1. kapitola


"Pořád to stejné!" lamentuje stařec nad novinami. "Jó, to za mých mladých let, to byla jiná..." Ani nečeká na odpověď a pomalu listuje dál. Sedí sám před svým domem a sleduje zapadající slunce. "Brr, kdyby aspoň ten vítr nebyl tak studený." Zalamentuje stařec a upraví si deku na ramenou. "No bodejť by ne, Done Francesko, přišel podzim a navíc dnes hlásili pořádnou průtrž mračen." Starý don sebou trhnul, myslel, že je tu sám. Dvakrát klepnul do země vycházkovou holí a pomalu vstal. "Slečno Lidio, víte, že mám špatné srdce, nesmíte mě tak lekat." Katrin přerušila sklízení suchého prádla a zkřížila ruce na prsou. "Done Francesko, kdybych pokaždé musela řádně bouchnout dveřmi, abyste věděl o mém příchodu, tak už máte dávno vysklené dveře!" Don jen ledabyle mávnul rukou, jako by ho její odpověď vůbec nezajímala. "Čekal jsem Santiaga a Franca, ne vás Lidio. Měli sklidit úrodu kukuřice a pořád né a né přijít." "No bodejť by ne, má přijít bouřka..." "Já jsem vás slyšel, je mi zima, jdu dovnitř." S těmi slovy za sebou zabouchl dveře a sedl si rovnou do jídelny ke stolu. Brzy měla být večeře a už se mu nechtělo čekat v obýváku.

...

"Santiago, ty už tam nechej, vezmeme je příště!" zavolal starý vozka na mladíka sklízejícího úrodu kukuřic. Mladík se ale nechtěl nechat jen tak odbýt: "Ale pane Franco, vždyť hlásili, že bude pršet celý týden! Kdo ví, za jak dlouho se počasí umoudří, abychom to mohli dokončit." "Tak sem přivez ještě jedno kolečko, ale pospěš si." Zabručel vozka, přidržujíc si klobouk, který se třásl v náporech větru. Mladík tedy naložil, co dokázal pobrat a naskočil za staříkem do vozu. "Pořád mě udivuje ta tvoje zapálenost do práce. To tolik chceš jít studovat?" Mladík se okamžitě rozmluvil. "Don Francesko říkal, že když bude dobrá sklizeň, tak že mi studium zaplatí. Už si dávám peníze stranou a chci si za ně koupit nějaké učebnice." Stařík se uchechtl. "To by mě zajímalo, čemu Don říká dobrá sklizeň. Nepamatuji si, že by tady v horách někdy byla dobrá sklizeň..." Mladík se otočil a tiše pozoroval poslední část pole, kterou se jim nepovedlo sklidit. Začaly padat první kapky a netrvalo dlouho a dalo se do vydatného deště. Zrovna dojeli na statek. Stařík zavezl vůz do stáje. "Kukuřici budeme sušit tady, zítra ji svážeš a zavěsíš tady na ty trámy. Santiago, nezapomeň se postarat i o koně a zavřít vrata. Mladí seskočil z vozu a bez remcání se pustil do práce. Francovy už táhlo na osmdesát. Přesto stále pomáhal na statku. Když už neměl sílu na fyzickou sílu, tak aspoň radil svými zkušenostmi. Nyní vzal svou hůl, hodil přes sebe jakousi starou látku, co měl přichystanou u vchodu a rychlou chůzí došel do domu.

...

