4. Kapitola

Každý jednou padne, každý se mnohokrát vzchopí, je jen otázka kolikrát dokáže to druhé. Co je těžší to nevím. Každý má něco, co ho drží při životě, někdo jen touhu, jiný zas strach z toho co přijde potom, ale každý má něco. Co se stane s člověkem, který ztratí všechno? Když přijde o svou lidskost, když už nemá pro co žít. Začneme se chovat jako zvířata. Najdeme si nějakou maličkost, na které lpíme, a ta se stane naší novou touhou žít. Když však ani ta není, co pak? Na to neznám odpověď, můj cíl se stal najít černý zvon a naposledy ho slyšet. Ale to by mě nedrželo při životě tak dlouho. Hlavní silou je nejspíš nenávist, ta mi dávala stále novou sílu, i když si to nerad přiznám. Možná proto, pro mě bylo tak těžké umírat. Co po mě zbylo? Nic! Nezanechal jsem ani jednu malou zmínku o tom, že jsem existoval. Proč jsem potom přišel na svět, když jsem po sobě nenechal nic? Když už po mě nic nezbylo, proč aspoň nejsem šťastný, že jsem dokázal alespoň něco sobě? Chtěl jsem objevit okolní svět, ale přitom jsem z toho nikdy neměl radost. Vždy jsem jen před něčím utíkal a jen jedinkrát jsem se něčemu postavil. Taky jen jedinkrát jsem nedokázal vstát, když jsem měl tvář v prachu cesty. Strach zachvátil mou mysl a snažil se mi naposledy dodat sílu skrz nenávist, nebo mě už osud zlomil? To si přeci ještě nemyslím. Dokud je touha a nezlomný duch, stále je síla bojovat. Síla, kterou nezastaví nic, co stvořili lidské ruce.Vím, že žiji, ale cítím, že se pohybuji na hranici mezi životem a smrtí. Vzpomenu si na poslední slova, které jsem říkal. "Prosí!." Slitoval se snad život nade mnou? Dostal jsem novou šanci? Necítím tělo, jen vím, že se třesu. Netrvá to dlouho a znovu se pohroužím do říše snů. Přeji si co nejdříve se probudit, už nechci znova zažít soud, který mě poslali na smrt. Strach mě celého naplnil, ale nedokázal zabránit přicházejícímu spánku. Jen sny už nepřicházejí. Ticho a tmu vítám s otevřenou náručí. Vím, že vzpomínky jsou silnější než já a nabízejí mi už jen smrt.Probouzím se, ale síly je tak málo. Stěží otevřu oči, ale nikoho nevidím. Mžourám do trámoví stropu a snažím se rozpomínat na posední dny. Přese mě je přehozeno několik dek a pod hlavou mám dalších několik. Vrátí se mi vzpomínky a shlédnu na svou levou ruku. Už není, jako byla dříve. Končí mi v lokti a je obvázána nespočtem obvazů. Už se netřesu jako dříve, ale přesto jsem unavený. V tom začnu kašlat. Reflexivně se nahnu z postele a sleduji, jak vykašlávám krev. Otevřou se dveře a dovnitř vkročí cizí postava. Lehnu si a sleduji ji. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že to je přítel, který mě několik nocí navštěvoval. Posadí se vedle mě a nervózně si odkašle. "Tak, jak ti je. Už jsem si myslel, že snad nikdy nevstaneš." Vyznělo to trošku ironicky, ale nuceně se usměji. Muž mi úsměv opětuje a pokračuje, jako by mi chtěl dodat ztracené síly. "Už tu ležíš sedmý den, ale teprve včera ti klesla horečka." To mě překvapilo, měl jsem pocit, že uběhly jen dvě noci. Chtěl jsem něco říct, ale oči se mi zavřely. Znovu se rozprostřela kolem mě bezesná noc.Přežil jsem. Byl to snad zázrak, ale žiji. Jenže proč? Mám dále žít jen pro pomstu? Jen proto, abych rozséval zlo? Život mi dal druhou šanci a já se mu odplatím tím, že druhým vykopám hrob. Dřív to bylo tak jednoduché, tak prosté. Chtěl jsem utéci a odvděčit se těm, kteří mě sem zavřeli. Už jsem se smířil s tím, že odejdu, ale stále tu jsem. Bez cíle, bez síly žít! Nechám se nést na vlnách