Pán loutek

Sezení je téměř u konce. Přesto mu přijde, že se pořádně ničeho nedobrali. Klient vypráví o svém dětství s takovou nechutí, že by se vcelku obstojně mohl živit jako profesionální uspávač hadů.

"A taky jsem chtěl být hokejistou, ale to mě brzy přešlo…"

"Počkejte," přeruší pacientův monotónní tok myšlenek. "Vy jste chtěl být hokejistou?"

"Jo, ale jen chvíli. Vlastně mě to ani zas tak moc nezajímalo," dovysvětlí klient.

"Povězte mi o tom víc, může to být důležité…" rozhodne psychoterapeut.

"No, když myslíte, pane doktore. Doma jsme sledovali mistrovství v hokeji a líbila se mi ta atmosféra, a tak jsem to řekl rodičům. Půjčili mi brusle a vzali na stadion, kde jsem si to zkusil. Asi rok jsem pak chodil do hokejového kroužku, ale vůbec mi to nešlo, a tak jsem toho nechal…" vzdychne a znaveně pohlédne na hodinky.

"Nechám vás v rámci terapie trochu zasnít. Zavřete oči a zkuste mi vyprávět, co by se dělo, kdybyste u toho vydržel," vystoupí do vyprávění psychoterapeut.

"No, asi bych se to i naučil, ale pak bych toho stejně nechal. Mistrem světa bych se určitě nestal," rozhodne klient, aniž by oči vůbec zavřel.

"A proč ne, zkusme se zamyslet nad tím, jak by se to mohlo stát," navrhne psychoterapeut. "Řekněme, že vám to šlo a přímo jste exceloval!"

"No dobře, pokud říkáte, že mi to pomůže," přemýšlí klient nahlas, opře se do křesla a konečně zavře oči. Řádně se uvolní a pokračuje: "Na ledu mi to šlo, i hokejku jsem dokázal dobře držet a nepadala mi. Lítal jsem po ledu jako drak a nikdo mě nedokázal zastavit. Ale nikdo mi nechtěl přihrávat, určitě by mi záviděli a nechtěli by mi přihrávat…"

"Ale toho si všimnul trenér a ty, co vám nechtěli přihrávat vyměnil. Za koho? Jaký by byl váš vysněný tým?" naváže psychoterapeut.

"Pepu, který byl v obraně, by vyměnil za někoho méně bojácného. Někoho, kdo by dokázal zastavit útočníka a třeba mu i sebrat puk…" sní klient.

"Zkuste se do toho opřít více, chcete na mistrovství, nebo snad ne!?"

"Dobře, dobře. Tak tenhle novej klučina by byl samej sval a sílu by měl v pažích, že by se jej každej bál. Říkali bychom mu Skála, podle toho, že by se o něj každý útok roztříštil! Ten by měl na starost levou stranu."

"Výborně, jen tak dál!" pobízí psychoterapeut.

"Toho skrčka Frantu v útoku napravo bych vyměnil za nějakého tupohlava, který by měl v tu dobu už skoro dva metry a budil hrůzu. Když by vstoupil na led, zlomil by si hokejku a řádně si jí naostřil. Říkali bychom mu Kyklop, protože by měl jen jedno oko, ale jinak by viděl dobře."

"Skvělé!" jásá psychoterapeut, který si se zájmem cosi píše do notesu.

"Na levé straně by byl nějaký rychlík," popisuje se zájmem klient a poočku doktora pozoruje. Znavenost a nechuť se mu již z hlasu úplně vytratí. "Říkali bychom mu Mašina a vždycky, když by dal gól, tak by u toho houkal. A v obraně bychom měli ještě jednoho neotřesného obránce. Tím by nebyl nikdo jiný než Jágr."

Psychoterapeut ustane v psaní a pohlédne na klienta, který opět zavře oči a předstírá, že je tak měl celou dobu. "Nebyl by na vás nějak moc starý?"

"Tak bychom mu jenom říkali, jinak by to byl úplně normální kluk," dovysvětlí klient. "V bráně by byl brankář, kterého ještě svět neviděl. Bylo by to siamské dvojče, které by mělo hned čtyři ruce a čtyři nohy."

"A nepočítal by se tak náhodou za dva hráče?" otáže se psychoterapeut.

"Ne, měl by to štěstí, že by doktoři udělali při narození chybu a nevšimli si toho," navrhne klient bez jediného zaváhání.

"Inu dobrá, a jakou pozici byste v tom týmu zastával vy?" vyzvídá psychoterapeut, přestože tuší, že by to byl centrální útočník – poslední volná pozice na hřišti a mozek celého týmu.

"Ještě jsem neskončil. Střední útok by měl na starost Einstein – chytrolín, který by dokázal tu sebranku držet po kupě. Já bych zastával roli trenéra."

"Zajímavé, zajímavé. Skoro bych až řekl neotřelé," mne si zadumaně bradu psychoterapeut. "S takovým týmem byste jistě všechny porazili. Byl by vůbec nějaký tým, který by vás ve strmém vzestupu dokázal aspoň na chvíli zastavit?"

"Určitě, jinak by nás to přeci zakrátko omrzelo," vydechne nadšeně klient a napřímí se v křesle. "Byli by to Američani. Ti by měli v bráně tak vyžraného brankáře, že by se tam sotva vešel a puky by od něj odskakovali na všechny strany."

"A jak byste je porazili?" vyzvídá psychoterapeut.

"Zde by přišla konečně moje chvíle," téměř vzkřikne klient. "Zašel bych do KFC a nakoupil kyblík kuřecích křidélek. Vůně pečeného masa by jejich brankáře vytáhla z brány a než by je stihl všechny spořádal, naši by mu dali pár gólů, což by už nestihli zvrátit."

V ten moment odbijí hodiny, což je signál pro konec sezení.

"Sice nemám vůbec žádného tucha, jaký byl důvod tohoto rozhovoru, ale bavilo mě to," vysvětlí klient.

Psychoterapeut si ještě dopíše poslední větu do notesu, pak jej obřadně zavře a pohlédne zpříma klientovi do očí. "Dostavíte se i příště?" když vidí, že přikývl, dodá: "Tak vidíte, smysl měl."

Podají si ruce a klient opustí kancelář. Psychoterapeut se opět vrátí do svého křesla. Otevře si víno, nalije sklenku a zavře oči. Sní o hokejovém turnaji – o tom, co vše by v něm jako trenér mohl zažít, či jaké překážky by s týmem museli překonat. Co by bez svých klientů dělal? Rozhodně by měl život mnohem nudnější…