Školník

Školu miloval už jako malý, což nebylo přijímáno s pochopením u spolužáků ani u učitelského sboru. Nepatřil mezi nejbystřejší studenty a vědomosti mu vlastně vůbec nic neříkaly, zato budova školy jej přitahovala jako magnet. Učitelé nechápali, proč chce tak vehementně zůstávat každý den po škole, a spolužáci jej nechápali tak celkově. Měl však robustní podsaditou postavu a nikdo si na něj netroufnul. Díky jeho píli, která byla více než obdivuhodná, se mu povedlo zůstat na základce o celé dva roky déle, než bylo běžné.

Jednoho ne moc krásného dne, když zrovna seděl po škole, se zamýšlel nad tím, čím by mohl v budoucnu být. Tehdy byl už starší a uvědomil si, že věčným studentem na základce býti nelze. Učitelský flek jej moc nelákal. K jeho získání se totiž vyžadovalo další studium, na které rozhodně neměl chuť. S jeho rychlostí studia by se na svou milovanou základku nejspíše vrátil až na důchod. No a on byl muž činu a trpělivostí nikdy moc neoplýval. Navíc nesnášel děti, kterých byla škola plná. Byly jak paraziti, kterých je radno se zbavit.

Vzpomněl si na starého školníka Viléma, který se den co den belhal po škole, tak se v něm zrodil jeho nový životní sen. Ne že by se chtěl belhat jako starý Vilém. Po tom vážně netoužil. Ale chtěl mít celou školu pro sebe jako on. Brzy však zjistil, že není žádná škola, která by vychovávala školníky. Chvíli přemýšlel, kde se školníci berou, a pak jej to napadlo, že se to dědí. Pokusil se tedy školníka přemluvit, aby jej adoptoval, ale ten nechtěl. Starý školník byl bezdětný, a stačilo tedy jen čekat.

Po dokončení studia tedy vyčkával. Sledoval dalekohledem školníka a sem tam se i ochomýtal kolem školy, kdyby se tu náhodou procházela zubatá a nemohla trefit, aby jí mohl poradit cestu. Čas běžel jako voda a když už mladý muž přestával doufat, že se jeho sen uskuteční, našel oznámení, že post školníka je volný. Moc se zaradoval a ještě toho dne zašel do své milované základky.

Měl tu smůlu, nebo možná štěstí, že zde byla nová ředitelka, která jej neznala, a než jí to stihl učitelský kolektivy vymluvit, tak jej přijala. Na jeho práci si nikdo nemohl stěžovat, zato jeho nevraživost vůči žákům byla přímo pověstná. Zastával ten názor, že žáci škole škodí a ničí ji svou přítomností, zatímco on s bandou uklízeček a kuchařek naopak škole prospívají.

Když si takhle seděl ve vrátnici a dělal si čárky, kolik malých harantů musí chudák škola každý den do svých útrob přijmout, přemítal, zdali by nebyla možnost se jich nějak zbavit. Jenže jak to udělat, aniž by jej zavřeli? Posledně, když na ně bafal v šatnách, tak si jej pozvala ředitelka na kobereček a tuto zkušenost si již znovu zopakovat nechtěl. Zavřel oči a představoval si, jaké to ve škole je, když jsou letní prázdniny. Vyrušil jej zvonek. Zvedl telefon a hned poznal ředitelčin hlas. Ředitelka jej poslala do sborovny, kde prý upadla klika, kterou je třeba spravit. Vzal si šroubovák a vyrazil. Byla to brnkačka, vyfasoval od jedné z učitelek odpadlou kliku, nasadil ji na místo a utáhl šroubek. Během své krátké práce ale stihl vyslechnout, že se žáci v družině nudí a nebaví je pohádky, co jim tam čtou.

Nepřikládal tomu žádnou důležitost, dokud při své zpáteční cestě nenarazil na otevřené dveře do jedné ze tříd. Byla to třída deváté A a jeden ze studentů tam zrovna četl jakýsi strašidelný příběh, který byl mimo jiné i o něm. Zastavil se a zaposlouchal se do napínavého děje.

"...a tehdy se celá třída ponořila do tmy. Byl slyšet jekot školníka, který se nestihl před hordou zombíků schovat. 'Dostali ho?' zvolala učitelka zděšeně. 'Dostali,' konstatoval suše Franta. Ale třída byla v bezpečí, protože přisunula ke dveřím skříň a katedru..."

No ne, že by jej nezajímalo, jak celý příběh skončí, ale zrodil se mu v palici velkolepý plán, který bylo třeba řádně promyslet. Zalezl si do vrátnice, vytáhl notes a na titulní stranu napsal: Strašidelné příběhy ze základky. Moc se mu to líbilo. Na chvíli odložil pero a zasnil se. Představoval si, jak všechny ty děti běží s hrůzou v očích ze školy a je tu konečně klid. Vtom zazvonilo a místo klidu se chodbami začal rozléhat řev. Školník okamžitě popadl pero a pustil se do psaní. Nebylo času nazbyt.

