčila rameny a zavzpomínala, jak jí ten mladík říkal, že to jsou známí a zrovna pracují někde poblíž. Rozloučila se s družinářkou a poděkovala jí za hlídání své malé ratolesti. Pak už jen kvapně opustily školu a vyrazily domů.

Slunce je provázelo po celou cestu jako neodbytný společník. Lucie ani neběhala po okolí, slunce ji taktéž zmáhalo. Když dojely domů, daly si studenou večeři a vyrazily do blízkého parku na krátkou večerní procházku. V bytě byla opravdová výheň a ani nově rozvěšená prostěradla moc nepomohla. Zato v parku bylo příjemně. Lucie si vzala s sebou knihu a četla nahlas. Nebyla v tom moc dobrá a Jana chtěla, aby pilně cvičila.

Když nastal večer, odebraly se zpátky do bytu, otevřely dokořán okna a ulehly. Obě se odebraly do říše snů velmi rychle.

***

Druhý den ráno Jana nenápadně zavolala do práce, že nedorazí. Vyprovodila Lucii do školy a opět se vrátila zpátky do bytu. Na řemeslníky se těšila jako malá holka. Uklidila všechna vysušená prostěradla a pustila se do úklidu. Zvonek uslyšela, když stála na židli a stírala prach z lustru. Nečekala jej a málem spadla ze židle. Zběžně uklidila misku se špinavou vodou tak, aby nebyla vidět a došla řemeslníkům otevřít. Ani nezavírala dveře od bytu.

Dole na ni čekali dva postarší páni. "Jsme tu správně s těmi roletami? Jste Jana Šiprová?" Jana přikývla a gestem je pozvala dovnitř.

"Dobrý den," začala nervózně, "pojďte dál pánové. Je to až úplně nahoře." Pak se zarazila. Bylo snad jasné, že bude bydlet v podkroví, když chtěla podkrovní rolety. Už hodně dlouho si do bytu nepozvala někoho cizího. A nyní z toho byla jaksepatří rozčarovaná. Zavřela vchodové dveře a společně vyrazili po schodišti nahoru. Po cestě si vyslechla pár komplimentů na svou krásu, ale cítila se spíše trapně, než aby jí to lichotilo. Schodiště skončilo a oni se octli na plošině před zavřenými dveřmi do jejich bytu. Musel je zabouchnout průvan. "Tak, už jsme tady, hned vás pustím dovnitř." Zachřestila klíči a otevřela jim. Dělníci se hned vrhli na práci. Práce jim šla od ruky. Jana seděla u stolu a pokoutně je u práce pozorovala. Když měli vše hotové, uvařila jim kávu a chvíli s nimi poseděla.

"Teda, řeknu vám, tenhle rok je vážně na zbláznění," konstatoval unaveně starší z řemeslníků. "Byste nevěřila, kolika lidem už jsme ty rolety montovali. Zrovna pracujeme hnedle tady v ulici na nových střešních oknech. A to vám povím: S tímhle sluncem je to na rozpálené střeše vážně o hubu! Viď, Karle." Druhý z dělníků cosi souhlasně zabručel a upil trochu horkého nápoje. Pak se rozmluvili o své práci a Jana jim jen tiše naslouchala. V bytě se brzy udělalo opravdu vedro, a tak se dělníci rozhodli odejít. Vyprovodila je z bytu a sledovala, jak opustili dům. Chvíli seděla na chodbě a myslela na to, jaké to bude, až obě markýzy zatáhne. Ale rozhodla se, že chce, aby u toho byla i její dcera. Sbalila věci k vodě pro sebe i Lucinku a vyrazila si na chvíli číst do parku za domem.

***

Lucii vyzvedla před druhou hodinou ze školy a společně vyrazily k řece. Hrály si ve stínu olší s míčem, dokud se den nenachýlil k večeru. Zdálo se, že s příchodem šera bylo u vody více lidí než odpoledne. Bylo tu však hodně mladých, co leželi na dekách, kouřili a pili. Janě přišlo, že to není příklad, který by měla její dcera okoukávat, a rozhodla se, že odejdou jinam. Zašly tedy do blízkého bufetu a koupily si něco dobrého na zub. U jídla Jana prozradila, že je doma čeká veliké překvapení a její dcera uhádla napoprvé, o co se jedná. Od té chvíle ji už nedokázala udržet, a tak kvapně vyrazily zpátky domů.

