1. kapitola

Místnost prozářila nazelenalá barva. Nevycházela však z lampy a dokonce ani z ulice. V pokoji byl jen chlapec Higaro, který si až do teď četl. Dnes slavil své šestnácté narozeniny a teď si ve světle lampičky četl knihu, na kterou se dlouho těšil. Světlo ustalo a u zdi se vytvořil stříbrný kruh. Lampička několikrát zablikala a zhasla ale i přes to kruh zřetelně viděl. Dlouho seděl jako přimrazený a několikrát si protřel oči, aby se probudil. Zrak ho nešálil a byl si jist, že nespí. Vstal a šel se podívat ke kruhu, který se před ním tak znenadání objevil. Byl vysoký jako on a připadalo mu, že je z pravého stříbra. Lehce se dotkl rámu a pocítil studený dotyk kovu. Zprvu chtěl rukou trhnout zpět, ale strach se při dotyku rozplynul. Vzduch uvnitř kruhu se zvlnil a objevily se posuvné dveře. Jejich dřevěná kostra byla potažena průsvitnou látkou. Higaro poodstoupil o několik kroků, protože si všiml, že se za dveřmi skrývá stín cizího muže. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil starý muž oblečený v jakousi otrhanou mnišskou kutnu. Dveře nechal otevřené, a tak Higaro mohl vidět prostou místnost bez oken, kterou ozařovala matná záře několika dohořívajících svící. Chlapec se nezmohl ani na slovo a zdálo se mu, že každou chvíli začne křičet. "Jmenuješ se Higaro, je tomu tak ne?" Chlapce sevřel strach, který mu zabraňoval křičet. Těžce polkl a krátce přikývl. "Výtečně!" zaradoval se starý muž. "Já jsem Klard, strážcem Staré rady." Těžce se posadil na postel a zhluboka se několikrát nadechl. "Můžeš se také posadit," přitom ukázal na židli u stolu. Chlapec si ani pořádně neuvědomoval, co dělá a jen se mlčky posadil zpět na svou židli. "Jsi sedmý, za kým jsem přišel, abych ti nabídl část své moci. Chtěl by ses stát mým následovníkem?" Chlapec jen vykulil oči a sledoval stářím unavenou tvář. Otočil se a vzal hrnek, který měl na stole vedle knihy. "Chcete se napít, vypadáte unaveně." Přitom přišel k muži sedícímu na posteli. Ten se však zdráhal hrnek přijmout. "Nebojte, ještě jsem z něj nepil." Usmál se a v tu chvíli z něj opadl všechen strach. Stařec si vzal nabízený dar a nejistě se z něj napil. "Čaj už je studený, ale jestli chcete, tak vám můžu uvařit nový." Starci došly slova a tak s vděčností vyprázdnil celý hrnek. "Děkuji, byl moc dobrý." Pak se zdálo, jako by se starci rozsvítily pohaslé oči. "Já hlava děravá, ty dnes slavíš narozeniny, že?" Chlapec přikývl. "To stáří si vybírá svou daň. No, měl bych pro tebe takový menší dárek." Chlapci se rozzářily oči očekáváním. "Pojď za mnou!" S těmi slovy se zvedl z postele a vyrazil ke dveřím následován chlapcem. Zastavil se před stříbrným rámem a ukázal dovnitř. "Tady najdeš všechno, co bys kdy chtěl mít." Kluk se tam už chtěl vrhnout, když mu cestu zastoupila starcova pravice. "Jenže pak už není cesty zpět. Dám ti část své moci a staneš se mým následovníkem. Dokážeš všechno, na co si pomyslíš a staneš se nejsilnějším mágem ve Staré radě." Kluk však byl už zaslepen touhou po svých dárcích, tak, že jen přitakal, že všemu rozumí a vrhnul se dovnitř. Uvědomil si, že místnost je i přes svou strohou výzdobu ohromně velká, a že je celá plná všemožných věcí. Brzy zmizel ve spleti labyrintu, aniž by vyslechl další rady starce. Ten se za ním dlouho díval a pak si zamumlal spíš pro sebe. "Opravdu dělám správnou věc, že ho chci jmenovat svým nástupcem?" Pak si ale začal prohlížet hrnek, který mu chlapec dal, a jeho pochyby se vytratily. Bude to dobrý muž, který bude pokračovat v jeho šlépějích a dokončí to, co on jako mladý započal.