"A Franco!" zvolal Don, jak jej uviděl. "Už vás s chotí čekáme. Kde je Santiago, bez něj jíst nezačneme!" Franco nestihl odpovědět, protože do rozhovoru vstoupila Franceskova choť. "Proč bychom na něj měli čekat, už tak tu sedíme dost dlouho! Navíc bude zas smrdět jako z žumpy vytažený." "Ale no tak, drahá." Přerušil ji Don, "Franco se Santiagem celý den pracovali na poli, aby stihli sklidit všechnu kukuřici. Že je tomu tak Franco?" Stařík si mezitím stihl pověsit starý plášť na věšák a sundat mokrý klobouk. Vstoupil do místnosti, mírně se uklonil, jak mu to jeho stařecká záda dovolila. "Buena tarde, Doňo a Done." Pak se narovnal, ale mezi těmito dvěma postoji byl jen nepatrný rozdíl. "Snažili jsme se, ale začalo pršet, a tak jsme práci přerušili. Už jsem starý, budete muset najmout nějaké brigádníky." "To jsi celý ti Francesko, šetříš na věcech, na kterých se šetřit nemá a to co ušetříš, to škudlíš!" Přerušila rozhovor Doňa Carlota. "Kdy jsi se mnou naposledy šel na nějaký večírek, nebo aspoň vyrazil na výlet někam dál, než končí hranice tvých pozemků." Při těch slovech začala vzlykat. Don začal nervózně oťukávat podlahu. V obličeji začal rudnout a zdálo se, že se neudrží a vybuchne. Vtom někdo zaklepal na dveře. Franco se pokusil odlehčit náladu a chtěl zavtipkovat. "Malý Santiago z hladu úplně zapomněl, že při vstupu domů klepat nemusí. No tak, Santiago, už pojď dovnitř!" Místo toho se klepání opakovalo a tentokrát znělo usilovněji. "To sem z toho blázen..." mumlal si pod vousy Franco a šel ke dveřím. Otevřel a spatřil promoklého člověka sedícího u dveří. "Buena tar-de." vyblekotal poutník ze sebe. "Dobří lidé, nemohu u vás přespat, ztratil jsem cestu a zastihla mě bouřka. Stačí, když bych tu mohl někde hlavu složit a trochu usušit mokré věci!" Stařec bez váhání otevřel dveře a pustil neznámého dál. Don s Doňou se na sebe nevěřícně podívali. Zdálo se jako by na chvíli zapomněli na večerní hádku. Franco zavřel dveře a otočil se k poutníkovi tak, vše slyšel jak on, tak i Don s Doňou. "Povinností každého křesťana je postarat se o poutníka putujícího do Santiaga de Compostela. Kde mohu ubytovat tohoto muže done Francesko?" Don se prudce otočil, chvíli bylo vidět, jak se v něm kypí hněv, pak ale odezněl. Dvakrát bouchl holí do země a vstal. Přišel k neznámému a chvíli mu hleděl do očí. Ten je rychle sklopil k zemi. Pak se začal strohým a podezřívaným hlasem vyptávat. "Jak se jmenujete?" Chvíli trvalo, než se muž rozmluvil. "Isidor Barodéz." Ani nestihl přidat cokoliv dalšího a následovala další otázka. "Odkud jste pane Isidore?" "Jsem z Lisabonu, ale už několik let žiji v Madridu." "Dokažte, že jste poutník." "Pane, mám tu poutnický průkaz, když chvíli počkáte, tak ho usuším a mohu vám ho ukázat." "Done, má hůl a mušli, kdo jsme, bychom mohli rozhodovat, zda je opravdovým poutníkem." Vstoupil do dosti nevlídného rozhovoru Franco. "Já jsem tu pán a já rozhoduju, koho u sebe doma ubytuju!" Don skoro až vzplanul hněvem. Pak se zarazil, snad nikdy se s Francem nehádal. "Máte pravdu Franco," vydal ze sebe po chvíli, "jste to vítán, věřím vám. Franco dojděte pro toho zatracenýho Santiaga, už z toho hladu začínám šílet a vám Isidore se omlouvám. Přisedněte si k nám na večeři!" Poutník