Lačný pramen

Otec dočte pohádku, políbí synka na čelo a opustí dětský pokoj. Malý kluk jej chce poprosit ještě o jednu, ale je už ospalý a než se o ni stihne přihlásit, je v pokoji sám. Zachumlá se do pokrývek. Jsou těžké, ale drží teplo. Spí pod nimi od chvíle, co se sem nastěhovali. Je tu pořád zima a vlhkost se nedá vyvětrat, ať se jeho rodiče snaží sebevíc. Nemá to tu rád a nejhorší je, když zde zůstane sám. Tehdy si nejvíc uvědomuje, jak je hrad, ve kterém bydlí, rozlehlý a on v něm tak nesmírně malý. Přetáhne si peřinu přes hlavu a brzy jej přemůže spánek.

Meluzína hučí ve starém krbu a snaží se prodrat až do chlapeckých snů. Její dlouhé prsty si pohrávají s pestrými závěsy a vzdouvají je. Jak se noc prohlubuje, trámoví tence praská a ozývá se chroupání všudypřítomných červotočů. Z kamenem dlážděné chodby sem doléhá tichounké škrábání a cupitání malých myších nožek. Dvěma malými jižními okny usazenými v tlusté stěně sem přes den proudí jen minimum světla. Měsíčního svitu sem dopadá ještě méně. Kluk se neklidně převalí a přitom se dotkne vlhké stěny.

Hrad, ve kterém bydlí, má dvě nevelká křídla a nalézá se na konci skalního ostrohu, aby poskytoval co nejlepší výhled do okolí. Důsledkem tohoto rozhodnutí se hrad nalézá níže, než blízká ves. Východní křídlo, ve kterém má kluk svůj pokojíček, má nejužší stěny, ale i tak se zdají nesmírně tlusté. Je to vážně skvost, který bylo možné spatřit již zdaleka.

***

Probudí jej až nepřirozené ticho. Myši vycítí, že už není jejich hodina, a poslušně se vytratí do svých pelechů. Meluzína přestane v komíně skučet a rozlétne se s ranním vánkem po kraji. Jen stále praskající trámoví si žije svůj poklidný, ničím nerušený život. Kluk ještě chvíli leží ve vyhřáté posteli a nechce se mu opustit teplo peřin. Je však neděle a tu by nerad prospal.

Vyleze z postele tak, aby nevyvětral nashromážděné teplo. Má v plánu se tam ještě vrátit. Nazuje si papuče, otevře těžké dubové dveře a vyjde na chodbu. Rozhlédne se, ale nikoho nespatří. Dveře za sebou neslyšně zavře a přeběhne ke schodišti.

Jeho otec koupil tento starý hrad před víc jak půl rokem. Přestože od té doby neustávaly stavební práce, stále ještě nebyl celý objekt ani zdaleka obyvatelný. Žijí si tu jak aristokrati, nebo to tak aspoň říkává otec. Malému klukovi to tak ale nepřijde. Kamarádi, se kterými se vídával dříve, za ním jezdí už jen málokdy, takže se tu cítí osaměle. Ve vsi pod hradem moc dětí nežije a těch pár je o hodně starších než on a hrát si s ním moc nechtějí. Jeho maminka říkává, že samota je úděl šlechticů a že ji zdědili po předchozích majitelích. Možná, že má pravdu, ale ani tak se mu takové dědictví nelíbí.

Sejde po schodech dolů do kuchyně a hned za dveřmi narazí na krabici s míčem. Vzpomene si, jak včera vyrazil hrát na hřiště fotbal a potkal tam pár kluků, kteří si vyprávěli příběhy o zdejším panství. Sedl si s nimi a zaposlouchal se. Vypravěč je prý slyšel od svého dědy, což jim přidávalo na váze. Všichni totiž věděli, že jeho děda dělal na zdejším hradě kastelána.

Příběh hovořil o původu hradu, ve kterém bydlel s rodiči, a o třech pramenech. Kluk vyprávěl, že tudy kdysi putovala vojska do války. Byla však u blízkého města poražena a rytíři se rozprchli a skryli v okolních lesích. V těch dobách na místě dnešního hradu stávala chatrč starého poustevníka. Prý to byl svatý muž a pro radu za ním chodili lidé ze široka daleka. Jenže tihle potulní zběhové jej bezostyšně zamordovali a postavili si na místě staré poustevny pevnost. Plenili okolní vesnice, kradli a vraždili, dokud si na ně nedošlápl král. Vyrazil sem se svým vojskem a povstání potlačil. Říkalo se, že pevnost se zdála nedobytná a trvalo velmi dlouho, než padla. Podle záznamů z té doby ji však bránilo jen pár mužů, kteří navíc trpěli morem. Poté pevnost získal lénem mladý nemajetný šlechtic. Přestože ji nechal vypálit do základů a nový hrad, který si tu vystavěl, zbavil všeho poskvrněného předešlými majiteli, ani on nemoci neunikl. Stejný osud očekával i jeho ženu a dvě dcery. Jediný, kdo přežil, byl jeho nejmladší syn.

Jednou mladý pán uslyšel zvěsti o zázracích, dějících se v blízkých skalách. Vyvěral tam zázračný pramen a kdokoliv se z něj prý napil, uzdravil se z jakékoliv nemoci. Bylo mu známo, že si pověrčivý lid šeptal, že ve vodě pramenící pod hradem je skryto zlo, které sužuje jejich mladého pána. Právě jeho vinou prý umřeli další členové šlechtické rodiny. Jedni mluvili o samotném ďáblu, jiní o mrtvole starého poustevníka, která prý pramen tráví. Mladý šlechtic byl od smrti svých rodičů často nemocný a pověstem v kraji horečně naslouchal. Jednoho dne nevybíravá smrt ukázala svým kostnatým prstem i na něj. Když pán ulehl na smrtelné lože, zůstali s ním v pevnosti jen jeho nejvěrnější. Ostatní podlehli povídačkám o další vlně nákazy a ze strachu o holý život utekli. Šlechtic prosil, aby jej odnesli k onomu léčivému prameni a dali mu z něj napít. Učinili, jak žádal, a on se do večera zázračně uzdravil. Z vděčnosti pramen zasvětil Panně Marii a nechal zde postavit malebnou kapličku. Od toho dne se již vody z pramene vyvěrajícího ve sklepeních pod pevností nikdy nedotkl.

