Lačný pramen

Otec dočetl pohádku, políbil ho na čelo a odešel. Malý kluk jej chtěl poprosit ještě o jednu, byl však už v pokoji sám. Zachumlal se do pokrývek. Byly těžké a dobře zadržovaly teplo. Co si pamatoval, tak pod nimi spal od chvíle, co se sem nastěhovali. Byla tu pořád zima a chlad se nedal vyvětrat, ať se jeho rodiče snažili sebevíc. Neměl to tu rád a nejhorší bylo, když zde zůstal sám. Tehdy si nejvíc uvědomoval, jak je dům rozlehlý, a on v něm tak nesmírně malý. Přetáhl si peřinu přes hlavu a brzy jej přemohl spánek.

Meluzína hučela ve starém krbu a chtěla se prodrat až do chlapeckých snů. Její dlouhé prsty si pohrávaly s perským kobercem na podlaze a lehce jej nadouvaly. Jak se noc prohlubovala, tak trámoví tence praskalo a ozývalo se chroupání všudypřítomných červotočů. Z chodby sem doléhalo tichounké škrábání malých myších nožek cupitajících po kamenné dlažbě. V pokoji byly dvě malá okna směřující na jih. Tlustá stěna v jejich okolí po většinu dne stínila tak, že sem stejně moc světla nedopadalo. O to míň sem teď dopadalo měsíčního svitu. Kluk se neklidně převalil a přitom se dotkl vlhké stěny. Zdálo se, že vlhkost vstoupila do jeho snů a jeho spánek byl neklidný až do příchodu jitra.

***

Probudilo jej až nepřirozené ticho. Myši vycítily, že už není jejich hodina, a tak se poslušně vytratily do svých pelechů. Meluzína přestala skučet v komíně a rozlétla se s ranním vánkem po kraji. Jen stále praskající trámoví si žilo svůj poklidný osamocený život. Ještě chvíli ležel ve vyhřáté posteli a nechtělo se mu vylézt ven. Byla však neděle a tu by nerad prospal.

Vylezl z postele tak, aby nevyvětral nashromážděné teplo. Co kdyby se tam pak ještě chtěl vrátit? Rychle se oblékl, otevřel těžké dubové dveře a vyrazil na chodbu. Nikoho nespatřil. Dveře za sebou neslyšně zavřel a vyrazil ke schodišti.

Jeho otec koupil tento starý hrad před víc jak půl rokem. Přestože od té doby neustávaly stavební práce, tak stále ještě ani zdaleka nebyl celý objekt obyvatelný. Žili si tu jak aristokrati, nebo tedy aspoň tak to říkával otec. Jemu to tak nepřišlo, jeho kamarádi za ním jezdili už jen málo. Ve vsi pod hradem moc dětí nežilo a těch pár bylo o hodně starších než on a hrát si s ním moc nechtěly. Jeho maminka říkávala, že samota je úděl šlechticů a že ji zdědili po předchozích majitelích.

Sešel po schodech dolů do kuchyně. Pohled mu zavadil o míč ležící vedle dveří. Vzpomněl si, jak včera vyrazil hrát fotbal na hřiště. Potkal tam pár kluků, kteří si naslouchali příběhům o zdejším panství. Vypravěč je prý slyšel od svého dědy, což jim přidávalo na váze. Všichni věděli, že jeho děda dělal dlouho kastelána na zdejším hradě.

Kluk vyprávěl, že hrad byl postaven na jednom ze tří pramenů, které vyvěrají v tomto kraji. Kdysi tudy putovala vojska do války. Byla však poražena a někteří z rytířů se skryli ve zdejších lesích. Na místě, kde nyní stojí hrad, stávala chatrč starého poustevníka. Prý to byl svatý muž a pro radu za ním chodili lidé ze široka daleka. Oni jej však bezostyšně zamordovali a postavili si zde pevnost. Plenili okolní vesnice, kradli a vraždili, dokud si na ně nedošlápl král. Vyrazil sem se svým vojskem a povstání potlačil. Říká se, že pevnost se zdála nedobytná a velmi dlouho trvalo, než padla. Podle záznamů z té doby ji však bránilo jen pár mužů a všichni trpěli morem. Pevnost získal lénem mladý nemajetný šlechtic. Přestože pevnost vypálil do základů a nové sídlo bylo zbaveno všeho poskvrněného předešlými majiteli, tak stejně oné nemoci neunikl ani on. Následovala jej i jeho žena a dvě dcery. Jediný kdo přežil, byl jeho nejmladší syn.

Krajem se nesly zvěsti o zázracích, dějících se ve zdejších skalách. Vyvěral tam zázračný pramen. Kdokoliv se prý z něj napil, tak se uzdravil z jakékoliv nemoci. Pověrčivý lid si taktéž šeptal, že ve vodě pramenící pod pevností je skryto zlo, které sužuje jejich mladého pána a zabilo celou jeho rodinu. Jedni mluvili o samotném ďáblu, jiní o mrtvole starého poustevníka, která prý pramen tráví. Mladý šlechtic byl od smrti svých rodičů často nemocný a jednoho dne nevybíravá smrt ukázala svým kostnatým prstem i na něj. Když mladý pán ulehl na smrtelné lože, zůstali s ním v pevnosti jen jeho nejvěrnější. Ostatní podlehli povídačkám a strachu o holý život a utekli. Těch pár posledních věrných jej odvedlo k onomu léčivému prameni a dali mu napít. Mladý šlechtic se toho večera zázračně uzdravil a zasvětil pramen Panně Marii. Vrátil se do pevnosti a již nikdy se nedotkl vody z pramene vyvěrajícího ve sklepeních. Nad pramenem ve skalách nechal zbudovat malou kapličku, která byla symbolem jeho vděku. Čas plynul jako voda, ale on nikdy nezapomenul na zázrak ze svého mládí. Často chodil pít vodu z Mariina pramene, ale vody v něm nebylo dostatek pro všechny jeho sloužící. V pevnosti nadále přetrvával problém s chybějící vodou a šlechtici se jeho nemoc nakonec vrátila. Nechal tedy odklonit potok, který protékal vesnicí, k pevnosti. Pramen v podzemí na radu svých blízkých však nezasypal, i když onou nemocí začala trpět i jeho žena a děti. Přišlo velmi suché léto a Mariin pramen vyschl. Jednoho dne se přihnala velká průtrž mračen a potok se rozvodnil. Začal zatékat pod pevnost do rozsáhlých sklepení. Té noci si pro starého šlechtice přišla smrt. Když sloužící zjišťovali škody, které voda napáchala ve sklepeních, zůstali ohromeně stát. Všechna voda mizela v místě, kde dříve býval onen prokletý pramen. Nikdo nikdy nezjistil, kde ta voda zas vytékala. Mnozí tvrdili, že stéká do podsvětí, jiní, že ji onen pramen pozřel. Nikdy si však žádný z majitelů zdejšího panství nedovolil potok odklonit. Ať hradní páni přestavovali své sídlo jakkoliv, tak potok vždy nechávali na svém původním místě. Nikdo si nepamatoval, že by někdy sklepení vyplavil. Pramen se stal součástí tohoto místa a zdejší rod se s ním sžil natolik, že si jej dal do erbovního znamení. Ona strašlivá bouřka, která rozvodnila potok, s sebou odnesla mor navždy. Již nikdy nikdo z této rodiny na mor neumřel a všichni se po celé generace těšili skvělému zdraví.

