Bláznivá ovce

Jako malý kluk jsem byl vyslán na tábor. Ležel uprostřed lesů a pastvin, kam nepáchla ani noha. Sem tam sem však zabloudili houbaři, avšak jejich únava a dlouhý vous prozrazovaly, že dlouho neviděli civilizaci. Inu bylo to opuštěné místo.

První den nám z čiré zlomyslnosti vedoucí nabídli, abychom se na hlídky přihlásili sami. No a já, jako malý zelenáč, jsem se okamžitě napsal na brzké ranní hodiny. První den byl klidný, stačilo jen vykopat latríny, nasekat dříví do kuchyně a nechat se okrást vedoucími o rychle se kazící svačinu. Tak samozřejmě, ti kdo mě znají, tak již ví, že svačinu bych nikomu nedal no a ani tenkrát tomu nebylo jinak. Večer se však neúprosně blížil a s ním vzrůstalo vzrušení z nadcházející hlídky. Přeci jen jsem měl mít celý tábor ve svých rukách a já vždy rád hazardoval s cizím majetkem. Jakmile zapadlo slunce, tak se všichni táborníci slezli k ohni a se zpěvem ve všech oktávách a různorodých rytmech jsme oslavili začátek tábora. Kvalitu našeho zpěvu umocňovalo strastiplné bečení ovcí z blízké louky. V tu dobu si jich všimlo jen pár hladových tlouštíků, kterým se zastesklo po zkonfiskované svačině, a v ovcích viděli rychlý zdroj jídla. Já jsem mezi ně nepatřil, plně jsem se věnoval krádežím cizích buřtů a jejich následné konzumaci. Tak přeci jen jsem byl i před těmi lety kost a kůže a ti, kteří mě viděli, tak neměli to srdce mi v tom bránit. Oheň zakrátko nato dohořel a dolehla na mě únava. Dlouho jsem se nezdržoval a po večerce jsem vyrazil na kutě do stanu. Těsně před ulehnutím jsem zkontroloval všechny mé sladkosti a hromadu řízků, které se mi povedlo skrýt mezi hromadou ponožek. Řízky jsem zabalil a schoval si je pod polštář, kde jak jsem si v tu dobu myslel, měly být v bezpečí. Zalehl jsem do spacáku a nechal se přemoci spánkem. Zdálo se mi o tom, jak okolo mě šustí tráva, když mi přes obličej začala lézt slizká žížala. To mě probralo. Koukám do velkých očí ovce, která se mi před chvílí pokoušela olíznout oko, aby si spravila chuť po zapařeném salátu, který byl mezi mými řízky. Ten pohled mi vyrazil dech, nemohl jsem se hýbat a mohl jsem jen sledovat hypnotizující pohled ovce. Pak se však něco uvnitř mě zlomilo a já začal křičet. Ovce okamžitě začala vyplašeně bečet a začala kopat kolem sebe, aby se dostala co nejdříve ze stanu. Venku mezitím začala cosi pokřikovat hlídka na poplach. To ovci vyplašilo ještě více a vyběhla skrze podsadu, čímž mi zbourala stan. Jakmile jsem se vzpamatoval, což trvalo celkem dlouho, jsem si začal ohmatávat nos a uši, zda se nestaly ovčím dezertem. Naštěstí jsem napočítal správné počty a urychleně jsem se začal soukat zpod ruin stanu. V táboře zatím vypuklo peklo. Táborníci se prali mezi sebou, protože se navzájem moc neznali a každý byl potenciální přepadající. Do toho na náměstíčku běhala splašená ovce a sem tam někoho povalila na zem. Pak se s uši rvoucím bečením vrhla do lesa.