Čas plynul jako voda, ale šlechtic nikdy nezapomněl na zázrak ze svého mládí. Často chodil pít z Mariina pramene, ale vody v něm nebylo dostatek pro všechny jeho sloužící. V pevnosti nadále přetrvával problém s chybějící vodou a šlechtici se jeho nemoc na stáří vrátila. Nechal tedy odklonit potok, který protékal vesnicí, a přivedl jej k pevnosti, kde jím naplnil hradní příkop. Pramen v podzemí však na radu svých blízkých nezasypal, i když onou záhadnou nemocí začala trpět i jeho žena. Přišlo velmi suché léto a Mariin pramen vyschl nadobro. V těch časech byla zem vyprahlá a obyvatelé pevnosti chodili pro vodu do odkloněného potoka. Jenže jednoho dne se přihnala velká bouře a potok se rozvodnil. Začal zatékat pod pevnost a zaplavil její rozsáhlé sklepení. Té noci si pro starého šlechtice a jeho choť přišla smrt. Když sloužící zjišťovali škody, které voda napáchala ve sklepeních, zůstali ohromeně stát. Všechna voda mizela v místě, kde dříve býval onen prokletý pramen. Nikdo nikdy nezjistil, kudy ta voda zase vytékala. Mnozí tvrdili, že stéká do podsvětí, jiní zase, že ji onen lačný pramen pozřel. Nikdy po této události si však už žádný z majitelů zdejšího panství nedovolil potok vrátit do jeho původního koryta. Pramen se stal součástí tohoto místa a zdejší rod se s ním sžil natolik, že si jej dal i do erbovního znamení. Ona strašlivá bouřka, která rozvodnila potok, s sebou navždy odnesla také mor. Nikdo z rodiny již na mor nikdy neumřel a všichni se po celé generace těšili výtečnému zdraví.

Malého kluka ten příběh nesmírně zaujal. Rád by věděl, zda se pod hradem opravdu ztrácí potok, který viděl téct ve zpustlých zahradách. Rozhlédne se po kuchyni, zdali tu rodiče stále nejsou, a zamíří zpět ke schodišti. Do sklepa má zakázáno chodit, takže si musí být jist, že jej u dalšího průzkumu nenačapají. Stále má v živé paměti, jak se na něj včerejšího odpoledne stočily dychtivé pohledy starších kluků ze vsi, kteří chtěli vědět, zda je příběh pravdivý. Cítil se trapně, když přiznal, že neví. Odhodlaně zatne pěsti a zkusí otevřít dveře vedoucí do sklepení. Jsou zarezlé a musí do nich zatlačit ze všech sil, aby se aspoň trochu pohnuly. Vznikne škvíra, kterou se protáhne a nahlédne dovnitř. V temnotě však dokáže rozpoznat jen množství dřevěných podpěr, které drží klenby před zhroucením.

Vrátí se na chodbu a odběhne do vstupní síně, kde má jeho otec pověšenou péřovou bundu. Oblékne si ji a v jedné z kapes nahmatá malou baterku. Představí si sebe sama jako nějakého rytíře táhnoucího do bitvy a zasměje se tomu. Nadzdvihne si bundu jako nějaká šlechtična sukni, aby se mu lépe šlo, a vrátí se zpět ke vstupu do sklepení. Opět zatlačí na dveře, protože nyní je o něco objemnější a jen stěží by se protáhl. Dveře nepříjemně zavrzají a kluk strne na místě. Chvíli čeká, dokud si není jistý, že rodiče neprobudil. Pak vstoupí dovnitř, rozsvítí baterku a začne opatrně scházet po strmých schodech do temnoty.

Cítí, jak se mu třesou ruce strachem, ale touha po pozornosti kluků ze vsi je silnější. Kdykoliv se zastaví, slyší jen tekoucí vodu, což mu dodává odvahu. Je na správné stopě! Chce to však vidět na vlastní oči, a tak nebojácně pokračuje dál. Sestoupí na úroveň hliněné podlahy a rozhlédne se. Sklepení není rozsáhlé, jak si jej představoval. Stropy tu jsou tak nízké, že se místy musí sklonit, aby mohl projít dál. Představí si, jak zde otec leze po čtyřech, a hned jej přejde všechen strach. Jde za zvukem, který jej dovede k pořádné díře ve zdi. Voda si tu vymlela pěkný otvor a mizí v tajemné jámě pod ní. Kluk se chce naklonit přes okraj a zjistit, jak je hluboká. Jenže hlína okolo jámy je mokrá a kluzká, a tak toho raději nechá. Napadne jej, jak se asi budou tvářit jeho kamarádi, až jim poví, co viděl.

Najednou se z nitra průrvy ozve dutý zvuk. Kluk se poleká, div neupustí baterku do proudu vody, a dá se na útěk. Bunda se mu připlete pod nohy a on spadne do bahna. Vyděšeně chvíli leze po čtyřech, hledajíc nejkratší cestu k východu. Když ji najde, nemotorně se zvedne a utíká dál, dokud nenarazí na schodiště. Vyběhne po něm a protáhne se okolo přivřených dveří na chodbu. Chvíli trvá, než se vzpamatuje. Pak ještě jednou nahlédne do pootevřených dveří, aby si byl jist, že jej nic nesledovalo, a zavře je za sebou. Rozepne si bundu a doběhne ji vrátit na věšák. Baterku schová na původní místo, přičemž z ní neopomene setřít bahno. Poté zaběhne do kuchyně, kde si umyje ruce a tiše se odplíží do svého pokoje. Spojeně si zaleze zpátky do postele a přetáhne si peřinu přes hlavu. Už se nemůže dočkat, až se svým objevem pochlubí kamarádům. Ještě chvíli se převaluje, dokud jej teplo postele neukolébá a nepřivede do říše snů.

***

Rozrazí se dveře a ozve se otcův rozzlobený hlas: "Cos dělal ve sklepě? Vždyť jsme se dohodli, že tam nebudeš chodit!"

Kluk s sebou vystrašeně trhne a vykoukne zpod peřiny. Otec nad ním stojí a třímá v rukou zabahněné papuče.

"Vždyť jsem ti přece jasně vysvětlil, že se tam klenby sesouvají a mohou se kdykoliv zbortit. Navíc to tam celé podemílá voda a ani nevíme, kam pak teče!" pokračuje nahněvaně muž.

Kluk má strach, že dostane na zadek, a tak se opět schová v přikrývkách.

Ve dveřích dětského pokoje se mezitím objeví maminka. Sebere tátovi špinavé papuče a přisedne si na postel. "Tam dolů bys chodit neměl," promluví po chvíli mírněji. "Tatínek má pravdu, je to tam nebezpečné. Teď slib, že tam už víckrát nepůjdeš."

Kluk vykoukl zpod přikrývek a špitne: "Slibuju."

Otec si založí ruce na prsou a promluví rázným hlasem: "Neslyšel jsem." Vyslouží si tím tvrdý pohled své ženy, ale zůstane neústupný. Kluk musí svou odpověď zopakovat nahlas, teprve potom otec pokoj opustí.

Maminka jej pohladí a ukáže na špinavé papuče. "Tak, a ty ještě před obědem umyješ a nezapomeň na bahno, cos nechal na chodbě."

