Mistr

Ovanul jej pach zatuchlého vzduchu. Vstoupil do potemnělé místnosti a ocelové dveře se za ním s lomozem zabouchly. Tak zde měl dožít. Došoural se k dubové lavici a posadil se. Jeho staré nohy nevydržely dlouho stát. Svou daň si nyní vybíraly celé roky strávené stáním u pláten. Opřel se o chladnou zeď a pohlédl ke stropu. Byl tam malý otvor, kterým sem dopadalo trocha světla. Usmál se a zavřel oči.

"Hej, ty jseš tu novej?" ozvalo se odkudsi z dálky. Stařec se ani nepohnul, už dlouho neslyšel lidský hlas. Stále jej převáželi a umisťovali do tichých cel. Ani jej nepouštěli mezi jiné vězně. Cizí hlas si pamatoval už jen v mlhavých vzpomínkách.

"No tak, slyšíš mě?" promluvil hlas znovu.

Stařec odpověděl: "Slyším, já tě slyším!" Ani si neuvědomoval, že mluví nahlas. Přitom otevřel oči, snad v domnění, že tu s ním někdo bude. Pousmál se nad svou naivitou a opět je zavřel. Kdo by tu s ním také teď byl? Už si na nikoho tam venku nepamatoval. Tváře bachařů mu přišly všechny stejné, nejspíš mu už nesloužily oči tak jako dřív. Měl nutkání se podívat na své ruce. Přemohl se, věděl, že je uvidí rozmazané. Přesto byla krajina v jeho mysli stále ostrá. Nahlížel do svých vzpomínek a rukou začal podvědomě kreslit po dubové lavici.

"Kdo jsi, pověz?" doneslo se ke starcově sluchu. Byl to mladý pronikavý hlas. Mohl patřit tak dvacetiletému, nebo mladšímu. Starci se začal v mysli rýsovat obraz jeho samého v tom věku. Byl to skvělý pocit, slyšet sebe sama jako mladého.

Nechal ozvěnu onoho hlasu ještě chvíli doznívat v tichu své cely. Nevydržel jen mlčet. Jeho mysl chrlila otázky, ale jen poslední se dokázala prodrat ústy ven. "Proč tu jsi ty?"

"Ale, někoho jsem zabil... vlastně dva. Ale zasloužili si to! Za co tu jsi ty?" odpověděl mu hlas. Zněl tak ledabyle, jako by jej pronesl někdo bez svědomí.

Starce to zaskočilo. Už dlouho žil v tichém, klidném světě a tohle pro něj bylo jako probuzení. Otevřel oči a přemýšlel, zda hlas, který doteď slyšel, opravdu vyvěral jen z jeho vzpomínek. Nic se ale nedělo, nikdo tu s ním nebyl. Jen místnost chytala načervenalou barvu. Snad západ slunce? Možná se mu to vše nějak spojilo v myšlenkách.

Zvedl se a začal se procházet po místnosti. Už se mu nechtělo snít. Musel se projít, to mu vždy pomáhalo udržet mysl čistou. Připomnělo mu to, jak míchal barvy, jak je nanášel a jak se zhmotňovaly jeho představy na bílém plátně. A nebyly to nyní také jen mé představy? problesklo mu myslí. "Ne, ne!" zabručel a unaveně si sedl na dubovou lavici.

Odněkud z dálky se k němu donesl onen známý hlas: "Tak si to nech pro sebe. Stejně mě to nezajímá." Už zase zněl jako ten jeho za mladých let. Ale tentokrát byl už tichý.

"Prosím neodcházej, nenech mě tu samotného," povzdechl si útrpně stařec.

"Kam bych chodil? Všechny nás tu čeká stejný osud. Od toho tu jsou ty cely, ne?"

Stařec se jen pousmál. Sám si uvědomil, jak naivně se chová. Vždyť ví, bude tu, dokud se jeho dny nesečtou a jistě jej ještě uslyší mnohokrát.

"Teda, ty jsi společník! Stěžuješ si, že nemluvím, ale sám nikdy nezačneš."

Stařec mlčel a jen sledoval dveře své cely. Už je neviděl, skryla mu je tma. Jen za nimi slyšel kroky. Brzy se otevřelo okénko ve dveřích a dovnitř pronikl ostrý paprsek světla. Stařec se zvedl a šouravou chůzí k nim přišel. Na polici ležela miska se studenou polévkou, dřevěná lžíce a krajíc chleba. Sedl si na lavici a dal se do jídla. Odněkud se ozval známý hlas. Bušil na dveře a hádal se, že tu polévku chce aspoň teplou. Stařec se už nerozhlížel a zaposlouchal se do mladické bouřlivosti. Věděl, že už si s ním hraje jeho mysl.

