"Done Francesko, Done Francesko!" volala Lidia. "Oběd už je na stole a vaše žena už je nervózní! Jak dlouho na vás máme čekat?" Francesko poklidně otevřel dveře a vzal si z věšáku kabát a klobouk. "Nečekejte, dnes nemám chuť k jídlu." Spíš jen tak mimochodem prohodil kamsi směrem k Lidii. Pak vyrazil ven z domu. Lidia se ho ani nesnažila zastavit. Poslední dny se u jídla jen hádal se svou ženou Carlotou a častokrát byl jejich terčem i její syn Santiago. Vrátila se zpět ke stolu, předala Franceskův vzkaz, vyslechla si Carlotin názor a pustila se do servírování oběda.

...

Francesko šel pomalu. Nikam nespěchal a vracet se mu vůbec nechtělo. Od večera, co je navštívil poutník, mu nebylo dobře. Lidia mu doporučila pít víno, pak zas lamentovala, že to přehání a zakazovala mu to. Moc mu to na žaludek nepomáhalo, ale uklidňovalo ho to. To potřeboval teď nejvíc. Zastavil se a zas si řádně lokl z lahve. Doňě Carlotě vadilo na něm snad všechno a dávala mu to sežrat, jak jen mohla. Kdyby ho nechala v klidu, tak by se mohl věnovat přípravě oslav. Takhle na to neměl ani trochu náladu. Mezitím došel do sadu. Vzal ze země jedno jablko a otřel jej do kabátu. Chtěl se do něj zakousnout, ale chvíli si jej jen prohlížel a pak jej zahodil. I ty jablka byla zakrslá a stižená plísní. Ničemu se tu nedařilo. Jeho zatracený bratr dostal výnosné pozemky v údolí a on zdědil ty v horách. Nerozešli se úplně v dobrém, přesto ho měl rád. Byla to doba, co se neviděli. Už se to blížilo. Zítra má přijet! Myšlenky mu přerušila ostrá bolest břicha. Opřel se o svou hůl a snažil se to vydýchat. Bolest se né a né ztratit. Vzal tedy flašku vína a dopil, co v ní zbývalo. I to víno se zdálo být zkyslé. Brzy začalo působit a bolest utlumilo. Chvíli uvažoval, že se vrátí domů a lehne si. Nechtělo se mu. Lidia za ním jistě přijde a bude po něm chtít, aby se zapojil do příprav. Tady venku bude mít více klidu. Vyšel na cestu a vyrazil dál po prašné cestě. Šlo se mu těžce, jako by nohy vláčel za sebou. Na skalnatých výběžcích nad ním Santiago vedl stádo ovcí. Šel pozdě na oběd. Francesko na něj zamával, ale jako by jej kluk ani nespatřil. Chtěl na něj zavolat, ale pak si uvědomil, proč je ještě pořád tady. Chvíli jej mlčky pozoroval, ale Santiago se ani jednou neohlédnul jeho směrem. Francesko sklopil hlavu a vyrazil dál. Uvědomil si, že se mu trochu motá hlava. Sednul si na kamennou zídku vedle cesty a odpočíval. Chvíli se snažil uklidit dech. "Proč zrovna teď? Proč zrovna dnes?" opakoval si. Kdyby mu bylo takhle špatně kdykoliv jindy, ale proč v době, kdy se má vrátit jeho bratr. "Kdyby aspoň nefoukalo a nebyla taková zima." zalamentoval nahlas. Opět chvíli zvažoval, zda se nevrátí. Nechtěl se však setkat s Carlotou, jistě by mu zas vytknula, že na ni všechno hodil. Asi by měla i pravdu, přesto se mu to nechtělo poslouchat. Vstal a šel dál. K vodopádu to bylo už jen kousek. Brzy cestu začaly lemovat stromy a nakonec se octl v lese. Listí mu šustilo pod nohama a brzy ucítil rozbahněnou půdu. Cesta se tu prudce svažovala a nebyla zpevněná. Vlastně ji nikdo krom něj nepoužíval. Brzy došel až k potoku. Chvíli šel podél něj, dokud nedorazil k vodopádu. Nebyl vyšší jak tři metry, přesto podle něj jeho předci pojmenovali vesnici v údolí a vilu, kde bydlel. Měl to tu rád už od mládí. Sedl si na blízký kámen a pozoroval vodu. Jeho zrak přilákala rozoraná hlína všude okolo. Jako by se zde prohnalo stádo divokých zvířat. Dlouho tu žádné stopy neviděl, což v něm nyní probouzelo vzpomínky z dětských let. Sledoval vodu a dlouho vzpomínal. Cítil, jak se bolet opět přikrádá, dokázal ji však ignorovat a zasnil se.