Kluk ví, že nyní by odmlouvání bylo k ničemu, a tak odevzdaně souhlasí. Maminka mu dá pusu na čelo a též pokoj opustí. Zůstane se svými špinavými botami v pokoji sám. Chvíli trucuje, ale pak ucítí vůni pečeného masa a probudí se v něm hlad. Vstane, přezuje se do náhradních bačkor a vyrazí do koupelny vydrhnout špinavé papuče. Spíš je zmáčí, než umyje, svůj úkol však splní. Pak si v kumbálu vezme koště a zamete chodbu až ke schodům. Letmo omete i je a pak dotlačí nahromaděnou špínu až ke dveřím do sklepa. Rozhlédne se, zdali jej rodiče nepozorují a následně ji vmete pod nimi. Vyběhne schody nahoru, vrátí koště na místo, vezme mokré pantofle a nechá se odvést vůní pečeného oběda zpět do přízemí. Své dílo vystaví hned u kamen v jídelně, aby jej všichni mohli vidět, a přiběhne ke stolu. Jídlo je výborné a zdá se, že na ranní příhodu už všichni zapomněli.

Poté, co se naobědvají, se otec postaví a slavnostně pronese: "Mám pro vás menší překvapení. Je sice neděle, ale přijede nás navštívit člověk, který nám může odsouhlasit odklonění potoka od domu. Nejspíš se nám konečně povede zatočit s tou vlhkostí!" Kluka se při těch slovech zmocní strach, ale nic neřekne.

"Tome," promluví přátelsky na syna, "chceš mi dnes pomoci prozkoumat zahradu? Půjdeme se podívat k potoku. Mám pro tebe mačetu, se kterou budeš jak dobrodruh v Africe." S těmi slovy vytáhne zpoza zad dřevěnou atrapu mačety. Chlapcův strach z výprasku se vytratí, jako když mávne kouzelným proutkem. Okamžitě si ji vezme a začne s ní máchat ve vzduchu. "No tak, no tak," zabručí otec pobaveně, "Běž si hrát ven, tady ještě někomu ublížíš!"

Chlapec poslechne a vyběhne z jídelny, u vchodových dveří se přezuje a vyrazí ven. Jeho kroky směřují přímo do zarostlé zahrady. Odběhne směrem k potoku, cesta k němu je však zarostlá vysokou trávou. Uvědomí si, že tímto směrem moc často nechodívá. Otec si to nepřál, ale přímo mu to nikdy nezakázal. Nejspíš se bál, aby ho voda nestáhla do sklepení. Ale on je dobrodruh, kterého jen tak něco zastavit nemůže. Když však narazí na potok, zjistí, že je mělký a klidný. Rozhodne se, že proseká podél břehu cestu pro otce a toho profíka. Buší do kopřiv, co mu síly stačí, a obratně uskakuje, když se kácejí na zem. Zlomyslně jej žahají, ale o to urputněji s nimi zápolí. Když už začíná být unavený a chce své snažení vzdát, uslyší otcův hlas.

"Dobrý den, už vás čekáme. Pojďte dál," přivítá otec neznámého.

"Zdravím, omluvám se, že jste na mě museli čekat. Po cestě jsem chytil kolonu, dalo se jet jenom krokem," odvětí hlas, který kluk nezná.

Rozmýšlí se, zda půjde zjistit, jak ten profík vypadá. Udeří mačetou do blízké kopřivy, která se zlomí v půli, a dříve, než dopadne na zem, už upaluje ke vstupním dveřím.

Když doběhne dovnitř, nalezne onoho muže s otcem v jídelně, kde spolu zrovna něco důležitého probírají. Nenápadně nahlédne do místnosti a prohlíží si návštěvníka. Je mnohem starší, než jak si jej představoval. I když venku panuje neskutečné vedro, má na sobě cizí muž černý oblek. Oba muži stojí nad jakýmisi výkresy a nevšímají si jej. Pak jeho otec souhlasně přikývne a všimne si, jak jej syn pozoruje.

"Tak, konečně přišel i náš průvodce, dobrodruh Tomáš," usměje se otec na syna krčícího se ve dveřích.

Muž v obleku zmateně vzhlédne, ale pak se taktéž zapojí do hry: "Zdravím vás, dobrodruhu. Budu velmi poctěn, když nám ukážete cest." S těmi slovy se mírně ukloní a začne skládat výkresy do desek.

Kluk je chvíli se zaujetím sleduje, ale pak zvedne dřevěnou mačetu nad hlavu a vykřikne: "Za mnou, pánové!" a se smíchem vyběhne ven. Oba muži se tomu zasmějí a následují jej. Zavede je k vysekané cestě v kopřivách a společně vyrazí podél potoka. Panuje velmi suché léto, ale zde u vody je příjemně. Když dojdou k místu, kde kluk skončil s probírkou a kde začíná opravdová džungle, zastaví se.

"Tedy, nemyslel jsem si, že se prosekáš až tak daleko. Tome!" uzná otec a přesune se do čela výpravy. "Teď to už nech na mně." Vytáhne opravdovou mačetu a několika švihy jim proseká cestu.

Brzy nato narazí na vysekaný palouček a kluk zjistí, že to tu někdo vykosil až k otvoru v hradní stěně. Podezřívavě si přeměří otce, ten se na něj jen usměje a rozcuchá mu vlasy na hlavě. Tom uraženě zkříží ruce na prsou a rozhlédne se po okolí. Koryto potoka je zde zpevněné kamennou zídkou, kterou ani zub času nedokázal úplně zničit. Ve spárách mezi kameny prorůstají kořeny okolních stromů a zpevňují jej. Kluk se vrhne k prozkoumání otvoru ve stěně, kterým proudí voda do sklepení, ale otec jej pohotově zastaví.

"Tak takhle to vypadá naživo," začne otec a dá si ruce v bok. "Nechal jsem to tu vyčistit jedním klukem ze vsi, abyste měl méně práce s průzkumem. Jen mi ten všivák zapomněl říct, kudy sem vedl cestu. Tedy pokud vůbec nějakou vytvořil."

Starší muž si upraví oblek a dřepne si ke korytu. Chvíli si místo prohlíží a pak začne: "Stěny jsou zde obzvlášť silné a je na první pohled zřejmé, že je to precizní práce. Tedy, ale řeknu vám, že stále nechápu, kdo si s tím dal takovou námahu. Pořád mi vrtá hlavou, proč přivedli vodu pod základy svého hradu a pak tu celé roky žili ve vlhku?"

"Protože chtěli nakrmit zlý pramen přinášející mor!" vykřikne kluk, ale hned si uvědomí, jak to zní, a zrudne.