"Hej, co si o tom myslíš ty? Jsme snad zvířata?"

Stařec mlčel, vychutnával si mladický elán a ani nevnímal význam pronesených slov.

"No tak, starej blázne, to už tě přešla chuť mluvit?" Hlas se ozýval v cele ještě dlouho.

Stařec jen pokrčil rameny a dál pokračoval v jídle. Byl starý, no a blázen trochu taky. Musel přiznat, že to označení bylo trefné. Odnesl prázdnou misku k okénku ve dveřích a ulehl na dubovou lavici. Už byl uvyklý zdejším podmínkám. Zavřel oči a začal mezi prsty žmoulat kousky chleba. Prsty se mu třásly, neměl v nich ten správný cit jako dřív. Z dálky se k němu donesl mladický hlas nadávající na tvrdé lůžko. Umělci se před očima začal tvořit obraz Michelangelova Davida. Jeho ruce začaly tvořit. Zdálo se, jako by pozbyly stařecký třas a vytvořily malou figurku bojovníka Davida. Stařec si znaveně položil ruce na hruď a zašeptal: "Dobrou noc, Davide." Jeho hlas se nesl potemnělou celou a v odpověď se mu dostalo ozvěnou slabé:

"Dobrou, dobrou."

Noc byla dlouhá a spánek nepřicházel. Bylo to tak často, hlavně když měnil celu. Těžko si zvykal na nové prostředí. Byla tu mnohem větší tma, než byl zvyklý odjinud. Nikdo na něj celou noc nepromluvil. Vracely se mu vzpomínky na mládí. Jak jednoho dne uviděl krásné malby a začal je kopírovat. Na svoje nejvelkolepější dílo, které ho dostalo až sem. Pousmál se nad svou naivitou.

Kdo ho sem vlastně dostal? Lidé, pro které tvořil? Ne, byla to pýcha, které celý život říkal hrdost. Při vzpomínkách na své zatčení a uvěznění v něm vřela krev. Temná cela, ve které odpočíval, zrudla jako při západu slunce. Stěny ale nebyly prázdné, byl na nich vyobrazen celý jeho život. Starce dílo ohromilo. Poslední díl mozaiky byl on sám, sedící na dubové lavici a sledující svou tvorbu. Byl sám, vyzáblý a slabý. Jen stěží se poznával. Oči měl kalné, ale plné radosti. Pak se obraz rozplynul a on opět ležel v temné místnosti. Začalo sem pronikat matné světlo vstávajícího slunce.

Posadil se na posteli a promnul si oči. Ne, tohle nemohl být sen. Obraz byl tak ostrý, dokonce mnohem ostřejší, než jak ho viděl teď. Vstal a začal ohmatávat stěny. Nebyly na nich žádné rytiny, žádné barvy, nic! Odevzdaně se sesunul podél zdi na zem. Jeho vlastní mysl si s ním pohrávala a vysmívala se mu. Zlostně udeřil pěstí do zdi a do očí se mu vedraly slzy. Už jen čekal, jak k němu promluví známý hlas a vpálí mu do tváře, jak starý a bezcenný je. Bylo ale naprosté ticho. Vzhlédl zaslzenýma očima k soše Davida. Byla však přespříliš malá, aby ji mohl spatřit. Musel tu sochu vidět, toužil po ní. Opřel se o zeď, ale ruka mu sjela a s ní i kus uvolněné omítky. Nejspíš ji poškodil, když udeřil do zdi. Vzal ten úlomek a mrštil jím od sebe. Vtom si všiml, jak se pod omítkou objevilo cosi červeného. Byl tam červený pískovec. Stařec udiveně sledoval malý kousek rudého kamene.

Do místnosti přicházelo stále více světla. Odtrhnout zrak od praskliny v omítce se mu povedlo až s přicházejícími kroky bachaře. Otevřelo se okénko a ozvalo se šplouchnutí polévky. Stařec se unaveně zvedl a šel se najíst.

"Jak ses vyspal, staříku?" ozval se známý hlas.

