3. Kapitola

Probouzím se na zemi ve své cele. Ležím přikryt pláštěm a už necítím bolest. Sleduji, jak ze zdi vyrůstá statný strom, jako dříve. Teď jsou ale jeho větve větší a silnější než kdysi. Listí z nich pomalu padá na plášť, kterým jsem přikryt. Tak, že by to bylo za mnou? Umřel jsem, či už jen blouzním. Zvednu ruce ke stropu a chytám listí do dlaní. Obě ruce mě poslouchají, i když vypadají, jak vypadají. Do kobky mi svítí slunce, ale ne oknem. Svítí skrze větve. Dám si ruku před oči, aby mě ostré světlo neoslnilo. Pak se však poddám a dívám se skrz listí do ohnivého kotouče. Slzí mi oči, ale jsem tak spokojený, tak šťastný. Konečně svobodný! Sevřu ruce s listím a slyším, jak krásně listy křupou. Rozhlédnu se po podlaze. Tam, kde seděly krysy, jsou jen kameny a mezi nimi se prohání průzračný potůček. Zhluboka se nadechnu. Ucítím svěží horský vzduch. Obloha je bez hráčku a fouká jemný vítr. Skoro tak jemný, že ho ani necítím, ale přitom strhává listí ze stromů, které pomalu plachtí k zemi. Nechce se mi vstávat. Pustím listí z rukou a pohladím trávu, na které ležím. Je tak měkká a kyprá. Usměji se a ucítím, že mám zase všechny zuby. Jsem to zas já! Jak rád jsem měl tohle místo! Tolik mi připomínalo můj rodný kraj.
Bylo to několik desítek mil na sever odtud. Měl jsem všechno, co jsem už jednou ztratil. Jak rád jsem chodil po těch horských loukách. Z údolí se nesl krásný zvuk. Hlas černého zvonu, hlas, který se nesl přes hory až do vzdálených míst. Hlas tak zvučný a krásný, že kdykoliv jsem ho slyšel, tekly mi slzy. Lidé se divili, jak může být zvon slyšet na tak velkou vzdálenost a přitom být tak zvučný. Poutníci navštěvovali tohle místo z ohromných dálek, jen aby slyšeli aspoň jednou za život jeho čistý zvuk. Byl to takový malý div světa. Žil jsem tu několik let, snad deset, možná déle. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych žil někde jinde. Někteří poutníci se usazovali v okolních vesnicích a už nechtěli nikdy odejít jako já. Před pěti lety se stal malý zázrak a já byl zvoníkem v tak opěvovaném kraji. Nebyl to pro mě jen koníček, bylo něco většího, ale nikdy bych to nedokázal popsat slovy.
Vstanu a protáhnu se. Z těchto kopců je krásně vidět do údolí, které je protkáno množstvím potůčků, které ústí do rozsáhlého jezera. U jezera je malé město, které je už po tolik let mým útočištěm. Slunce se odráží od vodní hladiny a rozjasňuje úzké městské ulice. Dlouhé války vystavily kamenné hradby kolem města, jako by se jej snažili odříznout od zbylého světa. Louky kolem města jsou osety obilím, ale sklizeň je ještě daleko. Vítr čeří klidnou hladinu a poletuje si mezi úzkými ulicemi. Městu dominuje starý kamenný chrám se dvěma věžemi. Na jedné z těch věžích zůstalo mé srdce.
Pomalým krokem se vydám k jezeru. Tráva mi křupe pod chodidly a mé bosé nohy cítí, jak je hebká. Málem jsem už zapomněl, jak zpívají ptáci, jak slunce svítí, jaké je být zas svobodný. Rozeběhnu se dolů z kopce, jako malý kluk. Doběhnu až k vodě a posadím se. Nejsem zadýchaný ani zpocený. Napiju se vody z jezera, je tak chladná, tak lahodná. Kleknu si na břehu jezera a udiveně sleduji vodní hladinu. "Je to snad jen sen? Proč se mi to, ale všechno zdá. Dokonce už podruhé. Vstanu a vyrazím podél břehu k městu.
O tohle území se dlouho válčilo, ale dnes tu byl mír. Příroda si nepamatovala krutost starých válek. To snad jen lidé, kteří neradi zapomínají na staré křivdy. Fíkovníky v sadech se těšily velké sklizni, která toho roku měla nastat. Jenže nepřišla. Místo toho přišla válka a město nedokázalo vzdorovat. Padlo do spárů nepřítele. Někoho, kdo chtěl zničit vše, co jsme tolik let pracně vytvářeli. Chrám byl stržen a místo něj vzrostla nová stavba. Měla několik věží a každý den z nich šel dým. Už nikdo nikdy neslyšel hlas zvonu, který se nesl přes hory až do končin, které jsem nikdy neviděl.