Jeho otec na něj udiveně pohlédne, ale pak jen pokrčí rameny. "Jsou tu legendy, které tu už roky vypráví dětem starý kastelán Oldřich Frichů. Podle něj je hrad prokletý. Vidíte sám, že roky jeho píle jsou vidět na každém kroku." Trpce se usměje a pokračuje: "Měl pravdu, že na zdech omítka nevydrží, ale to by věděl asi každý, kdo by zde dělal kastelána déle než čtyřicet let," dodá jízlivě.

Muž prohlédne zbytky omítky, které se nyní drží už jen těsně pod krovem, a poté nahlédne do potemnělého otvoru ve zdi. "Takové povídačky mají často reálný základ," začne pomalu. "Ale tohle je vážně skvost! Neznám žádné jiné místo, kde by byl tak krásný fenomén jak tento. Bylo by vážně škoda o něj přijít." Odmlčí se, rozsvítil baterku a prohlédne si trámy podepřenou hradní klenbu. "No, ty stropy se nejspíše co nevidět vyvalí, vlhkost je úplně rozložila. Asi máte pravdu, že není jiná možnost než sklep zasypat. Potok bude potřeba svést do jeho původního koryta, jak jste mi ukazoval na těch starých mapách. Máte tedy můj souhlas. Držím vám palce, abyste se té vlhkosti co nejdříve zbavili."

Otec si oddechne a odvede hosta zpět do domu. Tomáš ještě chvíli bojuje s kopřivami, než si vzpomene na kluky na hřišti. Zajde za maminkou a zeptá se, zda si může jít zahrát fotbal. Maminka mu to povolí, avšak chce jít s ním. Tomáš se vzteká, ale když mu připraví svačinu, nakonec se s tím smíří. Na hřišti však nikoho nenajde. Znuděně si kope o zeď a vyčkává, zda někdo přijde. Maminka jej chvíli pozoruje, ale pak se odebere domů. Tomáš si sedne do stínu a trpělivě čeká. Vzpomene si, jak jeho otec mluvil o nějakém kastelánovi Oldřichovi Frichů. Nebylo žádným tajemstvím, kde bydlí - od hřiště to bylo pár minut chůze. Rozhodne se jej tedy navštívit a vyslechnout si nějaké další pověsti o zdejším kraji. Starý pán jich jistě zná více než jeho vnuk. Sebere míč a vyrazí.

Kope si míčem před sebou na cestě plné výmolů, mezi kterými obratně kličkuje. Samotného ho to moc dlouho nebaví, a tak vezme mičudu do ruky a zbytek cesty ji nese.

Zastaví se až před domem pana Oldřicha. Přijde k loubincem zarostlé brance a zkusí najít zvonek, žádný však nenalezne. Zkusí zavolat, ale nikdo mu neodpoví. Nakonec se rozhodne, že vstoupí dovnitř bez pozvání a zaklepe přímo na domovní dveře. Ztěžka odstrčí stará rezivějící vrátka a vstoupí do předzahrádky. Kráčí po kamenném chodníčku mezi pestrými, avšak povětšinou odkvetlými záhony, dokud nedojde ke dveřím. Nahlédne přes špinavé okno, ale je tam tma a nic nespatří. Rozhlédne se po zahradě. Teprve až nyní si všimne posečené trávy a donese se k němu vzdálený svist ostré čepele. Tlumený zvuk náhle utichne a po chvíli se zpoza rohu vynoří starý muž se zlověstně vyhlížející kosou. Když spatří kluka, zastavil se a chytne se za srdce. "Co... co tu děláš?" vykoktá ze sebe.

"Já... dobrý den," začne kluk nesměle, "Já byl sám na hřišti a nudil jsem se..."

"Jo ták, ty jsi ten kluk z hradu, že?" přeruší jej stařec, "Ale takhle někomu vlézt bez pozvání na pozemek, to se dělá?"

"M... moc se omlouvám, nechtěl jsem..." blekotá kluk a couvá k brance.

"Počkej!" zavolá na něj stařec. "Promiň, mám slabé srdce, vůbec jsem tě tu nečekal a pořádně jsi mě vyděsil." Udělá pár pomalých kroků ke dveřím a znaveně se posadí na kamennou lavičku. "Tak, pročpak jsi přišel, chlapče?" pokračuje už přívětivěji. "Jmenuješ se Tom že?" Stařec spokojeně sleduje, jak chlapec přikývne, a pokračuje ve vyzvídání. "Jak se daří rodičům, jsou zdraví?"

Tomáš opět přikývne.

"Tak to je dobře. Zdraví, to je důležité! Mně už moc neslouží, však na to mám taky věk," zasměje se starý muž. "Takže tys byl na hřišti a nikdo tam nebyl. No, kluci tam chodí jen v sobotu, to ti neřekli? V neděli chodí na ryby k Hornímu rybníku. Sice se to nesmí, ale porybný je tam trpí. Mají takovou dohodu, že všechno, co uloví, pak zas pouštějí zpátky do vody."

Tomáše to zaujme a ostych z něj opadne. Pak si ale uvědomí, jak daleko je Horník rybník, a zesmutní.

Toho si všimne i stařec a usměje se na nečekaného malého hosta. "Můžu tě tam odvézt autem, ale nejdřív se stavíme u vašich, aby nám ten výlet schválili," navrhne přívětivě.

Tomáš nadšeně souhlasí a radostně výskne. Stařec si odloží kosu do domu, nastartuje prastaré, rzí mírně prožrané auto a vyrazí po rozbité silnici ke hradu.

V půli cesty potkají Tomovu maminku, která jde vyzvednout svou ratolest na hřiště. Stařec zajede ke krajnici, vypne rámusící motor a pozdraví kašlající ženu. "Dobrý den, paní Novotná, vezu vám synka. Nudil se na hřišti, a tak mě došel navštívit. Napadlo mě, že bych ho mohl hodit za našimi chlapci, aby se trochu spřátelili. Tedy samozřejmě s vaším dovolením."

"Prosím, prosím!" žadoní Tomáš.

"Dobrý den, pane Oldřichu," pozdraví je srdečně a dosti překvapeně paní Novotná. "No, já nevím... je to daleko?"

"Nebojte, je to ještě ve vesnici. Já tam na něj dohlédnu a do setmění jej hodím zas k vám domů."

"No dobrá, ale ať se připoutá," rozpačitě souhlasí a pohlédne na rozjařeného synka. Pak se zamračí na starce a dodá. "A vy prosím udělejte něco s tím vaším autem. Málem jste mě udusil."

To už ale starý muž opět startuje a ženinu výtku přeslechne. Otočí vůz a zanechají ji za sebou v hustém mraku dýmu. Auto se škytáním ujíždí ospalou vesnicí až k rybniční hrázi, kde jej stařec zaparkuje. Dál již pokračují po cestičkách vyšlapaných ve vysoké trávě. Brzy spatří několik kluků sedících na břehu rybníka, jak si něco šeptem vyprávějí. Když zmerčí pohyb, dovedně se přikrčí a zmizí svým pozorovatelům z očí. Když poznají starce, vylezou z úkrytu a zamávají nově příchozím na pozdrav.