Dlouho jsem tu neokouněl a zalezl jsem zpátky do bezpečí pod trosky stanu, abych zachránil zbytky svačiny. Kdyby na ně vedoucí přišli, jistě bych o ně přišel. Ovce mi prokousala igelit, ve kterém bylo jídlo schované a tak jsem vysypal pytel na pokožky a okousané a oslintané řízky do něj. Táborem se ozval hvizd, který zastavil rvačku. Bylo vysvětleno, že žádní přepadající zde nejsou a vše bylo hozeno na potrhlou ovci, která mi shodila stan. Ten mi zběžně opravili, ale tu noc jsem se už do spacáku nepodíval, začala má hlídka. Během ní jsem už ovci nepatřil, zato její bečení mě doprovázelo po celou dobu bdění. I ráno při snídani mi její chechtavý bekot zněl v uších a nemohl jsem se ho zbavit. Druhý den jsme hráli hry v lese, kde jsem od ní měl klid. Ta mi mezitím dožrala zbytky svačiny, které jsem nechal ve stanu. Při poledním klidu jsem svolal všechny příbuzné, kteří se mnou na tábor jeli, na válečnou poradu. Ovce musí do klece, znělo heslo, které jsme o poledňáku vymysleli, ale jak toho docílit, na to nikdo nepřišel. O večerním volnu jsme se ji pokusili uštvat. To však skončilo nezdarem, poté co jeden z mých bratranců skončil v potoce, když jí skákal po krku. Byla svolána druhá válečná porada, která přišla s novým nápadem. Začali jsme se učit nějaké pochybné bojové umění, které se zrodilo v mé hlavě díky hodinám sledování japonských filmů. První lekci jsme podstoupili hned druhý den. Ovšem ani ta nám nepomohla a ovce nám stále zdárně unikala. V noci pobíhala po náměstíčku a strkala hlavu do stavů, kde zběsile bečela. Po této noci jsme získali plnou podporu celého tábora včetně vedoucích a udělali jsme hon na ovci. Ta však dlouhé hodiny unikala a poté, co jsme vyrobili pochodně a připravili je k použití, tak se hon rozpustil. Další noc ovce opět prohledávala stany, a když se jí hlídka pokoušela zahnat do lesa, tak vznikl druhý falešný přepad. Ten ovšem měl ten rozdíl, že ze stanů se vymotalo jen pár lidí a zbytek tábora jen nadával z pod celt a nehodlal vylézt. Dny šly a s ubývající silou nám odcházela i naděje na polapení ovce. Byl zrušen zákaz výroby a použití pochodní, přesto se však stále nenašel nikdo, kdo by se k činu odhodlal.

Uběhlo několik dní, kdy jsem snad každou noc hlídal. Přišlo mi, že spánek bych ve stanu stejně nenašel a na hlídce jsem mohl nepozorovaně vykrádat spižírnu. Přišla neděle a přijel jakýsi kněz. Vous měl až po prsa a velký dřevěný kříž na krku naznačoval jeho odhodlanost. Když přijel, zželelo se mu chudáků nevyspalých dětí. Vykasal si rukávy své kutny, a když se okolo něj promenádovala ovce, tak po ní skočil. Chytnul jí do kravaty a začal já škrtit. Ta s chraplavým bečením vyrazila k lesu. Proběhla několika ostnatými křovisky a skončila asi o dvě stě metrů dále mezi bodláky. Kněz na nás vítězně volal, ať přineseme lano. Sebrali jsme tedy provaz z připravené šibenice a přinesli jsme mu ho. Byl celý od krve a vítězně plnou vahou klečel ovci na páteři. Podali jsme mu tedy provaz už opatřený šibeniční smyčkou a čekali jsme, že jí oběsí na blízkém stromě. Ten jí však svázal nohy a začal ji táhnout do tábora. Byla tak těžká, že jsme mu museli všichni pomoct. Odtáhli jsme ji za tábor, kde jsme ji přivázali na samostahující smyčku na deset metrů dlouhý provaz, aby se mohla klidně pást a nerušila nás. Konečně jsme se vyspali.

V noci bylo krásné ticho, vlastně až skoro podezřelé ticho. Ráno hned po snídani jsme se šli podívat na ovci. Našli jsme jí přiškrcenou na krátkým špagátu namáčklou na stromě. Řekli jsme si, že se asi snažila utéci a jak běhala stále kolem stromu, a tak se provaz namotal na kmen a tím se málem uškrtila. Povolili jsme jí ho, aby se mohla opět spokojeně pást a jíst jablka, kterými byla posetá tráva pod stromem, kde byla přivázaná. Po obědě jsme jí šli krmit spadanými jablky. Když jsme přišli, tak jsme našli ovci opět přiškrcenou olizující kůru stromu a snažící se utéci. Přišlo nám to podezřelé, ale nechtěli jsme se oklamat klamnými manévry ovce. Začali jsme sbírat jablka, abychom jí mohli nakrmit. Když v tom jeden můj kamarád šlápl do vosího hnízda. Vyletěl mrak vos a pustili se do něj. Dali jsme se na útěk a jen jsme viděli, jak se ten celý mrak snesl na chudinku ovci a ta před nimi utíkala tak dlouho, dokud nebyla opět přiškrcená na kůře stromu. Poté co se roj uklidnil, tak jsme se s vedoucími vrátili na místo činu. Ovce se zdála skoro tak dvojnásobně velká. Měla strach v očích a bečela chraplavě. Vedoucí odněkud vyštrachali číslo na majitele pasteveckých luk z okolí a nahlásili nalezenou ovci. Ještě ten večer přijel majitel stáda a ovci si odvezl, řekl nám, že ji bude muset utratit, jinak by opět utíkala. Slíbil nám, že nám pošle nějaké jitrnice, ale skutek utekl a nic jsme až do konce tábora z oné ovce neviděli až na její výkaly, kterými bylo poseto celé tábořiště.