ustoupil o krok zpět. "Mě bude vážně stačit jen malé místo ke spaní, kde nebude pršet." Don ho však přátelsky poplácal po rameni." Tu večeři berte jako mou omluvu, pojďte a sedněte si sem do čela." Poutník chvíli váhal, ale teď už nemohl odmítnout. Mezitím přišel Franco se Santiagem. "Vše je uskladněno, Done Francesko!" Don mu však věnoval pramalou pozornost. Mezitím se ozval hlas Doňi Carloty. "Lidio, kde jsi s tím jídlem, copak nás chceš všechny umořit hlady!" Lidia se přihnala a přinesla sklenku a talíře pro nového hosta. Pak se vrátila s polévkou a všem ji rozlila. Když aspoň z části zahnali hlad, tak se Don opět pustil do vyptávání. "Kde jste začal vaši pouť, Isidore?" Bylo vidět, že se v místnosti trochu zlepšila nálada. "No, už to jsou tři týdny, co jsem začal svou pouť v Santanderu. Jdu pomalu, nikdy jsem se turistice nevěnoval." "Tak co vás tak lákalo vyrazit z severní pobřežní cesty na Camino primitivo, jdoucí přes hory?" Poutník se přihrbil a zašeptal, jako by říkal nějakou tajnou věc. "V jedné vesnici mi místní vyprávěli příběh o králi Alfonsovi, který jako první poutník přešel hory, a tak jsem se rozhodl jít v jeho stopách. Rád bych o tom napsal román." "Vy píšete knihy, skočil mu do řeči Santiago. "Ano, už jsem jich pár napsal, proto jsem se také přestěhoval do Madridu." Lidia mezitím přinesla víno a druhý chod. Franco využil chvíle ticha a vytáhl z kapsy dopis a podal jej Donu Franceskovi. "Odpoledne přišel dopis od Dona Andrése z Californie. Chtěl jsem ho přinést dřív, ale na poli bylo opravdu hodně práce. "Nevadí, tak copak mi chce můj bratr Andrés?" Don Franceska se s naučenou okázalostí dostal do dopisu a přelétl jej očima. "Tak bratr chce za tři dny přijet. Mohl napsat trochu víc dopředu, takhle nezvládnem připravit řádnou oslavu." Bručel si pod vousy starý Don. V tom se ozvala jeho choť. "Pro svého bratra oslavu uděláš, ale abys oslavil třeba naše výročí, to tě ani nenapadne!" Don zrudnul a začal nervózně hůlkou ťukat do země. "Drahá, máme tu návštěvu." Procedil skrze zuby. "Tak ty se bojíš, že by někdo mohl vědět, jak to tu doopravdy chodí? Že by ostatní lidé mohli vidět tvoji lakotu. Ani toho poutníka jsi nechtěl ubytovat, špiníš jméno své rodiny!" Ta poslední věta starce vyvedla z míry. Třískl holí do stolu a výhružně se vztyčil nad stůl. Tak j-já, já, že kazím jméno rodiny? Já, já, že jsem lakotný, já, že škudlím peníze. Každý večer si chodíš na večírky, pořád piješ drahé víno a kupuješ si nové šaty. Proto jsme tak chudí! Ani Santiagovi za službu zde na statku nemohu zaplatit studie v Madridu!" Chtěl by mluvit ještě dál, jenže se mu podlomila kolena a sesunul se na židli. Přiběhla k němu Lidia a podepřela ho. Toho Doňa hned využila, třískla do stolu a zvolala. "Koukněte se na ně, vidíte tu podobu. Podvedl mě se služebnou a vše chce odkázat jí a tomu bastardovi. Myslíš si, že to všechno nevím? Teď to ví všichni! Dnes budu spát v pokoji pro hosty!" Rázným krokem se vydala ke dveřím. Po cestě sebrala dopis od Dona Andrése. Ukázala jej Donovi a zmuchlala. "Myslíš si, že bude stát při tobě? Vždy byl lepší než ty! Ve všem!" A řádně za sebou bouchla dveřmi. Don se zmohl jen na slabé zachraptění mezi rychlými nádechy a výdechy. "Ta mě jednou zabije!"