vzpomínek, ať mi připraví cokoliv.Otevřu znovu oči. Jsem, zas ve městě. Přede mnou se k obloze tyčí věž chrámu. Jsem tu zase, ale teď se nebojím. Zatlačím do dveří, které se tiše otevřou. Uvnitř je tma, ale cestu nahoru znám nazpaměť. Vycházím schody, které se točí v kruzích a vedou mě do vyšších pater. Schody končí a vstupuji do malé komůrky. Několika okny sem proudí světlo, které mi ukazuje dřevěný krov podpírající střechu. Vidím zvon, který visí vysoko nade mnou. Jeho černá barva se krásně leskne, když na ní dopadají sluneční paprsky. Přede mnou je spuštěn provaz. Mohu si zazvonit, jako dřív! Je to jediná věc, která mi zbyla. Mé vzpomínky. Popadnu provaz a zatáhnu za něj, ale zvon neslyším. Slyším, jen jak rozráží vzduch, ale jeho hlas je němý. Usilovně se ho snažím rozezvučet, ale jeho hlas jako by někdo ukradl. Musím ho najít, musím ho znovu slyšet. Nevzdávám se a stále znovu tahám za provaz. To ticho je tak bolestivé. Zdá se mi, že ze mě někdo vyrval kus duše. Kdykoliv jsem ho slyšel tak s ním přicházela i nová touha žít. Jenže dnes mě zradil, nechce mi dát slyšet, po čem toužím! Kdybych alespoň na malý okamžik zaslechl jeho hlas! Slunce zapadá a já mizím. Má touha žít slábne, ale stále věřím, i když už nemám v co. Přepadá mě beznaděj, která mi prorůstá skrz naskrz mou roztrhanou duši. Tak přeci jen už nemám nic. Zvon mniši odnesli, aniž by mě nechali se na něj naposledy podívat. Nevěděl jsem kam, ani kdy, ale jen, že už ho nikdy neuvidím. Snad ho nedostali do rukou ti, kdo mě sem poslali. Jenom z toho můžu mít radost, ale na jak dlouho? Přepadá mě spánek a náhle znovu usínám.Probouzí mě závan větru. Otevírám oči a sleduji místnost. Na posteli sedí můj starý přítel. "Tak, jak se cítíš. Měl bys na tom být lépe než včera." Polknu na sucho a zachraptím. "Vodu." Hned mi podá měch s vodou a pomůže mi napít se. Zaplaším chrapot a pokusím se posadit, ale mám na to málo sil. Připadám si jako ve snu. Stále se nedokážu smířit s tím, že stále žiji. "Proč se o mě staráš?" vysoukám se sebe. Nastane ticho. Sleduju, jak strhne pohled k podlaze a chvíli s něčím bojuje. "Vždyť jsem ti to slíbil. Kdybys umřel, už bys mi neřekl, kde je ten zvon." Zrudl a odvrátil tvář. Kéž by to byla pravda, ale vím, že nemá cenu se dál vyptávat. "Nezachránil jsem tě, ale jen tak. Jakmile se ti udělá líp, řekneš mi, kde je a já tě propustím. Pokud jsi to už nezapomněl." V tu chvíli na mě znovu přichází kašel a donutí mě si sednout. Stále mi z pusy teče krev, které není méně jak včera. Zavřou se mi oči a usnu. Jsem rád, že nemusím odpovídat. Co bych mohl říct? Jen, že ho vzali mniši den před bitvou a odvezli ve voze někam k moři. Jediné co vím je, že s nimi šel jeden bohatý kupec, kterého neznám ani jménem. Co se mnou udělá, až zjistí, že se namáhal zbytečně. Stále doufá, že se mu odměním, ale já nemám jak. Rád bych mu řekl, kde je ukrytý, ale nemohu. Žiju jen v přeludu, který jsem si sám stvořil. On mi důvěřoval a já ho zradím, jako už jsem to udělal tolikrát v životě. Už si dál nezasloužím žít, ale já nejsem ten, kdo rozhoduje. Už dlouhou dobu tomu tak není. Nevím, jestli je to štěstí, nebo smůla, ale nerad se s tím smiřuju.Snad je to strach, či možná stud, co mi brání dál lhát. Bojím se, co se se mnou stane. Získal jsem jiskřičku naděje, že budu opět žít, ale přitom je to jen klam. Nechci ho prohlédnout, ale on se mi sám zjevuje. Mohu utéct, ale je to snad ještě těžší než říct pravdu. Jenže, já se té pravdy tak bojím! Ona nejspíš ani nikdy