Bláznivá ovce

Jako malý kluk jsem byl vyslán na tábor. Ležel uprostřed lesů a pastvin, kam nepáchla ani noha. Sem tam sem zabloudili houbaři, avšak jejich únava a dlouhý vous prozrazovaly, že nejbližší civilizace je vskutku daleko. Inu, bylo to opuštěné místo.

První den nám z čiré zlomyslnosti vedoucí nabídli, abychom se na hlídky přihlásili sami. No a já, jako malý zelenáč, jsem se okamžitě napsal na brzké ranní hodiny. Den byl klidný, stačilo jen vykopat latríny, nasekat dříví do kuchyně a nechat se okrást vedoucími o rychle se kazící svačinu. Samozřejmě ti, kdo mě znají, již vědí, že svačinu bych nikomu nedal, no a ani tenkrát tomu nebylo jinak. Večer se však neúprosně blížil a s ním vzrůstalo vzrušení z nadcházející hlídky. Přeci jen jsem měl mít celý tábor ve svých rukách a já vždy rád hazardoval s cizím majetkem. Jakmile zapadlo slunce, všichni táborníci se slezli k ohni a se zpěvem ve všech oktávách a různorodých rytmech jsme oslavili začátek tábora. Kvalitu našeho zpěvu umocňovalo strastiplné bečení ovcí z blízké louky. V tu dobu si jich všimlo jen pár hladových tlouštíků, kterým se zastesklo po zkonfiskované svačině a v oněch nebohých ovcích viděli rychlý zdroj jídla. Já jsem mezi ně nepatřil, plně jsem se věnoval krádežím cizích buřtů a jejich následné konzumaci. Tak přeci jen jsem byl i před těmi lety kost a kůže a ti, kteří mě viděli, neměli to srdce mi v tom bránit. Oheň zakrátko dohořel a na mě dolehla únava. Dlouho jsem se nezdržoval a po večerce jsem vyrazil na kutě do stanu. Těsně před ulehnutím jsem zkontroloval všechny své sladkosti a hromadu řízků, které se mi povedlo skrýt mezi kupou ponožek. Řízky jsem zabalil a schoval si je pod polštář, kde, jak jsem si v tu dobu myslel, měly být v bezpečí. Zalezl jsem do spacáku a nechal se přemoci spánkem.

Zdálo se mi o tom, jak okolo mě šustí tráva, když mi přes obličej začala lézt slizká žížala. To mě probralo. Najednou koukám do velkých očí ovce, která se mi před chvílí pokoušela olíznout oko, aby si spravila chuť po zapařeném salátu, který byl mezi mými řízky. Ten pohled mi vyrazil dech, nemohl jsem se hýbat a jen jsem sledoval její hypnotizující pohled. Pak se však něco uvnitř mě zlomilo a já začal křičet. Ovce okamžitě začala vyplašeně bečet a začala kopat kolem sebe, aby se dostala co nejdříve ze stanu. Venku mezitím začala cosi pokřikovat hlídka na poplach. To ovci vyplašilo ještě více a vyběhla skrze podsadu, čímž mi zbourala stan. Když jsem se vzpamatoval, což trvalo celkem dlouho, jsem si začal ohmatávat nos a uši, zda se nestaly ovčím dezertem. Naštěstí jsem napočítal správná čísla a urychleně jsem se začal soukat zpod ruin stanu. V táboře zatím vypuklo peklo. Táborníci se prali mezi sebou, protože se navzájem moc neznali a každý byl potenciální přepadající. Do toho na náměstíčku běhala splašená ovce a sem tam někoho povalila na zem. Pak se s uši rvoucím bečením vrhla do lesa.