***

Malého kluka moc zajímalo, zda se opravdu pod hradem ztrácí potok, který viděl téci ve zpustlých zahradách. Sešel po schodišti až do přízemí. Vzpomněl si, jak mu jeho otec přikázal, aby do sklepa nechodil, že ještě neví, jak tam jsou pevné stropy, a že to tam může být nebezpečné. Nedbal však příkazů. Ještě měl v živé paměti, jak se na něj včerejšího odpoledne stočily dychtivé pohledy jeho starších kamarádů, kteří chtěli vědět, zda je to opravdu pravda. On ale musel přiznat, že neví.

Přišel ke dveřím, které vedly do sklepení. Dveře nebyly dovřené a kluk do nich musel zatlačit ze všech sil, aby se aspoň trochu pohnuly. Vznikla tak škvíra, kterou se protáhl a nahlédl dovnitř. V temnotě však dokázal rozpoznat jen množství dřevěných podpěr, které držely klenbu před zhroucením.

Vrátil se na chodbu a odběhl do vstupní síně, kde měl jeho otec vždy pověšenou péřovou bundu. Oblékl si ji a v kapse objevil malou baterku. Teď byl navlečen jako by šel dobývat severní pól. Nadzdvihl si bundu, aby se mu lépe šlo a vrátil se zpět ke vstupu do sklepení. Opět zatlačil na dveře, protože nyní byl o něco objemnější. Dveře nepříjemně zavrzaly, ale v domě se nic neozvalo v odpověď. Kluk čekal, dokud si nebyl jistý, že zvuk neprobudil rodiče, a protáhl se dovnitř. Rozsvítil baterku a vyrazil po strmých schodech do temnoty. Cítil, jak se mu třesou ruce strachem, ale touha po dobrodružství byla silnější. Kdykoliv se zastavil, slyšel jen tekoucí vodu a to mu dodávalo odvahu. Byl na správné stopě! Chtěl to však vše vidět na vlastní oči a tak nebojácně pokračoval dál. Sešel schody na úroveň podlahy a rozhlédl se. Sklepení nebylo tak rozsáhlé, jak si jej představoval. Stropy tu byly tak nízké, že se místy musel sklonit, aby mohl projít dál. Pomyslel si, jak zde jeho otec lezl po čtyřech, a hned jej přešel všechen strach. Šel za zvukem a brzy došel k místu, kde padala voda.

Vymlela si pěknou díru ve zdi. V místě, kde dopadala, vznikla ohromná propast. Chtěl se naklonit přes okraj a pohlédnout dolů. Cítil, jak mu podkluzují boty a jeho odhodlání polevilo. Chvíli tu podívanou sledoval a přemýšlel, jak se asi budou tvářit jeho kamarádi, až jim poví, co viděl. Pak se z nitra průrvy ozval dutý zvuk. Polekal se, div neupustil baterku do proudu vody, a dal se na útěk. Bunda se mu připletla pod nohy a on spadnul do bahna. Vyděšeně lezl po čtyřech, hledajíc nejkratší cestu k východu. Když ji našel, nemotorně se zvedl a utíkal dál, držíc si bundu jako sukni. Vyběhl kluzké schody a protáhl se okolo přivřených dveří na světlo. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Pak nahlédl ještě jednou za dveře. Schody do sklepení se však zdály stejné, jako když tam vešel.

Rozepnul si bundu a doběhl ji vrátit na věšák. Baterku opět schoval na její původní místo, přičemž neopomenul setřít z ní bahno. Poté zaběhl do kuchyně, kde si umyl ruce. Pak už se jen tiše vrátil do svého pokoje. Sundal si špinavé boty a vlezl si do postele. Ještě tam bylo trochu teplo. Stále přemýšlel, jak se budou jeho kamarádi tvářit, až jim poví, co viděl. Chvíli se převaloval, dokud jej teplo postele neukolébalo a nepřivedlo do říše snů.

***

Probudil jej otcův rozčilený hlas: "Cos dělal ve sklepě? Vždyť jsme se dohodli, že tam nebudeš chodit!" Zněl dost naštvaně a kluka okamžitě probudil. Otec nad ním stál a držel v rukou zabahněné papuče. "Vždyť jsem ti přeci vysvětloval, že se tam ty klenby sesouvají a mohou se kdykoliv zbortit. Navíc to tam celé podemílá voda a ani nevíme, kam pak teče!" Kluk se schoval v přikrývkách. Měl strach, že mu otec nařeže.

Ve dveřích se objevila jeho maminka. Sebrala manželovi špinavé papuče a přisedla si na postel. "Tam dolů bys chodit neměl," promluvila po chvíli mírněji, "Tatínek má pravdu, je to tam nebezpečné. Teď slib, že tam už víckrát nepůjdeš."

Kluk vykoukl zpod přikrývek. "Slibuju," zašeptal.

Otec si založil ruce na prsou a promluvil rázným hlasem: "Neslyšel jsem." Vysloužil si tvrdý pohled od své ženy, ale byl neústupný. Kluk musel svou odpověď zopakovat nahlas. Teprve potom otec opustil jeho pokoj.

Maminka jej pohladila a ukázala na špinavé papuče. "Tak, a ty ještě před obědem umyješ." Kluk chvíli zkoušel odporovat. Bylo to však k ničemu. Brzy nato byl zas v pokoji sám, jen se svými špinavými botami. Chvíli trucoval, ale pak ucítil vůni pečeného kuřete a probudil se v něm hlad. Vstal a šel boty vydrhnout. Spíš je zmáčel, než umyl, svůj úkol však splnil. Obul si boty na ven a vyrazil dolů. Své dílo vystavil v kuchyni u kamen, aby jej všichni mohli vidět, a přišel ke stolu. Jídlo bylo výborné a zdálo se, že všichni už na ranní příhodu zapomněli.