Usmál se, když k němu přišel čaroděj se vším všudy. Měl stříbrnou hůl, ve které byl zaražen fialový kámen a sám se oděl do stříbrného pláště, který mu padl jako ulitý. Na hlavě měl klobouk skoro stejné barvy, snad trochu tmavší než zbytek oblečení. Stařec se usmál, protože si uvědomil, že ho chlapec přeci jen poslouchal a poslední obavy se rozplynuly. "Jaké chceš, aby bylo tvé jméno, kterým tě mají nazývat jako čaroděje?" Chlapec se celý rozzářil a bylo vidět, jako by plně důvěřoval každému slovu. "Stříbroplášť!" Bylo to jméno, které mu utkvělo v paměti. Viděl ho v knize, která mu stále ležela na stole. Stařec mu položil ruce na hlavu a zašeptal několik prastarých slov. Když je dopověděl, ztratil rovnováhu a klekl si. Chlapec jej podepřel a vyděšeně se mu díval do tváře starší a strhanější než kdy dříve. "Je vám dobře? Musíte si odpočinout..." Stařec ho však přerušil silným hlasem. "Tohle je můj boj, tebe čeká zas někde jinde. Pomož mi vstát!" Chlapec udělal, jak mu nařídil a vedl ho skrz labyrint, kam mu ukazoval. Před nimi se objevily další dveře. Vypadaly stejně jako ty, kterými sem přišli, ale bylo zjevné, že to ony nejsou. Stařec je otevřel a ukázal cestu do černého tunelu. "Jdi, kam tě nohy ponesou. Pamatuj si, mé jméno, ale sám ho nikde nevyslovuj. Ptej se na město Rudin, je rudé jako krev, tam tě rádi přijmou. Nevím, kde se objevíš, ale snad to bude blízko." Sám se zadýchal a opřel se o rám dveří. Chlapec už chtěl vejít dovnitř, když se těsně před vchodem zastavil. "A kdy se vrátím?" "Snad brzo. Tady máš prsten, abys na mě pamatoval. My už se neuvidíme." "Můžu se jít rozloučit s rodiči? Aby věděly, kde jsem..." "Už jsem ti říkal, že když sem jednou vstoupíš, tak není cesty zpět!" Chlapec se zarazil a nechtělo se mu jít dál. "Tak běž, já jim řeknu, kam jsi šel." Chlapec, jej chvíli podezřívavě pozoroval, ale nakonec se usmál a vyrazil do tunelu.
Šel stále rovně, dokud před sebou neuviděl bílé denní světlo. Přidal do kroku, aby co nejdříve opustil tohle temné místo. Jeskyně se otevřela a poskytl se mu krásný pohled. Pod sebou viděl rudé věže a ohromný rudý palác. Zaclonil si rukou oči, aby mu vstávající slunce nebránilo ve výhledu. Pod ním se rozprostíralo rozlehlé město obklopené vysokými hradbami a těšící se dlouhou dobou života v míru a bezpečí. Chtěl slézt dolů, ale uvědomil si, že pod ním je strmý sráz, a tak ucouvl zpátky do jeskyně. Sledoval, jak slunce stoupá po obloze a odráží se od nesčetných rudých střech. Nevěděl, jak se dostat dolů a tak jen bezcílně sledoval oblohu. Byla bez mráčku a jediné, co ji křižovalo, byla křídla orlů. "Zavolej mě," ozvalo se v jeho mysli. Chvíli se rozhlížel, dokud se volání neozvalo znovu. Podíval se na oblohu a zapískal na prsty. Ptáci se rozprchly a před ním se zhmotnil vzduch. Ucouvl ještě dál do jeskyně, jako by se před tím chtěl schovat. Před ním na skálu dopadly dvě orlí nohy. Drápy se zaryly do kamene a pták v klidu mohl složit křídla. Otevřel zobák a upřel oči na vystrašeného člověka plazícího se do nitra jeskyně. "Volal jste mě Stříbroplášti?"ozvalo se jakoby ze šustění křídel. Kluk se zastavil a vykuleně sledoval ohromné tělo před sebou. Bylo velké skoro jako celý vstup do jeskyně a zastínilo celé chlapcovo tělo. "Kdo jsi?" blekotal ze sebe. "Opět pták otevřel zobák a beze slov promluvil v chlapcově mysli. "Jsem tvůj výtvor, mladý čaroději, dělám jen to, co po mně můj pán chce." "Kde,... kde to jsem? Co je to město dole? A kdo byl ten Klard, který mě sem poslal? Prosím odpověz mi." Orel si chvíli čechral peří, než se rozhodl odpovědět. "Jsi netrpělivý mladý čaroději, trpělivosti se budeš ještě muset naučit." "Má mě snad pták, jako ty poučovat?" Orel si protáhl křídla a opět je úhledně složil. Chlapec si všiml, jak se jeho stříbrné peří krásně leskne na slunci a oněměl úžasem. Orel začal odpovídat, i když jeho odpovědi byly strohé a plné zklamání. "Jsi v zemi, kde