nebyla, byl jen klam, který snad byl snesitelnější. Dokázal jsem si prodloužit život, ale o co? Mohl jsem zažít pár chvil v utrpení, které nikam nevedlo. Jak rád bych už měl všechno za sebou. Proč mě ty neviditelné ruce stále drží na tomto světě? I kdybych teď před ním utekl, už bych nedokázal déle nést svůj život. Být navždy sám v zapomnění a vědět, že jsem zklamal snad jediného člověka, na kterému na mě záleželo. Mohl bych vzpomínat, jak jsem mu plivnul do tváře poté, co mě postavil na nohy. Před smrtí stejně nikdy neuteču. Jednou mě dostihne a tehdy si vybavím jeho tvář. Její chladný pohled cítím už teď. Vím, že život, který mi klam může přinést, ke mně nebude milosrdný. Jenže se bojím. Vím, že nemám sílu se mu postavit čelem a říct pravdu, ale přeci jen vůle nevymizela úplně. Proč je tak těžké oddat se hněvu někoho jiného i když víme, že ten hněv je oprávněný.Slyším kokrhání kohouta a probouzím se. Cítím se lépe, ale jsem stále tak slabý. Jenže, už nedokážu déle tu ležet. Každá chvíle, kterou tu ležím, se prohlubuje má vina. Už s tím nedokážu déle žít. Napřímím se a znovu si prohlídnu ruku. Tělem mi proběhne šílená bolest, až zařvu. Ale co je to proti tomu, co se snažím udělat. Řeknu mu pravdu, ať mě to bude stát cokoliv. Možná, že mě zabije, ale už nedokážu déle lhát. Nedokážu ho opět klamat. Strhnu se sebe deky a zatnu všechny svaly v těle, jako by už nemělo cenu si nechávat nějaké síly. Po těle mám modřiny a proleženiny, které o sobě dají rychle vědět. Vím, že už vstávám jen silou vůle, která může kdykoliv nadobro zmizet. Zatočí se mi hlava a spadnu zpátky do postele. Už se neudržím na nohou. Svaly mi po dlouhém ležení ochably. I kdybych chtěl, už moc daleko nedojdu. Otevřou se dveře a v nich stojí známá postava. Udiveně si mě prohlíží a nevěřícně kroutí hlavou. Vím, že s ním musím promluvit ve stoje. Chci mu říct vše do očí, jako někdo rovnocenný, ale sil je tak málo. Napřímím a podívám se mu do očí, ale cítím, že to nevydržím dlouho. "Chci ti ještě něco říct a pak si se mnou dělej, co uznáš za vhodné. Vlastně je mi to už fuk, co se se mnou sta..." Přišel na mě kašel a nedokázal jsem dopovědět větu. Z úst mi teče krev smísená s hlenem. Kleknu si a snažím se utišit. Umřu tak, či tak. Takhle alespoň se ctí, i když pochybnou. Vím, že už se nedokážu postavit na nohy, ale přesto zvednu hlavu. "Nevím, kde je, nikdy jsem to nevěděl, ale nedokázal jsem ti to říct. Celou dobu jsem jen oddaloval svou smrt, ale teď už je mi jedno, jestli umřu. Vem si, co ti náleží. Přijmi ode mě zpět, co jsi mi dal." Znovu mě začalo dusit chraplavé kašlání, které mě nutí ke křečovitému sevření žaludku. Tentokrát se už neudržím ani na kolenech a opřu se o ruku. Vidím, jak se mi podlamuje v lokti a stěží mě udrží. Ten koho jsem tak dlouho vodil z nos, mlčí. Nechci vědět, co si myslí. Nemůžu se na něj podívat, zradil jsem jeho důvěru. Mlčky se otočí se a odejde z místnosti. Zůstanu sám, naprosto sám. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bál. Slyším kroky, které se vzdalují chodbou někam ven. Znovu se dostavuje kašel a strhne mě na zem. Chvilku lapám po dechu, ale nemohu kašel zastavit. Už nemám co kašlat, ale stejně se mi z krku dere další krev. Je tak těžké se nadechnout, kašel se stupňuje a já ztrácím vědomí.Proč, mi nedal to, po čem toužím? Už nemám pro co žít. Ztratil jsem vše, co mi bylo drahé. Kéž by můj život skončil. Vzpomínky jsou jediné, co mám, ale i ty mě zrazují. Přeji si, aby se už navždy rozhostilo