2. kapitola

Někdo zaklepal na dveře. Sir Igor okamžitě otevřel a přivítal nově příchozího. "Stříbroplášti, tady jste, konečně jsem se mohl uvolnit a najít si pro vás trochu času." Mezitím mu srdečně podal ruku. "Sire Igore, mohl byste zavřít dveře a vy Stříbroplášti mi odpustil, že vás ještě trochu zdržím od večeře?" Chlapec se zatvářil, tako by vůbec nechápal způsob, jak se k němu ostatní chovají, a přikývl. Rytíř zavřel dveře, jak mu muž přikázal. "Lidé mi říkají Šedá krysa, ale pokud se vám tohle oslovení nelíbí, můžete mi říkat Umbra. Tuhle přezdívku jsem používal, když jsem byl ve tvém věku. I když právě Klard se zasloužil, aby se mi říkalo Šedá krysa." V oslovení Šedá krysa si našel chlapec trochu zlomyslnosti a tak si je oblíbil. "Popravdě si nejsem jist, jestli si vaše staré jméno zapamatuji, už jenom dnes jsem potkal tolik nových tváří." Přitom se pousmál nad svou zlomyslností. Byl však při tom čitelný jako kniha a brzy mu začaly cukat koutky. "Šedá kryso, určitě máte nějaký důvod, proč jste sem přišel, tak ven s tím. Někdo jako vy, kdo ani nepředstírá, že má jméno, má určitě nějaký důvod." Muž se usmál, ale nebyl to smích, byl to spíš úšklebek nad tím, že si ho někdo tak rychle zaškatulkoval. "Máte pravdu, Šedá krysa se mi neříká jen tak. Je to vlastně titul, který mi propůjčila tajná služba. Krom toho pochybuji, že Stříbroplášť je také vaše pravé jméno." Znovu se zašklebil, jako by si dokázal, že opět vyhrál.
Popošel k balkonu sledován jak chlapcem, tak rytířem. "Škoda, že jenom zavřené dveře nestačí k tomu, aby se člověk cítil bezpečně." Pak zamumlal několik tichých slov a zdálo se, jako by se stěny zavlnily jak hladina vody. "Přišel jsem kvůli tomu, že mezi lidmi kolují zvěsti o vaší smrti. Když zemřete, tak skončí doba míru a staré války opět započnou. Mám pro vás tohle." Rozhrnul plášť a vytáhl prostou kroužkovou zbroj. Měla dlouhé rukávy, ale přitom vypadala nesmírně lehce. Podobnou jsem dal i Klardovi a myslím, že jen díky ní se dožil tak vysokého věku." Mezitím ji položil na stůl. Chlapec se dotkl krásné zbroje a uvědomil si, že skoro nic neváží. Podíval se na muže před sebou s vděkem a trochu se zastyděl, za své chování. "Čím se vám za to mám odměnit?" "Bude stačit, když dnes nezemřeš." Vyrazil ke dveřím, ale těsně před nimi se zastavil. "Možná by tu byla jedna věc, kterou bys mohl udělat. Až se naskytne dobrá chvíle, tak přivoláš svého orla. Bude to důkaz tvé síly a nezdolnosti." Pak se otočil a prošel zavřenými dveřmi. Chvíli se za ním dívali, než dokázali promluvit. "Takhle jsem ho nikdy neviděl, vlastně jsem ho nikdy neslyšel mluvit. Patří mezi radní, ale většinou stojí opodál a zdá se, jako by mezi ně ani nikdy nepatřil." "Možná, ale ta zbroj, kterou mi dal, vypadá vážně skvěle. Pomůžeš mi ji obléci?" Rytíř okamžitě přispěchal a pomohl mu ji schovat pod oblečení tak, aby nebyla tolik vidět. "Snad nepřijdeme pozdě," znervózněl Igor. "Možná, že to je jejich plán." "Tak zas tolik to promyšlený myslím nemaj, ta podezřívavost by měla být s rezervou."