"Vedu vám posilu," začne stařec. Sedne si na břeh a znalecky si prohlédne pruty. "Tak co, berou?"

Jeho vnuk zavrtí hlavou a odpoví za všechny. "Je na ně moc vedro. Spíš jen tak líně plavou těsně u hladiny a snaží se neumřít." Na kapry v rybníku je žalostný pohled. Voda smrdí rybinou a hladina klesla o dost níž, než bylo v těchto měsících obvyklé.

"Měl bych takový nápad," navrhne stařík. "Chtěli byste vidět starou kapli, kterou tu kdysi jeden šlechtic nechal postavit z vděčnosti za zachovaný život? Není odtud daleko."

Chlapci jednomyslně přikývnou a pustí se do sklízení tábořiště. Je na nich vidět, že se zde sešli spíše ze setrvačnosti a nového dobrodružství se nemohou dočkat. Vyrazí podél potoka, který je odvede k blízkému lesu. Přejdou přes čerstvě posečenou louku a poblíž velkého vzrostlého dubu vstoupí do lesa. Dál pokračují po stinných lesních stezkách, dokud nenarazí na obnažený skalní masiv.

Stařec se znaveně posadí a ostatní jej následují. "Tak už jsme skoro tam. Jak už asi všichni víte, ve zdejším kraji byly tři významné prameny. Josefův, pojmenovaný podle poustevníka, který u něj dlouhé roky žil. Pramení tam, kde teď bydlí tady mladý hradní pán Tomáš. Druhý pramen je asi dva kilometry po proudu od Horního rybníka. Není to nic moc pohled. Vyvěrá z dosti nepřístupné bažiny, ale nepamatuju si, že by kdy vyschl. Poslednímu prameni se říká Mariin a nachází se tady. Kdysi sem vedla cesta, ale už z ní skoro nic nezbylo. Inu, posuďte sami, zrovna jsme po ní šli."

Stařík se usměje a užívá si rozpačité pohledy dětí rozhlížejících se po okolí. "Zajímavé na téhle cestě je to, že v noci se můžete řídit podle hvězd," pokračuje stařec náhle ve vyprávění. "Když půjdete od rybníka za Polárkou, neboli na sever, tak sem dorazíte a nezabloudíte. Když sem zbylí věrní druhové vedli mladého nemocného šlechtice, který se shodou okolností také jmenoval Tomáš, řídili se právě podle hvězd. Vedli jej v noci, aby se místní nedozvěděli, v jak špatném stavu je jejich pán. Už tak měl na hradě jen hrstku věrných, a tak nechtěli riskovat vzpouru. Odvezli jej na povoze až tam, kde je dnes hráz Horního rybníka - tehdy tu však žádný rybník nebyl. Byly tu zrádné bažiny, které bylo těžké překonat i ve dne, natož v noci. Naštěstí byl Mariin pramen znám a poutníci k němu vyšlapali pěšinu. Nakonec, jak už asi všichni víte, se jim jejich plán vydařil a mladý šlechtic se uzdravil. Nechal tu postavit krásnou kapli, avšak její sláva netrvala dlouho. Pramen vyschl několik dní poté, co si vesnický potok našel cestu do hradních sklepení. Je totiž docela pravděpodobné, že ty dva prameny jsou nějak propojené. Možná už poté, co zmizelo zlo pramenící pod hradem, nebylo zázraků potřeba, a i tento pramen vyschl. Inu, čas nás ale tlačí, pojďme se tam podívat." Zvedne se a následován všemi chlapci vyrazí za nevelkou skálu.

Po pár krocích se před nimi objeví malá jeskyňka. Vypadá, jako by ji zde utvořila příroda, když však přijdou blíž, mohou si všimnout již skoro neznatelného křížku vyrytého do kamene nad ní. Ve skále zeje malý otvor zarostlý mechem. Stařec do něj spokojeně rýpne prstem a pohladí okolo rostoucí mech. "Nikdy jsem neviděl, že by tu tekla nějaká voda. Asi si našla cestu jinudy." Poznamená spíše pro sebe a ustoupí, aby si jej kluci mohli též prohlédnout. Kluci se rozprchnou a pustí do prozkoumávání okolí. Nic zajímavého však kromě hromady kamení, které dříve tvořilo stěny a klenbu kaple, nenajdou. Kluci jsou zklamaní, ale stařec začne vyprávět, jaké všechny zázraky se u pramene staly, čímž si je opět získá.

Když se začne smrákat, zvednou se a vyrazí zpátky k rybníku. Tomáš si všímá, jak je cesta opravdu přímá a rovnoměrně klesá. Stromy zde rostou mohutné a zdá se, že tvoří podél celé cesty velmi starou alej. Les opustí a pokračují dál podél místa, kde kluci rybařili, dokud nedojdou k autu.

Rozloučí se. Stařec, jeho vnuk a Tom nasednou a zbylí kluci poodstoupí do uctivé vzdálenosti od startujícího auta. Už jej až moc dobře znají. Stařec jim zamává a trhanou jízdou vyrazí ke hradu. Zastaví na nádvoří rovnou před vchodem. Pozdraví se s paní Novákovou a popřeje Tomášovi dobrou noc. Opět na několikátý pokus nastartuje a odjede.

"Co jste s kluky dělali? Bavilo tě to?" začne okamžitě vyzvídat maminka, když se burácivý hluk motoru vzdálí.

"Bylo to super," usměje se spokojeně Tomáš, "Nejdřív jsme šli rybařit a pak nás pan Oldřich vzal ke staré kapli a vyprávěl nám spoustu historek."

"Tak to jsem ráda, že se ti s nimi líbilo." Pak se zarazí a dřepne si k dítěti: "Ty historky ale svému otci nepovídej, už teď má hlavu jak pátrací balón. Furt řeší tu díru v podzemí. Bojí se, že přijde statik a rozhodne, že se má celý hrad uzavřít."

Syn se jí schoulí do náručí a zašeptá: "Ale já to tu už mám rád. To přece nemůžou!"

"Ne, nemůžou," odvětí trochu smutně maminka. "A teď upaluj do jídelny, už na tebe čekáme s večeří. Dnes budou palačinky!" Tomáš s radostným výkřikem zamíří k jídelně a nechá maminku daleko za sebou.

V jídelně narazí na otce, který zrovna roluje nějaké výkresy, aby mohli prostřít večeři pro malého opozdilce. "Tak, jak bylo na hřišti?" otáže se syna jakoby nic.

Tomáš si ho moc nevšímá. Objevil palačinky schované pod skleněnou pokličkou na příborníku a mlsně si je prohlíží. "V neděli kluci chodí na ryby, ne hrát fotbal," odvětí jako by to měli přeci všichni vědět.