vládne Stará rada, které dlouhé léta předsedal nejsilnější čaroděj všech dob Klard. Ta doba však odezněla a ten, kdo celé ty roky udržoval mír, zmizel. Odkud jsi přišel to nevím, ale jestli tě poslal on, tak máš pokračovat v jeho díle. A to město dole, to je Rudin. Někteří mu říkají město rudé jako krev, protože..." Chlapec ho však nenechal domluvit. "Ty máš nějaké jméno?" Orel se zasmušil, jako by byl zklamaný chlapcovým počínáním. "Nemám jméno, jsem jen tvůj výtvor." Kluk se zvedl a neohroženě se přiblížil až k orlímu zobáku. "Budu ti říkat Dráp, kvůli tvým ostrým drápům, kterými můžeš drtit i skálu." Nebojácně se přitom dotkl orlího zobáku a zahleděl se do obrovských očí zvířete. "Jsem jen síla tvého kouzla, říká se, že první kouzlo čarodějů vydrží věčně." "Kéž by tomu tak bylo, rád bych si tě vzal domů, i když nevím, jestli by ses vešel do mého pokoje." "Orel však roztáhl křídla, snad jako by ukázal, jak je obrovský a zvolal. "Chceš tedy navštívit Rudin a zjistit proč tě sem Klard poslal?" Chlapec se na něj teskně podíval. "Vrátím se brzy domů, že?" Orel však trhnul pohledem stranou. "Naskoč, ve městě se dozvíš víc! Třeba to je opravdu možné, já to nevím."
Chlapec mu vylezl na záda a chytl se pevně peří. "Vezmu tě rovnou do paláce, snad nás vřele přivítají. Chovej se důstojně a sebevědomě, jinak se staneš jen jejich loutkou." Chlapec na souhlas stiskl pevněji peří a orel se mohutným skokem odrazil od skály a plachtil směrem k městu. Několikrát zakroužil nad palácem, než přistál na vyvýšeném náměstí uprostřed hradu. Okamžitě se k nim seběhlo množství vojáků s halapartnami, ale orel je svým pronikavým vřískotem odehnal od mladého čaroděje. Vojáci utvořili kruh kolem orla a čekali, až se dostaví nějaký rytíř. Mezi loubím se mihnulo několik rudých plášťů a na náměstí se vyhrnulo pět rytířů. Když je ostatní vojáci spatřili, semkli kruh ještě víc. Zastavili se kus od zvířete a pronikavě hleděli do tváře chlapci krčícímu se za krkem orla. "Kdo jsi a co pohledáváš na Rudinském hradě?" Ozval se rytíř, který stál nebojácně před svými druhy. Chlapci připadalo, že je stále menší a menší. Zvířeti se nelíbilo počínání rytíře dole a vypjal hruď. Mezitím zašeptal chlapci pár slov, aby mu dodal odvahu. "Jen mu pověz o Klardovi, má tu dobré jméno."
Chlapec se narovnal a opětoval vyzývavý pohled rytíři dole. "Jmenuji se Stříbroplášť a posílá mě Klard, a jako důkaz vám mohu ukázat prsten, který mi věnoval." Cítil se tak sebevědomě, že si ani neuvědomil, jestli by rytíř poznal Klardův prsten. "Požádal mě, abych za něj převzal jeho práci a dal mi svou moc. Vojáci se jeden za druhým začali vzdalovat od orla a odklánět zbraně. Ne z důvěry, ale ze strachu a stále sledovali, jak se zachovají rytíři. Ti se začali chovat stejně, snad i nejhloupější voják by si nechtěl zaplést s nástupcem Klarda. Nechtěli se však ukvapit a pozvat na hrad někoho cizího. Nejstarší z nich prolomil ticho. "Pane Stříbroplášti, tohle rozhodnutí není v našich rukou, budete muset počkat." Pak se podíval na jednoho z vojáků stojících opodál. "Ty, Edmunde, běž pro někoho ze Staré rady a pospěš si!" "Provedu!" řekl voják až podezřele radostně a zmizel z náměstí. Nejstarší ze strážných se opět podíval na chlapce sedícího na krku orla. "V každém případě u nás budeš vítán, slez zatím dolů." Orel se napřímil, jako by od toho chtěl chlapce odradit, ale ten souhlasil. Seskočil dolů a přišel ke strážnému. Bylo na něm vidět, že je nesvůj. Snad se chlapce bál, či jen toho, v jehož jménu přicházel. Chlapec mu podal ruku, jako by se s ním už znal dlouhou dobu. "Jak se jmenujete?" "To rytíře tak zaskočilo, že vykoktal "I...Igor." Ostatní rytíři schovali meče zpět do pochev a bylo na nich vidět, že si oddychli. Chlapec se s nimi pustil do řeči, vyptával se jich na jejich jména a oni mu je nesměle říkali. Neviděl rozdíl mezi řadovým vojákem a rytířem, až tím ostatní uváděl do rozpaků.