...

Vrátil se až po setmění. Rovnou si sedl do křesla před krbem a otevřel si flašku vína. Byl celý prokřehlý, přesto spokojený. Ten pocit naposledy cítil před velmi dlouhou dobou. Škoda, že všechno to dobré víno někam zmizelo a ve sklepě zůstalo jen tohle zkyslé. Teď mu to bylo vážně jedno, hlavně že to zahnalo tu urputnou bolest. Již zítra přijede Andrés. Vyrazí spolu k vodopádu a usmíří se a vše bude zas jako za dětských let. Pořádně se napil a usnul.

...

"Zas spí, ožrala jeden!" Rozkřikla se Carlota. "Prosím vás Lidio podívejte se na něj, jakou trosku jsem si to vzala!?" Francesko se s úlekem probudil. Chvíli pozoroval Lidii a Carlotu jako by vůbec nechápal, co tu dělají. Pak zrudnul a začal ztěžka dýchat. "Doňo Carloto, již je vše na zítřek připravené a Francesko nevypadá nejzdravěji. Nechte ho prosím vás odpočívat." Pokusila se zmírnit Carlotin vztek Lidia. Zdálo se, že tím spíš přiložila pod kotel. Francesko to po chvíli nevydržel a bez jediného slova opustil místnost. Nesnažil se nijak bránit a zdálo se, jako by ani neslyšel. Pomalu za sebou zavřel dveře a lehl do postele. Tentokrát mu už bolest nedovolila zamhouřit oči. Nakonec došel pro víno do sklepa. Našel už jen poslední flašku. Otevřel ji už rovnou ve sklepě a pil. Měl však pocit, že s každým dalším douškem jako by mu mizely síly. Nakonec už ani nedokázal vylézt po schodech nahoru. Sesunul se kamsi do rohu místnosti a tvrdě usnul. Lidia ho našla až ráno. Probudila jej a s pomocí Santiaga jej dovedla do postele. Měl horečku a pořád opakoval, že jej urputně bolí břicho. Nakonec opět usnul.

...

Lidia zrovna roznášela pozdní oběd, když Francesko přišel ke stolu. Carlota vzhlédla a hned chtěla něco pronést. Pak jen pomalu vydechla a odvrátila pohled. Francesko vypadal bídně. Vzal si trochu polévky a nepromluvil jediné slovo, dokud ostatní nedojedli. Pak se těžce rozkašlal, až se musel pevně chytnout stolu. "Brzy přijede Andrés." začal ztěžka Francesko. "Moc jsem s přípravou nepomohl, vím, ale vynahradím vám to dnes." Lidia chtěla něco podotknout, ale Francesko ji nenechal promluvit. "Santiago, ještě dnes se zeptám Andrése, zda by nepůjčil peníze na tvé studium. Jistě bude souhlasit, viďte Franco. Andrés si vás jistě pamatuje." Franko, přikývl. Byla to dlouhá doba, co slyšel od Franceska něco moudrého. Mezitím uslyšeli hluk motoru. Santiago se radostně zvedl a vyběhl ven. Lidia spráskla ruce a pustila se do odnášení talířů. Francesko jen seděl a sledoval ostatní, jak mizí venku. Nakonec v místnosti zůstal jen on a Lidia. Počkal, až budou ostatní z doslechu a pozoroval Lidii, jak pobíhá sem a tam a snaží se prostřít pro dopolední siestu. "Po tom, co jsem tu musel celé ty dny poslouchat..." začal neohrabaně Francesko. Chvíli nervózně poťukával hůlkou o zem. "...je Santiago můj syn?" Lidia se na okamžik zastavila, pak však dál pracovala, jako by otázku neslyšela. Francesko Chvíli vyčkával, pak se nemotorně zvednul a pomalu se vydal ke dveřím za ostatními. Břicho ho opět nesnesitelně rozbolelo, předklonil se a zavrávoral. Chytnul se stěny a očekával, že jej Lidia dojde podepřít. Po chvíli mu došlo, že je sám. S přemáháním si vzal kabát a klobouk a vyrazil vrávoravou chůzí za ostatními. Byl tak slabý...