Otec po jídle slavnostně vstal a promluvil: "Mám pro vás překvapení. Je sice neděle, ale přijede nás navštívit člověk, který nám může odsouhlasit odklonění potoka od domu. Nejspíš se nám konečně povede zatočit s tou vlhkostí!" Kluk se po otci nervózně podíval. Trochu se jej zmocnil strach, ale nic neřekl. "Tome," otočil se na svého syna, "chceš mi dnes pomoci prozkoumat zahradu? Mám pro tebe tuhle dřevěnou mačetu, se kterou budeš jak dobrodruh v Africe." S těmi slovy vytáhl zpod stolu předmět, o kterém mluvil. Chlapcův strach se vytratil. Vzal si ji od otce a začal s ní máchat ve vzduchu.

"Notak, notak," zabručel otec, "Běž si hrát ven, tady ještě někomu ublížíš!" Chlapec jej okamžitě poslechl a vyběhl ven. Jeho kroky směřovaly přímo k zarostlé zahradě. Uvědomil si, že tímto směrem moc často nechodil. Otec si to nepřál, bál se, aby jej voda nestáhla do sklepení. Když však narazil na potok, tak jeho strach vůbec nechápal. Byl mělký a klidný. Rozhodl se, že podél břehu proseká cestu pro otce a toho profíka. Bušil do kopřiv, co mu síly stačily, a uskakoval, když se kácely na zem. Párkrát jej požahaly, ale o to víc s nimi zápolil. Když už byl unaven a chtěl své snažení vzdát, uslyšel otcův hlas.

"Dobrý den, už vás čekáme. Pojďte dál." "Zdravím, omluvám se, že jste na mě museli čekat. Po cestě jsem chytl kolonu, dalo se jet jenom krokem," odpověděl otci hlas, který kluk neznal. Chvíli se rozmýšlel, zda půjde zjistit, jak ten profík vypadá. Udeřil mačetou do blízké kopřivy, která se zlomila a ještě než dopadla na zem, už běžel ke vstupním dveřím.

Když dorazil dovnitř, našel onoho muže s otcem v jídelně, kde spolu zrovna něco důležitého probírali. Nahlédl do místnosti a prohlížel si návštěvníka. Jistě byl dosti starý, ale jak se hrbil nad stolem, zdál se ještě starší. I když venku bylo neskutečné vedro, cizí muž měl na sobě oblek, což kluka udivilo. Oba muži stáli nad jakýmisi výkresy a nevšímali si jej. Pak jeho otec souhlasně přikývl a všimnul si, jak jej syn pozoruje.

"Tak, konečně přišel náš průvodce, dobrodruh Tomáš," usmál se na svého syna krčícího se ve dveřích.

Muž v obleku vypadal zmateně, ale pak se do té hry zapojil taktéž: "Zdravím, budu velmi poctěn, když mi tu cestu ukážete." S těmi slovy se mírně uklonil.

Kluk je chvíli rozpačitě sledoval, ale pak zvedl dřevěnou mačetu nad hlavu a vykřikl: "Za mnou pánové!" a se smíchem utíkal ven. Oba muži se tomu zasmáli a vyrazili za ním. Kluk je zavedl k vysekané cestě v kopřivách a společně vyrazili k potoku. Bylo velmi suché léto, ale přesto tu půda byla vlhká. Když došli k místu, kde kluk skončil s probírkou a začínala opravdová džungle, tak jej otec zastavil. "Tedy, nemyslel jsem si, že se prosekáš až tak daleko! Teď to už nech na mně." Vytáhl opravdovou mačetu a několika švihy jim prosekal cestu. Po pár metrech se dostali na volnou plochu. Někdo to tu vyčistil kosou až k otvoru v hradní stěně. Koryto potoka bylo zpevněné kamennou zídkou, kterou ani zub času nedokázal za desetiletí zničit. Byla však potrhaná kořeny okolních vzrostlých stromů.

Otec zastavil svého syna, jenž se okamžitě vrhnul k díře ve zdi. "Tak takhle to vypadá naživo. Nechal jsem to tu vyčistit jedním klukem ze vsi, abyste měl méně práce s průzkumem, jen mi ten všivák zapomněl říct, kudy sem vedl cestu. Tedy pokud vůbec nějakou vytvořil."

Starší muž si zběžně prohlédl oblek, zda si jej neušpinil, a poté si začal prohlížet koryto. "Tedy, ale řeknu vám, že stále nechápu, kdo si s tím dal takovou práci. Pořád mi vrtá hlavou, proč přivedli vodu pod základy svého hradu a pak tu celé roky žili ve vlhku?

"Protože chtěli nakrmit zlý pramen ve sklepě!" vzkřikl kluk, ale hned si uvědomil, jak to zní.

Jeho otec se na něj udiveně podíval, ale pak jen pokrčil rameny. "Jsou tu legendy, které tu už roky vypráví dětem starý kastelán Oldřich Frichů. Prý je hrad prokletý. Vidíte sám, že roky jeho píle jsou vidět na každém kroku. Měl pravdu, že na zdech omítka držet nebude. To by věděl asi každý, kdo by zde dělal kastelána víc jak čtyřicet let," dodal jízlivě.

Muž si prohlédl zbytky omítky, které se držely spíše jen těsně pod krovem, pak si dřepl u otvoru ve zdi a nahlížel dovnitř. "Ty povídačky mají často reálný základ," začal pomalu. "Navíc, tohle je vážně skvost! Neznám žádné jiné místo, kde by byl tak krásný fenomén jak tento." Odmlčel se, rozsvítil baterku a nahlížel dovnitř. "No, ta klenba se co nevidět vyvalí, vlhkost ji úplně rozložila. Asi máte pravdu, že jiná možnost než sklep zasypat není. Potok bude potřeba svést do jeho původního koryta, jak jste mi ukazoval na těch starých mapách. Máte můj souhlas s odklonem potoka a držím vám palce, abyste se co nejdříve té vlhkosti zbavili."