Dívka vyběhla schody jako první a nedočkavě stepovala u dveří, dokud je Jana neotevřela. Ani se nezouvala, prosmekla se mamce pod rukou a vběhla do místnosti. Při pohledu na nové vypínače pod okny radostně výskla a vrhla se k nim. Než však stihla přijít na to, jak fungují, uslyšela matčin hlas.

"Počkej, nejdříve vyvětráme. Je tu jak na Sahaře!" Jana vstoupila do místnosti a otevřela všechna okna. Místností se proháněl lehký vánek a obě se hned cítily lépe. Nevydržely ale čekat moc dlouho. Zase okna zavřely a Jana nechala svou dceru rolety zatáhnout. Musela uznat, že sama se těší jako malá, až uvidí naprostou tmu. Ozval se tichý bzučivý zvuk a obloha nad nimi jim začala mizet před očima. Podívaly se na sebe a usmály se. Brzy se v místnosti setmělo. Chvíli popaměti bloudily po místnosti, dokud se neozvala rána. Jana nahmatala vypínač a rozsvítila. Na zemi se válel čajový hrnek, ovšem bez ucha. To leželo u nohou provinile se tvářící Lucinky.

"No jo, stane se," prohodila klidně Jana. Měla po dělnících sklidit ze stolu, a ne vyrazit hned ven. "Tak alou na kutě, zítra je taky den," zahnala Lucii do jejího pokoje.

"A povíš nám pohádku? Tady mě a Tobiášovi?" ukázala na medvídka.

Janu to zaskočilo a chvíli na ni hleděla neschopna slova. Ještě nikdy ji neslyšela, že mu tak říká. Vždy to byl jen méďa Tob. "A-ale samozřejmě," zablekotala, "Tak se převleč, za chvíli jsem u tebe." Jana se otočila a zamířila k lednici. Byl to dlouhý den, možná až moc dlouhý. Vytáhla si flašku vodky a trochu si přihnula. Hrnku jí bylo trochu líto. Vzala jej ze země, umyla a schovala do příborníku. Jednou jej nechá spravit. Pak si vzpomněla na misku s hadrem a došla jej vyprat a pověsit. Zaklepala na dveře dceřina pokoje a po pozvání vstoupila dovnitř. Přisedla si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. "Co to bude tentokrát?" začala.

Lucie se zavrtala do lehké přikrývky a zadumaně přemýšlela. "Ve škole jsme se s kamarádkami bavily o duchách. Verunka říkala, že prý létají po hradech a straší děti. Já jí ale nevěřím, neznáš nějakou pohádku o nějakém hodném duchovi?"

"Teda, vy se bavíte o zvláštních tématech," podotkla Jana udiveně. "Hmm, no, taky spíš znám jen strašící duchy." Když však viděla, jak se Lucie trochu bojí, tak ji něco napadlo. "No ale jednu přeci jenom znám. Na jednom malém hradě, čnícím se na vysoké skále nad řekou, žil malý duch. Jmenoval se Pepa a hrozně moc se bál lidí. Proto vycházel ze svého úkrytu jen v noci a radostně skotačil na chodbách. Někdy mu ale bylo smutno, a tak aspoň sledoval stráže stojící na hradbách. Jednoho dne sebral odvahu a chtěl si s jedním z nich popovídat, ale vystrašil jej a strážný se dal na útěk. Pepu to tak zarmoutilo, že celé dny jen seděl v nejtemnějších koutech půdy a plakal. Pak jej napadlo, že by mohl být lidem užitečný a oni by se ho pak mohli přestat bát. Od toho večera pomáhal hledat ztracené věci, dohlížel, aby se nikomu nic zlého nestalo a vůbec se snažil, jak mohl. Brzy si toho začali obyvatelé hradu všímat a vzpomněli si, že jeden strážný při své hlídce ducha viděl. Začali ho mít rádi a nosili mu nejrůznější dary, aby mu udělali radost. Pepa byl šťastný, a když ho sem tam někdo spatřil, tak se jej nebál, ale zdvořile jej pozdravil." Jana si všimla, že už její dcerka spí a potichu se vykradla z pokoje. Převlékla se do pyžama a vlezla si do postele. Ještě chvíli si s rozsvícenou lampičkou prohlížela fotografie moře. Oči se jí však rychle klížily, a tak časopis zaklapla a zhasla. V místnosti se naprosto setmělo. Vůbec nebyla zvyklá na tak temnou tmu, a přestože byla unavená, nemohla dlouho usnout.

