14. kapitola

Cesta ubíhala pomalu, možná proto, že jsme šli dlouho po tmě. Poslední louče jsme použili na odehnání zvířat už před hodně dlouhou dobou. Stále jsme šli a nevěděli přesně kam, vedl nás různými zákrutími a kamenitými cestičkami. On jako jediný znal cestu a vychutnával si každý moment naší bezradnosti kam dál. Jeho dřívější podlézavost se změnila v ohavnou škodolibost. Kdokoliv zůstával pozadu, byl terčem jeho urážek. Protože jako jediný kdo znal cestu tak si připadal nepostradatelný. Všichni jím opovrhovali a přezdívka strašpytel, kterou si mimoděk vysloužil, ho čím dál víc urážela.Poslední dobou mi přišel víc rozrušený, než dřív, dokonce si troufnul osočit i mě před ostatními vojáky. Jeho slova přišla vniveč, protože neměla žádnou váhu, ale on se jen škodolibě usmál. V ten okamžik se mi vybavil stejný úšklebek, jejž měl Stařec ve městě Dolufis. Jeho tvář se s tou Starcovou tak podobala, byl to jen krátký moment a okamžitě odvrátil pohled. Co se to chystalo v jeho mysli?Zastavili jsme u hlubokého koryta řeky. Voda tu tiše hučela, ale tma, jež nás pohlcovala, nám ji skryla. Snědli jsme střídmý oběd, protože se nám krátili zásoby a usedli k odpočinku. Sednul jsem si vedle Zeldira, V mé přítomnosti se nejspíš cítil dost nervózně a okamžitě si podseknul o kus dál. Jen tak jakoby k vojákům jsem prohodil. "Jak dlouho ještě půjdeme, připadá mi, že tu bloudíme v kruzích." Ozval se smích a někdo odkázal na Zeldira. Podíval jsem se a on rychle odpověděl. "Brzy tam budem, za chvíli nás čeká konec výpravy. Doufám, že budete spokojeni, protože beze mě byste se tam nikdy nedostali." Pokoušel jsem se zadržet smích, ale nemusel jsem moc dlouho. Vedle mě se vojáci začali potichu chichotat a nakonec propukl velký smích u všech. Pořád si o sobě myslel, že je někým důležitým a neuvědomoval si, že ve skutečnosti je nikým. Vstal a pobouzel ostatní k dalšímu pochodu, ale nikdo se nezvedal. Po chvíli jsem vstal a zavelel. "Tak chlapi, jdeme dál." Okamžitě všichni vstali a vyrazili dál. Chtěl bych vidět Zeldirovu tvář, musel být tak naštvaný a přitom nemohl nic dělat. Jak ale mohl vědět kudy jít dál, to jsem nevěděl. Pro mě tu byla všude temnota a jediné podle čeho jsem se orientoval, byl zvuk kol vozů, které jely vepředu kolony.Tentokrát jsem šel v přední části voje a snažil se pochopit, jak ji Zeldir vede. Směr se mu držel dobře, stále jsme šli podél řeky a její bublavý hlas nás ujišťoval, že jsme se stále neztratili. Po chvíli jsem si všimnul malého světýlka, svítilo méně než pochodeň a rychle jsme se k němu přibližovali. Čím jsme byli blíž, tím si ho všímalo více vojáků a vzrůstal mezi nimi neklid. Byla to malá lampička, ve které hořela zvláštní tekutina. Stála na kamenném podstavci, který sem musel někdo před nedávnem postavit. Vojáci se rozprchli prohledávat okolí. Zeldir si pro sebe tiše něco mumlal a to co jsem slyšel, mi nedávalo smysl. V tom jsem uslyšel, jak mě vojáci volají k vodě. Sebral jsem se a vyrazil za nimi.