ticho. Abych zmizel, jako ti, koho jsem míval rád. Proč tu nejsou, proč! Jak rád bych je zase viděl! Vybaví se mi místa, kde jsem si s bratry často hrával. Byly to sluncem zalité louky v mé domovině. Je to tak daleko odtud. Tam byl můj život, ale já ho opustil, ale kvůli čemu?Znovu na mě dotírají vzpomínky. Vidím, jak bratři odjíždějí s kupci. Nebyl jsem u toho, ale vidím to tak zřetelně. Zdálo se mi o tom tolikrát, až se s toho stala skutečnost. Vidím, jak je svázali a dovezli do dalekých zemí. Ničemu nerozuměli a přeci zmizeli do tohoto nelítostného světa. Kdybych jim nepovídal ty příběhy! Byla to má chyba a nikdy si to neodpustím. Proč jsem neviděl, toho kdo byl pravým strůjcem jejich neštěstí? Nedokázal jsem si snad přiznat, že ten cizinec přinesl zhoubu na mé blízké. Nikdy jsem si to nedokázal přiznat. Byl jediný, kdo mi rozuměl a přitom měl na rukou krev mé rodiny. Proč prodal mé bratry za něco tak malicherného? V mysli se mi rozhostí ticho. Vždyť jsem šel v jeho krocích! Proč to vidím až teď? Ta myšlenka bolí víc, než cokoliv jiného.Měl jsem umřít už tenkrát! Viděl jsem rodiče, jak mi mizí před očima. Proč zrovna mě si ta nemoc nevybrala? Bylo by to tak jednoduché. Už tenkrát bych odčinil, co jsem spáchal. Proč to přichází až teď po letech? Proč mi život dal vždy naději a pak mi ji nemilosrdně sebral? Dostal jsem rodinu, abych o ni mohl přijít. Dal jsi mi přátele, abych je mohl zradit? Už není nic, co mě drží nad vodou. Chci se potopit a už nikdy nevidět, co je nad mořskou hladinou. Myšlenky se vytrácí někam do neznámých koutů mé duše a přichází ticho. Jak vytoužené ticho. Ale jsem sám, naprosto sám.Ten kdo zažije bolest, je jiný než ostatní lidé. Ona často otevírá oči a je jen málo těch, kteří poté zůstali nezměnění. Jenže někdy je jí prostě moc. Prosakuje skrz nás a ostatní ji v nás vidí. Pak se těžko hledají přátelé. Svět se uzavře a my zůstaneme navždy sami. Ale přeci jen se někdy stávají zázraky. Když totiž někdo nahlídne pod plášť, který křečovitě držíme, a uvidí, jací opravdu jsme. Často je těžké si přiznat, že masky, které nás chrání, nejsou jen usměvavé. Někdy se křečovité úsměvy mění v úšklebky a mi doufáme, že nás ochrání. Snad za to může samota, která nás obklopuje i mezi přáteli. To, co bylo předstíranou radostí, naše přátele odrazuje a oni nás pak opustí a přitom často ani neví proč. Snad už nejsme těmi, kdo se jen smějí, ale těmi co se pošklebují. Proč se klaunské obličeje na maskách tak často mění? Když si přiznáme, že už nejsme těmi, kým jsme byli, není lehké s tím žít dál. Jak často se bojíme odstranit tu masku, která nám přirostla k tělu. Už si ani nepamatujeme, jak opravdu vypadáme. Nesmělý obličej, který schováváme je, ale to nejkrásnější, co máme. Proč je pak tak těžké tu masku sejmout? To já netuším, nevím proč si ji tak rád nasazuji, ani proč se s časem mění. Když někdy potkáme někoho, s kým můžeme být tím, kým jsme, nemůžeme ho opustit. Takových lidí je málo. Když někoho takhle blízkého ztratíme, je těžké najít náplast, která by zacelila tu ránu v duši. Je to těžké, protože oni odcházejí i s něčím z nás. Cítíme touhu nějak zaplnit to, co zmizelo, ale už nevíme jak.Kolikrát jsem to už zažil, ale tolikrát přišlo zklamání. Svět se točí a lidé nejsou stejní. Schovat se a předstírat, že jsem někdo jiný se tak lehké. Bolest je pak malá, když nás odmítnou, ale stojí to za to? Na to neznám odpověď. Když však všemi ránami necháme téci krev, znovu můžeme začít žít. Jenže, kolikrát to můžeme