Otec souhlasil a společně vyrazili zpět do domu. Kluk ještě chvíli bojoval s kopřivami před domem, než si vzpomněl na své ranní dobrodružství. Zašel za rodiči a zeptal se, zda si může jít zahrát fotbal do vsi. Maminka mu připravila svačinu a doprovodila jej až na hřiště, přestože remcal, jak mohl. Dnes tu nikdo nebyl, a tak si hrál sám. Nakonec i maminka odešla, aby se rozloučila s pánem, který je dnes poctil svou návštěvou. Chvíli si kopal míčem jen tak do zdi, ale brzy se začal nudit. Sedl si do stínu a vyhlížel kluky. Pak si vzpomněl, jak jeho otec mluvil o starém Oldřichovi Frichů. Ten bydlel hned pod hradem a odtud to bylo kousek. Napadlo jej, že by ho navštívil. Mohl by si poslechnout nějaké další pověsti o zdejším kraji. Starý pán jich jistě zná více jak jeho vnuk. Vzal míč a vyrazil.

Vedla tam prašná cesta plná výmolů. Míč si kopal před sebou, ten ale poskakoval z díry do díry a sem tam mu odskákal do trávy u cesty. Nakonec jej vzal do ruky a zbytek cesty jej nesl.

Branka do zahrady neměla zvonek a byla skrytá mezi listy břečťanu. Chvíli volal, ale nikdo neotvíral. Nakonec se rozhodl, že vstoupí dovnitř. Strčil do dveří a ty se ztěžka otevřely. Kráčel po kamenném chodníčku mezi pestrými, povětšinou odkvetlými záhony. Došel ke dveřím a nahlédl přes špinavé okno. Uvnitř byla tma. Rozhlédl se po zahradě. Všude mimo záhony ležela čerstvě posečená tráva a odkudsi zpoza budovy se ozýval svist ostré čepele. Pak zčistajasna přestal a zpoza rohu se vynořil starý muž s dlouhým prošedivělým vousem. V ruce držel kosu, a když spatřil kluka, zastavil se a chytl se za srdce. "Co - co, tu děláš?" vydral ze sebe.

"Já...dobrý den," začal nesměle kluk, "Já jsem byl sám na hřišti a nudil jsem se."

"No jo, ty jsi ten kluk z hradu, že?" přerušil jej stařec, "Ale takhle někomu vlízt bez pozvání do zahrady, to se dělá?"

"M - moc se omlouvám, nechtěl jsem," vystrašeně koktal kluk a dal se k odchodu.

"Počkej!" zavolal na něj stařec. "Promiň, mám slabé srdce, vůbec jsem tě tu nečekal a pěkně jsi mě vyděsil. Stařec udělal pár kroků ke dveřím, kde měl lavičku. Opřel si kosu o kamennou zídku a znaveně se posadil. "Tak pročpak jsi přišel, chlapče? Tom se jmenuješ?" Chlapec mlčky přikývl, a tak stařec pokračoval. "Jak se daří rodičům, jsou zdraví?" Kluk opět přikývl. Nyní již nevypadal tak vystrašeně, jako když se setkali. "Tak to je dobře. Zdraví, to je důležité! Mně už moc neslouží, však na to mám taky věk." Zasmál se. "Takže tys byl na hřišti a nikdo tam nebyl. No, kluci tam chodí jen v sobotu. V neděli chodí na ryby k Hornímu rybníku. Sice se to nesmí, ale porybný je tam trpí. Mají takovou dohodu, že všechno, co uloví, pak zas pouštějí zpět do vody." Chlapce tím zaujmul a zdálo se, že ztratil ostych.

"Vy byste mě za nimi odvezl?" zvolal radostně kluk.

"No proč ne, ale první se stavíme na hradě a zeptáš se rodičů, zdali ti to povolí." Kluk souhlasil a stařec nastartoval své auto, o kterém Tomův otec již několikrát prohlásil, že patří do muzea, a ne na silnici. Kluk to chtěl starci říct, ale nakonec si to rozmyslel. Uvědomil si, že to jeho otec vždy říkal tak, aby to stařec neslyšel a nejspíš to nemyslel jako pochvalu. Nasedl a vyrazili po rozbité silnici k hradu.

Snad v půli cesty potkali chlapcovu mamku, která jim šla naproti. Stařec k ní dojel, vypnul rámusící motor a pozdravil kašlající ženu. "Dobrý den paní Novotná, vezu vám synka. Nudil se na hřišti, a tak mě došel navštívit. Napadlo mě, že bych ho mohl hodit za našimi kluky, aby se trochu spřátelili. Tedy samozřejmě s vaším dovolením."

"Prosím, prosím!" žadonil Tomáš.

"Dobrý den, pane Oldřichu," pozdravila je srdečně paní Novotná. "No, já nevím... je to daleko?"

"Ne, je to ještě ve vesnici. Já tam na něj dohlídnu a do setmění bude doma."

"No dobrá, ale ať se připoutá," souhlasila, "A vy prosím udělejte něco s tím vaším autem. Málem jste mě udusil." To už ale starý muž startoval motor a neslyšel. Otočil vůz a žena se opět rozkašlala v mraku dýmu. Auto se škytáním vyrazilo na cestu, jako by měla být jeho poslední. Ujížděli ospalou vesnicí až k rybniční hrázi, kde stařec auto zaparkoval. Vystoupili a dál šli po cestičkách vyšlapaných v suché trávě. Brzy uviděli několik kluků, jak sedí v trávě a něco si šeptem vyprávějí. Když zmerčili pohyb, přikrčili se v suché trávě, takže byly vidět jen dva pruty. Brzy však starce poznali a zamávali na pozdrav.

"Vedu vám posilu," začal stařec. Sedl si na břeh a prohlížel si pruty. "Tak co, berou?" pokračoval.

Jeho vnuk zavrtěl hlavou. "Je na ně moc vedro. Spíš jen tak líně plavou těsně u hladiny a snaží se neumřít." Na kapry v rybníku byl žalostný pohled. Voda smrděla rybinou a hladina byla o dost níž než obvykle.

"Měl bych takový nápad. Chtěli byste vidět starou kapli? Není odtud daleko. Sice toho z ní moc nezbylo, přesto to bude skvělý výlet." Chlapci jednomyslně přikývli a pustili se do sklízení tábořiště. Dost to tu smrdělo, ale tradice byly tradice, a tak se tu sešli. Bylo na nich vidět, že změnu místa vítají, a navíc starcovy dobrodružné výpravy měli všichni rádi. Netrvalo dlouho a už se plahočili po stinných stezkách do lesa. Zastavili až u skalního masivu. Stařec si sundal ranec a posadil se. Ostatní jej následovali. "Tak už jsme skoro tam. Jak už asi všichni víte, tak ve zdejším kraji byly tři významné prameny. Josefův, pojmenovaný podle poustevníka, který u něj dlouhé roky žil. Pramení tam, kde teď bydlí tady mladý hradní pán Tomáš. Druhý pramen je asi dva kilometry po proudu od Horního rybníka. Není to nic moc pohled. Vyvěrá z dosti nepřístupné bažiny, ale zato si nikdy nepamatuju, že by vyschl. Poslední pramen, kterému se říká Mariin, se nachází tady. Kdysi sem vedla cesta, ale už z ní skoro nic nezbylo. No, posuďte sami, zrovna jsme po ní šli," pousmál se.