Šplouchání vody mě uklidnilo a trochu rozveselilo. Snad si tu chtějí užít trochu srandy. "Liasi, je tu přivázaný vor. Asi tak pět sáhů od břehu. Možná tu žije převozník, ale jak by se tu chtěl uživit, to vážně netuším." Vlezl jsem také do vody a prohlížel si s obdivem po hmatu dřevo. "Trámy musely být dovezeny z dalekých končin. Ty se tu jen tak nevyskytují, kdo je sem dopravil." Přerušil mě hvizdot šípů od cesty. Okamžitě jsem zpozorněl a vyběhl tam. Následován všemi, kteří to slyšeli. Jakmile jsme tam doběhli, už jsme slyšeli řinčení zbrojí. Schoval jsem se za přistavený vůz, ve kterém jsme měli zásoby, a zhlédnul vřavu. Asi tak dvacet zapálených šípů vyletělo zpoza kamenů a zabodalo se mezi bojovníky. Síly na obou stranách byly vyrovnané. Další salva byla znovu zápalná a sloužila k jedinému. Někdo se chtěl dívat, na tu krvavou vřavu. Okamžitě jsem vyběhl s několika muži v patách a oběhl skalku, za níž jsem čekal lukostřelce. Krčili jsme se a každý krok byl ten nejtišší v mém životě. Nebo mi to aspoň tak připadalo. Snad každý okamžik byl věčností. Brzy jsme se dostali k lukostřelcům. Stálo jich tu asi třicet. Připlížili jsme se k nim zezadu a zaútočili. Přiběhl jsem k jednomu a sekl ho do krku, jak mi síly stačili. To se několikrát opakovalo a tak jich podlehla polovina, aniž by se mohla efektivně bránit. Jak to viděli ostatní, dali se na útěk a snažili se vyšplhat po suti pryč z jámy, kde jsme rozpoutali peklo. Bylo jim to však málo platné a kamení se pod nimi sesouvalo dolů rovnou na naše meče. Všichni do jednoho padli, situace se však nijak nezlepšila. Vydali jsme se stejnou cestou zpět, jakou jsme přišli. Tentokrát jsme už běželi, jak nejrychleji jsme dovedli. Běžel jsem vepředu a slyšel, jak se oddaluji od ostatních. Pak se ozval sesuv kamení a za mnou sjelo po kamení několik nepřátel do úžlabiny, kterou jsme běželi. Nijak jsem si jich nevšímal a běžel stále dál. Jakmile jsem dorazil na bojiště, bylo už po boji. Vojáci prchali a ani se neohlíželi. Všimnul jsem si postavy v rudém rouchu, jež seděla na koni, který byl také v krvavě rudé barvě. Před ním stál Zeldir. To byla předzvěst toho, co se mělo stát. Obklopili mě vojáci, ale neútočili. Ta rudá postava se na mě krátce podívala. Byl to Karrist a v očích měl obrovský strach. Nedokázal se mi podívat do očí, otočil koně a zmizel v temnotě. Pomalu ke mně přišel Zeldir, meč měl neposkvrněn a v očích mu zářil plamen pomsty. "Tak, konečně ti mohu splatit to, co mi bylo odpíráno po celou cestu." Jeho zlomyslný výraz najednou změnil grimasu a celý zrudl. Začal se Mrazivě smát a šel ke mně. Sevřel jsem meč, až mi zbělely klouby a vyrazil proti němu. Pocítil jsem šílenou bolest, která mi projela až do morku kostí. Jeden z vojáků mi zabodl kopí do kolene. Jen na okamžik jsem viděl jak Zeldir zbledl a chtěl se dát na útěk. Jakmile jsem bolestí upustil meč, začal se ke mně znovu přikrádat. "Na tohle jsem se tak těšil. I když jsi byl tak silný a oblíbený, teď nezmůžeš nic." Vzal svůj meč a zabodl mi ho hluboko do paže. Na místo, kde jsem jí měl zlomenou. Ta bolest byla nesnesitelná. Padl jsem tváří k zemi a pomalu ztrácel vědomí. Rozmazaně jsem viděl, jak přibíhá skupina deseti válečníků. Vyrazili nepozorovaně ze stínu a probijí si cestu až ke mně. Dva z nich mě berou, nehledí na mé zranění a pokládají mě na mokré dřevo. Jeden z nich si strhává plášť a obvazuje mi rány. Pak se mi zavřely nadobro oči a pohltila mě temnota. Tak ráda ke mně znovu a se svou chladnou tváří přicházela. V jejím náručí jsem byl více doma, než v normálním světě.