Korouhev zapomnění

Jedná se o poklidný příběh zaznamenávající hledání tajemného pokladu, ke kterému ukazuje jedna z korouhviček na kostelní věži. Příběh jsem vsadil do okolí řeky Berounky, ale může se odehrávat kdekoliv jinde, toť je pouze na čtenáři. 

Kam ukazuje a co tam dívky naleznou?

Ukázka z knihy:

"Pssst. Pojď sem!" zašeptá Terezka na kamarádku a mávne rukou, aby za ní přišla.

Anička se rozhlédne, zdali nejsou poblíž rodiče, a přestane umývat lavici. Nechá hadr v misce a nenápadně se přesune za kamarádkou, která se schovává za poslední lavicí přímo pod kůrem jejich starého kostela. "Cos chtěla?" zeptá se znuděně.

"Taky tě to tu nebaví?" nadhodí Terezka otráveně. "Pojďme se někam zašít. Tady se z nás tak akorát stanou kostelní myši. Vůbec nechápu, proč mě furt mamka vodí na takovéhle pitomé akce," pokračuje tiše ve stěžování dívka a trochu se přikrčí, aby ji nikdo nezahlédl.

"Hele a co se schovat na kůr? Tam nás nikdo hledat nebude," navrhne Anička a ukáže na několika prkny zatarasený vstup na schodiště. Obě si jej chvíli se zájmem prohlížejí a pak k němu vyrazí. Náhle se lodí rozezní rána následovaná brekotem nějakého dítěte, co upadlo v presbytáři. Dívky toho okamžitě využijí, protáhnou se kolem prken a vyrazí po zaprášených kamenných schodech nahoru.

Kámen pod jejich nohama je sešlapaný a pokrytý trusem netopýrů a holubů, který se zde za mnoho let nastřádal. Schodiště je strmé a není se kde přidržovat. Dívky tedy pokračují pomalu a snaží se dělat do nejmenší hluk. Sem tam se zastaví a vítězně se na sebe usmějí, div nepropuknou v hlasitý smích. Do točitého schodiště vstupuje světlo několika střílnám podobnými okny, a tak nejdou potmě. Přesto tu je šero, za které jsou ale obě dívky rády – aspoň tolik nevidí na špínu pod nohama. Schodiště se několikrát obtočí kolem vlastní osy a pak se rozšíří na rovnou podestu, ze které je možné vidět na kůr. Další stoupání je předěleno pootevřenými dveřmi, za které zatím jen letmo nahlédnou a opatrně se vydají na kůr. Je tu prázdno, varhany byly kdysi odvezeny a jediné, co zde zůstalo, je stará prkenná podlaha.

Terezka na ni opatrně vstoupí, ale dřevo pod její podrážkou úpěnlivě zavrzá a zvuk se roznese po kostele zřetelněji, než by se dívkám líbilo. Opatrně nahlédnou dolů, ale zdá se jim, že si toho zvuku nikdo nevšiml. Oddechnou si a opět se vrátí na schodiště.

"Tak to bylo těsné," uleví si tiše Terezka a zakření se na kamarádku. "Víš, co by se stalo, kdyby nás tu rodiče načapali?"

"Tobě určitě nic," poznamená Anička. "Ale co by moji rodiče udělali mně!?" Při posledních slovech trochu zvýší hlas a kamarádka jí zacpe pusu dlaní.

"Pšššt! Ještě nás obě prozradíš," zašeptá Terezka vyčítavě a pak se tiše přiblíží ke dveřím oddělujícím další část schodiště. Opatrně jimi pohne, aby zjistila, zda nevrzají. K úlevě obou dívek však nevydají skoro žádný zvuk. Zdají se nesmírně přesušené a mnohem lehčí, než se zprvu zdály. Schody jsou dál téměř skryté pod výkaly, avšak i tak je zřejmé, že už nejsou kamenné, jako doteď.