zkusit? Máme málo krve a někdy už je hodně těžké být přítel. Jenže, já už to nedokážu. Nedokážu už dál dávat, už nemám z čeho.Stále, ale žiji jako by mě tu držela nějaká jiná síla. Probouzím se, ale oči neotvírám. Už je nechci nikdy otevřít. Ruce mě pálí a hruď se mi křečovitě svírá. Pro tohle žiju. Pro bolest, která mě bude provázet po zbytek mích dní. Kdybych mu řekl pravdu, když jsem byl v té kobce. Už by to bylo za mnou. Mohl jsem přijmout smrt od krys. Byly to tak vytrvalí společníci, kteří mě chtěli uchránit před dlouhou smrtí. Jenže já se bál a stále se bojím. Bojím se, co bude pak. Bojím se smrti, ale přitom si ji přeji. Jenže místo ní přichází vždy nový den. Už předem vím, co se bude dít, ale nepřináší mi to klid. Zaplavuje mě smutek. Vzpomínám, ale už si nepamatuju krásné chvíle. Přemýšlím jen o smrti, která je tak blízko. Tak blízko, že ji cítím vedle sebe."Jak se jmenovali tví mladší bratři?" Hrkne ve mě, až ztuhnu. Vytřeštím oči na postavu sedící vedle na posteli. Myslel jsem, že mě opustí, nebo si na mě vybije zlost a zabije mě, ale on tu stále je. Nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Dech se mi zpomalil a jediné na co myslím je, kdo přede mnou sedí. "Mladší byl Werti a straší Drapo. Už jsem ti ale říkal, že je cizinci unesli z rodného kraje a prodali do otroctví!" Bylo pro mě těžké vyslovit jejich jména. Bylo to také mojí vinnou, že jim věřili. Byli tak mladí, tak bezbranní. Ale proč se mě na ně ptá? Muž vedle mě si stále dokola opakuje jména mých bratří. Zná je snad? Chci se ho zeptat, ale nemohu mluvit. Přichází kašel a s ním i křeč. Podepře mě, ale stále dokola si opakuje ty jména. Znovu si lehnu, ale už nemám dost sil se ho zeptat. "Víš Dario, stále věřím, že víš, kde je to, co hledám. Můžu ti za to říct, kde jsou tví bratři. Tedy alespoň o jednom." Usmál se, ale pohled přitom odtrhl. Řekl to takovým sebejistým hlasem, který jsem už dlouho neslyšel. Nevěřícně na něj hledím a snažím se vzpamatovat. Jak někdo takhle starý může znát mé bratry? Vždyť jsem je neviděl tolik let? Je to snad jeden z těch cizinců, kteří je odvedli pryč? Zamrazí mě, že mluvím s jedním z těch, kteří přivedli tolik zlého do mého života. Podle vzhledu myslím, že je minimálně o deset, patnáct let starší jak já. Jak rád bych je zase viděl. Z očí mi vyhrknou slzy a s nimi se dostavují vzpomínky. Ne, myslím, že mluví pravdu. Chci mu věřit, nemohu smířit s tím, že už nikdy neuvidím ani jediného ze svých přátel. Myšlenky mi přerušily cizí slova."Nechal jsem přichystat koně a vyrazíš se mnou. Vyrazíme na místo, kde stával chrám, ve kterém jsi po dlouhá léta pracoval jako zvoník. Ukážeš mi, kde jsi viděl černý zvon naposled, a já se ti odměním." Vím, že nemám dost sil na cestu, ale přeji si vidět bratry. Jenže už nechci lhát. Vždyť neznám to, co chce slyšet. "Zvon odvezl jeden obchodník někam za moře. Znám jen do jakého přístavu šel, ale jeho jméno mi nikdo neřekl." Nevím, proč to říkám, ale jsou to jediné věci, které si pamatuji. Už nikdy se mu nedokážu podívat do očí, to už mi navždy zůstane zapovězeno. Sklopím zrak k zemi a chytnu se pravou rukou za břicho. Tahle cesta pro mě bude poslední, to vím, ale přeci jen chci vyrazit. "K čemu ti bude, že víš o jeho odplutí někam za moře. Jakmile jednou člověk vyrazí na tu modrou pláň, už ho nikdo nenajde!" Nepomůže mi vstát a jen s odvráceným pohledem vyhlíží z okna. Otočí se a svižným krokem vyrazí ke dveřím. "No vida, tak přeci jen něco víš! Stále toho víš hodně, ale