...

Ke statku přijel černý džíp. Byl celý špinavý, přesto se nedal srovnat s autem, které vlastnil don Francesko. Santiago jej sledoval s takovým zaujetím, že si ani nevšiml, jak k němu přišel Franco a lekl se, když mu položil ruku na rameno. Auto zastavilo na asfaltce u odbočky ke statku. Dveře se otevřely a ven vystoupil muž oblečený v kožené bundě a tmavých džínech. Motor nechal běžet a zavolal. "Franco, kam to mám hodit, na dvůr, nebo na louku!?" Franco se sehnul k Santiagovi. "Běž otevřít bránu, ať sem může zajet." Přitom zamával na Andrése a vyrazil mu naproti. Ten mu přijel naproti a stáhnul okénko. Stařec si udiveně prohlížel auto. "Teda to je kára Andrési, kde takové auta vyrábějí?" Andrés se dal do smíchu, vypnul motor a vyskočil ven z auta. "Franco, vypadáš furt stejně, jak to děláš?" Oba se dali do smíchu a objali se. "Kdo je ten kluk, kterýho jsi poslal otevřít bránu?" "Santiago, syn Lidie. Byl ještě malý, když jsi tu byl posledně." Andrés ho pozoroval, jak otevřel bránu s neskrývaným úžasem. "No nekecej, jako vážně? Ten vyrostl, vůbec jsem ho nepoznal!" Santiago se mezitím rozběhl k nim. "Jak se daří Franceskovi? Pořád má oblibu v červeném víně? Mám pro něj dárek." Franco se podíval k domu, kde už bylo slyšet Carlotu a Franceska. Franco tedy už jen tiše prohodil. "Franco to včera trochu přehnal." Pak přiběhl Santiago. Andrés si dřepnul. "Santiago, ty ses vytáhnul! Kolik ti už je?" Santiago si stoupl vedle Franca a prohlížel si spíš auto, než Andrése. Jen stěží odtrhl oči. "Čtrnáct!" Pronesl slavnostně klučina. "Tolik! Teda ten čas běží." Pojďte, nasedněte, svezu vás těch pár metrů na dvůr." Klučinu ani starce nemusel přemlouvat. Okamžitě naskočili do auta a přijeli na dvůr.

...