"Aha, a kde jsi tedy byl?" otáže se tedy otec nanovo.

"Oldřich Frichů je vzal na výlet. Chce, aby se Tom spřátelil s místními kluky," odpoví za Toma mamka, jakmile vstoupí do místnosti.

Otec v odpověď pokrčí rameny a položí výkresy stranou, aby se nezamazaly. "Víš, že ho nemám rád. Ale jestli myslíš, že to Tomovi prospěje, tak pro mě za mě, klidně ať se stará."

Dají se do pozdní večeře a Tomáš vypráví, jak se nudil na hřišti, a tak zašel za panem Oldřichem. Když popisuje, jak starce poprvé spatřil s kosou, jeho otec se dá do hlasitého smíchu a oba rodiče se uvolní. Tomáš pak vypráví, jak po cestě na hrad potkali maminku, která mu povolila jet za ostatními kluky k Hornímu rybníku. Omylem prozradí, že tam kluci pytlačí a prosí rodiče, aby to nikomu neříkali. Vypráví o cestě ke staré kapli s pramenem, avšak příběhy, které jim starý Oldřich vyprávěl, si nechá pro sebe. Otec podotkne, že Oldřich zas tak moc starý není, nebo tedy aspoň podle energie, kterou má, a jdou spát.

Tomáš se cítí pořádně utahaný a okamžitě usne. Jeho spánek je však neklidný. Několikrát se probudí a má pocit, že zdi pokoje jsou přímo nasáklé vlhkostí. Jednou se zdi i dotkne. Ucítí, že je orosená. Ucukne a odsune se na opačnou stranu postele, kde opět usne.

***

Probudí jej až maminčin hlas. "Vstávej, vždyť nestihneš první den školy."

Tomášovi se z postele vůbec nechce. Nejradši by ještě chvíli spal. Zavrtí se pod přikrývkou a zkusí se pod ní schovat.

Maminka si sedne k němu, odhrne peřinu a chce mu trochu se vstáváním pomoci. Jenže když se jej dotkne, zjistí, že je celý zpocený. Sáhne mu na čelo a ověří si, zdali se nemýlí. Pak vstane, přinese teploměr a změří mu teplotu. Není příliš vysoká, ale i tak jej raději nechá v posteli. Přinese mu hrnek čaje a nakrájenou zeleninu, aby se co nejdříve vykurýroval. Otevře okna a dveře, aby se vzduch v místnosti obměnil, a odejde. O chvíli později k Tomášovi dolehnou hlasy rodičů. Vyrozumí, že jeho táta bude dohlížet na svedení potoka do původního koryta a náhon, který přivádí vodu pod hrad, se zasype.

Den uběhne jako voda. Maminka se o Tomáše celý den pilně stará. Teplota mu však spíš roste, než že by klesala. Přestože je venku horko, v místnosti se pořád drží chlad a vlhkost. Zprvu se zdá, že se Tom včerejšího dne dostal na hřišti úpal, ale po poledni se k teplotě ještě přidá bolest hlavy a břicha. Maminka mu dá prášky na snížení teploty a nechá jej trochu vyspat. Rozhodne se, že jej dalšího dne ráno vezme k lékaři.

Tomův otec toho dne přijde velmi pozdě. Je unavený a naštvaný. U večeře si své choti stěžuje, že na stavbu přišel Oldřich a vlastním tělem jim bránil v práci. Pořád na ně křičel, že probudí Josefův pramen k životu. Museli zavolat policii, a nakonec toho stihli méně, než měli ten den v plánu.

***

Hned ráno maminka odveze Tomáše k doktorovi. Ten Tomášovi udělá výtěr krku, odebere krev a vysvětlí paní Novotné, že výsledky z laboratoře dojdou do příštího dne. Do té doby ať Tomáš odpočívá a hlídají mu teplotu.

Toho večera přijde Tomův otec ještě později než dne předchozího. Je však spokojen. Potok se jim povedlo slavnostně odklonit do původního koryta a náhon z části zasypat. Chce o té novině informovat syna, ale nalezne jej už spícího. Políbí jej na čelo a odejde si taky lehnout.

***

Tomův otec vstane brzy ráno a vyrazí do synova pokoje, aby se mu mohl pochlubit, jak postoupili s pracemi. Nalezne jej, jak sedí na posteli a prohlíží si překlad nade dveřmi.

"Co znamená Thoma?" promluví slabým hlasem Tomáš a zachumlá se do peřiny.

Otec se zastaví a pohlédne nad veřeje. V pískovcovém překladu je opravdu nezřetelně vyryto slovo Thoma. Přisedne si k synkovi a začne vyprávět: "To je latinsky a znamená to Tomáš. Dřív to lidé nechávali vytesávat do překladů nad dveřmi u místností, které byly za jejich života vystavěny. Tedy aspoň to tak dělali ve šlechtických sídlech. Máš ale vážně bystrý zrak, doteď jsem si toho vůbec nevšiml."

"Takže jsem jak šlechtic Tomáš," promluví po chvíli přemýšlení kluk.

"Ano, jsi náš šlechtic Tomáš," zasměje se otec, "Jestli už je ti dobře, tak přijď na snídani. Trocha pohybu ti neuškodí a bude kakao s vánočkou."

"Super, už se těším," nezní to ale tak vesele, jak muž očekával. Přesto se zvedne a vyrazí uvařit slíbené kakao.

Tomáš ještě dlouho sedí v posteli zakryt peřinou a vzpomíná na vše, co vyprávěl starý Oldřich. Má pocit, že si jej Josefův pramen k něčemu vybral. Nemá však žádné tušení k čemu. Vstane, oblékne se a vyrazí do jídelny. Na stole stojí hrnec, ze kterého stoupá pára. Otec si čte pod oknem noviny a trochu pokašlává. Zazvoní zvonek, muž se zvedne a dojde otevřít. Tomáš se plně věnuje nalévání kakaa, ale když uslyší, že u dveří stojí policie, vykoukne zvědavě z jídelny. Otec jej zpraží pohledem, a tak se vrátí do jídelny a pustí se do snídaně.

Do jídelny po chvíli vstoupí maminka. Diví se, že syn nesnídá v pokoji, ale když mu přiloží ruku na čelo, nezdá se jí, že by ještě měl teplotu. Tomáš jí hned řekne o příchodu policie, a tak oba vyrazí před dům. Stojí tam dvě policejní auta a policisté o kus dál něco řeší s jejím mužem. Ihned za ním vyrazí, ale jeden z policistů jim zastoupí cestu.

"Dobrý den, paní Novotná," začne zdvořile.

"C... co se stalo?" přeruší jej žena.