Chlapci se na sebe dychtivě podívali. Bylo na nich vidět, že je zajímají všechny pověsti, co starý Oldřich znal.

"Zajímavé na téhle cestě je to, že v noci se můžete řídit podle hvězd. Když půjdete od rybníka za Polárkou, neboli na sever, tak sem dorazíte a nezabloudíte. Když sem zbylí věrní druhové vedli mladého nemocného šlechtice, který se shodou okolností také jmenoval Tomáš, tak se řídili právě podle hvězd. Vedli jej v noci, aby se místní nedozvěděli, v jak špatném stavu je jejich pán. Rodiče mu umřeli a on nesměl vypadat slabě. Už tak měl na hradě jen hrstku věrných a nechtěli riskovat vzpouru. Odvezli jej na koni až k hrázi Horního rybníka. V tu dobu tu však žádný rybník nebyl. Byly tu zrádné bažiny, které bylo těžké překonat i ve dne, natož v noci. Nemohli nějak složitě vyznačovat cestu a tlačil je čas, přesto se jim povedlo zjistit, že stačí jít přesně na sever a tím se vyhnou všem bažinám. Nakonec se jim jejich plán vydařil. Mladý šlechtic se uzdravil a nechal tu postavit krásnou kapli. Její sláva však netrvala dlouho. Pramen vyschl několik dní poté, co si vesnický potok našel cestu do hradních sklepení. Myslím si, že ty dva prameny jsou nějak propojené. Snad poté, co zmizelo zlo pramenící pod hradem, nebylo zázraků potřeba a i tento pramen vyschl. Inu, čas nás tlačí, pojďme se tam podívat." Zvedl se, a následován všemi chlapci vyrazil za nevelkou skálu.

Ušli pár kroků a spatřili malou jeskyňku v neznatelné prohlubni. Vypadala, jako by ji zde utvořila příroda, když však přišli blíž, spatřili již zašlé ornamenty kdysi vyryté do skály. Ve skále zel malý otvor zarostlý mechem. Stařec do něj rýpnul prstem a mech vytrhnul. "Nikdy jsem neviděl, že by tu tekla nějaká voda. Asi si našla cestu jinudy." Kluci se pustili do prozkoumávání okolí. Nic zajímavého, krom hromady kamení, které dříve tvořilo stěny a klenbu kaple, nenašli.

Byli trochu zklamaní, ale stařec začal vyprávět, jaké všechny zázraky se u pramene staly, a tím si je opět získal. Některé legendy jim vyprávěl až po cestě k rybníku. Tomáš si všímal, jak je cesta opravdu přímá a rovnoměrně klesá. Stromy zde rostly mohutné a zdálo se, že tvoří podél celé cesty velmi starou alej. Brzy vylezli z lesa a pokračovali podél místa, kde kluci rybařili, dokud nedošli k autu.

Rozloučili se. Stařec, jeho vnuk a Tom nasedli. Tomáš si všiml, jak zbylí kluci poodstoupili od startujícího auta. Už jej moc dobře znali. Stařec jim zamával a trhanou jízdou vyrazil ke hradu. Zastavil na nádvoří rovnou před vchodem. Pozdravil se s paní Novákovou a popřál Tomášovi dobrou noc. Opět na několikátý pokus nastartoval a odjel.

"Co jste s kluky dělali? Bavilo tě to?" zeptala se jej mamka, když k ní doběhl.

"Bylo to super," usmál se, "První jsme šli rybařit, a pak nás pan Oldřich vzal ke staré kapli a vyprávěl nám spoustu historek."

"Tak to jsem ráda, že se ti s nimi líbilo." Pak se zamyslela. "Ty historky ale svému otci nepovídej, už teď má hlavu jak pátrací balón. Furt řeší tu díru v podzemí. Bojí se, že přijde statik, celý hrad uzavře a my tu už nebudeme moci bydlet."

Syn se jí schoulil do náručí a zašeptal: "Ale já to tu už mám rád. To přeci nemůžou!"

"Ne, nemůžou," řekla trochu smutně jeho matka. "A teď upaluj do jídelny, už na tebe čekáme s večeří. Dnes budou palačinky!" Kluk s radostným výkřikem zamířil dovnitř a nechal matku daleko za sebou.

V jídelně našel otce, jak zrovna roluje nějaké výkresy. Usmál se na něj. "Tak, jaký jsi měl den, byls na hřišti?"

Kluk si prohlížel pod skleněnou pokličkou schované palačinky a otci moc pozornosti nevěnoval. "V neděli kluci chodí na ryby, ne hrát fotbal," odpověděl ledabyle.

"Aha, a kde jsi tedy byl?" pokračoval otec.

"Oldřich Frichů je vzal na výlet. Chce, aby se Tom spřátelil s místními kluky," odpověděla za Toma mamka.

Otec jen pokrčil rameny a položil výkresy stranou, aby se nezamazaly. "Víš, že ho nemám rád. Ale jestli myslíš, že to Tomovi prospěje, tak pro mě za mě, klidně ať se stará."

Dali se do jídla a Tomáš vyprávěl, jak se nudil na hřišti, a tak zašel za panem Oldřichem. Když popisoval, jak starce poprvé spatřil s kosou, jeho otec se dal do hlasitého smíchu. Vyprávěl, jak jej vzal na hrad, aby se zeptal, zda můžou za ostatními kluky a jak jeli jeho autem k Hornímu rybníku. Prozradil, že tam kluci pytlačí a prosil rodiče, aby to nikomu neříkali. Vyprávěl o cestě ke staré kapli s pramenem. Příběhy, co jim starý Oldřich vyprávěl, si však nechal pro sebe. Otec podotknul, že Oldřich zas tak moc starý není, nebo tedy na to aspoň nevypadá, a šli spát.

***

Noc to byla dlouhá. Kluk byl unavený a usnul, jakmile ulehl. Celou noc se mu však zdály sny spojené s vodou. Několikrát se probudil a jednou i pohlédl na zeď vedle postele. Zdála se oslizlá vlhkostí. Když se jí dotkl, ucítil kapky rosy, které mu stekly do rukávu. Ucuknul a odsunul se na posteli co nejdále, kde opět usnul.