"Dobře, dobře," zabručel stařec a věnoval letmý pohled sošce Davida. Starci se líbilo, jak už mladý hlas zapomněl na všechnu tu naštvanost, co z něj cítil včera.

Cizí hlas brzy pokračoval: "Povíš, proč tu jsi? Přijde mi, že sem nepatříš. Copak jsi někoho zabil?"

Stařec se rozesmál, ale byl to veselý smích. Už nebyl tak nucený jako dřív. Roky už byl sám se sebou smířený. "Pýcha mě sem dostala a pýcha mě tu i drží. Už ani nechci zpátky, chtěl bych tu v klidu dožít."

"Tak to já zase ne. Chci pryč! Kdybych aspoň viděl ven, ale okno je moc vysoko."

Stařec se zahleděl ke stropu. Možná, že přeci jen někoho slyší a není to jen výplod jeho mysli.

"Kde jsi!" zvolal.

"Kde bych byl, jsem hned vedle na tři sta čtyřce."

Starce zalilo horko. Roky byl na cele sám a neslyšel nic kromě kroků bachaře. Vůbec jej nenapadlo, že jeho společníka může být slyšet přes zeď. Jeho zrak mu však nedával možnost postřehnout, zda se pod stropem nachází nějaký otvor, který by cely spojoval.

Stařec odložil misku stranou. Jeho kostnaté prsty si začaly nemotorně pohrávat se lžící. "Víš, jak jsem se sem dostal?" začal stařec řečnickou otázkou. Ani nečekal, že dostane odpověď, a pustil se do vyprávění. Už neměl pocit, že si stále povídá jen sám se sebou.

"Víš hochu, byl jsem vážně dobrý malíř. To je také tím, že jsem vždy kopíroval ty nejlepší. Dokázal jsem namalovat prakticky cokoliv, o co si kdo řekl. Jednoho dne za mnou přišel jeden vážený člověk. Byl pěkně oblečen a přemluvil mě, abych mu vytvořil sérii obrazů Čtvero ročních období od Alfonse Muchy. Nabídl mi opravdu velkou částku a já s tím souhlasil. Bylo to dílo, do kterého jsem dal duši. Sám bych nedokázal rozpoznat, které bylo pravé a které můj podvrh, a tak jsem si to své označil. Zákazníkovi jsem je předal a on mi slíbil, že mi peníze pošle. Ty však nikdy nedošly."

Stařec se odmlčel. Zdálo se, že je tu opět sám. Byl sám tak dlouho. Dokonce si myslel, že si na samotu zvykl, ale nyní cítil, že tomu tak není. Měl pocit, že zrazuje své dílo, ale už nedokázal mlčet. Přeci jen, jeho společník tu je stejně jako on uvězněn až do konce svých dní. Stařec trochu ztišil hlas, jako by říkal své nejniternější tajemství a pokračoval. "Hned druhého dne večer jsem se šel podívat na ty obrazy, které jsem celé dny tak pečlivě kopíroval a počkal, až zapadne..." Zastavil se.

"Až co?" ozvalo se z vedlejší cely. Stařec se jen usmál, ale větu nedokončil. "Někdo ty originály vyměnil za ty mé. Druhý den na mě bylo podané trestní oznámení. Prohledali mi byt a našli množství kopií a podvrhů. No víš, nespolupracoval jsem a neudal jsem nikoho, kdo ode mě ta díla odkupoval. Ne kvůli nim, ale kvůli hrdosti na svou práci. Kdo z umělců dokázal, aby jeho díla byla opěvovaná ještě za jeho života?" Stařec propukl v dušený smích.

"Co bylo s těmi obrazy?" zeptal se dychtivý hlas.

Stařec si povzdychl. "No, to už je mé tajemství, stejně to nikdy ani jeden z nás nespatří."

Ten den se mladík starce stále vyptával na jeho práci. Nazýval jej Mistrem a jeho zájem o starcovo dílo rostl, což umělci vyhovovalo. Dny plynuly, ale stařec nikdy mladíkovi neprozradil, co viděl toho večera na oněch originálech, které kopíroval.

***

Jednoho dne se mladík dozvěděl, že bude přesunut do jiné věznice. Stařec seděl na dubové lavici jako zkoprnělý. Nedovedl si představit, že zas bude sám. Až moc si zvyknul na něčí společnost.