Policista se podívá ustaraně na dítě a žena pochopí. Klekne si k Tomášovi, pohladí jej po hlavě a pošle jej dovnitř. Tomáš neprotestuje, na to je ještě moc zesláblý, ale dveře za sebou nedovře a poslouchá. Policista mluví nahlas úřednickým tónem, takže slyší zřetelně každé slovo.

"Ve vesnici došlo k úmrtí. Zemřel pan Oldřich Frichů, nejspíše na zástavu srdce. Váš manžel byl posledním z místních, kdo s ním mluvil. Je to spíš taková formalita. Kolegové nám již vypověděli, že zesnulý před dvěma dny bránil přehrazení koryta potoka vedoucího na váš pozemek a zdál se být nepříčetný. Když jej však odvedli domů a sepsali s ním protokol, byl už klidný. Dál to prý neřešili. Jenže dnes ráno za ním přišel jeho vnuk a našel ho mrtvého." Odmlčí se.

Nastane ticho, ve kterém se k policistovi s maminkou donese tichý vzlykot. .

"Omluvte mě. Můj syn Tomáš ho měl rád. Pan Oldřich jej ještě v neděli vzal za kluky ze vsi k Hornímu rybníku. Byl to trochu podivín, ale děti ho měly rády," vysvětlí žena a vyrazí do domu utišit syna.

Policisté odjedou a rodina zůstane v tichu sedět v jídelně. Tatínek všem rozlije kakao, ale nikdo si už nedá. Kluk po chvíli vyběhne nahoru a lehne si do již vychladlé postele. Má pocit, že je tu vlhčí vzduch než kdy dřív. Nemůže usnout a má pocit, jako by vzduch v místnosti houstl.

Manželé zůstanou v jídelně sami. Muž se rozkašle a stěžuje si na bolest hlavy. Jeho žena přizná, že se také necítí dobře. Dohodnou se, že odvolají stavební firmu, která dnes měla zkontrolovat sklepení a překlenout onu průrvu, aby se dal sklep zasypat. Muž jim tedy rovnou zavolá a oba si jdou lehnout.

Během dne se oběma dost přitíží. Zavolají doktorovi a domluví se, že za nimi dalšího dne zajede. Omluví se jim, že stále nemají výsledky testů krve Toma, protože v laboratoři to nestihli vyhodnotit.

Všichni celý den prospí a než se nadějí, přijde noc.

***

Doktor se dostaví hned z rána. Zběžně je prohlédne a konstatuje, že mají stejnou nemoc, jako jejich syn. Ve vzorku Tomášovi krve našli bakterii Yersinia pestis. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, a tak chvíli trvalo, než nález potvrdili. Předepíše jim antibiotika a doporučí zklidněný režim. Když však začne mluvit o nezdravé vlhkosti, muž jej ostře přeruší. Vysvětlí, že před pár dny odklonili potok, který roky zatékal kamsi pod hrad a nyní je jen otázkou času, než se vlhkost vytratí.

Při odchodu muž poprosí doktora, aby jim v místní lékárně koupil ony předepsané léky. Ten mu vyhoví a léky doveze. Zbytek dne všichni odpočívají.

***

Dny plynou, ale na hradě je stále vlhčeji a chladněji. Kluk se již uzdravil a opět vesele běhá po chodbách. Rodičům však antibiotika nezabírají, i když měli nástup nemoci pozvolnější než jejich syn. Doktor je několikrát navštíví a přemlouvá je, aby jeli do nemocnice. To však rodiče vždy razantně odmítnou. Zas tak špatně se necítí a věří, že se s nemocí vypořádají sami. Místo toho nechají udělat rozbory pitné vody z řadu, původ nákazy vsak nenajdou.

Uběhne týden a blíží se druhá neděle ode dne, kdy starý Oldřich vzal Tomáše k Mariině kapli.

Tomáš při západu slunce sedí u sebe v pokoji a sleduje, jak se místnost vybarvuje naoranžovělým světlem a následně se noří do šera. Z chodby se k němu do pokoje nese kašel rodičů. Hledí na přivřené dveře a otřese se strachem. Jeho oči zabloudí k nápisu Thoma. Nesměle jej přečte. Vybaví se mu příběh, který mu před dvěma týdny vyprávěl starý Oldřich. Jak rád by rodičům pomohl! Cestu k Mariinu prameni si pamatuje. Nic těžkého to nebylo, stačí jen jít za Polárkou, vzpomene si. Vyhlédne z okna na noční oblohu, které z tisíce hvězd se říká Polárka, však neví.

Pak si vzpomene, že jeho otec má dole v šuplíku kompas. Vstane, převlékne se a vyrazí ven z místnosti. Obuje si pevnou obuv a jde jej najít. Když prochází kolem dveří do sklepa, opět uslyší tekoucí vodu. Nemůže tomu uvěřit, vždyť ten potok otec přeci odklonil. Chvíli vystrašeně naslouchá a vybaví se mu slova starce Oldřicha. U Mariina pramene říkal, že oba prameny jsou propojené a pokud teče jeden, musí téci i ten druhý. Probudí se v něm naděje, vezme kompas, baterku a velkou otcovu čutoru. Vše si hodí do školní aktovky, z kolárny si tiše vynese koloběžku a vyplíží se z hradu.

Tiše za sebou zavře dveře a ještě chvíli nese koloběžku v rukou. Nechce, aby rodiče zpozorovali, že odchází - určitě by mu výlet zakázali. Když už má pocit, že je z doslechu, naskočí na ni a rozjede se. Na cestu si svítí tátovou baterkou a obratně se vyhýbá četným výmolům. Uvědomí si, jak je venku krásně teplý vzduch, a zhluboka se nadechne.

Cesta ubíhá rychle a brzy narazí na první domy. Vypne baterku a zastaví u krajnice, dokud si jeho oči nezvyknou na tmu. Dál už jede pomaleji. Cesta se mírně zvedá, takže se musí hodně odrážet. Horký letní vzduch mu vysuší ústa, a tak se na druhém konci obce na chvíli zastaví. Zbytek vesnice mu takhle z dálky připomíná svítící zadečky světlušek. Malá okénka roubenek svítí do tmy podobně jako ti malí tvorečkové za svatojanských nocí. Nebo mu to aspoň tak vyprávěla maminka před spaním. Vzpomínka na ni jej opět popožene vpřed.

Zastaví na hrázi rybníka. Měsíc mu osvětluje cestu tak, že ani nemusí rozsvěcet baterku. Koloběžku položí do trávy na místě, kde starý pan Oldřich tehdy zaparkoval své auto. Jeho další kroky vedou po vyšlapané stezce až k lesu. Pod stromy už panuje tma a musí si rozsvítit baterku, aby našel místo, kterým do lesa s panem Oldřichem vstoupili. Najde starý dub stojící osaměle před šedivou masou lesa. Tady začíná ona prastará alej. Tom si posvítí baterkou na kompas a vykročí do lesa. Je tam tma, ale to mu nevadí. On míří přesně na sever. Po pravici jej doprovází letité stromořadí, dokud nenarazí na skalní masiv.

