1. kapitola

Chceš-li žít, bojuj. Chceš-li zemřít, tvůj boj už dávno skončil a ty vidíš, co všechno už jsi napáchal.

Kameny létaly vzduchem a šípy bylo zastíněno zamračené nebe. Všude kolem jsem viděl jatka, ve které se boj proměnil. Krví nasáklá zem byla kluzká a měkká. Ucítil jsem, jak mi kousek od těla proletěl smrtící šíp. Všemi smysly jsem se ponořil do probíhající vřavy. Bylo temné šero, ale vzrušením jsem viděl skoro jako ve dne. Pohlédl jsem před sebe a uviděl obrovskou postavu třímající v ruce narezlý palcát. Nepřipomínala nic živého, co jsem kdy viděl. Měla neurčitý výraz ve tváři, který zachycoval touhu po krvi. Tvor srazil jedinou ranou jezdce z koně. Rána byla tak obrovská, že roztříštila jezdcovo brnění a ten zmizel z mých očí. Pak se podíval na mě, jeho úlisný pohled se mi vryl do paměti. Šípy znovu zakryly oblohu a zabodaly se do zad bestie. Zuřivě zařvala a otočila se ke mně zády. Rozběhl jsem se proti ní a využil zlomku nepozornosti, který se mi naskytl. Do rány jsem dal všechno odhodlání a sílu, která mi ještě zbyla. Se strašlivým řevem jsem seknul. Připadalo mi, jako bych narazil na skálu a zatmělo se mi před očima. Ucítil jsem mravenčení v ruce, ale nic už jsem neviděl. Možná to trvalo okamžik, možná celou věčnost. Nevěděl jsem, jestli protivník ztratil rovnováhu a padnul, ale ucítil jsem slabý otřes země. Stál jsem omráčen uprostřed bojové vřavy, která trvala tak strašně dlouho. Zvuky se mi začaly slívat v jeden neurčitý šepot přicházející z neznáma. Začal se mi vracet zrak, který mi dával trochu jistoty. Zahlédl jsem kopí, jenže jsem se nedokázal pohnout. Náraz mi musel vyrazit dech, blesklo mi hlavou. Celým tělem mi projela nesnesitelná bolest. Cítil jsem, jak se mi plíce začali plnit krví. A bezvládně jsem padnul k zemi. Slyšel jsem tichá slova, která se ke mně nesla odněkud zdálky. Byla bezvýrazná a připomínaly mi chvíle, kdy jsem ještě žil v míru a svobodě.Stále jsem neumíral a bolest se stupňovala. Najednou nastalo ticho, otevřel jsem oči, které jsem až do teď křečovitě svíral. Přede mnou stála postava halená ve světlý šat. Okamžitě jsem v ní poznal svojí ženu Sorfé. Byla krásnější, než jsem si jí pamatoval. Chtěl jsem vstát, ale nebyl jsem schopen žádného pohybu a jediné co mi bylo dopřáno, bylo němé dívání. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Znovu jsem na ní pohlédl, její tvář byla jiná, než když jsem odcházel. Musela zažít mnoho strastí po tom, co jsem odešel.Proč se na mě ale usmívala, vždyť nejsem hoden jediného pohledu. Nedokázal jsem nic, na co by mohla být pyšná. Můj život skončil před lety, kdy jsem od ní odešel. Sklopil jsem zrak a zadíval se do země.Přistoupila ke mně blíž, podívala se mi do očí a tichým hlasem poprvé promluvila. "Jsem na tebe hrdá."To byla všechno, co řekla a políbila mě. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem odcházel a ona řekla, že polibek je někdy výmluvnější než celá kniha. Myslel jsem na ni každý den a připadalo mi to jako sen. Jenže byl tak krásný, že jsem mu nechtěl věřit. Přestal jsem cítit bolest a připadalo mi, jako by se tato chvíle stala věčností.Odněkud zpoza Sorfé se objevil můj syn Velfis. Skoro jsem ho nepoznal, bylo mu něco přes patnáct let, také to byla doba, co jsem ho naposledy viděl. Díval se na mě výrazem klidným a zdrženlivým. Oblečení měl šedé a bylo popsáno zvláštními vzory a symboly. Ve tváři jsem mu vyčetl, že mi nemůže odpustit můj odchod. Když si všimnul, že na něj hledím a odstoupil o krok zpět a znovu jsem na něj přestal vidět. Pohlédl jsem na Sorfé, ale připadalo mi, jako by se její podoba rozplývala a mizela. Naposledy se na mě usmála a na rtech jsem jí přečetl uklidňující pozdrav. Chvilku jsem se díval směrem, kterým zmizeli, a hledal naději. Nedokázal jsem se smířit s tím, že už je nikdy neuvidím.Za sebou jsem uslyšel kroky, přicházely z opačného směru, než se objevila Sorfé a můj syn. Kroky byly tvrdé a těžké, jako by šly po kamenech. Připadalo mi, že se okolí zahalilo do temného pláště. Znovu jsem ucítil tu nesnesitelnou bolest na hrudi a zkroutil se v křečích. Ta bolest mi říkala, že stále žiju, ale sám jsem tomu nevěřil. Ze stínu se vynořila postava v dlouhém černém plášti. Do tváře jsem jí neviděl, měla jí schovanou pod kápí a stín jí ukryl. Na plášti jsem si nevšiml jediného záhybu a vypadala, jako by byla šita z jediného kusu. Konce pláště byly roztrhané a plápolaly ve větru, který jsem ale necítil. Na rukách měla ocelové temně začerněné rukavice a na nohách vysoké okované boty. Její majestátní pohled mě vyděsil. Připadalo mi, jako by vládla životu a smrti. Začal mi běhat mráz po zádech. Zastavil se pár sáhů ode mě a počkal, až odezní ozvěna jeho kroků.V úplném tichu pravil hrdelním hlasem. "Chceš žít či navždy zemřít? Smrt je možná lehčí v tvých očích, ale život, který ti nabízím je velkolepý. Jediné co musíš obětovat je svoboda. Tato volba je jen na tobě, můžeš znovu vidět svého syna, svojí ženu i své přátele." Při posledních slovech jsem si uvědomil svou touhu po rodině a přátelích. Už jsem chtěl souhlasit, když jsem spatřil část obličeje neznámého. Sněhově bílá kůže a špičaté zuby ve mně vzbudily strach. Povšiml jsem si zlomyslného výrazu a uvědomil si, co se ze mě stane, když budu souhlasit. Chtěl jsem něco říct, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Neznámý vycítil mé zdráhání a pokračoval. "Získáš slávu, moc, bohatství a přízeň pána Rimuriase. Můžeš zachránit svojí ženu a syna od jisté zkázy. Mohou žít pod tvojí ochranou v přepychu a bohatství. Stačí se jen vzdát takové nicotnosti jako je svoboda. Přijímáš? Při posledních slovech chtivě zvýšil hlas. Z úst se mi vydralo jediné slovo, které zpečetilo můj osud. "Ne."Ucítil jsem nával vzteku, který jsem rozpoutal. Viděl jsem, jak neznámý zvedl ruce a ucítil strašnou bolest. Začaly mě obmotávat temné řetězy, které ze mě vysály poslední zbytky síly odolávat bolesti, a zmizel jsem v temnotě.