"Vždy mě udivovalo, jak si Andrés dokáže hned každého získat." Prohodil tiše ke své ženě Francesko. Ta jen cosi odsekla a zamávala zpět Santiagovi. Andrés zaparkoval u stájí a vyrazil k Franceskovi s Doňou. "Vítáme tě Andrési." Začal ztěžka Francesko. "Jaká byla cesta?" "Cesta byla pěkná, ale dlouhá." Objal se s Donem a políbil Doňu. "Je tu ještě Lidia?" "Jistě, připravuje čaj a něco na zub." Odpověděla pohotově Carlota. "Pojď dovnitř." vybídla ho. Andrés se dlouho nenechal přemlouvat. Otočil se, aby zkontroloval auto. Spatřil, jak jej Franco se Santiagem stále obdivují. Nechal je a vstoupil do domu. "Tak Andrés je tady!" zvolala Lidia. "Už je to jsou čtyři roky, deset měsíců a patnáct dní, co jste tu byl naposledy." Andrése tím zaskočila tak, že zůstal údivem stát ve dveřích. "To víte, doučuju Santiaga matematiku, a tak jsme spolu před pár dny počítali, jak dlouho jste byl pryč." "Taková doba a přitom je tu všechno při starém." Zastavil se před obrazy svých rodičů, visící vedle krbu. "Je to doba, co tu byli s námi a přesto mám poslední dobou pocit, že se mi vzpomínky na ně stále znova vrací." Francesko si sundal kabát a sesunul se na svou židli. "Pojď si sednout, jistě jsi po cestě unaven." Andrés následoval svého bratra, ještě se u něj zastavil a chytnul ho za rameno. "Teda, od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsi neztratil ani trochu své síly." Francesko se chtěl dát do smíchu. Místo toho se rozkašlal. Jeho bratr mu pohotově dal kapesník. Když se Francesko vzpamatoval, tak se pokusil zavtipkovat. "To si mě pamatuješ jako dost slabého!" "Slyšel jsem, že si to včera trochu přehnal. Tys měl vždycky rád kvalitní víno. Něco pro tebe mám. Došel k oknu a zavolal na Franca. "Mohl by ses podívat do kufru a přinést tu velkou brašnu?!" Brzy přiběhl Santiago s brašnou, kterou jen tak tak utáhl. "Francesko, pro tebe tu mám víno z Chile. Červené, přesně to, které jsi vždy měl tak rád." Přitom šáhl do brašny a vyndal čtyři flašky. Jeho bratr se jen oklepal a odvrátil zrak od vína. "Ale no tak, jistě mu přijdeš dřív, či později na chuť. Na Doňě bylo vidět, že by ráda něco řekla, ale mlčela. "Pro tebe tu mám náušnice Lidio. Nejsou z ciziny, koupil jsem je na trhu v Cantabrii, ale líbily se mi. Pro tebe Carloto mám šaty, vždy jsi tak hrozně ráda tančila. Jsou modré jako vodopád. Teče tam pořád voda, nebo už vyschl?" Carlota jen stroze poděkovala a zaujatě si prohlížela šaty. Zrovna včera jsem u něj byl." ozval se Francesko. "Jako by tam bylo stádo divočáků, úplně to tam bylo rozryté." Andrése to hned zaujalo. "Jak by se tam dostali, vždyť je ten les celý obehnaný zídkou a pokud vím, tak tu žádní nikdy nebyli." Přitom se podíval zpříma na Carlotu, která se zdála být fascinována novými šaty a nevnímala jej. "Možná, že zídku někde strhly deště a divočáci se sem dostali odjinud. Budu to muset ještě zjistit." "No to je asi jedno, pro Franca tu mám dalekohled. Vím, jak si ho strašně přál. Ksakru, on zůstal u toho auta. Santiago, můžeš pro něj skočit?" Když kluk zmizel, tak zkřížil ruce na prsou. "No a na Santiaga jsem zapomněl. Co by mu udělalo radost?" "Jak jsi mohl zapomenout na Santiaga!" ozvala se Lidia. "Je tu na statku už čtrnáct let..." "A příští rok půjde studovat do Madridu. Tady by tak maximálně mohl sbírat shnilá jablka." Přerušil ji Francesko. "Nechtěl bys mi to pomoct finančně utáhnout? Víš, jak nesnáším půjčky." Andrés se zatvářil pochmurně. "No taky na tom nejsem finančně moc dobře, ale studia drahá moc nejsou. Vždyť samotné studium nic nestojí." Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Franco vedený Santiagem. Andrés jim pohotově vyrazil naproti a dal se s nimi do řeči už ve dveřích. Carlota se naklonila k Franceskovi a zašeptala. "Tos to vybalil teda dost rychle, takhle to vypadá, že dřeme bídu." Francesko se jen rozkašlal a nezmohl se na odpověď. Lidia přispěchala a chtěla ho podepřít. Stihla už jen spatřit, jak starý Don schovává krví zbarvený kapesník do kapsy. Chtěla něco prohlásit, ale Donův pohled byl tak výmluvný, že nakonec zůstala mlčet. Ani si nevšimli, jak Santiago jásá. Přiběhl a objal ji, bude moci studovat v Madridu. Lidia ještě jednou znepokojeně pohlédla na Dona a pak se začala plně věnovat svému synovi. Andrés si zas sedl ke stolu. "Teda řeknu ti, Francesko, celej den sedím za volantem, nechceš se projít? Třeba k vodopádu?" V tom pohotově zareagovali jak Lidia, tak i Carlota. "To není nejlepší nápad!" Tázavě na sebe pohlédli, načež se Francesko těžce zvedl a vyrazil ke dveřím. "Skvělej nápad, už jsem si říkal, že tu sedím moc dlouho. Pak se mu podlomily nohy, chytil se věšáku a strhl ho na zem. Lidia k němu přispěchala a pomohla mu na nohy. Andrés dál seděl u stolu a mlčel. Pozoroval svého bratra, jak služku odhání a bere si ze země klobouk a kabát. "Víš, bratře, musíš odpočívat, taková kocovina by se neměla přecházet." Začal Andrés pomalu. Francesko se chvíli hádal, pak jej opět opustili síly a jen s pomocí Lidii a hole odešel do ložnice. Už nepromluvil ani slovo, cítil se trapně. Andrés na něj zavol, aby mu trochu zvedl náladu. "Večer jistě již budeš mít dost sil. Otevřeme a ochutnáme to chilské víno. To přeci nemůžeš odmítnout!" Jakmile se zavřely dveře, tak na něj Claudie vyjela. "Copak i ty ho chceš podporovat v pití? Vždyť vidíš, jak na tom je. Abys ho tím svým popouzením nezabil!" Andrés se dal do smíchu. "Má stejnou krev jako já. Večer už bude čilý jako ryba, uvidíš! Krom toho, co kdybys mě provedla po panství a ukázala mi, co se tu změnilo." Carlota se zarazila. "Budu se muset postarat o Franceska..." Andrés se dl do smíchu. "Myslím, že ten chce mít teď hlavně klid. Jakej chlap by chtěl, aby ho v takovém stavu viděla ta jeho!" Do rozhovoru se vmísil Franco. "Jen běžte, Doňo, já se tu o vše postarám." Carlota s nevolí vstala. Tak tu chvíli počkejte, dojdu se převléci. Můžu vám ukázat pastviny, a jestli chcete, tak můžeme zajet do Cascady, zrovna tam opravují kostel." "Dnes jsem se už najezdil hodně." Přerušil ji Andrés. "Co zajít k vodopádu. Francesko mluvil o divočácích, rád bych to viděl na vlastní oči." Carlota přikývla a odešla se převléci. Franco se chopil uklízení, zatímco Andrés si dál prohlížel obrazy a dopíjel čaj.