Dlouho jsem tu neokouněl a zalezl jsem zpátky do bezpečí pod trosky stanu, abych zachránil zbytky svačiny. Kdyby je vedoucí objevili, jistě bych o ně přišel. Ovce prokousala igelit, ve kterém bylo jídlo schované, a tak jsem vysypal pytel na pokožky s okousanými a oslintanými řízky, které se mezitím stihly promísit. Táborem se ozval hvizd, který zastavil rvačku. Bylo vysvětleno, že žádní přepadající zde nejsou a vše bylo svedeno na potrhlou ovci, která mi shodila stan. Ten mi zběžně opravili, ale tu noc jsem se už do spacáku nepodíval, začala má hlídka. Během ní jsem už ovci nespatřil, zato její bečení mě doprovázelo po celou dobu bdění.

Jenže to neskončilo. I ráno při snídani mi její chechtavý bekot zněl v uších a nemohl jsem se ho zbavit. Druhý den jsme hráli hry v lese, kde jsem od ní měl klid. Avšak ta bestie mi mezitím dožrala zbytky svačiny, které jsem nechal ve stanu. Při poledním klidu jsem svolal všechny příbuzné, kteří se mnou na tábor jeli, na válečnou poradu. Ovce musí do klece, znělo heslo, které jsme o poledňáku vymysleli, ale jak toho docílit, na to nikdo nepřišel.

O večerním volnu jsme se ji pokusili uštvat. To však skončilo nezdarem poté, co jeden z mých bratranců skončil v potoce, když jí skákal po krku. Byla svolána druhá válečná porada, která přišla s novým nápadem. Začali jsme se učit nějaké pochybné bojové umění, které se zrodilo v mé hlavě díky hodinám sledování japonských filmů. První lekci jsme podstoupili hned druhý den. Ovšem ani ta nám nepomohla a ovce nám stále zdárně unikala. V noci pobíhala po náměstíčku a strkala hlavu do stanů, kde zběsile bečela. Po této noci jsme získali plnou podporu celého tábora včetně vedoucích a uspořádali hon na ovci. Ta však dlouhé hodiny unikala a poté, co jsme vyrobili pochodně a připravili je k použití, se hon rozpustil. Další noc ovce opět prohledávala stany, a když se jí hlídka pokoušela zahnat do lesa, vznikl druhý falešný přepad. Tentokrát se ovšem ze stanů se vymotalo jen pár lidí a zbytek tábora pouze nadával zpod celt a nehodlal vylézt. Dny šly a s ubývající silou nám odcházela i naděje na polapení ovce. Sice nebyl zrušen zákaz výroby a použití pochodní, přesto se stále nenašel nikdo, kdo by se k činu odhodlal.

Uběhlo několik dní, kdy jsem snad každou noc hlídal. Usoudil jsem, že spánek bych ve stanu stejně nenašel a na hlídce jsem mohl nepozorovaně vykrádat spižírnu. Přišla neděle a přijel jakýsi kněz. Vous měl až po prsa a velký dřevěný kříž na krku naznačoval jeho odhodlanost. Když přijel, zželelo se mu chudáků nevyspalých dětí. Vykasal si rukávy své kutany, a když se okolo něj promenádovala ovce, tak po ní skočil. Chytil jí do kravaty a začal ji škrtit. Ovce s chraplavým bečením vyrazila k lesu. Proběhla několika ostnatými křovisky a skončila asi o dvě stě metrů dále mezi bodláky. Kněz na nás vítězoslavně volal, ať přineseme lano. Sebrali jsme tedy provaz z připravené šibenice a přinesli jsme mu ho. Byl celý od krve a plnou vahou klečel ovci na páteři. Podali jsme mu tedy provaz už opatřený šibeniční smyčkou a čekali jsme, že jí oběsí na blízkém stromě. Kněz jí však svázal nohy a začal ji táhnout do tábora. Byla tak těžká, že jsme mu museli přiběhnout všichni na pomoc. Odtáhli jsme ji za tábor, kde jsme ji přivázali na samostahující smyčku na deset metrů dlouhý provaz, aby se mohla klidně pást a nerušila nás. Konečně jsme se vyspali.