...

Poutník vše jen mlčky sledoval a tiše litoval, že přijmul pozvání. V místnosti zavládlo ticho. Starému Donovy se vrátil klidný dech. Chvíli pozoroval ostatní, jak se nimrají v jídle a prohlížejí si ošuntělé stěny jídelny. Pak si odkašlal a zvedl se od stolu. "Nějak mě přešla chuť na jídlo. Pane Isidore, jak vidíte, tak pokoj pro hosty je obsazen. Ven vás nevyhodím, tak si lehněte kamkoli chcete, jen mě už neotravujte." Malátným krokem se vydal ke dveřím. Lidia mu chtěla přispěchat na pomoc, ale odehnal ji obvyklým ledabylým mávnutím rukou. "Co to do ní vjelo, ještě nikdy takhle nevyšilovala před hosty..." mumlal si Don pod vousy a odešel z místnosti. Lidia přišla ke stolu a mlčky odnesla plné talíře. Santiago stále hleděl na místo, kde ještě před chvílí ležel jeho talíř. Na tvářích se mu kutálely slzy a tiše popotahoval. "Takže nikdy nepůjdu studovat? Pověz Franco, myslel to Don vážně?" Stařec ho poplácal po rameni. "Neboj Santiago, jistě to tak nemyslel. Peníze na tvá studia se jistě jednou vyděláme." Lidia se mezitím vrátila, objala svého chlapce a odvedla jej pryč. V místnosti už zůstal jen starý Franco a poutník. "Ukážu vám, kde budete dnes v noci spát." promluvil Franco, jakmile odešli. Poutník se zvednul, popadl svůj baťoh a vyrazil ke dveřím do budovy. Franco ho však po cestě zastavil. "Don pravil, že chce mít klid. Necháme vás přespat ve stáji, je tam teplo a sucho. Pojďte za mnou." Mezitím si přes sebe přehodil svůj starý plášť a otevřel dveře. Venku déšť neustával a spíš se zdálo, jako by přidal na intenzitě. Vyšel ven a pobízel poutníka, aby si pospíšil. Moc se mu nechtělo, ale brzy starého muže následoval. Přeběhli dvorek a schovali se pod stříškou u stájí. Stařec otevřel dveře a pobídl poutníka ke vstupu. Byla to dlouhá místnost s odhaleným trámovým a kamennými stěnami. Člověk i po tmě cítil, že zde je množství koní. Ti nervózně podupávali a řehtali. "Stařec zapálil petrolejovou lampu a zavedl poutníka stranou od koní. Byla tu veliká hromada sena. "Sem si lehněte. Omlouvám se, že to není nic lepšího, ale to víte, kdo by mohl tušit, že to dopadne takto. Ráno jste vítaný na snídani, jistě tam bude příjemnější nálada, než jste mohl zažít dnes." Poutník mlčky hodil baťoh do kouta a prohlížel si svou novou postel. "Tu lampu vám zavěsím sem, nerad bych, aby nám shořely stáje. Až půjdete spát, tak zhasněte." poutník kývnul hlavou a poděkoval. Pak už jen pozoroval, jak stařík opouští stáje. Už jen slyšel, jak venku nadává na svá bolavá kolena a mizí v budově.

...