"Jéé, hodný duch nás přišel navštívit," ozvalo se. Jana nevěděla, zda se najednou probudila, či ještě nespala. Zvedla hlavu a spatřila Lucii, tak stojí s medvídkem vedle postele a sleduje matné světlo na zdi. "Myslíš, že nás přišel navštívit tatínek?" pokračovala radostně Lucie.

Jana byla v mžiku probuzená a první, co pocítila, byl strach. Posadila se na posteli a přitáhla si k tělu přikrývku. V hlavě jí blýsklo, že je to jen měsíc, ale když její zrak sklouzl k oknu, tak se celá otřásla. Okna byla pevně zatemněná a dovnitř nedopadalo žádné světlo. "Co...co tu děláš, Lucinko?" vykoktala, "Pojď si ke mně lehnout." Lucka se k ní přitulila a zdálo se, že okamžitě opět usnula. Jana si také lehla, ale nemohla odtrhnout zrak od světla, které jakoby vyzařovalo z protější stěny.

"To je od tatínka pěkné, že se k nám vrátil co?" zamumlala tiše její dcera a pevněji se k ní přitiskla.

Jana už neusnula. Až do rána sledovala, jak se světlo pomalu pohybuje k místu, kde skonal její manžel. V ten moment jí začal bzučet budík. Vstala a vypnula jej. Vytáhla zatemňovací markýzy do jedné třetiny, aby tu bylo více světla a šla připravit snídani. Když otevřela lednici, její zrak spočinul na láhvi vodky. Věděla, že by ráno pít neměla, ale hlava jí po probdělé noci nesnesitelně třeštila a musela se nějak uklidnit. Pak zavolala do práce. Telefon chvíli vyzváněl, dokud nespadl do záznamníku. Omluvila se, že jí dnes není dobře a šla si prohlédnout místo, kudy v noci putovalo světlo. Nic však už nespatřila. Nakonec probudila spokojeně chrupající Lucii a přinesla jí snídani do postele. Zdálo se, že si na zážitek z noci nepamatuje. Vyprávěla, co všechno ji čeká ve škole a vypadala neskutečně šťastně. Jana ji dnes vyprovodila jen ke vstupním dveřím. Pak se vrátila do bytu a zůstala stát jako omráčená. Na místě, kde se v noci zastavilo ono světlo, teď seděl plyšový medvěd Tob. Odnesla jej do dceřina pokoje, pak zavřela dveře a unaveně se svezla do Lucčiny postele. Ani nevnímala, že si Lucinka v pokoji střešní rolety vytáhla a v místnosti bylo plno světla. Usnula okamžitě.

***

Probudila se, když jí do očí pražilo polední slunce. Vstala a zatáhla střešní rolety na všech oknech v bytě. Nastala opět tma, ale v koutě, kde se v noci zjevilo světlo, byla tma jako kdekoliv jinde. Vlezla si do své postele a rozsvítila si lampičku. Chvíli si prohlížela různé zájezdy. Nemohla se však vůbec soustředit. Oči jí stále sbíhaly k místu, kde umřel její manžel. Ty poslední chvíle se jí vryly do paměti a nemohla se jich zbavit. Možná už ani nechtěla, sama nevěděla. Čas běžel a nadešla chvíle, kdy měla zajet pro Lucii do školy. Nakonec zavolala Zuzaně a poprosila ji, zda by Lucii nepřivezla, když poveze své děti domů. Ta okamžitě souhlasila, a tak se mohla opět ponořit do vzpomínek. Čas uběhl strašně rychle a brzy uslyšela zvonek. Došla otevřít a spatřila Zuzanu s jejími dětmi a svou Lucii v jejich středu.

"Můžeme se podívat na ty rolety? Lucinka celou cestu vyprávěla o dobrém duchu, který u vás žije. No, není to rozkošné? Má tak úžasnou představivost," začala bez pozdravu Zuzana a její děti v čele s Lucií jen špitly cosi na pozdrav a prosmýkly se dveřmi kolem nich. Jana se trpce usmála a pozvala je dál.