Když přišli členové Staré rady, tak už nikdo z vojáků nehlídal orla a všichni poslouchali, jak jeden z rytířů dramaticky popisuje svou nudnou směnu a vesele se při tom baví s ostatními. Když vojáci uviděli členy Staré rady, zmrznul jim úsměv na tvářích. Nejstarší z rytířů před ně přišel a uklonil se. "Sir Igor hlásí, že se na hrad dostavil muž jménem Stříbroplášť. Říká, že ho posílá Klard, který mu podle jeho slov předal své místo v radě." Pak se vzdálil a doprovodil chlapce k mužům z rady. Když se však přibližoval, tak se už ozýval tlumený šepot, který zněl dost nedůvěřivě. Zastavil se před nimi a prohlížel si jejich tvrdé obličeje. Vtom jeden z radních promluvil. Byl starý a shrbený. Měl na sobě prosté šaty z jakési levné pytloviny, takže mezi ostatní nezapadal. "To by mohl říct, každý, že je poslán zesnulým Klardem, který ho pověřil, aby spravoval jeho úřad v radě." Z jeho úst ty slova nevyzněla, tak aby měla velkou váhu. Sám do rady nezapadal, ale nikomu to směšné nepřipadalo. Chlapec byl nesvůj, ale jako by ho začal pálit prsten na ruce. "Jistě jako přátelé Klarda poznáte jeho prsten. Můžu vám ukázat dar, který mi věnoval, abych na něj nezapomněl." Přišel k nim blíž a chtěl jim podat prsten. Jeden z radních nastavil ruku, ale když se k němu prsten začal přibližovat, ucukl. "Vítej v radě, já jsem Oregis, tvůj věrný rádce. Pokud tě vážně Klard pověřil, aby ses stal předsedou rady, tak nechť už zítra jsi mezi námi. Ostatní chtěli něco namítnout, ale zvedl ruku a tím je umlčel. "Já Oregis se zbavuji svého úřadu ve prospěch Klardova nástupce Stříbropláště." Chlapce jeho počínání zaskočilo.
Mezi ostatními radními se rozhostilo ticho, které prolomil stařec, jenž se předtím chopil slova jako první. "Omluvte mou podezřívavost, choval jsem se unáhleně. Mé jméno je Denor a jako dar, abych odčinil, co jsem řekl, vás můžu provést po paláci a ukázat vám pokoje, které před vámi obýval Klard a na které máte jistě nárok." Uklonil se, jak mu to stáří dovolilo, a ukázal na dveře do paláce. "Mladíku," ozvalo se v hlavě chlapce. "To je nebezpečný muž, vem si sebou toho starého vojáka, který tě představil, jistě bude souhlasit." Chlapec se uklonil před radou a požádal, aby s ním mohl jít sir Igor. Rada nic nenamítala a sir Igor děkoval za čest, kterou mu chlapec prokázal. Pak ještě jednou promluvil k radě. "Může tu Dráp, přistávat kdykoliv ho zavolám, aniž by se ho pokoušeli vojáci zabít?" Tentokrát za celou radu promluvil pohotově Oregis. "Jistě, na to se ani nemusíte ptát, to je samozřejmost." Stříbroplášť následoval Denora do paláce a byl rád, že s ním jsem ještě někdo jiný. Ne, že by Denorovi nevěřil, ale cítil se víc v bezpečí. Sám byl jako ve snu, když se procházel ve světě, který nikdy předtím neznal. Připadalo mu, jako by všechno jeho odhodlání v něm probudil jeho přítel Dráp. Podíval se za sebe a viděl, jak orel opouští náměstí a mizí někde na obloze. Denor mu ukazoval jednotlivé prostory a vysvětloval jejich využití. Chlapce zaujaly zdobené lázně, které viděl z křídel svého orla, když se vznášel nad palácem. Brzy se dostali do nejvyšších pater, kde jim Denor ukázal Klardovy pokoje. Byly rozlehlé a bohatě zdobené.