Když dopsal poslední příběh a vzhlédl, zjistil, že už je šero. Rozsvítil si lampičku a strachy poskočil na židli, jak se pohnuly stíny ve vrátnici. Jeho zjitřené smysly mu nyní nedávaly odpočinout. Uvědomil si, že odkudsi ze šaten se ozývá šramot. Že by myši, nebo něco jiného? Při tom slově jiný mu přeběhl mráz po zádech.

"Je tam někdo?" zvolal do ticha školy. Ozvalo se písknutí a školník si oddechl. Pak jej ale napadlo, že by měl dojít zkontrolovat, zdali jsou všechna okna zavřená, a zamknout vstupní dveře. Vůbec se mu z vrátnice nechtělo. Uvědomil si, že pokud jsou ty příběhy tak moc dobré, tak se jistojistě děcka z družiny už do školy nevrátí. Jen aby mu to družinářka povolila. Rozsvítil všechna světla na chodbách a vylezl ven z vrátnice. Zamknul vchodové dveře a vyrazil na pravidelnou obchůzku. Neušel však ani pár metrů, když najednou měl pocit, že ozvěna kroků nepatří jemu. Opět se šel schovat do vrátnice a chvíli vyčkával. Odkudsi z šaten se opět ozval šramot. Bylo to z míst, kde byl vstup do sklepa. Školník pozhasínal všechny vypínače v dosahu vyjma světla ve vstupní hale, zamknul vrátnici a uvelebil se na stole. Tady hned vedle vstupních dveří bude v bezpečí. Doufal, že nikdo nikde nenechal rozsvíceno a nebude z toho mít pak problémy. Dnes opravdu už neměl chuť se tu střetnout se zombíky. Akorát by se prázdnou školou nesl jeho šílený jekot, který by stejně nikdo neslyšel. Vypodložil si hlavu svou povídkovou knihou a šel spát.

V noci se ale pořád budil, mžoural do útrob školy a několikrát šel zkontrolovat dveře, zdali jsou opravdu dobře zavřené. Nad ránem jej vzbudil úsvit. Byl nesmírně unavený a navíc celý rozlámaný. Byl však rád, že je pátek a že si o víkendu bude moci pořádně odpočinout. Kouknul na hodinky a šel se projít po škole. Zdálo se, že v noci byl klid. Nebo tedy se tu aspoň neproháněla žádná krvelačná bestie.

Ozval se zvonek a školník se vrátil do vrátnice. Otevřel školu a se zlomyslným pohledem pozoroval proud dětí valící se dovnitř. Nemohl se dočkat pohledu na jejich vystrašené tvářičky, až začne číst své povídky. Ještě toho dne zašel za onou družinářkou, která si včerejšího dne stěžovala, že se děti u čtení pohádek v družině nudí. Ukázal jí svou knihu a nenápadně zakryl slovo strašidelné. Dost jí svou snahou překvapil. Vůbec nevěděla, že píše. Skoro to vypadalo, jako by si až doteď myslela, že je negramotný. Domluvili se tedy hned na pondělí odpoledne.

Den mu uběhl jako voda. Nikdo jej nevyrušoval, a tak pospával. Poté, co zazvonil poslední zvonek, byl šťastnější, než průměrný student, kterému začínají prázdniny. Šel se proběhnout po škole, což mu jako malému zakazovali, ale nyní nebyl nikdo, kdo by mu v tom bránil. Už jen pár dní a bude mít školu sám pro sebe. Napadaly jej stále nové a nové příběhy, které by si mohl zapsat. Jeden strašidelnější než druhý. Přišlo mu to úžasné až do té doby, než se setmělo. Tehdy se začal bát.

Schoval se ve svém školnickém bytě a naslouchal, zdali za dveřmi někdo nechodí. Najednou byla stará školní budova plná strašidel. Vrzající a praskající podlaha věstila, že je někým sledován. Sem tam bylo slyšet nepřirozený šelest a běhání malých ťapek. Nebo byly to opravdu ťapky? Školník si pustil rádio. To jej trochu uklidnilo. Avšak ne na dlouho. Opět se mu začaly vybavovat postavy z příběhů, které si sám vymyslel. Když vykoukl z okna, tak spatřil, jak se na blízkém stromě houfuje hejno vran. Že by opravdu čekaly, až se ony příběhy zhmotní? Pustil rádio pěkně nahlas, schoval se pod peřinu a usnul vysílením.

Probudil jej úder hromu a následné oněmění rádia. Pokusil se rozsvítit noční lampičku, ale nefungovala. Přitiskl se v rohu postele ke stěně a sledoval, jak blesky ozařují místnost, kde dlel. Určitě si pro něj šli zombíci. Byl si tím naprosto jistý. Otevřel okno, přivázal prostěradlo k topení a spustil se dolů. Proběhl kolem školního hřiště a schoval se venku v dešti pod stromem. Brzy promokl na kost, ale do školy se nevrátil.

***

Hned druhý den si postavil provizorní přístřešek v blízkém parku, kde se cítil v bezpečí. Ke škole se už nikdy nepřiblížil. Inu, aby taky ne. Vždyť tam na něj čekala banda zombíků a také naštvaná ředitelka, která mu měla za zlé to, že nechal o víkendu školu otevřenou a zloději ji mohli v klidu vykrást.