Poutník se uvelebil v suché slámě, ale nemohl usnout. Zdálo by se, jako by ho po večerním setkání přešla všechna únava. Déšť bušil do střechy a zdálo se, že pomalu ustává. Pak zas přišel s novou intenzitou. Někde poblíž pročísl oblohu blesk, což vyděsilo koně, kteří se vzpínali a nervózně řehtali. To poutníka opat probudilo, opřel se zády o studenou zeď a mhouřil do tmy, zda jsou stále na svých místech. Druhý blesk prozářil místnost ostrým světlem a koně opět vyděsil. Poutník se zde necítil moc dobře. Zachumlal se víc do své deky a nervózně se rozhlížel kolem. Déšť opět mírně utichl a i vítr se mírně ztišil. Koně se uklidnili a v místnosti zavládlo relativní ticho. Poutník si už chtěl lehnout do sena, když tu sem dolehl jakýsi hlas ze stavení. "Jeden milión euro, kde to mám vzít!" Pak hlas opět přehlušil déšť. Poutník zbystřil a odlepil se od stěny ve snaze slyšet víc. Brzy se na něj usmálo štěstí a déšť ustal úplně, takže se přes náměstí zvuk dobře nesl. "To ten dluh Donu Andrésovi splatit nemůžu stihnout. Pro tolik peněz bude Andrés vraždit!" Něco dopadlo na dvůr a roztříštilo se to. Zdálo se, jako by déšť čekal na tuhle chvíli a znovu nabyl na intenzitě. Poutníkovi se znova vybavila scéna z večera a přeběhl mu mráz po zádech. Měl pocit, že slyšel až přespříliš. Bouře získala svou plnou sílu a koně se začali vzpínat. Poutník se už ani nepokoušel usnout. Nejradši by byl co nejdříve pryč. Vzal trochu peněz, vložil je do obálky a zavěsil je k petrolejové lampě. Počkal, dokud se bouře aspoň trochu neuklidní a opustil stáje. Venku už jen slabě mrholilo. Kdesi ve tmě štěkal pes a zdálo se, že se přibližuje. Poutník nečekal a rozeběhl se k plotu. Otevřel branku, rychle ji za sebou zavřel a vyrazil kamsi dál do tmy.Cesta mírně stoupala a klikatila se. Mrholení se pomalu změnilo na vytrvalý déšť. Tentokrát už oblohu blesky nekřižovaly a zdálo se, že se ještě více setmělo. Trochu litoval, že stáje opustil, přesto ne nemohl zbavit pocitu, že udělal dobře. V hlavě mu opět proběhla vzpomínka na Donovy dluhy a na nepříjemnou scénu u večeře. Vzpomněl si na klučinu Santiaga, který zde bude až do konce života živořit a nejspíše se nikdy nedostane na vysokou školu. Zastavil se, opřel se o hůl a zahleděl se kamsi zpět, kde očekával stavení, kde rodina žila. Neviděl nic jiného než tmu. Brzy to vzdal a vyrazil dál po cestě, která se začala svažovat. Cestu obestoupily stromy a tma zhoustla. Zhoustla tak, že už neviděl ani na krok.

...