Kéž by vše zůstalo tak jak to vidím dnes. Kdybych aspoň nezažil pád, který následoval. Kdybych zemřel při tom boji a ne až po něm. Tak bezradný a bezbranný proti těm, kdo chtěli vládnout, ale nebylo jim to souzeno. Proč vlastně ten soud? Nechtěli si špinit ruce, které už měli tak špinavé? Proč jenom při pohledu na tak krásnou věc vidím jen smutek. Vždyť má rodina tu stále žije. Alespoň něco tu po mě zůstalo. Vyrazím spletí ulic ke svému domu. Ve městě nikoho nepotkávám, ale jsem za to rád. Zdá se mi, že ulice pokryl prach, jako bych tu už dlouho nebyl. Procházím, kolem chrámu a bojuji s nutkáním jít zazvonit, ale těším se na rodinu. Jak se jim může dařit? Snad na mě už nezapomněli. Už je to rok, co jsem byl pryč. Děti rychle zapomínají, ale rychle si zas vzpomínají. Pousměji se na tím, že jsem ještě před nějakým časem měl jiný názor. Snad je to pravda.
Poznávám svůj domov. Kamenné lemování dveří je stejně šedivé, jako tomu bylo dřív. Šedivá omítka, jež se neliší od okolních budov, se krásně leskne, když na ni svítí slunce. Z komínu stoupá dým. Přidám do kroku, už se tak těším na rodinu. Je to však jediný dům, který nezeje prázdnotou. Život nikde není, je tu jen ticho a prázdnota. Prudce otevřu dveře. Zdi jsou potřísněné krví. Na zemi leží má žena se synkem v náručí. Přiběhnu k nim a přitisknu je k sobě. Už jim nemůžu pomoci. Vím, co se jim stalo, ale přesto se s tím nedokážu smířit. Hledám sebemenší záchvěv života v jejich očích, ale marně. Přišel jsem pozdě, opět. Po tvářích mi tečou slzy. Proč to musím prožít znova? Za zády uslyším ten podlízavý smích. Otočím se, ale nemohu se bránit. Kolem něj projdou dva válečníci s šátky zakrytými tvářemi. Vrhnou se na mě a odzbrojí mě. Už se jen válím na zemi a přijímám rány, dokud nezůstanu nehybně ležet. Nemohu se bránit, nemám sílu vstát, ale i přes to mi přikáže, abych vstal. Několik silných kopanců se mě pokusí přimět k poslušnosti, ale marně. Siné ruce mě zvednou za ramena do vzduchu. Znovu se ozve ten tichý hlásek, který mi tolik drásá uši. "Kde je, kam si ho schoval!" Ale já neodpovídám, vlastně ani nemůžu. Chci běžet pryč, ale tělo mě neposlouchá. Přichází několik dalších lidí, kteří se mě ptají na tu samou otázku. Odpověď neznám, ale už nemám jediný důvod dál žít. Jen se jim dívám do očí a mlčím. Snaží se ze mě získat, vše co vím, ale mé bolestné výkřiky nemají tvar slov. Z hlasu slyším, jak se mnou opovrhují. Ale hlavně on, jeho slizký hlas se stal mou noční můrou. Poslal ostatní pryč a sám se mi pustil do popisování, jak zemřela má rodina. Pamatuji si všechna jeho slova, byly to prokletí jeho hlasu, ale to, co řekl, jsem viděl před očima. Nedokázal jsem však nic. Jen jsem ležel a kašlal krev. Svázali mi ruce provazem, který utáhli, až mi slezla v zápěstích kůže. Přivázali mě za vůz, a putoval jsem na jih. Byla to dlouhá cesta bez jídla a pití, kdy jsem se musel vyrovnat rychlé vojenské chůzi. Pamatuji si, jak mě po cestě pálilo slunce, až mi slézala kůže. Vše jsem si vytrpěl, aby mě mohli dovést do města, kde mě podrobili poslednímu výslechu. To jsem dnes už neviděl. Rozprostřela se tma a já se v ní ztratil. Kéž by to bylo nadobro.
Přichází bolest, ta ukrutná bolest, která mi nedává spát. Staré rány, které se zdály zahojené, se znovu otevřely. Cítím studenou zem, která mi chladí záda. Po těle mi raší studený pot a stéká na zem. Třese se mi celé tělo a nedokážu to zastavit. Nemám ani moc sil, abych se posadil a opřel se o dveře. Něco mě kouslo do nohy, ale jako odpověď byl jen malý záchvěv. Už nemám sílu se bránit. Otevřu oči a začnu kašlat. Vidím, jak mi krysy okusují levou ruku. Už jí necítím, ale pohled na ni mi dodal síly, trhnu sebou a s hrůzou se posadím. Krysy však už neodbíhají daleko, ví moc dobře, že můj život je u konce. Znovu začnu kašlat, až se dávím. Z úst mi teče krev, ale nemohu přestat. Padám na zem, ale už nemám sílu se hýbat. Nechci zavřít oči, bojím se, že pak přijde smrt. Nemám sílu se jí podívat do očí. Vidím, jak se mi krysy přikradly k nehybné ruce a pustili se do ní. Trhnu s ní, ale tentokrát už je nesetřesu. Slyším kroky za dveřmi. Zapomínám, že jsou zazděné a začnu šeptat jediné slovo: "Prosím." Nevím, o co prosím, snad smrt o shovívavost, nebo si už přeji rychle odejít, ale mé oči padají a rozprostírá se kolem mě temnota. Nikdo nedokáže vzdorovat věčně.

Isidris

4. kapitola