"Teda, máte tu tak příjemně, skoro bych to nazvala zázrakem," podotkla Zuzana, když vstoupila do bytu osvětleného pouze lustrem. "Ještě před pár dny tu bylo nesnesitelně a teď? Prostě úžasné!"

"Dáte si mošt s ledem?" zeptala se zdvořile Jana. Děti si jí však nevšímaly a hráli si s roletami. Jako jediná ji odpověděla Zuzana.

"Já bych si spíš dala kafe. Jsem celá nějaká zničená. Co ty? Lucinka říkala, že jsi nemocná."

Jana tedy postavila na vodu a sedla si ke stolu. "Víš já - já nevím. Dnes v noci tu vážně něco bylo. Já..." odmlčela se. "V noci jsem se probudila a Lucka stála támhle," ukázala do rohu místnosti. "No a před ní bylo na stěně světlo. Po zbytek noci jsem nezamhouřila oči a sledovala jej. Nad ránem se zastavilo na místě, kde...kde umřel můj..." opět se odmlčela. Na Zuzaně bylo vidět, že by se jí nejradši zeptala na tisíc věcí, ale zatím mlčela. "Já nevím, co to bylo, ale když to Lucinka viděla poprvé, tak to hned brala za svého otce. Možná mě to zmátlo..."

Zuzana si ji přeměřila. "A nezdálo se ti to? A i kdyby jo, tak třeba to může být měsíc, nebo nějaký odraz." Začala vymýšlet další a další možnosti, kdy se jedna zdála více nerealistická než druhá. Přesto to Janu uklidnilo. Když Zuzana odcházela, tak měla jistotu, že se to jistě nějak vyřeší. Že to bude mít nějaké racionální jádro, na které co nevidět s Lucií přijdou. Tu noc nechala okna otevřená dokořán. Bytem se proháněl tichý, ale chladivý větřík a krásně se jim spalo. Jana se několikrát v noci probudila, ale nic nespatřila. Ráno okna zavřela a zatáhla rolety. Odvedla Lucku do školy a sama šla do práce.

Dny plynuly jako voda, ale po čase se neklid vrátil. Jana se začala v noci budit a ráno se cítila hrozně rozlámaná. Jednoho dne se rozhodla zatáhnout žaluzie i přes noc. V noci se jí zdálo o Tadeášovi. Jeho tělo však začalo blednout a ona se probudila. Na zdi před sebou spatřila známé světlo. Vykřikla strachem a odtáhla se od něj co nejdál. Výkřik probudil Lucku. Ta přišla za maminkou a sedla si u ní na postel.

"Čeho se bojíš, vždyť je to hodný duch," s těmi slovy mu položila k nohám plyšového medvídka. "Celé dny se neukázal, určitě mu muselo být smutno." Lehla si do postele a přitulila se.

Jana se nezmohla ani na slovo. Seděla na posteli jak zkoprnělá a sledovala ono matné světlo. Napadlo ji, že ono světlo tu bylo vždy, ale mohla jej spatřit jen v naprosté tmě. Vykradla se z postele a došla si pro flašku. V lednici bylo jen trochu na dně, a tak si vzala druhou ze špajzu. Sedla si ke stolu a tiše popíjela. Sledovala, jak se světlo pohybuje směrem k její spící dceři. Vybavily se jí vzpomínky na první léta s jejím mužem a vyhrkly jí slzy. Vzlykala, jak nejtišeji mohla, aby neprobudila dceru. Ráno si dala studenou sprchu a vyčistila si zuby, aby její dcerka nic nepoznala. Až pak vytáhla rolety a vzbudila ji. Sedla si k ní do postele s připravenou snídaní.

Lucka se na ni ustaraně podívala. "Že tys zas v noci pila? Dospělí říkají, že to není zdravé! Ten duch má o tebe určitě taky starosti."

Jana sebou trhla a trpce se usmála. Zahleděla se na místo, kde světlo zakončilo svou noční pouť. "Možná..." zašeptala smutně. Pak se opět usmála a do očí se jí vedraly slzy. Objala Lucku, nedbajíc na jídlo, které se rozsypalo po posteli. Pak šáhla do šuplíku a vytáhla fotku svého muže. Vstala a položila ji vedle plyšového medvídka. Sedly si vedle sebe na okraj postele a chvíli jen tiše hleděly na přinesené předměty.