Ihned zamíří ke staré kapli a strčí prst do otvoru po prameni. Zjistí, že otvor, kterým voda dříve tekla, je vlhký, žádná tekutina z něj však nyní nevytéká. Chvíli šťourá prsty uvnitř, ale pramen tím neprobudí. Sklesle se tedy posadí na ruiny kaple a obejme si ztrápeně kolena. Les se najednou nezdá tak přívětivý jako dřív a Tomáš se začne bát. Svítí baterkou do lesa, ale o to víc ho jímá strach. Mezi stromy přeskakují stíny a doléhají k němu děsivé zvuky. Ví, že by měl světlo vypnout, ale nedokáže to.

Jeho zrak spočine na jakési napůl ztrouchnivělé větvi. Vezme ji a začne s ní šťourat do štěrbiny ve skále. Uslyší nějaký dutý zvuk a podél klacku začne téci voda. Rychle jej vyndá, vyštrachá čutoru a strčí ji pod již mírně tekoucí vodu. Ta ale odporně páchne a brzy přestane téci úplně. Nakonec se mu povede čutoru naplnit z poloviny. Přičichne k ní a málem se pozvrací. Rychle ji zašpuntuje a položí na zem. Vezme klacek znovu do rukou a usilovně jím šťourá do otvoru ve skále. Nic dalšího už ale nevyteče. Posadí se a přemýšlí, zda mladý šlechtic Tomáš musel vypít něco tak smradlavého, aby se uzdravil. Znovu si přičichne a zavrtí hlavou. To mí rodiče nezvládnou, pomyslí si a dá se do breku.

Sedí tam sám, baterkou svítí do země a vzlyká. Vzpomíná, co mu říkal starý Oldřich o statečném šlechtici Tomášovi. Ten nakrmil Josefův pramen vodou z vesnického potoka, tak proč by on jej nemohl nakrmit vodou z tohoto zázračného pramene? Popadne čutoru a pustí se lesem podél starého stromořadí k rybníku. Doběhne tam celý udýchaný a musí si odpočinout. Pak naskočí na koloběžku a jede z mírného kopce ke hradu. Vesnice se zdá mnohem tišší než prve. Dokonce i hvězdy na obloze se ukryjí, a tak si na poslední úsek cesty musí svítit baterkou.

Zastaví se před vstupem do hradu a přemítá, kudy se dá nejlépe dostat k onomu prokletému prameni. Má pocit, že se znatelně ochladilo. Vzpomene si, že tátovi slíbil, že do sklepa už nikdy nevkročí. Obejde tedy hrad zvenku cestou, kterou dříve vysekal v kopřivách. Překvapí jej, že stále nezarostla. Brzy nato dorazí k otvoru ve zdi a dřepne si u něj. Naslouchá tichému hučení tekoucí vody. Má pocit, jako by ji slyšel téci i samotnými zdmi hradu vzhůru. Dlouho se však nerozmýšlí, odšpuntuje čutoru a nalije její obsah do zejícího otvoru. Najednou má pocit, jako by se voda uvnitř zdí začala vařit. Z temného sklepení se ozve skřípavý zvuk a Tomáš strachy upustí čutoru, která zmizí kdesi v zejícím otvoru. Vzpomene si na rodiče a běží za nimi.

Potká je na chodbě. Přiběhne k nim a než stihne cokoliv říct, octl se v pevném objetí své maminky. Cítí se v něm v bezpečí, ale ví, před tím zlým pramenem musí co nejdříve utéci ven. "Musíme rychle pryč!" zaúpí Tomáš, popadne maminku za ruku a vyrazí s ní ke dveřím. Podlaha se jim zahoupe pod nohama. Brzy je doběhne i jeho otec. Je celý udýchaný a silně kašle. Nemoc si na něm i jeho ženě vybírá své. Když seběhnou schody do přízemí, tak Tomáš ucítí, jak matčina ruka ochabuje. Zastaví a otočí se. Jeho maminku chytl silný záchvat kašle. Tomáš vidí, jak se schodiště za nimi bortí a lustry míhají jako ve vichřici. Zdá se, že se stěny třesou v základech. Vidí, jak otec podepře svou ženu a jeho pevně chytí za ruku. Ucítí bolestivé sevření, které ho probere z šoku, a dá se na útěk. Proběhnou vstupními dveřmi, které Tomáš nechal otevřené dokořán, když běžel hledat rodiče. Jakmile se dostanou ven na nádvoří, oba rodiče stihne silný záchvat kašle a jen stěží se odbelhají dál od bortícího se hradu. Jediný, kdo s rozšířenými zorničkami sleduje sesouvající se zdi, je Tomáš. Střešní trámy skřípají a nakonec se i s celým severním křídlem sesunou ze svahu. Zdá se, že malta, která celá staletí držela kamení pohromadě, se proměnila ve vodu. Celý děsivý výjev zakončí ohromný oblak vzedmutého prachu, který jim zakryje výhled na řítící se domov. Už slyší jen padající kamení a praskající sklo.

Prach se začne pomalu usazovat na zborcené zdivo. Vystrašená rodinka sleduje zkázu, které unikla jen o vlásek. Zůstala stát jen část východního křídla. Všichni tři nyní hledí přímo do obnaženého Tomášova pokoje. Část podlahy je stržena a v místě, kde stála jeho postel, leží množství suti. Z trosek se zvedne ohromný oblak vodní páry. Pomalu stoupá k nebesům a šedne, dokud se z něj nespustí déšť. Muž vezme ženu a syna do auta, odkud sledují ruiny hradu v tichu přerušovaném jen občasnými záchvaty kašle. Kluk v objetí své maminky brzy usne vysílením.

***

Během několika dnů po této události se všichni skoro až zázračně uzdraví, ale trvá ještě několik let, než se jim zde povede hrad opravit tak, aby v jeho zdech mohli plnohodnotně žít. Přestěhují se do zrekonstruovaného východního křídla a ruiny severní části nechají srovnat se zemí. Na jeho místě zřídí zahradu, které vévodí rychle rostoucí dub. Vysadili ho na místě, kde kdysi byla průrva po Josefově prameni. Roste jako z vody a už za pár let je vyšší než všechny ostatní stromy v okolí. Od té doby do jejich nového sídla již nikdy nezavítá vlhkost a chlad, který si pamatovali z dřívějška.

Tomáš taky roste jako z vody, na hradě však tráví stále méně a méně času. Velmi často mizí v okolních lesích a vrací se vždy až pozdě večer. Rodiče se o něj strachují, on ale nemůže jinak. Někdo přece musí opravit tu starou kapli nad Horním rybníkem.