...

Carlota se vrátila oděná v nové kožené bundě, černých vysokých botách a úzkých džínách. Andrés vyzývavě hvízdl a pronesl. "Tedy Doňo, vám to sedne!" Sedlo jí to, přesto si Andrés představoval, že se obleče do něčeho jiného. Beze slova vyrazili ven z budovy. U vrat se pustili do nezávazného laškování. Carlota se zdála stejně povolná, jako toho roku, kdy odjel. Tentokrát už ale nenadávala na svého manžela. Zdálo se, že si zvykla. Zkusil dát několik narážek, ale žádná ji už nedokázala rozpálit jako dřív. Zdálo se, jako by jí už nevadila Donova slabost pro víno. Pak ale Carlota zabrousila na tenký led. Začala se ptát na jeho úspěchy ve Státech. "Mizerný, vážně mizerný!" Rozmluvil se Andrés. "Vystavil jsem si pěknou firmu, ale nějak se to zvrtlo. Podvedli mě moji vlastní lidi a dostali mě do dluhů! Oni mě vyštípali z mé vlastní firmy!" Nadával Andrés. Uvědomil si, jak pospíchá a Carlota s ním nestačí držet krok. Zvolnil tempo a přizpůsobil se jí. "Co tak koukám, tak jsi s tou svou pětinou vynaložila velmi dobře." pousmál se. "Kolik, že to bylo, dvě stě tisíc euro?! To musíš mít plný šatník a ještě pořád ti něco muselo zbýt." Carlota se usmála, ale v očích se jí zračil neklid. "Až budu mít ty prachy, tak splatím dluhy a koupím si domek dole ve vesnici. Doma je přeci jen doma." Sešli do lesa a chvíli šli mlčky podél potoka. Brzy uslyšely zvuk padající vody. Andrés okamžitě přidal do kroku a zamířil ke svahu vedle potoka. Chvíli odhrabával listí nohou, tak začal hrabat rukama v hlíně a nakonec už vypadal jako divé zvíře. Carlota stála opodál a třásla se po celém těle. "Vždyť tu nic není!" začal náhle Andrés. Chvíli se rozhlížel a prohraboval hlínu okolo, jako by se pomátl a pořád ty slova opakoval dokola. Pak najednou ztichl a přestal hrabat. "Okradla jsi mě!" Vzkřikl a přiřítil se k Doňě. Ta ucouvla, ale narazila zády na kmen stromu. "Kam jsi je schovala!? Povídej kam!" řval jak smyslů zbavený. Carlotě povolily nervy a chtěla utéct, on ji však opět přitáhl a podržel u stromu. Pak vytáhl nůž a položil jí ho pod krk. "Povídej, copak jsi to nebyla ty, kdo mě přemluvil, ať to schovám tady? Ať to nedávám do banky? Mluv!" Carlotě pohled na ostří rozvázal jazyk. "P-peníze jsou v bezpečí, jen nejsou t-tady. Copak bys mě Andrési podřízl?" Andrés se jí dlouze zahleděl do očí a svěsil čepel. "Nedokázal bych to, tak kam jsi je ukryla." Začal už pomalu, přesto bylo v jeho hlase slyšet podezřívání. Dám ti je, copak už jsi zapomněl, kdo je tvá rodina? Oslav s námi první svůj příjezd a nevezmi si jen prachy a nezmizni." "Mám v plánu se tu usadit, kdo si ještě dnes pamatuje tu aféru s pozemky? Zítra mi povíš, kams je ukryla. Chvíli jí koukal zblízka do očí a snažil se vyčíst známky odporu. Uhnula očima a tak ji chytnul pod krkem. "Povídám zítra!" Ucítil slabé škubnutí, které považoval za přikývnutí. Upravil si oblek a vyrazil zpět. Naposledy se ohlédl. "Počkám na tebe u rozcestí." A beze slova zmizel.

