15. kapitola

Nade mnou se táhla šedivá noční obloha. "Jsem zase mezi živými. Snad aspoň ve svých snech." Usmál jsem se a posadil se do tureckého sedu. Bolest jsem už necítil a mohl jsem se zas bez problémů hýbat. Plul jsem na dřevěném voru, uprostřed obrovské řeky. Vše bylo tak povědomé, skoro jako my mě to objímalo a říkalo, že tady je můj život. "Je to tu hezký, že tati." Rychle jsem se otočil. Kousek ode mě seděl Velfis a máčel si nohy ve vodě. "Poznáváš to tu? To je ta velká řeka, která protékala okolo naší vesnice." Začal jsem to tu poznávat, bylo to tu tak jiné. Všimnul jsem si obrovských kamenných staveb, jež lemovaly břehy. Mého zájmu si všiml Velfis. "Ty stavby postavil Rimurrias, ale když zemřel, nesmí žádný z těch, kteří už jednou zemřeli, vrátit mezi živé. Tohle je tvá poslední cesta. Jakmile vyjde slunce tvá pouť je u konce." Seděli jsme mlčky a sledovali obzor. Měsíc poklidně zářil a nad vodní hladinou se vznášela třpytivá mlha. Každý okamžik byl pro mě něčím úžasným. Možná jsem to zažil už tolikrát, ale nepamatoval jsem se na to. Šplouchající voda a v ní se každou chvíli v měsíčním světle mihla štika či pstruh. Jejich lesklé šupiny odráželi měsíční světlo a tím vábili moje zraky. Všechno bylo živé a krásné. Stromy byly zelené a listy šustili v sebemenším vánku. Proud nás unášel dál a dál, někam, kde mě vítal můj domov. "Co myslíš, uvidím ji tu, nebo tu už na mě zapomněla?" Velfis se na mě podíval dětským podmanivým pohledem. "Řekl jsem jí, ať sleduje řeku. Určitě na tebe už čeká." Nechtělo se mi tomu moc věřit, ale on to myslí opravdu vážně. Ztělesnila se tu snad moje touha najít rodinu? Možná, ale touha je silnější než mysl. To mi dodalo odvahy. Vypnul jsem hruď a znovu jsem se podíval na hladinu. Tentokrát ale utichl vítr a ta se uklidnila. Spatřil jsem svůj obličej. Vlasy mi řádně prořídly a zešedivěly. Každá strast mi do tváře vryla nové vrásky a měl jsem jimi už poznamenán celý obličej. Oči ztratily lesk a barvu, snad jen naděje v nich ještě neuhasínala. Roztržená ruka a roztříštěné koleno vypadalo opravdu ohyzdně. Narychlo uvázané provizorní obvazy sice zabránily vykrvácení, ale jinak už dál spíše škodily. Rány hnisaly a byly zanícené. Chtěl jsem si je sundat, ale Velfis mě zarazil. "Nemá to cenu, ve skutečnosti jen ležíš na voru a odpočíváš. Chvilku jsem se na něj jen mlčky díval a pak jsem se znovu posadil jako dřív. Vítr zčeřil vodu a nenechal mě prohlížet si svůj obličej. Lehl jsem si a sledoval hvězdy, bylo jich tolik. Některé jsem znal, snad jsou to ty samé, co jsem vídával jako malý. "Velfisi, vzpomínáš, jak jsem tě učil jména hvězd?" "Tamto je hvězda Scopum a znamená cíl. Tady totiž, už moje pouť s tebou končí, tati. Přeji ti hodně štěstí. Vyskočil jsem a podíval se na něj. Rozplynul se do mlhy a já pocítil ukrutnou bolest. Otevřel jsem oči a spatřil místo ve, kterém se mi zdál sen. Jen jsem teď narazil na břeh a už dál neplul. Necítil jsem nohu a ruka mě pálila, jako by mi ji vypalovali rozžhaveným železem. Pokusil jsem se překulit na bok. Podařilo se, vedle sebe jsem nahmatal