"Jak se rozloučíme, Mistře?" ozval se mladíkův hlas. Stařec nevěděl a jen mlčel. "Mistře, co kdybyste mi namaloval u vás v cele obraz. Třeba mě jednou pustí, nebo mi aspoň před smrtí dají možnost vaši celu navštívit."

Stařec několikrát významně poklepal kostnatými prsty na dřevěnou lavici. "Něco bych možná dokázal." Oči mu přitom padly na kus opadané omítky. "Řekni si autora a dílo, nebo jen autora a nech to na mně."

Mladík mlčel. Až po čase se ozval nejistým hlasem: "Namalujte něco svého. Třeba to bude vaše poslední dílo, Mistře."

Stařec se rozesmál. "Vždyť to by za nic nestálo, já nejsem známý. To dílo by nemělo žádnou hodnotu. To jsem ti tu celou dobu přeci vyprávěl."

Mladík se zamyslel. "Já vlastně nikoho z těch autorů, o kterých jste mi vyprávěl, neznám a nikdy jsem ani neviděl jejich díla. Znám jen vás a rád bych znal aspoň jedno vaše dílo."

Ozvaly se kroky a přišel bachař. S lomozem otevřel dveře a odvedl mladíka pryč. Stařec zůstal sám a poslouchal ozvěnu mizejících kroků. Stále dokola se mu vracela mladíkova slova.

Seděl na dubové lavici jako přikovaný. Místnost mezitím potemněla a celou se opět začaly ozývat kroky. Nezvedl zrak, stále bezradně hleděl do země. Otevřela se přepážka a ozvalo se: "Hej, chlape, jsi v pohodě?"

Stařec se poslušně zvedl a šel si pro misku s jídlem. Opět se posadil a sledoval, jak jeho cela začíná rudnout. Bylo to jako toho prvního večera, co tu trávil noc. Odložil jídlo a šel k místu, kde dřív odpadl kousek omítky. Vzal lžičku a pustil se do práce.

***

Jednoho večera si už stařec pro jídlo nedošel. Bachař nahlédl okénkem do jeho cely a ucítil pronikavý zápach. Stařec seděl na dubové lavici a zakaleným pohledem slepých očí hleděl kamsi do dálky. Bachař zavolal dva své kolegy a vstoupili dovnitř. Ještě tu noc odnesli starcovo tělo pryč. Té noci pracovali jen při matném světle přicházejícím z chodby a zdálo se jim, že cela je oprýskaná. Napsali do hlášení, že cela je v nevyhovujícím stavu, a už sem žádné další vězně neposílali.

***

O mnoho let později přišel do věznice starý muž. Měl na sobě ošuntělé sako a prošoupané boty. Bylo na něm vidět, že je pro něj obtížné shánět práci a že nežije zrovna v přepychu. Měl nezvyklé přání, chtěl vidět celu 303. Musel přijít několikrát, ale nakonec mu to bylo umožněno. Dozorce jej odvedl do suterénu, kde cely byly. Po cestě utrousil, že tam už dlouho vězni nepobývají, kvůli nevyhovujícím podmínkám. Při těchto slovech se starý muž jen usmíval. Když dozorce otevřel dveře, zůstali oba stát v němém úžasu.

Celá místnost byla zkrášlena důmyslnými rytinami. Jediné místo nebylo dokončeno. To se nacházelo nad postelí. Bachař vstoupil dovnitř jako první a s údivem si začal rytiny prohlížet. Byla to tapiserie umělcova života, kterou dokázal číst jen ten, kdo ho znal. Starý muž požádal dozorce, zda by jej tu nechal chvíli samotného. Rád by zavzpomínal na starého přítele. Ten chápavě sklopil oči a odešel.

Možná v ten moment ze starého muže promluvila pýcha na umělcovo dílo a touha, aby si ten zázrak mohl vychutnat o samotě. Ve stejné samotě, jakou tu prožíval tento Mistr.

Slunce zapadalo a obraz se začal měnit. Rudá barva zaplavovala stíny a tvořila obrazy jiné. Už to nebyly obrazy, byl to film. Byl krátký, ale zachytil vše - až na poslední nedokončenou část. Tu ale starý muž už znal. Bylo to něco víc, než kopie Čtyř ročních období, která zářila při západu slunce.

Sedl si na dubovou lavici a hleděl slzícíma očima na dílo svého dávného přítele, které se ztrácelo v šeru. "Nikdy netvořil jen kopie, vždy tvořil něco nového a krásnějšího, než to, co bylo jeho předlohou." 

Audionahrávka