Někdo silně zabušil na dveře. Hostinský opřel smeták o zeď a zavolal přes rameno. "Otevíráme až za hodinu!" Vykročil ke kuchyni, aby pomohl manželce s přípravou snídaně pro zákazníky. Rány na dveře se však ozvaly znovu a to s větší intenzitou. "Hergot, to nerozumíš!?" Otevřel dveře a dovnitř hned vpadl promočený poutník. "Nemáte něco na zahřátí?" začal bez pozdravu. Hostinský ho nedokázal zadržet, natož ho zas vyhnat ven do deště. "A-ano, něco mám. Jste spal venku?" Poutník jen ledabyle vzhlédl a hodil zabahněný batoh na zem. "Kam si můžu pověsit pláštěnku a dát batoh?" Hostinský si ho prohlédl od hlavy k patě. Byl celý zabahněný, což taky vysvětlovaly ty šlápoty, které se za ním ode dveří táhly. Dlouho se nerozmýšlel a ukázal kamsi do rohu. "Támhle, já vám zatím přinesu silnej grog. A zmizel v kuchyni. Poutník si sundal zabahněné věci a sesunul se na židli. Byl celý prokřehlý a třásl se zimou. Hostinský se vrátil a postavil před poutníka hrnek horké vody a naklopil do něj dva panáky rumu. Pak si také nalil panáka a pozvedl ho. "Tak na cestu!" Usmál se a poplácal poutníka po rameni. "Tak povídejte, kde jste spal?" Poutník přičuchl k horkému nápoji a pak jej pevně objal. "Včera jsem zabloudil a až skoro za setmění jsem našel dům Dona Franceska." Hostinský se plácl do stehen a dal se do smíchu. "Myslíte Dona Franceska z Villy Cascada? To je dobrých 35 kilometrů po silnici již blízko horských hřebenů. To jste nemohl stihnout, i kdybyste šel celou noc!" Poutník se jen usmál, prohlédl si zabahněné boty a usmál se na hostinského. "Vzal jsem to zkratkou! Ale řeknu vám, ty kopce tu jsou fakt dost strmé. Ale možná, že už vím, proč se ta vila jmenovala vodopád." Hostinský si jej chvíli nevěřícně prohlížel. Pak se uchechtl, nalil si panáka a nalil jednoho i poutníkovi. "I tak to je dobrých deset kiláků, a to hustým lesem..." "No to jsem si všimnul!" přerušil jej poutník. "Teda musím říct, nikdy mě nenapadlo, že je v noci a deště v lese taková tma. Je aspoň tahle vesnice na cestě do Santiaga de Compostela? Jak se to tu vlastně jmenuje?" "Cascada, stejně jako ta villa na kopci nahoře. Je to dálka, ale přesto tu Dona máme velmi rádi, dřív tu bydlel jeho bratr..." "Myslíte Dona Andrése?" opět jej poutník přerušil. Hostinský si prohlížel sklenku. "Ani nevím, kde je mu konec, už se tu pěkně dlouhou dobu neukázal. Od té doby, co prodal všechny ty pozemky." "Mateo!" ozvalo se od kuchyně. Oba muži se otočili. "Dojdi otevřít dveře, už jdou první poutníci." Hostinský se zvedl a s nevolí vyrazil ke dveřím. Jeho žena ho mezitím vystřídala u jejich prvního návštěvníka. "Tady je deka. Slyšela jsem dobře, Don mluvil o svém bratrovi, vy jste u něj přespávat? Povídejte!" Poutník se pokoutně naklonil k hostinské a zašeptal. "Slyšel jsem, že za pár dní Andrés přijede za donem. Prý chtějí udělat velkou oslavu." Žena spráskla ruce, že se hostinský zastavil a ohlédl. "No to není možné, že by Don Andrés přijel? Jak se mu daří, říkali?" "To nevím, ale nepřišlo mi, že by se z jeho příjezdu radovali." Začal ze sebe soukat poutník. Hostinská na něj nevěřícně koukala a kroutila hlavou. "To není možné, Dona Andrése měli vždycky všichni rádi. Kam že to odjel drahý?!" Zavolala na manžela, který zrovna vpouštěl další poutníky do domu. "Za moře, do Států." odvětil jí a dál se již plně věnoval zákazníkům. Poutník se opět naklonil k hostinské a zašeptal. Tentokrát tišeji, než prve. "Tohle je opravdu tajemství, tak si to nechejte pro sebe." Žena dychtivě přikývla a také se předklonila. "V noci jsem slyšel, že Don Francesko svému bratrovi dlouží ohromné jmění a nejspíš to nemá jak splatit. Prý, že by ho za to snad i jeho bratr dokázal zabít. A to vám povím, že se jeho příjezdu vážně všichni dost báli! To víte, když někomu někdo dluží jeden milión." To už hostinská nevydržela a zvolala "jeden milión! To není možné, Francesko, že dluží jeden milión!" Pak okamžitě ztišila hlas a opakovala to potichu. Poutník se rychle rozhlédl a uvědomil si, že z něj mluví alkohol a únava. Dopil hrnek a vrátil hostinské deku. Ta ho celou tu dobu pozorovala a čekala, zda z něj nevyloudí ještě nějaké další informace. Poutník se už jen vyhýbal odpovědím a došel za hostinským. "Tady je za ten grog, já už půjdu." Hostinský jen vzhlédl od pultu a dál se věnoval čištění sklenek. "Nechcete tu zůstat, můžete si po té noci odpočinout. Poutník se ohlédl a ujistil se, že ho hostinské stále sleduje. "Ne děkuju, ještě bych dnes rád něco ušel." S těmi slovy si vzal svůj zabahněný kabát a s nevolí se oblékl. Pak už jen popadl batoh a vyrazil do deště. "Nashle a děkujeme za zprávy!" volala a mávala na něj hostinská. Poutník ji nervózně zamával zpět a vyrazil dál. Doufal, že co nejdříve najde nějakou poutnickou ubytovnu, kde by měli volno. Trochu litoval, že všechno tak rychle vyslepičil, skoro jako by byl nějaké stará drbna. Přidal do kroku a zmizel v mlze.


Isidris

» 2. kapitola