Terezka si dodá odvahy jako první a začne po nich opatrně stoupat nahoru. Jsou však tak strmé, že stoupá jen velmi pomalu a opatrně se přidržuje okolních stěn, aby co nejvíc snížila svou váhu. Na podesty stoupá pokud možno co nejblíže stěn, aby se pod ní neprobořily. Anička ji po chvíli následuje a snaží se její akrobatický kousek co nejvěrněji zopakovat. Jenže jeden ze schodů nebezpečně zavrzá, a tak se se chytne jedné z podest nad sebou. Ztrápeně si prohlédne ušpiněnou ruku a zakření se na kamarádku, která už stojí nahoře, pozoruje ji a potutelně se usmívá. Ruku si tedy otře o stěnu a vyleze nahoru za kamarádkou.

Na kostelní půdě je vedro jako v sauně. Vzduch voní po vysušeném dřevě a sem tam se ozve zapraskání v mohutném trámoví. Světlo dovnitř dopadá pouze malým kruhovým otvorem umístěným ve zděném čele lodi. Klenby jsou skryty pod nánosy výtrusů a ze stropu visí husté chuchvalce pavučin. Anička zamíří rovnou ke zdroji světla, aby se porozhlédla po okolí, ale kamarádka ji zastaví.

"Tam ne. Musíme se držet těchhle dřevěných chodníčků, jinak bychom se propadly dolů," vysvětlí polohlasně a sama opatrně jeden vyzkouší. Pod její váhou se prohne, a tak vždy došlapuje dál tak, aby chodidlem stála na dvou prknech. "Vidíš? Takhle se tu musíme pohybovat," vysvětlí mladší kamarádce a opatrně pokračuje dál. Pak se ještě jednou otočí a dovysvětlí: "Jo a zkusme držet rozestupy, ať neskončíme dole," usměje se na kamarádku.

"Nestraš!" nenechá se jen tak zviklat Anička, ale i tak se dál pohybuje opatrně a ve všem poslechne. Společně dorazí k dalšímu schodišti, které vede do jedné ze dvou věží, které jejich kostelík krášlí. Anička svou kamarádku chvíli nervózně pozoruje a pak se opatrně zeptá: "Snad nemáš v plánu lézt ještě výš?"

"Jasně, že jo," odpoví okamžitě Terezka. "Tebe nezajímá, co tam je? Třeba tam bude krásný výhled, starý zvon, nebo tam bude žít nějaký poustevník," zavtipkuje a začne lézt po trouchnivějícím schodišti nahoru.

Anička ji s obavami sleduje, dokud jí nezmizí z očí. Náhle se k ní donese kamarádčin tlumený výkřik úžasu, který jí okamžitě vybídne k výstupu. Terezka moc dobře ví, jak na ni!

Když obě zdolají poslední schody, naskytne se jim nádherný výhled na celou ves. Ve věži již žádné zvony nejsou, to jim ale vůbec nevadí. Mohou odtud spatřit domy, v nichž bydlí, školu či obecní úřad. Dokonce dohlédnou až k blízké řece.

"Nádhera!" zvolá Anička. Jsou tak vysoko, že mohou cítit, jak je stará břidlicová střecha kostela rozpálená poledním žárem. Do farní zahrady přes tlusté zábradlí nedohlédnou. Náhle se zvedne lehký vánek a kdesi nad nimi se ozve nepříjemné zaskřípání. Obě se ulekaně přikrčí a ustrašeně pohlédnou vzhůru. Když se zvuk neopakuje, přejdou k jinému oknu a vyhlédnou opět ven. Nyní okno ústí naproti druhé z věží. Tajemný zvuk se opět ozve a na protější věži se pohne větrná korouhvička. Obě si oddechnou.

"Kam myslíš, že teď míří?" zeptá se poťouchle Anička své kamarádky.

"Co já vím, možná nám ukazuje, kde jsou zrovna rodiče," navrhne Terezka a zasměje se.

***

Knižní ilustrace