Seběhli schody, ale čím víc se blížili k nádvoří, tím se stupňoval hluk. Dole na ně čekal Oregis. "Tak zlatý hřeb večera přichází jako poslední. S vaším dovolením vás představím." Nečekal na odpověď a jen se natočil k rytíři. "Nikdo z nás nemá osobní strážce na hostině, zařaďte se mezi ostatní rytíře." Pak vyvedl chlapce na nádvoří. Bylo plné lidu, ale při pohledu na chlapce ztichlo. Oregis se postavil před lid a svým zvonivým hlasem pronesl. "Přivítejte mezi sebou Stříbropláště, nového správce Rudinu a nejvyššího z řad rady. Je právoplatným nástupcem Klarda a zdědil celou jeho moc!" Lid poklekl a radní se hluboce uklonili. V tu dobu se na stolech rozsvítily svíce a vyletěly nad hlavy přítomných, takže ozářily celé prostranství. "Nyní ať započne hostina!" Zvolal Oregis a sloužící začali nosit pokrmy na dlouhé stoly. Radní usedli ke stolu, který byl trochu vyvýšený a Stříbroplášť se usadil přesně doprostřed stolu. Všimnul si, že jeho židle je trochu vyšší než židle ostatních radních, snad aby budil dojmu, že je starší. Měl velkou žízeň a sám si nalil trochu vody, aniž by počkal, až ho obslouží. Poté co vyprázdnil svůj pohár, tak si uvědomil, že jej šlechta pozoruje. Jen stěží vydržel tolik pohledů a tak sklopil zrak.
Poté co přinesli několik pokrmů, se naučil přesně kopírovat pohyby Oregise sedícího vedle sebe. Tím se zbavil tázavých pohledů šlechticů a mohl si sám prohlížet příchozí. Přišli obchodníci z bohatých čtvrtí, ti seděli nejdále a stále o něčem debatovali. Pak seděli rytíři, těch bylo mnoho, ale těžko se odlišovali od ostatních, protože neměli zbroje ani zbraně. Nakonec byly šlechtici a kněží a pak bylo jedenáct míst pro členy Staré rady. Stříbroplášť vyslechl mnoho o úrodě v různých koutech země. Slyšel o zvířatech, které se nepodobaly ničemu, co až do teď znal. Nikoho se však nevyptával a jen naslouchal.
Pak mu přinesli na podnose stříbrnou sochu orla. Pod ní byl papír, na kterém stálo. "Nechť se tvá moc probudí." Pochopil a v mysli požádal orla, aby přiletěl. Nad hlavami lidí se zhmotnil vzduch a mávnutím křídel uhasil všechny svíce. Dosedl za svého pána a majestátně se napřímil. V očích lidí se zračil strach, i když bylo vidět, že už se k nim zpráva o orlovi dostala. Do ticha, které se náhle rozhostilo, se ozval vzdálený potlesk odněkud ze stínů. Brzy se rozšířil mezi všechny přítomné a zaplavil nádvoří. Povstali i radní a sloužící se pustili do odnášení stolů. Orel opět promluvil ke chlapci. "Učíš se rychle, ani mě nenapadlo, že bys tak zpříma mohl mluvit s Umbrem, nebo jak ti je více známý jako Šedou myší." "Tys tam byl?" otázal se chlapec orla. Všimnul si, že vzrušením k němu promluvil nahlas, ale nikdo kromě Oregise si toho nevšiml a ten na to nereagoval. "Mohl mě zabít, ale neudělal to. Moc dobře věděl, kdo jsem a tak mě nechal být. Ale to nech stranou, teď se připrav. Přinesou ti dary, které přijmi a pak je věnuj radě. Jdi ve stopách Klarda, jak jsi ho viděl vyobrazeného v té knize." Obchodníci chodili a nabízeli své nejušlechtilejší výrobky, které Stříbroplášť s díky přijímal. Mezitím vysvitly hvězdy a oblohou se potuloval měsíc.
Když svůj dar přinesl poslední z obchodníků, zvedl se Oregis a utišil shromážděné. "Dnešní den je veliký, protože se vrátil ten, koho jsme tak dlouhou dobu postrádali..." V tom se rozrazili dveře na nádvoří a v nich se objevil neznámý pocestný. Byl oblečen v černém rouchu a na hlavě měl slaměný klobouk, ze kterého se spouštěly pruhy otrhané látky zakrývající obličej. Na koncích látek byly rolničky, které se při každém jeho pohybu rozezvučely. Nesl tmavou Skříňku, která se leskla jako perla. "Přicházím s Karbosu, starého města, které nebylo na slavnost pozváno." Radní si začali šeptat. "To město je vzdálené šest set kilometrů, jak se sem tak rychle mohl dostat?" Muž se přiblížil k Stříbroplášti a ukázal na truhlici. "Chcete ode mě přijmout dar, nebo mě pošlete zas zpět?" Chlapec se uklonil, jako by chtěl vzdát hold, za dlouhou cestu. V mysli se mu ozvala slova orla: "Nech ten dar otevřít někým jiným." Nenechal se však zastrašit a truhlici otevřel. Uvnitř uviděl dvě rudé oči a vyvalil se dým. V tu chvíli se se zvedl vítr, který odvál oblak kouře od Stříbropláště. Ten se přenesl na vojáky a ti začali řvát nesnesitelnou bolestí. Z oblaku, který obestoupil neznámého, vyletěla dýka a zasáhla Stříbropláště přímo do hrudi.