***

Probudil jej až hlas jeho matky. "Vstávej, vždyť nestihneš první den školy." Syn se však jen zachumlal do postele. Sedla si k němu, šáhla mu na čelo a pochopila. Měl teplotu. Vstala, přinesla teploměr a změřila mu teplotu. Nebyla příliš vysoká, ale i tak jej nechala v posteli. Zašla za manželem a sdělila mu, že Tomáš zůstane doma. Ten nic nenamítal. Dnes tu stejně celý den nebude. Měl na starosti dohled nad dokončovacími pracemi při přesunu koryta. Půl roku obíhání úřadů a práce při vytyčování a úpravě starého nepoužívaného koryta byly už skoro u konce.

Den uběhl jako voda. Matka se o svého synka celý den pilně starala. Teplota mu však spíš rostla, než že by klesala. Otevřela všechna okna dokořán a udělala v pokoji průvan, avšak vlhkost z místnosti stejně nevyvětrala. Říkala si, že tu aspoň bude chladno, a že teplota nevystoupá tak vysoko. Starosti jí dělalo, že si Tomáš stěžoval na bolesti hlavy a břicha. Dala mu prášky na snížení teploty a on usnul. Rozhodla se, že jej zítra jej vezme k lékaři.

K večeru začal její syn mluvit ze spaní. Bylo to dost nesourodé, ale pořád opakoval Josefův pramen, a že nechce umřít jako šlechtic Tomáš. Znovu mu změřila teplotu, která zas trochu vyrostla. Probudila jej a dala mu prášek na zklidnění. Teplota trochu klesla a on usnul klidným spánkem.

***

Otec toho dne přišel velmi pozdě. Byl dost unavený a naštvaný. U večeře si postěžoval, že na stavbu přišel stařec Oldřich a vlastním tělem jim bránil v práci. Pořád na ně křičel, že probudí Josefův pramen k životu. Musel zavolat policii, které se povedlo jej odvést až po několika hodinách. Pracovat nakonec mohli až po poledni, a tak nestihli všechno, co měli v plánu, i když pracovali pozdě do noci.

***

Klukovi se přes noc přitížilo a tak ho hned ráno mamka odvezla k doktorovi. Ten jej pečlivě prohlédl, příznaky však nebyly jednoznačné. Nakonec udělal výtěr krku, odebral krev a vysvětlil paní Novotné, že výsledky z laboratoře dojdou do příštího dne. Že on sám se s něčím podobným nikdy nesetkal a dokud nebude mít rozbory krve, tak vědět nebude. Předepsal jim prážky na snížení teploty a rozhodl se nechat kluka doma.

Toho večera přišel klukův otec ještě později než dne předchozího. Byl však spokojen. Potok se jim povedlo slavnostně odklonit do původního koryta. Našel svého synka už spícího. Pohladil jej po čele. Ucítil, že teplota už klesla, což mu udělalo radost. Políbil jej na čelo a odešel si taky lehnout.

***

Vstal brzy ráno, chtěl navštívit syna co nejdříve a povyprávět mu, jak postoupili s pracemi. Když přišel, Tomáš seděl na posteli a prohlížel si rám dveří. "Co znamená Thoma?" promluvil slabým hlasem jeho syn, jakmile jej spatřil. Otec se zastavil a pohlédl nad veřeje. V pískovcovém překladu bylo opravdu nezřetelně vyryto slovo Thoma. Přisedl si k synkovi a začal vyprávět: "To je latinsky a znamená to Tomáš. Dřív to lidé nechávali vytesávat do překladů nad dveřmi do místností, které byly za jejich života vystavěny. Tedy aspoň v šlechtických sídlech. Máš ale bystrý zrak, doteď jsem si toho vůbec nevšiml."

"Takže jsem jak šlechtic Tomáš," promluvil po chvíli přemýšlení kluk.

"Ano, jsi náš šlechtic Tomáš," pousmál se jeho otec, "Jestli už je ti dobře, tak přijď na snídani. Bude kakao s vánočnou."

"Super, už se těším," neznělo to ale tak vesele, jak muž očekával. Přesto se zvedl a šel uvařit slíbené kakao.

Tomáš ještě dlouho ležel v posteli a vzpomínal na vše, co vyprávěl starý Oldřich. Měl pocit, že si jej Josefův pramen k něčemu vybral. Nevěděl však k čemu. Vstal, oblékl se a vyrazil do jídelny. V jídelně na něj už čekalo uvařené kakao a stoupala z něj pára. Otec si četl pod oknem noviny a trochu pokašlával. Zazvonil zvonek, muž se zvedl a šel otevřít. Kluk si toho nevšímal, jakmile však uslyšel, že u dveří stojí policie, vykoukl z jídelny. Otec se na něj ohlédl a gestem mu rázně naznačil, aby se vrátil do jídelny. Kluk poslechl, nalil si kakao a pustil se do čtení novin. Moc mu to nešlo, byl v tom dost slabý, a navíc ho to moc nebavilo.

Brzy po schodech přišla i jeho mamka. Pověděl jí o tom, jak přišla policie. Maminka se vyděsila, vzala syna za ruku a vyšla s ním na dvůr. Stála tam dvě policejní auta a policisté o kus dál něco řešili s jejím mužem. Přišla blíž, ale jeden z policistů jí zastoupil cestu. "Dobrý den, paní Novotná," začal zdvořile. "C - co se stalo?" zašeptala nechápavě. Policista se podíval na dítě. Ona pochopila, klekla si k Tomášovi a poslala jej dovnitř. Tomáš neprotestoval. Byl ještě dost unavený, ale dveře za sebou nedovřel a poslouchal. Policista mluvil nahlas úřednickým tónem, takže slyšel zřetelně každé slovo.

"Ve vesnici došlo k úmrtí. Zemřel pan Oldřich Frichů, nejspíše na zástavu srdce. Váš manžel byl posledním z místních, kdo s ním mluvil. Je to spíš taková formalita. Kolegové nám již vypověděli, že zesnulý před dvěma dny bránil přehrazení koryta potoka vedoucího na váš pozemek a zdál se být nepříčetný. Když jej však odvedli domů a sepsali s ním protokol, byl už klidný. Dál to prý neřešili. Dnes ráno za ním přišel jeho vnuk a našel ho mrtvého." Odmlčel se.

Žena se rozplakala. Její manžel k ní přišel a obejmul ji. V tichu uslyšeli, jak se odkudsi zpoza dveří ozývají tiché vzlyky. Muž pustil svou ženu a ta odběhla dovnitř.