je tak těžké to z tebe tahat. Víš co, mohu počkat ještě jeden den, tak si lehni a uzdrav se." Znovu na mě přichází kašel. Připadá mi, jako by mě nutil, abych se mu stále klaněl a vzdával mu úctu. Stále znova mi tělo říká, že síly jsou u konce. Trhaným pohybem ze sebe stáhnu deku a opět se pokusím vstát. Je to tak těžké, kdybych si alespoň mohl pomoci oběma rukama. Napřímím se a zatnu svaly po celém těle. "Počkej, nebudu tě zdržovat, vyrazíme ještě dnes!" Vzdalující kroky se zastaví a mě se zrychlí dech. Musím jet, musím aspoň vyrazit, i když vím, že po cestě opustím tento svět. Nechci umřít na téhle posteli bez náznaku vděčnosti. Přede mnou stojí postava, která mi už nepřijde tak cizí. Mám pocit, že mě sleduje. Ví, jak na tom jsem. Dokážu si představit, že kroutí hlavou a nechápe, ale nemám sílu se na něj podívat. "Počkáme jeden, dva dny, než se zotavíš a vyrazíme. Teď na tom nejsi dobře..." Přeruším ho tentokrát už slabým hlasem. "Ne, prosím, vem mě tam hned!" Už na tom nebudu líp, to cítím celým tělem. Popadnu čutoru do pravé ruky a zuby vytrhnu zátku. Cítím slabý alkohol. Trochu se napiju, ale tělo se brání čemukoliv, co do něj přijde. Sevřu zuby, jak nejsilněji dovedu. "Prosím." Jak často jsem to slovo opakoval.Ucítím, jak mě podepřela silná ruka a zvedla mě z postele. Po těch dnech, kdy jsem hladověl, jsem vyzáblý a není těžké se mnou hýbat. Pokouším se ze všech sil mu usnadňovat cestu, ale mám pocit, že mu spíš škodím. Sejdeme schody do přízemí, ale pak mě vede úzkou chodbou na dvůr. Otevře dveře a do očí mi pronikne ostrý sluneční paprsek. Pokusím si zastínit oči levou rukou, ale ta mě neuchrání před světlem. Přecházím udusanou zem, která mě studí do nohou. Začínám si zvykat na světlo a pozoruji koně ve stájích. Už nevnímám bolest a po těle se mi roznesl hřejivý pocit. Jsem volný! Jak jsem si to přál, ale proč si to uvědomuji až teď? Vedle stájí stojí malý vůz na rozvoz hnoje. Je tak velký, že si tam budu moci i lehnout. Paže mě pouštějí a opírají o jedno kolo vozu. Muž mi zmizí z očí a slyším jen hluk z ulice a řehtání koní. Jsem jak u vytržení. Oči mi těkají po okolí a nemohou se nabažit svobody, která jim tak dlouho byla odpírána. Vrací se mi kašel, ale na čerstvém vzduchu není tak dusivý jako v hostinském pokoji. Brzy ustane a mohu se zhluboka nadechnout. Cítím svěží vůni. Po dlouhé době se můžu uvolnit své svaly, které tak křečovitě svírám. Je to doprovázeno slabým kašlem, ale i přes to je to tak příjemné. Už jsem ani nemyslel, že někdy uvidím nebe, aniž by mi v tom bránilo mřížoví. To vše jen díky neznámému cizinci, který o mě získal zájem. Slyším, jak vystlává vůz slámou ze stájí. Zajímalo by mě, proč tohle všechno dělá, ale nemám odvahu se na to zeptat. Nemůžu o tom teď přemýšlet, okolní svět mě uhranul a musím ho cítit všemi smysly.Opět mě popadnou silné ruce a pomohou mi vstát. Vyzvednou mě do vozu, kam bych se sám nikdy nevyhoupl. Oči mi spočinou na ustaranou tvář, která mě potichu pozoruje. Snad nechápe mé počínání, ale neptá se a jsem za to vděčný. Sám bych stejně nedokázal odpovědět. Muž odejde do hostince a po chvíli se vrátí s dekami, kterými jsem byl v pokoji přikryt. Přehodí je přese mě a pak jednu z nich začne rolovat na zemi. Pokusím se je ustlat, abych byl alespoň k něčemu. Když vidí, jak je to pro mě namáhavé, pomůže mi. Vůně slámy mě ukolébává a začínají se mi zavírat oči. Slyším řehtání nějakého tažného koně a pak už jen šum. Snad to byl hluk z ulice, ale mě už slova nedávala smysl.