...

Carlota zůstala u vodopádu sama. Podlomily se jí nohy a zhroutila se na zem. Opřela se o strom a tiše vzlykala. Seděla tam dlouho, dokud se nesetmělo. Vstala a vyrazila k vodě. Chvíli se dívala na svůj odraz ve vodě. Umyla si obličej a vyrazila na rozcestí. Šla pomalu, nohy se zdály být stále těžší, ale musela jít dál. Když dorazila na rozcestí, tak už jí Andrés šel naproti. "Těším se na oslavu, přeci bych vás neopustil tak rychle, jako posledně." Carlota nijak neodpověděla a ani neopětovala pohled. Přidala do kroku a zamířila k domovu. V budově se už svítilo v celém přízemí. Tiše vstoupila na dvůr s Andrésem za zády. Pak se zastavila přede dveřmi a ustoupila stranou. Andrés se hned chopil příležitosti a rozrazil dveře. "Francesko, máš krásné pozemky! Než mi je Carlota všechny ukázala, tak se už setmělo." Starý Don se otočil na židli a pozdravil je pokynutím hlavou. "No to je doba, myslel jsem, že přijdete dříve. Opět ho zachvátil kašel. Tentokrát se ale zdál slabší než odpoledne. Usrkl horného čaje a zavolal na ně. "Jistě si po tom pobytu venku dáte také čaj." Carlota přikývla a chtěla zavolat na Lidiu. Andrés ji však předběhl. "Ale no tak, přeci nebudeme nechávat to víno na horší časy. Francesko, copak zahanbíš svůj dům a ani si trochu nepřičichneš?" To byla struna, která fungovala vždycky. Francesko byl vždycky hrdý na svůj rod. Málem mu puklo srdce, když se Andrés rozhodl prodat pozemky a to i za směšně vysokou cenu. Francesko naštvaně vstal a začal si prohlížet láhve, které dostal darem. Lidia něco chtěla říct, ale nenechal ji promluvit. "Lidio, přineste vývrtku. Rád bych ochutnal tak skvostné víno, jako je toto." Musel se jí dlouze zahledět do očí, aby pochopila. Byla to pro něj otázka cti. Přinesla ji se sklenkami pro všechny až na Santiaga. Andrés všem nalil a počkal, až se Francesko chopí přípitku. Ten pozvedl číši a řádně se nadechl. Najednou ho zastihl záchvat kašle. Opět si sedl a pevně se chytil stolu. Najednou popadl sklenku a celou ji na jeden lok vyprázdnil. Podíval se po ostatních. V očích se mu zračila urputná bolest. Chtěl něco promluvit, vztáhl ruku k Andrésovi a opět se rozkašlal. Tentokrát již kašlal krev. Ostatní odložili sklenky a odvraceli pohled. Tedy až na Carlotu s Lidiou, které se k němu seběhly. Andrés byl přimražený a pozoroval svého bratra, jak se svíjí v urputných křečích na podlaze. Kašlal stále více krve smíchané se slinami a vínem. Pak sebou několikrát naposledy škubnul a zůstal bezvládně ležet. Všichni v místnosti zůstali nehybně stát. Jen Carlota ho odmítala pustit, tiše vzlykala a objímala ho ještě několik hodin poté. Andrés ji musel odtrhnout a odvézt do ložnice. Toho večera nikdo nespal. Franceska odnesli do ložnice a položili ho do postele, takže se zdálo, jako by spal.

Isidris