"Omluvte nás. Můj syn Tomáš ho měl rád. Pan Oldřich jej ještě v neděli vzal za kluky ze vsi k Hornímu rybníku. Byl to trochu podivín, ale s dětma to uměl," promluvil nakonec pomalu.

Policisté se omluvili za způsobené potíže a odjeli pryč. Muž už je vyprovodit nešel. Vrátil se za svým synem a ženou. V tichu si sedli v jídelně a on všem rozlil kakao, ale nikdo si nedal. Kluk po chvíli vyrazil nahoru a lehl si do již studené postele. Měl pocit, že je tu vlhčeji než kdy dřív. Nemohl usnout a měl pocit, jako by vzduch v místnosti zhoustl.

***

Manželé zůstali v jídelně sami. Muž kašlal a stěžoval si na bolest hlavy. Jeho žena přiznala, že se také necítí dobře. Dohodli se, že odvolají stavební firmu, která dnes měla zkontrolovat sklepení a překlenout onu průrvu, aby se dal sklep zasypat. Muž jim tedy rovnou zavolal a šel si lehnout.

Během dne se oběma dost přitížilo. Zavolali doktorovi a domluvili se, že za nimi dalšího dne odpoledne zajede. Doktor se zmínil o rozborech krve, které byly negativní vůči všem běžným onemocněním. Jejich synovi se už teplota nevrátila, ale byl pořád hodně unavený, a tak jen ležel v posteli a odpočíval. Den uběhl velmi rychle.

***

Doktor se dostavil hned z rána. Zběžně je prohlédl a konstatoval, že mají stejnou nemoc, jako jejich syn. Přišly mu výsledky rozborů krve a v laboratoři našli bakterii Yersinia pestis. Nechtěl tomu uvěřit, a tak za nimi vyrazil hned, jak se to dozvěděl. Když však začal mluvit o nezdravé vlhkosti, tak jej muž ostře přerušil. Vysvětlil mu, že před pár dny odklonili potok, který roky zatékal kamsi pod hrad. Brzy by se měla vlhkost vytratit. Ale když to říkal, už si tím nebyl zas tak moc jistý. Doktor ještě zkontroloval jejich syna, který se již zdál zdravý. Nakonec jim všem předepsal antibiotika a doporučil jim zklidněný režim a hodně spánku. Otec doktora poprosil, zda by jim v místní lékárně koupil ony předepsané léky. Doktor mu vyhověl, vyzvedl léky, rozloučil se se svými pacienty stojícími ve dveřích a odjel.

***

Dny plynuly, ale v hradu bylo stále vlhčeji a chladněji. Kluk se již uzdravil a opět vesele běhal po hradu. Rodičům však antibiotika nezabírala, přesto byl nástup nemoci pozvolnější než u jejich syna. Doktor je pravidelně navštěvoval a přemlouval je, aby jeli do nemocnice. To však muž vždy razantně odmítl. Místo toho nechali udělat rozbory pitné vody, ale ty nic nenašly.

Uběhl týden a blížila se druhá neděle ode dne, kdy starý Oldřich vzal Tomáše k Mariině kapli. Tomáš večer seděl u sebe v pokoji a poslouchal kašel svých rodičů, nesoucí se hradem. Hleděl na dveře a jeho oči mu zabloudily k nápisu Thoma. Nesměle jej nahlas přečetl. Vybavil se mu příběh, který mu před dvěma týdny vyprávěl starý Oldřich. Jak rád by rodičům pomohl! Vzpomínal, zdali si ještě pamatuje cestu. Nic těžkého to nebylo, stačilo jít jen za Polárkou. Vyhlédl z okna na noční oblohu. Které z tisíce hvězd na obloze se říkalo Polárka? Nevěděl. Vzpomněl si, že jeho otec má dole v šuplíku kompas. Vstal, oblékl se a vyrazil ven z místnosti. Obul si pevnou obuv a šel jej najít. Musel projít okolo dveří vedoucích do sklepa. Když šel okolo, opět slyšel tekoucí vodu. Nemohl tomu uvěřit, vždyť ten potok jeho otec přeci odklonil. Chvíli naslouchal a vybavila se mu slova starce Oldřicha. Ten říkal, že oba prameny jsou propojené a pokud teče jeden, tak musí téci i ten druhý. Udělalo mu to radost, vzal kompas, baterku a velkou otcovu čutoru. Vše schoval do své školní aktovky. U dveří stála koloběžka. Dostal ji k narozeninám, které měl nedávno a moc rád na ní jezdíval po vsi.

Vyšel ven do noci, tiše za sebou zavřel dveře a ještě chvíli nesl koloběžku v rukou. Nechtěl, aby rodiče zpozorovali, že odchází, a výlet mu zakázali. Když už měl pocit, že je z doslechu, naskočil na ni a rozjel se dolů z kopce. Svítil si baterkou na cestu a vyhýbal se výmolům, kterých nebylo zrovna málo. Uvědomil si, jak je venku krásně teplý vzduch. Mnohem teplejší, než panoval uvnitř hradu. Cesta ubíhala rychle, stačilo jen brzdit a brzy uviděl první budovy pod hradem. Vypnul baterku a zastavil, dokud si jeho oči nezvykly na tmu. Dál už jel pomaleji. Zanedlouho narazil na potok a dál pokračoval podél něj. Cesta se mírně zvedala a musel se víc odrážet. Horký letní vzduch mu vysušil ústa, a tak se na chvíli zastavil a odpočíval. Vesnice mu takhle z dálky připomínala svítící zadečky světlušek. Malá okénka roubenek svítila do tmy podobně jako ti malí tvorečkové za svatojanských nocí. Nebo mu to aspoň tak vyprávěla maminka před spaním. Vzpomněl si na ni a znovu odhodlaně vkročil na koloběžku. Už to nebylo daleko.

Zastavil na hrázi rybníka. Měsíc mu osvětloval cestu tak, že ani nemusel rozsvěcet baterku. Koloběžku si položil na místě, kde starý pan Oldřich tehdy zaparkoval své auto. Šel po vyšlapané stezce, až k lesu. Pod stromy už byla tma a musel si rozsvítit baterku, aby našel místo, kterým do lesa s panem Oldřichem vstoupili. Našel starý dub, který stál osamocen před šedivou masou. Tady začínala ona stará alej. Posvítil si baterkou na kompas a vykročil do lesa. Šel přesně na sever. Po pravici jej doprovázelo letité stromořadí starých stromů, dokud nedorazil ke skále.