"Co kdybychom mu zapálily svíčku?" zeptala se Lucinka.

Jana se tiše zvedla, našla starou čajovou svíčku, položila ji na talíř a zapálila ji. Sledovaly komíhající se plamen, dokud nezačal skomírat.

Lucinka se prosebně zadívala na svou maminku. "Víš, z jakého dárku by měl ten duch největší radost?"

Jana ji chvilku nevěřícně pozorovala a pak zavrtěla hlavou.

Lucinka se na svou maminku bezelstně usmála. "Abys přestala tolik pít."

Jana ji chvíli nevěřícně sledovala, pak otevřela pusu, ale opět ji zavřela. Nevěděla co říct. Otřela si slzy z očí, vstala a zamířila k lednici. Vylila zbytek flašky do záchodu, naplnila ji vodou a postavila vedle medvídka na zem. Pohladila Lucinku po vlasech a usmála se na ni. "Až půjdeme domů, tak natrháme nějaké kytičky do téhle vázy." Zvedly se, oblékly a vyrazily do školy. Po cestě nepromluvily ani slovo, přesto obě věděly, že to je jejich velké tajemství, o kterém nesmí nikomu říci. Ten den přišla Lucka do školy pozdě, ale ani jedné to nevadilo.

***

Roky plynuly a v místě, kde světlo končilo svou pouť, vznikl malý vzpomínkový oltář. Jana od toho dne už nikdy nešáhla po alkoholu. Měla pocit, že jejich otec se opravdu vrátil a obě rády sedávaly o samotě před oním místem a vyprávěly o svých radostech či bolestech.

Jednoho dne se Lucka odstěhovala na internát a nechala svou matku v bytě samotnou. Roky plynuly a Janě se povedlo ušetřit dostatek peněz na zateplení jejich podkrovního bytu. Přednesla to na domovní schůzi a všichni s jejím návrhem souhlasili. Dohodli se, že přitom i vymění střešní krytinu, která už odcházela, a výslednou částku si rozdělili. Jana byla vděčná, že s ní všichni tak rychle souhlasili.

Přišli dělníci a sundali dřevěné obložení. Objevili pod ním jakýsi důmyslný mechanizmus, kterému se říká camera obscura. Zdál se již velmi starý a byl plný prachu. Světlo jím tak procházelo jen pod určitým úhlem a bylo velmi matné. Přístroj ústil těsně pod stropem v malé dírce po suku v dřevěném obložení a přenášel odraz měsíce, který pak putoval místností. Přes den pouštěl do místnosti jen matné světlo, které nemělo tak zřetelný tvar jako měsíc. Dělníci jej chtěli odnést do šrotu, ale Jana je poprosila, zda by ono zařízení nemohli jen vyčistit a vrátit zpět na své původní místo. Dělníci se chvíli divili, ale udělali přesně to, oč je žádala. Předtím však střechu zateplili tak, aniž by v daném místě snížili strop. Když vrátili dřevěný obklad na své místo, dohlédli, aby ona díra po suku byla na správném místě. Rozloučili se a nechali majitelku bytu samotnou.

Toho večera ji přijela navštívit její dcera Lucka. Tehdy jí už bylo devatenáct let a matku navštěvovala jen zřídka. Jana ji vzala do parku za domem. Pod vzrostlými třešněmi si povídaly o životě. Stromy zrovna kvetly, a když zafoukal vítr, pršely na ně okvětní lístky. K večeru se vrátily do bytu a Lucka z nostalgie stáhla venkovní rolety. Světlo se však nevytratilo. Na stěně, pod kterou ležel vzpomínkový oltář, se objevily obrácené koruny kvetoucích stromů. Zapadajícím sluncem zalité listí se třepotalo ve větru a upouštělo okvětní lístky, tryskající ze vzpomínkového oltáře. Obě ženy strnuly v úžasu a v tichosti si vychutnávaly mizející obraz. Tato chvíle se jim nezapomenutelně vryla do srdcí. Vždyť jejich světlíkový duch byl celou tu dobu členem jejich rodiny a rád jim nezištně dělal radost.