V noci bylo krásné, vlastně až skoro podezřelé ticho. Ráno hned po snídani jsme se šli podívat na ovci. Našli jsme jí přiškrcenou na krátkém špagátu namáčklou na stromě. Řekli jsme si, že se asi snažila utéci a jak běhala stále kolem stromu, provaz se namotal na kmen a tím se málem uškrtila. Povolili jsme jí ho, aby se mohla opět spokojeně pást a jíst jablka, kterými byla posetá tráva pod stromem, kde byla přivázaná. Po obědě jsme jí šli nakrmit těmito spadanými jablky. Když jsme přišli, opět jsme našli ovci přiškrcenou, olizující kůru stromu a snažící se utéci. Přišlo nám to podezřelé, ale nechtěli jsme se nechat zmást klamnými manévry ovce. Začali jsme sbírat jablka, abychom jí mohli nakrmit, když v tom jeden můj kamarád šlápl do vosího hnízda. Vyletěl mrak vos a pustily se do něj. Dali jsme se na útěk a jen jsme viděli, jak se ten celý mrak snesl na chudinku ovci a ta před nimi utíkala tak dlouho, dokud nebyla opět přiškrcená na kůře stromu. Poté, co se roj uklidnil, jsme se s vedoucími vrátili na místo činu. Ovce se zdála skoro dvojnásobně velká. Měla strach v očích a její bekot zněl chraplavě. Vedoucí odněkud vyštrachali číslo na majitele pasteveckých luk z okolí a nahlásili nalezenou ovci.

Ještě ten večer přijel majitel stáda a ovci si odvezl, řekl nám, že ji bude muset utratit, jinak by opět utíkala. Slíbil nám, že nám pošle nějaké jitrnice, ale skutek utek a z ovce jsme až do konce tábora neviděli nic až na její výkaly, kterými bylo poseto celé tábořiště.

Dovětek od přímého účastníka děje

Tato povídka je lehce surrealistické vyprávění podle skutečné události. Jako očitý svědek ale musím uvést některé věci na pravou míru. Tak zaprvé, kněz, který ovci chytil, nebyl vousatý, ale hladce oholený. Možná měl mírné strniště po několika prvních dnech na táboře. Zadruhé mi připadá krajně nepravděpodobné, aby ovce vyčmuchala salát mezi řízky a ponožkami. I když byly ponožky zřejmě na začátku tábora ještě nepoužité, pach jimi vydávaný by jí minimálně zkazil chuť k jídlu. Podle mé teorie salát snědl vypravěč ve spánku i s žížalou, která ho za to potom v noci strašila. A konečně zatřetí chybí to nejdůležitější, a to motiv ovce k takové podvratné a skoro až teroristické činnosti na táboře. Akademická obec je v této otázce beznadějně rozpolcena. Umírnění konzervativní vědci se domnívají, že byla posedlá ďáblem či jinou zlou astrální bytostí. Pro tuto hypotézu nesvědčí pouze její ďábelská proradnost a rozsévaní zmatku v táboře, ale i fakt, že se po kontaktu s knězem pokusila o sebevraždu. Navíc byla prokazatelné nezraněna a kněz byl po jejím odchytu od krve, což nemůže mít žádné jiné racionální vysvětlení, než že měl stigmata. Nicméně někteří fantasmagoričtí snílci tvrdí, že k nám přišla, protože s námi chtěla navázat kontakt, předat důležitou zprávu a možná se i spřátelit. Že jsme ji od začátku nepochopili a na její pokusy o navázání komunikace jsme reagovali přehnaně agresivně. Třeba se mezi sebou ovce běžně zdraví lízáním oči, ale jak to můžeme vědět. Jisté je, že poté, co byla ovce popravena a snědena, už se pravdu nedozvíme.

Přesto celá událost s ovcí nepochybně změnila naše životy k nepoznání a i když přinesla více otázek nežli odpovědí, tak nezbývá než konstatovat, že v nás tato ovce zůstane dlouho.