Se smíchem se k obloze vznesl černý stín, který zahalil nádvoří do temnoty. Nebyl však sám, kdo se vyřítil k obloze. Několika mocnými mávnutími se zvedl k obloze i orel a pustil se do pronásledování nepřítele. Jeden z radních pohotově prozářil náměstí paprsky světla deroucími se ze země, čímž zapudil jedovatou temnotu. Několik dalších radních se vrhlo ke zraněným a pokoušeli se je zachránit. Jed však už dávno zastavil jejich srdce a jen málo z těch, kterých se jed dotkl, přežilo. Oregis se vrhnul k Stříbroplášťovi a s radostí zjistil, že dýka neprošla kroužkovou košilí. Chlapec měl jen vyražený dech a trochu se mu motala hlava z toho, jak se uhodil při pádu. Lidé si ani nevšímaly oblohy, kde se v lítém souboji utkal orel s drakem. Souboj by byl nevyrovnaný, kdyby orlí drápy byly jedinou zbraní. Na jeho zádech však stál Umbra, který spálil drakovy křídla a ten se pádem roztříštil o městské střechy. Na zemi ho dorazili vojáci halapartnami. Bezmoc, která se mu zračila v očích, když ho někdo tak slabý obíral o život, se nesla městem jako teskné sténání. Stříbropláště podepřeli a ten se před zraky všech přítomných chopil slova. "Jsem rád, že v tuhle těžkou hodinu jsem mohl přijít a dokončit to, co započal Klard. S vaší podporou se postavíme tomu, se nás dnes v noci pokusilo zničit! Když chtějí válku tak ať jí mají, neví, jakou sílu probouzejí!" Jeho slova byla doprovázena úzkostným dračím řevem, který brzy utichl. Rytíři předstoupili před Stříbropláště a přísahali mu svou věrnost. Ne radě, ale jemu. Toho večera však nikdo nic nenamítal. Z oblohy se snesl orel potřísněný krví a rozpřáhl křídla jako by chtěl obejmout celé nádvoří. Hlasitě zakřičel, tak, že se jeho hlas nesl přes celé město. Pak vyletěl do oblak a rozplynul se.
Stříbroplášť si zavolal sira Igora a vzdálil se do paláce. Ostatní radní se po pro odchodu poklonili a pak se také začali vytrácet. Poslední, kdo zůstal na nádvoří, byl Denor, který si odebral potřebné vzorky jedu do své laboratoře a pak dohlížel na odnesení mrtvol. Stříbroplášť se došel do svého pokoje a začal nervózně chodit po pokoji. Pak se otočil na Igora a promluvil. "Mám svolat radu a vyrazit do Kerbosu, abych pomstil ty, kteří dnes umřeli?" Sir Igor se na něj letně pohlédl. "Pojď, něco ti ukážu." Vystoupil na balkón a čekal, až ho bude chlapec následovat. Ten za ním přišel a stále ho sledoval. "Mohu radu svolat ještě dnes?" Místo odpovědi však rytíř ukázal na město. "Sleduj, jak se lidé pomalu vytrácejí." V jeho mysli se ozvaly slova pronesené orlem, když se s ním potkal poprvé. "Trpělivosti se ještě budeš muset naučit." Nevěděl, jestli se mu jen připomněla, nebo mu je Dráp řekl znovu. Pozoroval spleť ulic a naslouchal tichu, které se kolem rozhostilo. Když se jeho dech zpomalil a on ucítil únavu, které si do teď nevšímal, tak rytíř promluvil. "Máš za sebou první vítězství. Na zítřek však budeš potřebovat mnoho sil. Radu můžeš svolat i teď, ale opravdu si to přeješ?" Chlapec se nepřestával dívat do tichých ulic města místo odpovědi hlasitě zívl. "Děkuji, asi bych se zachoval unáhleně. Snažil jsem se chovat tak, jak by ode mě lidé vyžadovali a přitom jsem si ani neuvědomil, že bych si je mohl tak lehce poštvat proti sobě." Odebral se do své ložnice a brzy nato usnul. Sir Igor chvíli stál u jeho postele a sledoval ho. "Jsi jen dítě, bude to pro tebe těžké." Pak se mu však v mysli ozvala cizí slova. "Obětoval tomu vše, co má a měl, ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak odhodlaného jako je on. Prosím tě, dávej pozor, ať nevyhoří!" Rytíř si něco zabručel a odešel z ložnice. Tam se sesunul na židli a také usnul.

Isidris

...