Přišel ke staré kapli a zjistil, že otvor, kterým voda dříve tekla, je vlhký. Žádná voda z něj však nyní netekla. Chvíli šťoural prsty dovnitř. Nic však téci nezačalo. Pak si sklesle sedl na ruiny kaple a objal si kolena. Les už nebyl tak přívětivý jako dřív. Začal se trochu bát. Doteď to vše bylo tak krásné, jenže nyní se to zhroutilo. Svítil baterkou do lesa, ale o to víc se bál. Mezi stromy přeskakovaly stíny, kdykoliv baterkou posvítil jinam. Věděl, že by ji měl vypnout, ale nedokázal to.

Jeho zrak spočinul na jakési napůl ztrouchnivělé větvi. Vzal ji a začal s ní šťourat do štěrbiny ve skále. Uslyšel nějaký dutý zvuk a podél klacku začala téci voda. Rychle jej vyndal, vyštrachal čutoru a dal ji pod již mírně tekoucí vodu. Voda odporně páchla a brzy přestala téci úplně. Povedlo se mu naplnit jen půlku čutory. Přičichl k ní a zvedl se mu žaludek. Zašpuntoval ji a položil na zem. Vzal klacek znovu do rukou a usilovně jím šťoural do otvoru ve skále. Nic už však nevyteklo. Zas si sedl a přemýšlel, zda mladý šlechtic Tomáš musel vypít tak smradlavou vodu, aby se uzdravil. Znovu si přičichl a zavrtěl hlavou. To mí rodiče nevypijí, pomyslel si a dal se do breku.

Seděl tam sám, baterkou svítil do země a vzlykal. Vzpomínal, co mu říkal starý Oldřich o statečném šlechtici Tomášovi. Ten Tomáš nakrmil Josefův pramen vodou z vesnického potoka, tak proč by on jej nemohl nakrmit vodou z tohoto zázračného pramene? Popadl čutoru a pustil se lesem podél starého stromořadí k rybníku. Doběhl tam celý udýchaný a musel si odpočinout. Pak naskočil na koloběžku a jel z mírného kopce pod hrad, kde jej čekal strmější výstup. Přestože byl unavený, vyjel až nahoru bez zastávky. Odpočinul si až před hradem. Přemýšlel, zda půjde vnitřkem, ale vzpomněl si, jak svému otci slíbil, že do sklepa už nikdy nevkročí. Obešel tedy hrad z venku, cestou, kterou dříve vysekal v kopřivách. Stále panovala nesmírná sucha, a tak tu byly všechny kopřivy vysušené do žluta. Došel k otvoru ve zdi a dřepl si. Slyšel tekoucí vodu. Měl pocit, jako by ji slyšel téci i samotnými zdmi hradu vzhůru. Dlouho se však nerozmýšlel, odšpuntoval čutoru a nalil její obsah do prohlubně. Uslyšel, jak se voda začala vzdouvat, a strachy čutoru upustil. Měl pocit, jako by se voda uvnitř zdí začala vařit. Vzpomněl si na rodiče a běžel za nimi.

Potkal je na chodbě, když volali jeho jméno a hledali jej. Přiběhl k nim a než stihl cokoliv říct, octl se v pevném objetí své maminky. Cítil se v něm v bezpečí, ale věděl, před tím zlým pramenem musí co nejdříve utéci. "Musíme rychle pryč!" zaúpěl Tomáš a snažil se odtrhnout. Podlaha se jim zahoupala pod nohama. Tomáš se vysmekl mamince ze sevření. Popadl ji za ruku a táhnul ji za sebou po schodech dolů. Brzy je doběhl i jeho otec. Byl celý udýchaný a silně kašlal. Nemoc si na něm i jeho ženě vybírala své. Když seběhli schody do přízemí, tak Tomáš ucítil, jak matčina ruka ochabuje. Zastavil a otočil se. Jeho maminku chytl silný záchvat kašle. Tomáš viděl, tak se schodiště za nimi bortí a lustry míhají jako ve vichřici. Zdálo se, že se stěny třesou v základech. Viděl, jak jeho otec podepřel svou ženu a jeho chytl za ruku. Ucítil bolestné sevření, které ho probralo ze šoku, a dal se na útěk. Proběhli vstupními dveřmi, které Tomáš nechal otevřené dokořán, když běžel hledat rodiče. Jakmile se dostali ven na nádvoří, oba rodiče zastihl silný záchvat kašle a jen stěží se odbelhali dál od bortícího se domu. Jediný, kdo s rozšířenými zorničkami sledoval sesouvající se zdi, byl Tomáš. Střešní trámy skřípaly a nakonec se i s celým severním křídlem sesunuly ze svahu. Zdálo se, že malta, která celá staletí držela kamení pohromadě, se proměnila ve vodu. Zvedl se oblak prachu, který jim zakryl výhled na hroutící se zdi. Už slyšeli jen padající kamení a praskající sklo.

Prach se začal usazovat nedlouho poté, co ustal hluk. Vystrašená rodinka sledovala zkázu, které unikli jen o vlásek. Zůstala stát jen malá část východního křídla, avšak i v něm zela ohromná trhlina. Byla na místě, kde dřív stávala Tomášova postel. Tu pozřela prázdnota ukrývající se kdesi pod hradem. Z trosek se zvedl ohromný oblak vodní páry. Pomalu stoupal k nebesům a šedl. Pak se z něj spustil vydatný déšť, který nechtěl ustat. Muž vzal ženu a syna do auta. Sledovali tu zkázu v tichu přerušovaném jen slabým kašlem. Kluk brzy usnul vysílením v objetí své maminky.

***

Všichni se několik dní po této události uzdravili, ale trvalo několik let, než se jim zde opět povedlo rodinné sídlo postavit. Tentokrát jej už tvořilo jen východní křídlo, které opravili a zmodernizovali. Ruiny starého severního křídla srovnali se zemí a na jejich místě nechali udělat zahradu. V místě, kde byla průrva po Josefově prameni, vysadili již vzrostlejší dub. Ten rostl jako z vody a brzy byl vyšší než všechny ostatní stromy v okolí. Do jejich nového sídla již nikdy nezavítala vlhkost a chlad, který si pamatovali z dřívějška.

Tomáš taky rostl jako z vody. Velmi často mizel v okolních lesích a vracel se vždy až pozdě večer. Dělal tím rodičům nemalé starosti, ale nemohl jinak. Někdo přeci musel opravit starou kapli nad Horním rybníkem.