Chlapec se rozeběhl na balkón a pozoroval spleť ulic, ve kterých se pohybovaly zástupy lidí a vozů. Denor už chtěl odejít z pokoje, když si toho chlapec všiml. Otočil se a zavolal na něj. "Mockrát vám děkuji, za váš čas. Jsem vám vděčný za vaši vstřícnost." Usmál se a podal mu ruku, jakožto symbol díků. Denor ji pohotově stisknul. "I já jsem rád, že jsem vás mohl poznat. Vždy jsem byl Klardovým přítelem a rád pomůžu jeho následovníkovi. Jeho smrt se mě dost dotkla a teď už nemám v paláci moc přátel. Jsem moc rád, že alespoň vy jste si se mnou promluvil. Budu vás čekat na večeři. Bude slavnostní, takže nebude v jídelně, kterou jsem vám ukázal, ale dole na hradním náměstí. To pojme více lidí. Jinak ať se vám tu líbí!" vroucně stiskl ruku a odešel. "Dobře," odpověděl nejistým hlasem chlapec.
Když se zavřely dveře, tak si Stříbroplášť sedl ke stolu u okna. U dveří stál sir Igor a čekal, co mu jeho pán řekne. Chlapec si sedl tak, aby viděl rytíři do očí a pomalu promluvil. "Myslíte si, že je ještě nějaká šance, že bych se mohl vrátit domů?" Strážný se zarazil, takovou otázku ani ve snu nečekal. Nevím, já jsem nikdy kouzlům nerozuměl, spíš jsem se jich stranil. Vy jste viděl Klarda, ptal jste se ho?" Chlapec se zahleděl někam za něj, jako by vzpomínal. Pak si vzdychl, ale vzchopil se. "Máte pravdu, když mi to Klard slíbil." Ticho prolomil Igor. "Bojím se, že to tu pro vás bude těžké, jste důvěřivý a dobrý člověk." Chlapec se po něm tázavě podíval a usmál se. "Vlastně bych s Denorem šel sám, kdyby mě Dráp na to neupozornil. Proč vlastně není večeře v sále pod námi, nepřišel mi zas tak malý." Sir Igor se tentokrát rozhlédl, než promluvil. "Zvěst, že odešel Klard se rychle rozšířila. Čaroděj jeho moci po dlouhá léta udržoval mír strachem, ale s jeho zmizením přišla chvíle odplaty. Pokud se lidé dovědí, že ti Klard předal svou moc, může se válce ještě předejít. Popravdě moc nevěřím, že by Oregis poznal Klardův prsten, poznal jen silnou magii, která jej stvořila. Ať jsi kdokoliv, tak tě použije k zastavení války, která nikomu neprospěje." Chlapec nevěřícně sleduje rytíře. "Nerozumím tomu, ale jestli má přítomnost má zamezit válce, tak přijímám. Jestli vám mám důvěřovat víc než ostatním, to sám nevím." Rytíř se zasmál. "Popravdě to jsem od tebe chtěl slyšet. Tady vyspěješ rychleji než tam, kde jsi žil doposud. Můj pane, dovolte mi, abych vám mohl soužit do konce svého života." S těmi slovy si poklekl. Chlapec vyskočil a chtěl k tomu něco namítnout. Pak se ale zarazil. "Pokud to znamená, že budete mým přítelem, tak přijímám. Bez vás bych se tu cítil strašně sám. A teď už vstaňte, nevím, co si mám myslet, když se klaní starý muž mě."
Pak se chlapec porozhlédl po svých pokojích. Byly tři, první byl přijímací místnost se stolkem a balkónem. Druhý byla ložnice a třetí knihovna, nebyla velká, ale knihy, které tu Klard zanechal, měly velkou hodnotu. Jedna z nich ležela na malém stolku pod oknem otevřená na stránce s malbou Staré rady. Stříbroplášť si začal malby prohlížet. Radě předsedal mladý muž, asi tak starý jako on. Jen radní se nepodobali těm, které viděl na nádvoří. Vzal knihu a přišel za Igorem. "Kdo je to?" otázal se. Rytíř se zamyslel, jako by hledal správnou odpověď. "Když se Klard objevil prvně, tak byl také mladý. Nevím, jestli v tu dobu existovala rada, jako máme dnes, ale už se to tak dlouhé léta traduje." Začaly zvonit zvony. "To se blíží večeře. Tak pojďte Stříbroplášti, čeká vás perný večer."

Isidris

2. kapitola