větev, jež tu uvízla. Vzal jsem ji a podepřel se jí. Podařilo se mi vstát, ale za cenu šílené bolesti. Začal jsem se belhat dál od řeky. Znal jsem tu každé místo, chodil jsem sem často na ryby, ale dnes to tu bylo jiné. Les tu prořídl a vystřídaly ho holé stráně. Šel jsem stále dál nehledě na bolest, kterou mi chůze způsobovala. Měkká, promočená chůze mi ulehčovala cestu a napravovala mé nemotorné pohyby. Každým krokem jsem měl větší naději a víc sil. Už v dáli jsem viděl malé budovy. Byly to vesnické baráky zahalené v roušce mlhy. Čím jsem byl blíže, viděl jsem, jak jsou zničeny. Hliněná část budov byla z části vyvalena a střecha se sesula a ohořelé trámy dokládaly její osud. Neměl jsem sílu už jít dál, vše v co jsem do teď doufal, bylo v troskách. Zlomila se větev, která mě podpírala, a já se zhroutil v urputných bolestech k zemi. Můj bolestný křik po chvíli utichl. Už jsem neměl sílu ani křičet, všechno bylo kničenu. V to, v co jsem doufal celou svou pouť v podsvětí, skončilo. Zatmělo se mi před očima a chtěl jsem už umřít. Najednou mi někdo chytnul ruku. Bylo to pevné sevření a rychle jsem zvednul oči. Přede mnou stál otec a koukal na mě s novou odvahou. "Kdo jsi, jsi bojovník, či slaboch? Vstaň, ona tu na tebe čeká. Už tě slyšela a hledá tě u tvého domu, je to už jen kousek chlapče." To mi dodalo odvahy a pokusil jsem se vstát, nová síla mě probudila a ucítil jsem, že na to ještě mám. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to, noha mě neunesla a ruka byla taky nepohyblivá. Za obzorem jsem spatřil červánky. Začal jsem se plazit, jak nejrychleji jsem dovedl. Na bolest jsem nehleděl, ale přitom jsem věděl, že to nikdy nemůžu stihnout. Nechtěl jsem se však vzdát a tak jsem pokračoval. Mokrá hlína se mi rozmazávala po těle a ohyzdila ho. To jsem však nevnímal. Před očima jsem měl jen rudý kotouč, který měl každou chvílí vylézt a navždy mě sprovodit ze světa. Obklopovalo mě tichu, které jsem tak horečně nechtěl slyšet. Ptáci kolem mě létali a švitořili, ale já už je nevnímal. Život se mi scvrkl na jedinou touhu a tu jsem nemohl uskutečnit. Přes bláto a slzy jsem přestával vidět, ale plazil jsem se stále dál. V tom jsem uviděl první paprsek, Posvítil mi do obličeje a ucítil jsem, jak se mi rozplývá. Chtěl jsem se schovat, ale nebyla kam. Z plných plic jsem naposledy zavolal její jméno a očekával smrt. Nikdo však nepřicházel. Opřel jsem se o kámen a zavřel oči. V tom jsem to uslyšel. "Liasi!" neslo se to odněkud z dálky. Otevřel jsem je a podíval se tím směrem. Běžela ke mně. Ze všech sil, které mi ještě zbyly, jsem se pokusil vstát. Stál jsem před ní shrbený a starý a přitom mě poznala. Rozpřáhl jsem ruce i přes bolest, kterou mi to působilo. Něžně mě objala a já jí objetí opětoval. Cítil jsem, jak ztrácím sílu a rozplývám se. Ona mi však přišla tak mladá a plná elánu, snad jen prošedivělé vlasy to trochu kazily. Podíval jsem se na ní a políbil jí. "Navždy budu s tebou a rozplynul jsem se v třpytivý prach, letící všemi směry. Do rukou jí spadl rudý krystal, jenž obsahoval srdce mé a mého syna.